Nový Jeruzalém v Olešnici - v pondělí 14. prosince 2009 v 17 hod. - zpravodaj

 

Pochválen buď Ježíš Kristus!

Milí přátelé!

Jsou různé ankety a soutěže - např. Český lev, Thálie, Týtý, Česká hlava.  Neexistuje (možná naštěstí) něco podobného u kázání - většinou posluchači řeknou: "Dneska to bylo dobrý" nebo "Dneska to zase bylo.....?!?", ale když se jich zeptáte, o čem to kázání bylo, tak nic neví. 

Po vyslechnutí promluvy P. Jiřího Veselého SDB na pouti NJ ve Žďáru jsem si říkal v duchu, kdyby taková anketa existovala,  mělo by toto kázání naději na nominaci, možná cenu za rok 2009.  A protože se ukázalo, že to nebyl jen můj osobní dojem, tak jsem se přinutil tuto promluvu přepsat slovo od slova ze záznamu a doporučuji k adventní četbě, protože poselství sv. Anežky České je aktuální po celý rok.

Pro povzbuzení Vaší víry, naděje a lásky ať Vám slouží slova dnešního evangelia: "Vytrvalostí zachráníte svou duši".

 

            Na  přímluvu sv. Kateřiny ať Vám všem žehná - Všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch Svatý

                                         - Váš jáhen Ladislav

  Nový Jeruzalém č. 12/2009

                                     Zpravodaj  pro 120. prosebnou mariánskou pouť,

            která se bude konat (dá-li Bůh) v Olešnici - v pondělí 14. prosince  2009 v 17 hod.

 

                            120. pouť Nový Jeruzalém v Olešnici (po jedenácté).

     Když jsme 12. ledna 2000 zahájili s P. Stanislavem Tvarůžkem a P. Pavlem Havlátem poutě Nový Jeruzalém v Olešnici, tak jsme nic neplánovali - měli jsme starost jen o to, aby vůbec někdo přišel.  Mnozí plánovali za nás a divili se, že jsme neskončili s poutěmi NJ koncem Velkého jubilejního roku 2000.

  Pán Ježíš nás vybízí k ustavičné modlitbě slovy "...je třeba stále se modlit a neochabovat....". Hlavním úmyslem  těchto putovních poutí k Matce Lásky je prosit o víru v našem kraji.  Chceme při příležitosti ukončených deset roků každodenních modliteb sv. růžence na tento a další úmysly Nového Jeruzaléma poděkovat všem kněžím i laikům, kteří se jakýmkoli způsobem zapojili.  Poděkování patří obětavým olešnickým farníkům, kteří už pojedenácté přivítají pouť Nový Jeruzalém ve svém kostele sv. Vavřince a vše potřebné připraví.

 

                     Zpráva o pouti NJ a průběhu stálých modliteb  ve Žďáře n/Sáz.

V pátek 13. listopadu přijelo a přišlo na pouť NJ do Žďáru n/Sáz  pěti  autobusy, auty a pěšky  přes 600  poutníků. Svátost smíření udělovalo pět zpovědníků - Pán Bůh zaplať za jejich obětavou službu.

                 Modlitby a mši svatou jsme obětovali na úmysly poutí Nový Jeruzalém:

1) o nová a trvalá kněžská a řeholní povolání    2) o věrné a obětavé spolupracovníky duchovních    

3) o vzrůst víry v našem kraji                          4) o pokoj a mír ve světě a v našich rodinách      

5) o život těla a duše pro všechny počaté děti   6) na smír za hříchy celého světa

   P. Vladimír Vojtěch Záleský, místní farář nás přivítal mimo jiné slovy:....Je zajímavé, že dnes dokončil v boční kapli restaurátor z Nového Města  opravu fresky představující Nový Jeruzalém - nyní basiliku zaplnili poutníci Nového Jeruzaléma....

                Promluva P. Jiřího Veselého SDB, faráře v Moravských Budějovicích:

     Připravil jsem si tahák, dlouhý tahák.  Chcete dlouhý nebo krátký kázání?  Dlouhý, to říkáte vy, co sedíte. Životopis sv. Anežky po mně nechtějte, to si sežeňte a přečtěte každý sám, jak umíte. Ať to bude od Jaroslava Polce, Jaroslava Němce, Františka Křeliny, Petra Piťhy nebo kardinála Josefa Berana - propadnete tomu, tak, že zapomenete jít do práce. Nebudu vám říkat datum narození, jaký měla příbuzenstvo, kde byla vychovávána, kolikrát zasnoubena, jaké životní dílo vykonala, datum úmrtí, datum svatořečení snad nemusím říkat; jaký má atribut, podle čeho ji poznáme na obrázku nebo čeho všeho je patronkou. Tak o tom do dnes nebude. Myslím, že Anežka k nám má po dvaceti dnech poselství, evangelium, radostnou zprávu. Abychom jí rozuměli, abychom se dokázali vcítit do jejích myšlenek, pochopit její slova, je třeba se zadívat do prostředí, ve kterém žila, ať už to byla rodina a nebo střední Evropa.

     Přemyslovský rod je ten, který je chráněn patrony vlastní krve, máme tam Ludmilu, Václava, ale je to zároveň rod, proslulý vládychtivosti, lstivostí, krutostí nejedné bratrovraždy. V tomto prostředí vyrůstala naše holčička Anežka, abychom si nemysleli, že to bylo takový ažurový, jak si často při svatozáři představujeme. Její otec Přemysl Otakar I. byl velmi houževnatý chlap, byla v něm nevyčerpatelná energie. Na cestě ke královské koruně, a on se k ní dostal několikrát, pak zas o ni přišel, pak zase znovu.  Neuvěřitelné, jaké naprosté prohry on prožíval, a je neuvěřitelné, že z nich vždycky povstal.  To svědčí o tom, že tatínek naší Anežky byl pořádnej chlap. Byl to vášnivý muž.  Jeho žena byla starší, Adléta  Míšeňská, a když tak jdou roky, tak se najde nějaká mladší, atraktivnější - Konstancie Uherská.  Ještě před 20 roky by dokázal životopisec napsat, že Anežka se narodila z hříšného svazku. Ale vidíme, jak Bůh si ví rady vždycky. U Přemysla Otakara I. se setkáváme s rozporuplností jeho osoby.  Tak koho měl vlastně rád? Jaké byly jeho priority?  O co mu vlastně šlo? Ale jeden jednotící moment v jeho životě, v životě Anežčina tatínka vidíme. A to je vědomí královské důstojnosti. On pro ni dokázal obětovat všechno. Druhé lidi, tak to není moc pochvalné. Dokázal pro královskou důstojnost obětovat všechno a nakonec sebe, svoji čest. On dokonce dokázal odvolat svoje  královské slovo, protože mu záleželo na tom, co mu bylo svěřeno do rukou. On byl zodpovědný za náš národ. A odešel s hanbou. To byl Anežčin tatínek. Nebylo by asi správné ho odsoudit jako zrádného muže anebo jako nemravu. Zemi, české zemi, zjednal mír, vnitřní mír a obnovil občanskou bezpečnost. Stejně tak mladá a krásná Konstancie, byla velmi laskavá, štědrá i zbožná. Určitě by dnes kdekdo o ní řekl: „Podívejte se na ni, ona si na to jen tak hraje na zbožnou." Anežka po těchto rodičích získává pevné zdraví a elán.  Dožívá se tak zhruba 71 - 78 let, přežívá všechny své sourozence, dokonce svého synovce Přemysla Otakara II.

    Žila uprostřed Evropy uprostřed 13. století.  Byla to Evropa plná válečného neklidu.  Mír v zemích Evropy byl pojmem neznámým, byl znakem Božího království, které není z tohoto světa. Světská i církevní moc si šly na ruku.  Stály zatím  vedle sebe, snad i propojeny jako dvě pyramidy. U té církevní moci bychom mohli zmínit papeže Inocence III. a velký zlomový IV. Lateránský sněm. A stejně ta papežská rozhodnutí se zdaleka tak nedařila uskutečňovat, o jaké moci se těm lidem možná  zdálo. Takže to byla sice pyramida, ale jako hromádka písku. Stačilo trošku něco uvolnit se a už se to sypalo.    V té době na pozadí křížových výprav se objevuje ideál rytířství. To aby chlapi věděli, že jejich obrovská síla může být zušlechtěna a snad ani netušili, že svým smyslem pro umění začali ovlivňovat postavení ženy ve společnosti. Ideál ženy opřený o panenskou autoritu Matky Boží  působil tak, že každá královny se snažila být jako Maria. Chtěla být prostředníkem, chtěla být přímluvcem, ale fungovalo to i opačně - ženy z této pozice zušlechťovaly muže.  Přesto osud princezen zůstává jako karty v ruce královského otce. A tak spousta jich hledá útočiště v klášteře, ale není to útěk do kláštera, útěk z tohoto světa.  Je to možná zapálení se pro něco velkého.  A bylo to u Anežky v duchu sv. Františka z Asissi.  Sociální chudoba té doby probouzela velmi hojně sektářství. Bylo v něm ukryto mnoho vnitřní síly a Bohu díky, že mnohdy tato síla našla řečiště v něčem takovém jako je poslušnost, jak se s tím setkáváme u Františka z Asissi. Život z hradů a podhradí se pomalu přenáší do města.  To přináší nové problémy s výživou, odpadem, kanalizací, s nemocemi, zásobování i cechovnictví. A v těchto městech se budují gotické chrámy. V tom všem zmatku, jakoby se člověk chtěl vzepnout z tohoto světa ke ztracenému ráji. Kdosi napsal: Pravou výšku gotické klenby lze změřit zoufalstvím městského žebráka umírajícího na dlažbě. Z bezvýchodnosti veselých a neřestných měst, která se náhle stanou pastí, osvobozuje středověká spiritualita.  Přimknutost našich předků ke kříži a k Tomu, který když zemře potáhne všechno do domu Otce.

   V tom všem nalézáme naši princeznu Anežku.  Gotický chrám, ve kterém jsme se shromáždili, nemá pro nás být únikem z každodenního života, z našich starostí.  Já vím, že jich máme všichni dost. Vy jich máte ještě víc, než si umíme představit. Ale ta naše přítomnost zde má být vědomým odmítnutím ducha tohoto světa, jak to udělala Anežka. Tento gotický chrám je součástí kláštera, ve kterém se skládaly řeholní sliby.  Co je to řeholní slib?  Je to překročení hranice světů a není cesty zpět. Princeznu Anežku vidíme jako nastávající nevěstu, ale pozor, ona, když byla přivedena do chrámu velkolepým průvodem, ve kterém bylo sedm biskupů, tak jí byly strženy z ramen šaty. Tak se to dělalo cizoložnicím a nevěstkám, když měly být u pranýře bičovány. Tak byla zasvěcována nevěsta Kristu.  Pak naklonila hlavu a byly jí ustřiženy vlasy, tak se to dělalo každému, před popravou hrdelním trestem. A do třetice obléká řeholní šat, podobný rubáši, rubáši těch, v jejichž život věříme, ale nic o něm nevíme. Toto lidské Anežčino tělo vidíme v odlesku neporušitelnosti vzkříšeného Krista. Beránka.  Ona je nositelkou tohoto jména - Agens ens. Agnus. A v jedné písni našim národním předkům - víte co, najděme si ji, máme kancionály, 839 - šestá sloka. Aspoň prsty se Vám začnou hýbat, abyste nezmrzli.  A máme tam sloku ke sv. přijímání, když říkáme Ježíšovi - Boží Beránku, snímáš hříchy.  A chceme po Něm dvě věci - zlého nás zbav a ve všem dobrém sil.  Na přímluvu Anežky - na konci sloky.

    Tento týden jsme slavili jiného světce sv. Martina. Ten, když viděl pastýře, jak stříhá ovečku, tak řekl - tato ovečka splnila evangelijní přikázání - měla dvě tuniky a dala jednu tomu, kdo nemá žádnou.  Možná si ještě vzpomeneme na chudou vdovu z nedělního evangelia - dala všechno co měla, celé své živobytí.  Dvě mince prý byla dávka na jeden den.  Někdo mně říkal po nedělní promluvě, že zase nedala úplně všechno, že to bylo jen na ten den na obživu. No ovšem, pokud vdova nebyla na tom tak špatně, že žila ze dne na den. Pak opravdu dala všecko. Pochválením vdovy nás Ježíš nevyzývá k odevzdáním našich peněz pro kostel.  Bůh totiž pro sebe nepotřebuje vůbec nic. S nápadem postavit chrám, třeba tenhle nebo Jeruzalémský nebo kterýkoli jiný - kdo s tím přišel?  Hospodin? A nebo král David?  Anebo my faráři? A nebo lidi,  kteří se chtějí někde scházet? To jenom, abychom věděli a právě s koncem liturgického roku si to připomínáme, že z toho co vidíme - a Šagi, opravils to pěkně, to ti musím pochválit, ale nezůstane z toho kámen na kameni, všechno bude rozbořeno. Přeji ti, aby ses toho nedožil, to by bolelo.

     A pak mysleme na chrámy našich duší. Sv. Jan Zlatoústý říká: Dokud někdo trpí hladem nebo nouzí, nemáme právo mít zlatý kalich. Děkuji moc Ladislavovi (poutníkům - pozn. přepisovatele), za ten účel na který může být dnešní sbírka.  Netušil jsem, že ten kněz svým životním stylem na tom bude tak špatně, že už bude v nemocnici. Evangelium o posledním soudu se také hodí k Anežce.  Máme sloužit k životu.  Dotvářet svět podle Božích plánů. Uzdravovat ho, usilovat o spravedlnost, důstojně se chovat ke každému, být solidární s potřebnými - co jste prokázali  komukoli, jakoby jste prokázali Mně.

    Pohlédneme-li do našich českých dějin, poznáme - a teď pozor - že kdykoli se naši předkové provinili proti sociální spravedlnosti, byli ztrestání tím, že ztratili svoji samostatnost. A že k rozkvětu se zvedli jen tam, kde přiznali svou bídu. 

   Jak bude znít Anežčino poselství pro dnešní dobu, pro náš národ? Kde leží hrob Anežky Přemyslovny?  Radši ho nechtějme najít,  protože bychom tam našli to, kam spějeme. Prach jsi a prach se navrátíš. Kde jinde ten hrob leží než v nepochopení, kterým jsem zasunuli její dílo někam do šuplíku.

 Tehdy bude v Čechách  i na Moravě dobře, až v sobě samých nalezneme základní kameny Božího království.  Tehdy bude v Čechách dobře, až v uznání autority Boží nalezneme své sebevědomí a pravou autoritu. V Čechách bude dobře, až pochopíme svou zodpovědnost za štěstí druhých a celé země. Až život skleneme na vznosných a pevných sloupech sociální spravedlnosti, touhy po míru a laskavé úcty ke všem. Až s v obdivném nadšení vzepneme ke ztepilé vladařské pokoře princezny panny Anežky. A jako bláto a prach pomineme dočasnou moc, slávu a požitek, který nabízí tento svět.  Tehdy bude v Čechách dobře, až proti nám nebudou svědčit opuštění starci, neošetření nemocní, děti bez rodin, ani jakákoli křivda soudní, ani lhostejnost a nevraživost občanská. Tehdy se také přestaneme vyjeveně ptát, kde je náš domov, protože svou vlast poznáme jako místo rajské.     Proto bych Vás teď na závěr chtěl poprosit, abychom prosili za náš domov, za naši vlast, která je naší  matkou, zemí, která nás živí. A mějme ji rádi.  Poprosme za ni, poprosme za její  obyvatele tou písní, kterou moc dobře známe... Kde domov můj, kde domov můj?  Voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, v sadě skví se jara květ, zemský ráj to napohled.  A to je ta krásná země, země česká, domov můj,  země česká, domov můj. 

   Po zaplacení autobusů a nutné režie zůstalo 20 680 Kč, které jsme darovali na opravu fary v Semilech. Pán Bůh zaplať všem dárcům.  Poděkování patří také otci Vladimíru Záleskému a všem, kteří jakýmkoli způsobem celou pouť velmi dobře a obětavě organizačně připravili. Díky za každodenní modlitbu na výše uvedené úmysly poutí NJ.

 

Představení hlavního celebranta poutě NJ v Olešni  - P. Tomáše Koumala, 

                                                                                               faráře  v Kunštátě a Sebranicích.

Kdy a kde jste se narodil?   Narodil jsem se 10. března 1982 jako nejmladší z pěti dětí. Pocházím z Deblína, obce nedaleko Tišnova, z míst, kde Vysočina začíná vystrkovat svoje první kopečky.

Rodiče, mládí?     Moje rodina mi nepřipadá nějak výjimečná, žije obyčejným životem, plným na jedné straně starostí a nemilých překvapení, na straně druhé životem obohaceným zvláštní Boží milostí. Mít čtyři starší sourozence má spoustu výhod ale i nevýhod. Hezky se o mne starali, a to nejen, když jsem byl malý klučina. Jejich pomoc jsem pociťoval i během seminárních let a vlastně s ní počítám dodnes. Na druhou stranu jsem si třeba jako patnáctiletý kluk nedokázal představit prázdninový program i jinak než jen vymýšlet zábavný program při hlídání neteří a synovců. Dnes jsem ale zpětně za tu zkušenost vděčný, i ve své kněžské službě mám totiž kolem sebe dětí stále víc než dost.

Vaše cesta ke kněžství, Vaše působiště?       Právě moje rodina má určitě velký podíl na tom, že jsem se neztratil na cestě víry. Jinak mi mnozí vyčítali, že má cesta ke kněžství je příliš přímočará a nudně krátká: gymnázium, maturita, seminář, svěcení. Ale já za to přece nemůžu a nebudu si to sám od sebe úmyslně komplikovat! Jak to Pán Bůh chtěl, tak jsem to vzal. Vidím   v tom nezaměnitelnou moudrost, se kterou mě pozval ke službě. Teď jsem sice nejmladším knězem naší diecéze a ještě nějaký ten pátek budu, ale co už. Teologická studia jsem získal v Litoměřicích, Olomouci a Římě. Mým prvním místem byla farnost při brněnské katedrále na Petrově, kde jsem vydržel tři roky, a teď od srpna mám na starost farnosti Kunštát a Sebranice.

Kdo Vám nejvíce pomohl na této cestě?      Těžko se mi říká jedna konkrétní postava. Spíš je to celá mozaika lidí, které jsem během života potkal a kteří mě dokázali pošoupnout o krůček dál.

Co si představujete pod pojmem nová evangelizace?     Upřímně řečeno, nemám tento pojem moc rád, protože se skloňuje všude možně, ale někdy zůstane jen u teorie, a to je škoda. Pro mě to znamená žít evangelium tak jasně, že můžu být čitelný pro druhé, kteří pak dostanou také chuť jít cestou Ježíšových učedníků.

Jak jste prožil návštěvu papeže Benedikta XVI., váš nejkrásnější zážitek?      Ještě jako římský student jsem seděl na Svatopetrském náměstí, když Benedikt XVI. slavil svou první velkou mši svatou, a dodneška mi znějí v uších některá slova z jeho promluvy. O to víc jsem se na papeže těšil, když měl teď přijet on k nám, do naší země. A tak kupodivu mým největším zážitkem nebyly masy lidí ani papežovy promluvy. To všechno jsem ocenil až s odstupem času. Pro mě byl nejpůsobivější už samotný fakt papežovy přítomnosti: Benedikt XVI. vystupuje z letadla a je v Brně!

Co může věřící člověk dělat pro to, aby vzrostla víra v jeho okolí?      „Kdo nechá vstoupit Krista, neztrácí nic - nic - absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velkým...Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno." To řekl Benedikt XVI. při oné mši svaté na začátku pontifikátu. A tohle my křesťané musíme ukazovat druhým.

 Co vás v poslední době nejvíc potěšilo? Co Vás nejvíc zarmoutilo?      Když jsem odcházel z Petrova, loučil jsem se slovy: „Byl jsem tady nešťastný." Všichni překvapeně hleděli a já jsem po úmyslné pauze pokračoval: „Byl jsem tady nešťastný vždycky, když se mi nedařilo druhým ukazovat krásu Boha, když druzí nevnímali víru jako poklad, ale spíš jako přílišný luxus, který si nemohou dovolit. A šťastný jsem byl naopak tehdy, když se nám vzájemné povzbuzování dařilo." A tohle prožívám pořád stejně.

Mohl byste nám blíže přiblížit úmysl sbírky, která je dnes obětována na opravu fary Hostinu u Vojkovic?    Dlouho jsem to zvažoval, ale nakonec i já volím podporu kněžstva v drsných českých podmínkách. Můj spolužák ve středních Čechách opravuje faru a snaží se věnovat zvláště ministrantům.

Na co se nejvíc těšíte?    No přece na nebe. A někdy se mi zdá, že už je blízko. Pak se ale vzpamatuju a řeknu si: Hochu, to´s toho tady na světě zatím moc nepředved. Tak pěkně hybaj do práce!

Co vidíte jako důležité, na co kladete důraz v roce kněží ve své farnosti?      Uvidět kněze jako obyčejného člověka. Ale na druhé straně vnímat kněžství jako něco, co nás nepředstavitelně přesahuje, před čím musí mít každý člověk, i sám kněz, obrovský respekt.

Kdo je Vaším životním vzorem a proč?     Já to mám rozdělené. Můj křestní patron sv. Tomáš Akvinský je přes rozum a inteligenci, biřmovací patron sv. Jan od Kříže na duchovno.

 

Výročí a jak dál. - Oslaví-li se výročí, hodnotí se, co přineslo dobrého nebo zlého. Před dvaceti lety jsme si představovali vývoj v naší zemi moc růžově. Nyní však zjišťujeme, že jej tvořili jen lidé, lidé naklonění ke zlu. Asi se spoléhalo moc na vlastní síly a nepočítalo se s Bohem. Mám za to, že jsme tak nečinili jen my laici, ale i někteří duchovní. Nejednali jsme často podle slov Pána Ježíše, který říkal: Kdo chce jít za mnou, ber ochotně svůj kříž a následuj mne, nebo: Cesta do Božího království je vždy úzká a strmá - obtížná. Nikdy do nebe nepovede dálnice, ta vždy povede do pekla.  Jdou mi na mysl otázky, co se dělalo špatně? Důvodů je mnoho, ale připomenu některé: četli jsme více Písmo svaté a žili z něho? Je více společných modliteb v rodinách? Čteme více křesťanskou literaturu, náboženské knihy a podporujeme je finančně - a to i Radio Proglas a TV Noe? Nejsme moc opatrní,  pohodlní a materiálně vypočítaví a podobně?

Právě uvedené skutečnosti by nás měly oslovit a přimět k větší aktivitě i celému užitečnějšímu životu. Snažím se následovat Krista tichého a pokorného srdcem? Vykročme na tu cestu úzkou a obtížnou, směřující k blažené věčnosti. Prosím, aby se po ní vydal každý z nás, náš národ, církev i svět. Spoléhejme na Boha a ne na lidi. Prosme za Boží dary,  Boží pomoc a požehnání.

 

K roku kněží - P. V. Kodet: Učednictví - Problematický kněz ve farnosti: Není snadné vytrvat, když kněz ve farnosti spíše život ubíjí... Říká se, že farnost má kněze, jakého si vymodlí. Myslím si, že to není tak úplně pravda. Jisté však je, že modlitbou se posvětím já sám. Rovněž tomu knězi mohu zprostředkovat milost obrácení nebo dozrání. A určitě se zlepší můj vztah k němu, budu-li se za něho modlit. Nelze však zaručit, že dostanete nového dobrého kněze. Ale, když budete hledat, co se líbí Bohu, bude to dobré.                                           Váš bratr Klement Maria

 

6. pěší smírná pouť P. MUDr. Ladislava Kubíčka. Letos byla  tato pouť zasazena do tzv.                                              „Kubíčkova třídenní".  V  pátek 11. září - v přesný den výročí mučednické smrti - byla v Kunštátském kostele sv. Stanislava mše svatá, kterou obětoval Litoměřický biskup Jan Baxant. V promluvě v Kunštátě biskup Baxant opakovaně zdůraznil, že v případě otce Ladislava nešlo o obyčejné loupežné přepadení, ale smrt mučednickou. Vysvětlil, co to znamená pro litoměřickou diecézi i pro celou církev.

       V sobotu 12. září  jsme se sešli u hrobu P. Kubíčka  - po modlitbě P. Jan Peňáz přivítal poutníky jménem cyrilometodějského poutního bratrstva a požehnal nové ozvučovací zařízení, na které si poutníci  vybrali peníze při 9. pěší pouti na Velehrad.   Požehnání na cestu nám  dal P. Tomáš Koumal, nový farář v Kunštátě.  Bylo nás jednou tolik co loni - celkem šlo 81 poutníků.  Za Kunštátem byla v lese první malá „horská prémie", Druhá nás čekala za obcí Krhov směrem k Velkému Chlumu a třetí nejtěžší po obědě přes Hoješín do Petrovic.  Nejmladší poutnice, roční  Anežka, byla nesena svými rodiči. Cestou jsme se modlili, zpívali, povídali si a byl i čas přijmout svátost smíření, u P. Peňáze a  P. Koumala.  V Doubravici byla delší přestávka s vynikajícím gulášem od místních farníků.  Mši svatou ve Sloupě a povzbuzující kázání měl P. Tomáš z Kunštátu.  Sloupský farář P. Chylík  po celou dobu mše svaté zpovídal - tentokrát přijelo větší množství „autopoutníků".   Po mši svaté byla tradiční poutní tombola  do které dala paní doktorka Svatošová 20 svých knížek - Normální je věřit - které vydalo Karmelitánské nakladatelství v edici Na minutu - těsně před smírnou poutí.

     V neděli 13. září - byla vycházka na kopec mezi Rozsečí a Kunštátem - tzv. Kulíšek. Na tomto místě, kam P.Kubíček rád chodil ze Sychotína, přes Hluboké na Kulíšek. Krajina zde mu velmi silně připomínala rodnou Podkarpatskou Rus. Dobrodinec zbudoval na kopci Kulíšek na jeho památku kříž. Této vycházky se zúčastnila takřka sto věřících.

     Příští smírná pěší (20 km) pouť P.L.Kubíčka  bude - dá-li Bůh a všichni svatí - 11. září 2010.

 

Povídání o 9. pěší pouti na Velehrad (na pokračování): Prostě být Pánu Bohu trochu blíž..

     Na hrázi rybníka u hotelu Skalský dvůr jsme se jako každoročně utábořili, abychom se trochu posilnili a trochu odlehčili svým batohům J. Vyšlo najevo, že otec Pavel neobědval - stejně jako já J - takže jsem mu nabídla polovinu svého řízku, který mi v rychlosti  zabalila dcera.. Rozdělily se s ním i další, takže byl nakonec sytý „tak akorát", jak říkal,  a my jsme nebyly přecpané J. Musela jsem si v této odpolední pohodě  trochu „postěžovat" na pana Kince, J. Ten totiž nedávno na faře v Jimramově, po Novém Jeruzalému, prohlašoval, že se letos rozhodl v případě neposlušnosti poutníků přistoupit k tělesným trestům. Přítomné pány faráře to tam očividně nechalo klidnými, zato mě moc ne. Na malou chvilku jsem zaváhala, mám-li to risknout a jít. Jak víte, já někdy s tou poslušností a mlčením mám trochu problém J a navíc, když je člověk na smrt unavený, tak daleko pro slova nechodí...J. To pak Poutnické dvanáctero porušíte, ani nevíte jak...

Tak jsem to otci Pavlovi všechno u Skaláku přetlumočila a on na to zareagoval slovy, která mi  vyrazila dech :

"Tak si uděláme vlastní proud!"J, okomentoval to okamžitě. Částečně se mi ulevilo a částečně jsem se cítila zahanbená, že jsem na to nepřišla sama J. Ale hlavně - věděla jsem, že mám spojence J. Srdečně jsme se tomu zasmáli a pomalu se začali zvedat...

Pan Smejkal, aby nás „zvednul"malinko rychleji,  trošičku nám „zalhal", že jsme ztratili počáteční časový náskok a že máme co dělat, abychom stihli do 19 hod dojít na Vítochov. Takže nás vyburcoval ke zvýšenému tempu J. Ta malá lež  ale vyšla najevo až na Vítochově, když jsme se tam - k překvapení všech - objevili už v 18.40 hod. Mše svatá ale začala jako vždy až v 19 hodin.

 

Pořád jsem musela myslet na Šárku, která už s námi tou dobou nebyla. V duchu s námi ale určitě byla  - i my s ní...

Zase jsem cítila to, co zažívám každý rok na tomto místě : to hluboké souznění se všemi těmi, které jsou kolem mě a které mám ráda, vzájemnou lásku, doslova Boží pohodu a mír... Moc jsem znovu na kolenou za toto všechno děkovala, a zvlášť za to, že jsem mohla Šárce konečně stisknout ruku... a obejmout ji, aby věděla, že jsme s ní....

Mši svatou měl jako vždy otec Pavel. Na začátku  kázání proběhlo nejprve„kárání". Hoši byli pokáráni za to, že se cestou modlili růženec  jako zástup „leklých ryb" a všichni mladí byli pokáráni za to, že se všichni nasáčkovali nahoru na kúr, zatímco dole v kostelíku bylo místa dost. „Když už jsem v ráži...", říkal otec Pavel a vzal to pěkně jedno po druhém J.

Mluvil potom o tom, že Pán Ježíš se  nám nabízí - neustále a zadarmo -  a i tak my ho někdy naprosto svévolně odmítáme...Nikomu z nás se nevnucuje, ale nabízí. A my, na všechny ty Jeho nabídky  často jednoduše kašlem. A tak lehce je odkládáme....

Otec Pavel říkal, že jednou se mu jeden farník svěřil, že nešel ke sv. přijímání proto, že se přejedl. Silným hlasem a důrazným tónem zazněla kostelíkem otázka pro nás všechny : „COPAK TĚ BŮH ZAVRHNE ZA TO, ŽE SES PŘEJEDL...??!!!!"

Zkusme se vždycky na svůj problém podívat z tohoto úhlu pohledu -  pokud máme pocit, že nejsme hodni....

Myslím, že dost často nám to pomůže ve správném posouzení svojí „hříšnosti".

Po svatém přijímání jsem měla zase ten silný pocit Boží blízkosti... Měla jsem pocit, že jsem v Boží náruči a vůbec se mi nechtělo ani otvírat oči, ani jít z kostela, ani nic...

Po mši svaté všichni mladí odešli spát do kulturního domu, všichni starší odjeli nebo odešli domů a pro nás tři (Lídu, Alenu a mě) si přišla paní Vrátná z Vítochova. Byly jsme všechny tři - teda pardon, hlavně Alena a já J- moc vděčné za to, že se našel ochotný ubytovatel ve Vítochově. Já na zemi spát prostě neumím a navíc v jedné místnosti, kde každý má jiné potřeby spánku ( o jiných radši ani nemluvím J), jiné sny atd, si opravdu nedovedu představit. Lídě nic z výše uvedeného nevadí, takže se vyspí kdekoliv, za což má můj velký obdiv. Nicméně „držela basu" a šla s námi k Vrátným.

     Manželé Vrátní jsou jedním slovem skvělí! Nechali nám svoji domácnost (celé přízemí svého baráčku) a po večeři  šli sami spát na půdu. Nebyla jsem tam, takže nemohu posoudit, jestli to byla romantika nebo trest J, ale říkali, že se tam už těší J.

My s Lídou  jsme zvyklé chodit spát později, takže zatímco Alena usínala, my jsme každá vytáhla svoji oblíbenou četbu : Lída  SVĚTLO, já UČEDNICTVÍ (ne účetnictví! J, to čtu po zbytek roku) od patera Kodeta a ještě chvilku jsme si četly. Ať z toho taky něco máte J, nyní  kousek přečtu i Vám, protože to stojí za to :

 „Když Pán volá k následování, může to na první pohled vypadat, jako by nám chtěl všechno sebrat. BŮH ALE VŽDYCKY DÁVÁ. A jestli po člověku chce, aby mu něco odevzdal, tak jenom proto, aby mu sám mohl dát něco lepšího. Povolání k následování je povolání k životu, k plnosti života: „Já jsem přišel, aby měli život a měli hov hojnosti (Jan, 10,10). Učednictví je tedy založeno na hlubokém přátelství s Kristem,na vztahu od srdce k srdci. Odpovídá tomu, po čem člověk ve svém životě nejvíce touží - aby byl v lásce přijat, aby se v lásce mohl vydat a přijmout druhého. Čili následování Krista je láska, která se DÁVÁ. Nezapomeňme však, že VŽDYCKY je to na prvním BŮH,  který se dává NÁM.

„Pojď za mnou" - to znamená dovol mi, abych se ti dal  poznat, dovol mi, abych já zorganizoval tvůj život, věř mi, že to s tebou myslím dobře a že tě povedu..

S povoláním k následování je tedy spojeno pozvání, abychom denně umírali svému sobectví. Pán řekl jasně svým učedníkům : „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě" (Mt 16,24). Slova o sebezáporu a o kříži však vyslovil až ve chvíli, kdy jeho učedníci zakusili jeho lásku a moudrost, když se zrodila jejich touha jít za ním. Prvním ani posledním slovem evangelia totiž NENÍ KŘÍŽ - prvním a posledním slovem evangelia je LÁSKA BOŽÍ K ČLOVĚKU. Je-li  člověk pozitivně zasažen láskou Boží, je-li fascinován Kristem, je jím přitahován. Pák teprve prosí, aby mohl jít za ním. A tehdy mu Pán řekne : Pojď za mnou - jenom věz, že následování něco stojí...."

Zkuste si tato slova přečíst vícekrát a nechávat si  je doznít ve své mysli, ve svém srdci...  znovu a znovu mě oslovují a přivádí k úžasu i k vděku. Tak tomu bylo i ten večer...v tom jeho Díky Bohu za každé nové ráno! Díky za každý nový den...jak se zpívá v oné známé písničce. A já bych ještě dodala „díky za postel"! J Vzbudila jsem se odpočinutá ráno před 6.hodinou a když jsem viděla to krásné ráno, měla jsem nezkrotnou touhu vyběhnout těch několik set metrů, nahoru ke kostelíku a začít tam zpívat chvály za ten probouzející se krásný den....

Před 7. hod. přišla paní Vrátná a začala nám chystat snídani. Protože jsme věděly, že od tohoto dne jde taky s námi  až na Velehrad, nabídly jsme se jí, že si snídani nachystáme samy, aby měla více času na balení svých věcí.. Souhlasila.  Takže jsme se v té její poměrně malé kuchyňce motaly všechny čtyři J. A tak jsme si tam hezky rozuměly, že to naprosto vyvrátilo příběh (vtip), který nám vyprávěl pan Kinc na faře v Jimramově. Ptal se nás, přítomných, zdali víme, jakým jediným možným způsobem se snesou tři ženy v kuchyni. Prý  jedině tak, že ta první klečí u rakve té druhé a dívá se na obrázek té třetí.. J J

Každopádně my ČTYŘI jsme se na Vítochově v kuchyni snesly naprosto bez problémů J.

Po snídani jsme my tři zamířily ke kulturnímu domu, kde nocovali naši mladí s otcem Pavlem. Vlastně ještě s poutnicemi-nováčky Maruškou a Aničkou. Těch mi bylo upřímně líto, protože jsou věkově blízké nám a musely, chuděry, spát na zemi na těch tvrdých parketách.

Když jsme k nim dorazily my, chystali se zrovna všichni k modlitbě  ranních chval, takže jsme přišly právě včas. Seskupeni do kruhu jsme tak společně chválili našeho Pána :

„Všechna díla Páně, velebte Pána, chvalte a oslavujte ho na věky. Nebesa, velebte Pána, andělé Páně, velebte Pána. Všechny vody nad nebem, velebte Pána, všechny mocnosti Páně, velebte Pána. Slunce a měsíci velebte Pána, nebeské hvězdy, velebte Pána. Všechny deště a roso, velebte Pána, všechny větry, velebte Pána.Země, veleb Pána, chval a oslavuj ho navěky..." atd. Splnila se mi tím moje ranní touha a byla jsem velmi spokojená... Jen jsem pořád cítila velkou touhu, nebo řekněme až potřebu jít nahoru ke kostelu a udělat si ještě další „hezkou duchovní chvilku"  na tom krásném a klidném místě. Vítochovský kostelík je vskutku v pohádkovém prostředí...! Rozhled od něj je do všech stran opravdu pohádkový J.

Táhlo mě to tam jako magnet. Moc jsem toužila být tam aspoň chvilku sama nebo téměř sama a kochat se... tamní krásou, klidem..., být jen sama s Bohem...

Lída s Alenou mi v tom ale vůbec nepřekážely. Cestou ke kostelu jsme všechny tři vyslovily nahlas, že by bylo krásné vzít si příště stan a na noc zůstat nahoře u kostelíka, abychom ráno byly svědky východu slunce... Kdo jste tam byl, určitě jste se teď zasnili společně se mnou...J  (Ti skeptičtější z vás si teď určitě v duchu představují, jak nám ten náš krásný sen během noci zhatí příchod bouřky, divokého zvířete nebo neukázněného či zlého člověka.... Ale pevně věřím, že nám to nepřejete J).

Nahoře u kostelíka jsme zaujaly pozice vhodné ke kochání i duchovnímu rozjímání (prostě jsme si pohodlně lehly J). Chvilku jsme tak zůstaly v tichu a pak jsem jim opět  předčítala ze svého oblíbeného „Učednictví". Další malá ukázka zase i pro vás :

„K učednictví pochopitelně patří chvíle, které člověk tráví s Bohem sám, chvíle, ve kterých mu svěřuje, co ho trápí, a naslouchá jeho slovu. BEZ SDÍLENÍ ŽÁDNÝ VZTAH NEROSTE, proto neroste ani vztah s Bohem, pokud se nemodlím. Potřebujeme modlitbu - abychom našli své TY a vněm jistotu, že nás miluje. Tím však učednictví nekončí, spíše začíná...

Učedník je sice povolán a odpovídá Kristu osobně, sám za sebe, ale nenásleduje ho sám, není na život sám. Od počátku svého působení vytváří Ježíš společenství - těch, kteří mu uvěřili. A toto společenství se prostřednictvím eucharistie stává něčím mnohem víc...

Když nám někteří bližní jdou na nervy, mohlo by se zdát, že společenství nebo církev jsou jen obtížemi navíc. NEMUSÍME-LI VŠAK KRÁČET CESTOU VÍRY A SLUŽBY SAMI, JE TO VELKÝ DAR!" Moc ráda předčítám tato slova svým přátelům. Pevně věřím, že stejně silně, jako oslovila mě i je, oslovila teď i vás. J      Modlitba se v tom nádherném prostředí a po těchto nádherných myšlenkách doslova nabízela...  Nejdříve ve své mysli a následně i nahlas jsem učinila zásadní rozhodnutí : „Už nikdy nepojedu z Vítochova spát domů! V tom nádherném dni a krásném prostředí jsme si to dopoledne tak duchovně užily, že mi na to nestačí slova....

     Pomalu se blížilo poledne, a  začali se  sjíždět a scházet ostatní poutníci.Těsně před polednem se to kolem kostela už poutníky a těmi, kdo je doprovázeli, jen hemžilo. Otec Pavel vyprávěl o Řecku a taky o tom, jak v kulturáku spal na schodech - a na celý kulturák J. Zdál se mu prý živý sen a  chrápal přitom  tak nahlas, že to vzbudilo i jeho samotného J. Tak jsem se jen utvrdila ve svém předsvědčení, že s nimi tam opravdu spát nemohu! J

 

Naše mládež mu to ale zřejmě toleruje a nevadí jí to. Ale oni si to vybírali zase jindy a jinde. Otec Pavel, když je občas napomínal nebo po nich něco chtěl, tak nejednou mu odpověděli : „Vy už nám nemáte co poroučet, Vy už nejste náš!"J

Ale jakmile chtěli něco mladí od něj, tak to se jen ze všech stran ozývalo : „Otče! Otče!" Myslím, že je zbytečné to jakkoliv komentovat  J.

      Těsně před polednem se u kostela objevila i Eva (roz. Kincová) se svým miminkem v náručí. Vystřelila jsem jako šíp za nimi - abych ji pozdravila, objala a pochovala si malou berušku..J Byla jsem tak ráda, že ji vidím!!!  Jela s námi ale jen v pondělí, pak předala svoje žezlo svojí mladší sestře Marušce a odjela plnit dál svoje mateřské povinnosti.

Těsně před polednem dorazila pěšky od Bystřice i Lída Čadková - z dálky jsme si krátce zamávaly a pak zblízka jsme se dlouze a upřímně objaly. Moc ráda mám tyto „vítací chvíle", v nichž mohu dát najevo svoje emoce a nikdo tím není ani překvapen, ani pohoršen.

Přesně v poledne jsme se shromáždili v kostele, stejně jako roky předtím,  a dle naplánovaného programu byly posvěceny a následně rozdány poutnické křížky novopečeným poutníkům. Letos to celé proběhlo malinko „svátečněji" v tom, že mezi námi byl sám „ředitel této pouti" - pater Jan Peňáz. Všichni jsme byli mile překvapeni a rádi, že je tu s námi. Už totiž nemáme možnost ho pravidelně vídat, protože Křtiny jsou přece jenom trochu z ruky...J            (pokračování příště nebude, vzhledem k většímu rozsahu textu se pokusíme vydat  jako samostatnou brožurku)

 

                                                            Pozvánky.   

Orel Bystřice n.P. pořádá v sobotu 5. prosince 2009 celodenní poutní zájezd do Koclířova. Přihlášky se budou přijímat od 23. listopadu v prodejně Textilní galanterie v Bystřici n.P. (tel. 566 552 201). Další informace budou k dispozici tamtéž.

  Slavkovice - kostel Božího Milosrdenství a sv. Faustyny.   

Rádi bychom pozvali všechny do Slavkovic:     1) Každou třetí sobotu v měsíci - 16 - začátek programu - modlitby a sv. zpověď, v 17 hod - mše svatá  2) Každou sobotu a neděli po celý rok od 15 - 17 hod. v kostele ve Slavkovicích je možnost zpovědi nebo duchovního rozhovoru s knězem. Kontaktní čísla: Farnost Jámy: 566 502 856;  Slavkovice:  Infolinka /bohoslužby, poutě.../: 566 502 853 info@slavkovice.cz; Prosby - Kniha milosrdenství: 566 502 852 kniha@slavkovice.cz;  Nahlašování skupin: 566 502 854 pout@slavkovice.cz. Na stránkách http://www.slavkovice.cz/ najdete další informace. Děkujeme a přejeme Vám hodně Božího požehnání  - za otce pallotiny:  P. Wojciech Zubkowicz SAC

 

Plán konání prosebných putovních mariánských poutí Nový Jeruzalém na rok  2009 a 2010

      2010  

13. leden         Vel.Meziříčí                                         

 12. únor              Rad.Svratka 

                  12. březen       ???????                                             

13. duben           Křtiny

                  12. květen        Heřmanov u Vel.Bíteše  P. Ing. Mgr. Karel Chylík

                  14. červen        Rožná                                     

13. červen         Jimramov

 

                  13. červenec    Lysice                                               

  13.srpen           Oslavice  

                  13. září            Jámy                                                   

 13. říjen             Březí

                  12. listopad      Velká Bíteš                                         

13. prosinec      Olešnice                              

    2011    

 13. leden          Velké Meziříčí                                    

                  13. prosinec     Olešnice

 

Se souhlasem místního pana faráře je možné přihlásit další farnosti - pořadí je určováno heslem - kdo dřív přijde - ............

 Srdečné pozvání na 121. pouť NJ - ve středu 13. ledna 2010 v 17 hodin do Vel. Meziříčí.  

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

     Srdečné Pán Bůh zaplať za Vaše dopisy a příspěvky do tohoto zpravodaje. Zprávy, oznámení, články, pozvánky do tohoto zpravodaje můžete posílat na níže uvedenou adresu. Uzávěrka příštího čísla je 20.12. 2009. Po přečtení můžete dát přečíst svým známým, nemocným.

  Zpravodaj NJ sestavuje, vydává, o Vaše modlitby prosí a všem čtenářům žehná -   jáhen Ladislav Kinc, 59264 Prosetín 79, tel č. 516 463 315, 606 948 970,   e.mail-kinc@biskupstvi.cz   

 Plakátky, zpravodaje a vše ostatní také na internetových stránkách: http://www.novyjeruzalem.cz/ a www. rovecne.farnost.cz.