BOHU DÍKY ZA 18 LET

  + + + 

BOHU DÍKY ZA 18 LET

 

Pán Bůh zaplať vám všem,

kteří jste mi s čímkoli pomohli.

 

Jednou duchovní slovo,  třikrát 18 příhod a postřehů z města velkého mezi říčkami malými a jeho okolí, čtyřikrát 18 církevních vtipů, pětkrát 18 hádanek  vám za to nabízí na památku  P. Jan Peňáz 

 

1.) Duchovní slovo 

 

Země pak sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Marek 4,28

 

Je to naše přání, abychom byli jako zralá zrna, kterých je klas plný. Dospělí uvědomělí křesťané, kteří dokáží s pomocí Boží udržet svou víru nejen v obou totalitách, ale i v této  době  nového věku s velkým N. Co víc si můžeme přát. Každý touží po elitě, každý chce, aby jeho farnost byla jako město na hoře, světlo na podstavci, nikdo se ve svých touhách nesmíří s průměrností. Proto se domnívá, že má právo pohrdat nezralým, neuvědomělým křesťanstvím, kterému se někdy dává přídomek lidové. A proto dnes každý toto slovo odmítá. Lidovci si po desetiletích osvědčeného názvu teď říkají KDU, místo do amerických lidových písní jsou mladí zbláznění do kántry mjúzik. Mladí i starší kněží přímo rostou, když někdo začne zpívat mariánskou píseň, kterou můžeme označit jako lidovou nebo zlidovělou. Všechny lidové pobožnosti jsou považovány za odumřelé nebo za odsouzené k zániku.

Přitom se mi zdá, že právě ta lidovost je nutnou podmínkou, aby mohly vyrůst elity, o kterých sníme a které potřebujeme. Zrno totiž také neroste samo v nějaké zkumavce, ale na stéble a v klasu. A klas to znamená také osiny a plevy. Plevami může být celá ta masa lidí měkkých, kteří se v minulé době nechali zmást a dnes jsou na okraji církevního života. To jsou ti, kteří chtějí „mšu", ale krátkou, kteří chtějí svatbu v kostele, ale už ne katechismus na faře, to jsou i ti, kteří  pozvou kněze i do svého domova, ale nepřijmou jeho pozvání do zpovědnice a ke stolu Páně. Knězi to nemůže udělat  velkou radost, ale zrno bez klasu nevyroste, to je jisté po stránce agronomické i biblické. A jsou i ti, kteří skutečně píchají a vadí jako ty osiny, které se dostanou pod košili, pokud si někdo ještě vzpomene na žňové brigády ve svém mládí. To jsou ti různí vizionáři, staromilci, prostě lidé velice speciálně zaměření, kterým nechybí dobrá vůle jako taková, pouze jí mají málo a tolerance ještě méně.

Nový věk (New Age) má své ideologické znaky také na zdravé výživě, na všech těch celozrnných pochoutkách, které obsahují vlákninu. Lidské tělo ji totiž potřebuje, mnoho nových nemocí je z toho, že se jí jenom cukry a tuky v čisté podobě. Když si pročítáme , co obsahují tyto výrobky, a přijdeme na řádky v německém jazyce, zjistíme, že právě ta vláknina je tam uvedena jako Balaststoffe - balastní látky.

Jde nám o elity a všichni se s obdivem díváme na elitní řády v církvi. Patří mezi ně i jezuité. Na ně spoléhá svatý otec, oni byli a jsou předvojem v evangelizaci, staré i nové. Oni však zavedli lidové misie a další lidové pobožnosti, třeba Boží hrob se vší parádou v zaalpských zemích, mariánské poutě, pobožnosti s básničkami a lidové scénky. Škoda, že to všechno je dnes považováno za balast. Proto velká většina kněží (a bohoslovci a novokněží skoro všichni) tyto lidové prvky z pastorace soustavně vyřazují, v lepším případě je trpí. A nevidí se, ani nechce vidět, že tím trpí především naši katolíci a to i značná část těch aktivních. Jak je důležitá  vláknina (Balaststoffe)  pro chod lidského těla, jak je klas nutný pro to, aby uzrálo zrno, je důležitá i ta lidovost.

Jezuité však nakonec s pomocí Boží vypěstovali elity jak v době pobělohorské, tak za první republiky a nakonec i na našich fakultách. Zrno  bez klasu, bez plev a osin nedozraje, k lidem se nejlépe přiblížíme lidovou zbožností. A s nimi pak k tomu, který nás v čas žní shromáždí jako pšenici do své stodoly (Mt 13,30).

Země pak sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Marek 4,28

 

Třikrát 18 postřehů za 18 let

1.

K mému úplně prvnímu setkání s městem velkým mezi říčkami malými došlo,  když jsme chodívali pěšky do kostela do Města Nového. Ze silnice nad ním bylo daleko vidět a tatínek mi jako malému chlapci vždy ukazoval kopce na jižním obzoru a říkával: „Tam za nimi je Medříč!" Dnes vím, že to byla Baba mezi Cyrilovem a Radenicemi z té severní strany.     Když jsme chodívali do našeho farního kostela v Jamách, museli jsme přejít Vejdoch. Z něj také bylo vidět daleko. Teprve až jsem poznal Netín a okolí, jsem zjistil, že odtamtud lze spatřit netínskou hrobku i věž (a věže dalších šesti kostelů).             Když jsem pak  jezdíval  do Borů, z vrcholu silnice  za Vídní jsem viděl kopce za svým rodným slavkovickým údolím. To mně vždy potěšilo, často jsem si jako řidič oddechl, protože tam už byl sníh a u nás ještě ne.

 2.

Když jsem byl kaplanem na Vranově u Brna, zaujal mne pán se šedinami, který vedl procesí.  Už tenkrát to byla výjimečná událost. Nikdo jiný tam nepřišel s tolika  družičkami a tak nazdobenou sochou. Až pak mi místní pan farář řekl, že jsou z Velkého Meziříčí a že přicházejí  pravidelně. Pak jsem je mnohokrát viděl v Žarošicích.        Cestou na oslavu svaté Anežky v sobotu 25. listopadu 1989 ještě za tmy zastavily na parkovišti kousek před Prahou u dálnice dva autobusy poutníků. Z jednoho jsem vystoupil a říkám lidem z toho druhého: „My jedeme z Moutnic, odkud jedete vy?" „Z Velkého Meziříčí." To bylo první osobní setkání s lidmi z farnosti.

3.

Pro jmenovací dekret jsem si jel k panu arciknězi Kocmanovi do Netína. Věděl jsem, že za Meziříčím se odbočuje doprava. Byl jsem tak rozrušen, že jsem odbočil už při první příležitosti a vjel do Laviček. Nevadí, nebudu se vracet, projedu je, a za Závistí to vezmu doleva. Zabočil jsem však hned za posledním domem a točil se pak na poli za Kolouchovými.

4.

Hned první neděli po mém nástupu měl jeden z velkomeziříčských kněží jet na pouť do Zadního Zhořce. Jaksi se na to zapomnělo, nikdo tam nepřijel, proto zhorečtí volali na faru, ať tam jedeme. Všichni jsme byli v kostele, telefon brala maminka. Naštěstí za ní přišel na besedu po mši svaté P. Alois Kadlec. Šel tedy vyřídit vzkaz do kostela. Byl jsem ve zpovědnici a proto za mnou poslal ministranta. Ten přiběhl a říkal mi: „Váš tatínek vám vzkazuje, že máte hned jet do Zadního Zhořce na pouť, že vás tam už čekají."

 

5. Když nastoupil novokněz P. Ludvík Bradáč a měl první mši svatou u nás, řekl jsem mu u oběda: „Odpoledne jedeme do Vídně, budeš tam dávat novokněžské požehnání." „Nemohu, nemám sebou pas, nechal jsme ho v Brně." Podobně před primicí našeho rodáka Jiřího Bradáče ho sháněli jeho známí u nich doma. Tam jim řekli, že šel na faru. My jsme jim řekli, že tady byl, ale právě odjel do Vídně kvůli limonádám na primiční hostinu. „A to musí mít pití z takové dálky," vyhrklo jim.

 6.

Každý všední den kolem čtvrté hodiny ranní mne budil traktůrek, který ve Svitu naproti faře za řekou nahrnoval do kotle koks. Jednou v zimě se jeho zvuk ozval v sobotu večer. Divil jsem se: Copak budou v neděli ve Svitu topit. Kouknu z okna a za řekou naprostá tma. V tom mi to došlo: V sousedním klubu právě začala hrát moderní hudba.

 

7.

Během dne bylo ze Svitu po celé faře slyšet, jak někoho volají rozhlasem na vrátnici. Když jsem si pořídil zesilovač, jednou ráno jsem na dvoře do něj zavolal: „Otec Ludvík Bradáč a otec Vladimír Záleský ať se urychleně dostaví k vratům na náměstí." Vyrazili okamžitě, i když jim vrtalo hlavou, jak to, že ve Svitu znají jejich jména.

8.

Šel jsem po Bezděkově a všiml jsem si, že dva muži se pustili do opravy kapličky sv. Antonína. Dali jsme se do řeči a ptám se jich: „Jak se jmenujete?" „Já Jan Smejkal." „Já Josef Smejkal." „A jste bratři nebo příbuzní?" „Ne, ale oba jsme rodáci z Pustiny." O několik let později jsem dělal pořádek u kapličky u Alpy. Lidé k ní naházeli zbytky větví a tak podpořili růst plevele kolem dokola. Vytahal jsem ty klacky aspoň na hromadu k cestě a vytrhal plevel. Jel kolem řidič s vozíkem, vše naložil a odvezl pryč. Jmenoval se Jan Smejkal.

9.

Na jaře L. P. 1993 přijeli do Netína poutníci z Tasova se svým farářem prosit za příhodné počasí. On mi pak řekl: „Panna Maria se na nás tak pěkně usmívala." Od té doby ji můžeme podle vzoru ostatních poutních míst, kde má každá Madona své vlastní pojmenování, nazývat Usmívající. Takový název se totiž nedá vymyslet, ten musí být darován. Díky, otče Karle.

10.

V květnu roku 1996 hrozila městu povodeň. V noci se už připravovala krizová opatření. Šel jsem spát pozdě a proto jsem nezvedl telefon, kterým mi Jiří Vávra volal, abych vyvezl auto z průjezdu nahoru na náměstí. Přijel tedy sám a přesunul je tam. Nestačil mi to říci a já jsem na to přišel až večer.

11.

Když za maminkou přijeli její vnuci, jezdili se mnou po večerních bohoslužbách. Měli k tomu své komentáře. Ve dnech, kdy byly na řadě Lavičky, se pravidelně ptali, jestli zase pojedeme do Sedátek. Jednou za ní přijely vnučky a večer pak své mamince hlásily denní činnost: „Byly jsme se strýčkem zpovídat v jedné vesničce. On vyzpovídal dvě babičky a my jsme zatím snědly dvě zmrzliny, které nám dala paní, co se stará o kapli." Když maminka zemřela a odcházel jsem do Říma, požádal jsem o mateřský křížek na čelo svou sestru a farní hospodyni - obě Marie.

12.

L.P. 1997 - rok po zasvěcení kostela sv. Zdislavy v Lavičkách se na jeho věži usadili čápi. Zedníci, kteří si pamatovali, jak je tam úzká plošinka, žasli nad tím, jak na tak malém prostoru mohli postavit tak velké hnízdo. A lidé se divili, jak jsme dosáhli toho, že na posvátné budově zasvěcené patronce rodin, je tak pěkný a výmluvný symbol rodiny.

Ve čtvrtek 11. června 1998 tam bylo první Boží Tělo. Ačkoli byly přichystány 4 oltáře po obci, zůstali jsme v kostele, protože pršelo. Na konec obřadů jsme přece jen vyšli ven před kostel. Po modlitbách nastala chvilka ticha a všichni se připravovali k závěrečnému požehnání. Do toho se však z věže ozval klapot čápů. Sebešikovnější režisér by to lépe nepřipravil. To Bůh Stvořitel poslal své tvory, aby po svém oslavili tajemnou přítomnost jeho Syna mezi námi.

 13.

Po vyloupení fary v lednu 1999 mi řekli policisté, kteří to vyšetřovali: „Udělali to tvrdí chlapi. Měl jste štěstí, že jste při loupeži spal, že jste se s nimi osobně nesetkal."

14.

V říjnu 2003 trávili naši bohoslovci víkend ve farnosti Velké Meziříčí a okolí. V sobotu dopoledne byla mše svatá v altánku na Svaté. Jejich spirituál, o. Pavel Posád, tenkrát řekl: „Vzpomeňte si na dějiny poutních míst. Nejdříve tam dali kříž nebo obrázek, po letech postavili dřevěný přístřešek, později zděnou kapli a někdy až po staletích velký poutní chrám. Tady jsme už u druhého kroku. A můžeme se těšit, že další budou následovat."

15.

 Když za mnou přišla Anežka Pánková s tím, že chce v Oslavici postavit  novou kapli, ptal jsem se jí, zda ji zasvětíme svaté Anně, která je tam uctívána, anebo sv. Jiří, jehož obraz je na staré pečeti a o jehož svátku tam bývá malá pouť. Hned odpověděla: „Božímu milosrdenství." Na to se dá říci jen Bohu díky. 

16.

„Pane děkane, lidi říkali, že by se to mělo udělat jinak, navrhují tento způsob." (Už nezáleží na tom, o co přesně šlo.) „Dobře, ale prvně mně řekněte, kteří lidé?" „Já a paní Nováková."

17.

Na mši svatou v Borech jsem na první pátek července roku 2004 šel pěšky. Kousek od cíle stálo na silnici nákladní auto přímo v zatáčce. Jeho řidič vylezl na třešeň a rval tam ovoce. Ani ho nebylo vidět. Jdu dál a po stech metrech zastaví osobní auto a řidič mi říká: „Vidím, že jste musel odstavit své vozidlo, já vás zavezu kam potřebujete, nasedněte si." V pár metrech  naprostá bezohlednost a hned na to veliká citlivost.

18.

Před výstavou o době lucemburských králů na hradě pražském přijel právě odtamtud odborník dojednat zápůjčku naší Madony, která z té doby pochází. Po vyřízení všech složitých papírů a sjednání záruk pro tak vzácný kus mi říká s velkou touhou: „Rád bych se na ni ještě teď chvilku podíval. Umožníte mi to." „Ano jistě," řekl jsem mu, ale v duchu mě napadlo: Teď to praskne. Taková vzácnost a my ji necháváme v otevřeném kostele, zabezpečeném jen šňůrami a houkačkou. Bylo před polednem, když jsme vstoupili do kostela.   V zadní lavici se právě usebraně modlil starší muž. Odborník mi potichu a uznale říká: „Vidím, že máte zajištěný stálý dozor, to je správné."

 

Bože, děkuji ti, že nás nikoho nikdy nepodrazíš. Děkuji ti za vše, cos mi dal i vzal, co mi dáváš i co mi bereš. Buď tvoje jméno pochváleno.

 

19.

Když se pan kaplan Marek Vácha vrátil na jaře 1997 z Antarktidy, promítal mnohokrát diapozitivy, které tam pořídil. Všude ho zvali, a proto na to měl vyhrazený jeden den volna v týdnu. Viděl jsem jeho promítání na setkání mladých kněží v Brně a byl jsem nadšen. Promítl pár pěkných obrázků, přidal několik zajímavostí o nich a mnoho postřehů z ekologie, estetiky i morálky. Nenásilně, stručně a jasně.

 20.

Na velikonoční pondělí 1999 odjeli kaplani domů, maminka byla už u bratra a byl jsem tedy na faře sám. V 7 večer přišel nějaký bezdomovec, dostal jídlo a odešel. V 8 přišel další. Když spokojený odešel, dostal jsem strach, jestli si nezačali obhlížet místo, kde jsou sbírky ze svátků. Proto jsem si do pokoje vzal fenku Lízu, kterou otec Petr měl na dvoře. Myslel jsem, že usnu klidně, ale ona pořad hlučně běhala po mém pokoji. Pak se najednou utišila a já jsem usnul. Ráno jsem ji našel klidně spící v maminčině posteli.

21.

Při odpolední pobožnosti v Horních Borech jsem sám dával čísla písní na desku. Spletl jsem se a dal číslo o jedno vyšší. To však patřilo k písni, která se v Borech neznala. Pan varhaník Miroslav Pol bez mrknutí oka tu píseň hrál a zpíval, takže kostel byl naplněn mírným doprovodem a hlasitým zpěvem a nikdo to ani nepoznal. Pak jsem se mu omlouval. Řekl mi, že se mu to také zdálo divné, ale že když tam ta píseň byla, tak ji zazpíval a zahrál celou. Musím také připomenout obětavost meziříčských dlouholetých varhaníků, pana ředitele kůru Viléma  Součka a pana Antonína Smejkala, který přesně doprovodil každého kaplana, ať  už začal zpívat kdekoli.

22.

Při Božím těle 1999 nesl P. Martinásek Pána Ježíše poslední krátký kousek od sochy sv. Jana do kostela. Družičky šly před ním a házely na zem zbylá kvítka. V tom se strhl věrný vír a s těmi kvítky zatočil. Vytvořilo se barevné kolo, které mi připomnělo barevný kulatý znak jubilea.

23.

Když jsme došli do Říma, snažil jsem se napsat o tom něco na počítači. Diktoval jsem to P. Ludvíku Bradáčovi, který tam právě působil. Napsal to, pak zmáčkl klávesu „S" a řekl: „Musím to zachránit."  My bychom řekli Uložit, To „S" vzniklo z anglického Safe (sejf) - trezor, ale Italové tuto funkci nazývají „Salva - zachraň", které by se dokonce  dalo přeložit i jako „spas". On začal poprvé pracovat s počítačem v Itálii, naše názvosloví neznal. Je zajímavé, že Němci říkají: Speichern - dát do špýcharu.

24.

Díky obětavému a nadšenému starostovi Ludvíku Vlachovi se podařilo, že obec Stránecká Zhoř vybudovala v roce 2001 nákladem 2 milionů 100 tisíc kapli sv. Benedikta. Tuto obec založili benediktinští mniši z Třebíče a dosud má ve znaku dvě jejich kápě. Požehnána byla v neděli 9. června 2002 a při bohoslužbě bylo krásné počasí, ačkoli předtím i potom pršelo. Obraz sv. Benedikta namalovala Marie Marková z města. Kouzlo nechtěného způsobilo, že svatému opatu namalovala tvář velice podobnou panu starostovi, ačkoli ho před tím nikdy neviděla a neznala.

 25.

Když jsme šli asi potřetí pěšky do Netína na hlavní pouť, přišel pak za mnou mladý muž, který se celého průběhu zúčastnil. Řekl mi: „Nezlobte se na mne, já už příště nepůjdu. Já si na té netínské návsi připadám jak cvičená opice."  Odpověděl jsem mu: „Naprosto tě chápu a nebudu se na tebe zlobit. Jen prosím, pochop také ty mě: Když se chodilo už 280 krát a to i v totalitě, nemohu to přece já zrušit."  Pěkné bylo, že při 292. pouti (v roce 2005) do Netína přišlo ze čtyř světových stran přesně 292 pěších poutníků. A ještě hezčí bylo, když loni přišla děvčata z Laviček v krojích  a po příchodu do Netína se na ně přímo vrhly jejich maminky s civilním oblečením, protože jejich kroje potřebovaly ony samy na odpolední besedu, kterou tančily s jejich tatínky, svými manžely.

 26.

 Za úspěch považuji, že mnohé obce si pořídily znaky navržené věřícím malířem Zdiradem Čechem z Kladna, kterého jsem jim doporučil. Podařilo se  mu do znaku promítnout patrony obce a věci typické pro jejich jméno (lávky pro Lavičky, městský znak Vídně pro malou Vídeň, kopce pro Hrbov), takže ty znaky jsou „mluvící", což se zatím dařilo pouze v historii. Mám radost, že pan kaplan Němeček vytvořil znaky i pro naše čtyři farnosti a děkanství.

 27.

Čápi na věži kostela v Lavičkách každého jara pravidelně nasedali. Šest let však mladé nevyvedli, vždycky měli smůlu. Až 28. června 2003 se nahoře ozvalo pípání. Dole se válely dvě prasklé skořápky. Obě čápata se měla k světu, rostla a učila se létat. 2. září o čtvrt na devět mladí čápi spolu s rodiči odletěli do Afriky. Podle nového kalendáře už není sv. Řehoře 12. března, ale 3. září. Právě toho dne ti čápi z Laviček letěli přes moře. Kalendář se změnil, ale pranostika byla dodržena!

28.

Začali jsme putovat i do Přibyslavic, místa, které je zvláště milé uhřínovským farníkům. Jednou jsme za velkého deště vyšli z Velkého Meziříčí jen dva. Před Uhřínovem jsem si říkal: Lije jako z konve, tam nás nikdo nebude čekat. Zajdu do kostela na mši svatou a někdo nás pak vezme autem zpátky do města, osušíme se a pozdě odpoledne pojedeme autobusem, který byl objednán na večerní mši svatou. V obci už však čekali nadšení malí ministranti a jejich rodiče. Ani nápad, že by se nešlo. Tak jsme šli dál. Večer při společném zakončení pak bylo velice krásné počasí.

29.

Před Uhřínovem mi třikrát došla nafta v nádrži, díky Bohu vždy až dole u řeky. Nechal jsem tam auto stát a rychle jsem vyběhl ke kostelu. Pak jsme sháněli aspoň  litr nafty po domech. Od té doby  mě ministranti vítali pozdravem a otázkou. kde že dneska parkuji. Zda u kostela nebo zase někde dole.

30.

V Uhřínově jsme také zavedli roráty bez elektřiny, jen při svíčkách. Začínali jsme tak, aby mše svatá končila za svítání.  8. prosince  2001 o slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie pak první paprsky ozářily lurdskou sochu Neposkvrněného Početí, před níž jsem právě zpívali závěrečnou mariánskou píseň.

31.

Dětem jsem vysvětloval, že páteční pokání může být víc než jen nejíst masitý pokrm, který jejich maminka stejně nevaří. Navrhl jsem jim, aby v pátek ráno nepouštěly teplou vodu a umývaly se jen ve studené. Druhý den  na faře  přestal jít bojler a měl jsem to pokání povinné.

 32.

Když jsme v listopadu Jubilejního roku 2000 šli pěšky do Brna do katedrály, vyšlo nás z Velkého Meziříčí 32. Z Velké Bíteše už nás šlo 45, ze Střelic už 60. Ten poslední kilometr, který byl celkově padesátý osmý, nás od Minoritů na Petrov šlo hodně přes tisíc. A všichni měli účast na pouti. I ti, kteří se připojili až „v hodině dvanácté", si užili své, ale prožili také velkou radost. Byl to opravdový zážitek, vidět, jak se na Petrov do kopce valila řeka lidí, kteří nadšeně zpívali. V roce diecéze jsme šli opět pěšky do Brna. Byl nás sice jen apoštolský počet, ale nejmladší devítiletý poutník z Laviček to ušel celé. V kostele sv. Tomáše, kam se sjely autobusy ze dvou děkanství, jsme poděkovali Panně Marii Svatotomské za záchranu Brna (a celé Moravy) a pak jsme všichni šli pěšky na do katedrály na Petrově, kde pouť vrcholila.

 33.

Večerní klekání bývalo v 6 hodin, v letním čase pak v 8 hodin. Když jsem to chtěl na podzim vracet na 6. hodinu, řekla mi jedna maminka: „Nechte to na osm, naši kluci si poslechnou večerníček, umyjí se, vyčistí zuby a obléknou do pyžama. Potom otevřeme okno a když začne zvonit, pomodlíme se a pak hned jdou spát."  Proto zvoní klekání v 6.00 - 12. 00 a 20.00 hodin.

34.

Jednou mi bratr dal domácí mléko, vezl jsem je ve škodovce a rozlilo se. Dlouhou dobu to bylo cítit. Bohoslovec Josef, který u nás byl na praxi, se pak ptával: „Kterým autem pojedeme? Favoritem nebo tou syrovátkou?"

35.

„Náš Vojta chce zapsat do seznamu poutníků na Velehrad. Včera večer říkal, že se už tak hrozně těší, že to asi nevydrží." (SMS, z které jsem měl velikou radost a kterou mi poslala neteř od sestry začátkem srpna 2008, protože její bratr ještě nechodí do školy.)

 36.

Když jsem poprvé jel do Křtin domluvit se s P. Tomášem Prnkou, jak to všechno uděláme, několik kilometrů před poutním místem mi dosloužil starý Ford. Díky obětavosti svých oveček však zase mám v čem jezdit.

37.

Pan kostelník František Vávra se mnou často jezdil na kněžské pohřby a další liturgické akce v okolí. Vždycky se pěkně oblékl a důstojně vykonával svou službu. Když ho uviděli mladší kněžští spolubratři, často se mě ptali: „Tys dostal do farnosti nového kněze důchodce?" Pan Vávra se také stal známým tím, že když ho obdivovali, co všechno dokáže a vydrží, vždycky citoval apoštola Pavla: „Co mám, co bych nebyl dostal." Nejvíce ukázal svou odbornost v červenci 1998. Vzal jsem ho na žehnání kaple Svatých Sedmipočetníků ve Víru. Když vše skončilo, on zůstal a hlídal Pána Ježíše v nezamčeném svatostánku a peníze, které se vybraly při sbírce. Všichni odešli, on poctivě čekal! Obdivoval jsem vždycky také druhého kostelníka pana Josefa Bradáče, který si uměl poradit se všemi přístroji a ukazateli a stále je zdokonaloval.

38.

Jednou jsem se díval s desetiletým klukem, který z náboženských věcí nic neznal, z kůru po meziříčském kostele. Ukázal na zpovědnici a ptal se vyděšeně:  „To je vyslýchadlo?" „Ne, to je bouchadlo," odpověděl jsem mu a on se vyděsil ještě více. Uklidnil jsem ho: „Víš, tam to bouchá, protože tam každému spadne balvan ze srdce. Hříchy, které se tam odpouštějí opravdu tíží víc než kámen."

39.

Když byla poprvé pouť na sv. Martina v Martinicích a po dvoudenním programu jsme vše zakončili společnou modlitbou Anděl Páně před zvoničkou, měl jsem velice blahý pocit: Mohu klidně spát, protože zítra nebude telefonovat  nikdo z okresu a volat mě na „kobereček", abych vysvětlil, co jsem zase podnikal bez státního schválení, jak tomu bylo dříve v Moutnicích po každé mimořádné bohoslužbě.

40.

Když za mnou a za babičkou obě neteře přijely, ta mladší se mně ptala: „Strýčku, proč každému říkáte: Nový kámen?" Ptal jsem se jí, kdy to slyšela. Vysvětlila mi, že to říkám všem, které potkám. A skutečně, když mě lidé zdravili „Chvála Kristu." odpovídal jsem pokaždé: „Na věky. Amen."

41.

Jako mladý farář jsem zažil děkanskou vizitaci  v náboženství. Říkal jsem si před tím, že židlochovický pan děkan Valoušek bude děti zkoušet a tak jsem si nic nepřipravil. Vstoupili jsme v moutnické škole do třídy, pomodlili se, pan děkan se posadil do zadní lavice  a řekl: „Tak, prosím." Byl to velmi perné.  Když jsem já vizitoval náboženství ve škole na Rudě, místní pan farář řekl dětem hned po modlitbě: „Pan děkan vám teď něco pěkného řekne, tak pěkně poslouchejte." A sám se posadil.

42.

Zpěváci ze Svatomichalské gregoriánské scholy přijeli vždy v sobotu večer, pochutnali si na domácích pochoutkách od sestry Marie a šli spát do horního sálu. Tam byl ministrantský kulečník. Vždycky na něm chvíli hráli. Jednou to vydrželi až do rána. „Pěkně se nám pak zpívalo," řekli potom, „vůbec jsme nebyli zahleněni. Ale na nohou jsme nemohli vydržet."

43.

Jeden z farníků mi dal za pravdu, když jsem řekl, že jsou jen dva druhy lidí. Jedni něco dělají a druzí na všechno nadávají. Jakmile totiž člověk začne něco dělat, už nemá čas nadávat. Navíc na vlastní kůži pozná, že to není tak lehké, jak to zvenku vypadá.

44.

Často jsem jezdíval s našimi lidmi do Francie a upozorňoval je na vše zajímavé. Byl jsem překvapen, když jedni známí tam jeli sami a vše si také prohlíželi. Po návratu  mi řekli,  že u nás nemáme důvod si pořád stěžovat, jak jsme chudí, jak jsme na tom špatně, jak potřebujeme peníze. Viděli totiž na vlastní oči, jaká je tam úroveň. Poznali, že i tam musí lidé šetřit, že ani na Západě si nemohou všechno dovolit, zatímco u nás se teď při stavbách moc nešetří a všichni si myslí, že musí mít všechno nové.

45.

Když  v květnu 1994 v Lavičkách v předvečer žehnání zakončoval otec provinciál Ambrož Svatoš duchovní přípravu, žehnal i zvon. Při přímluvách přišel vždy jeden zástupce každé věkové skupiny, přednesl prosbu, klepl na zvon a lidé odpovídali. Jako poslední nečekaně uchopil kladívko sám otec Ambrož a řekl: „Ať je paní Zdislava svatořečená" a klepl na zvon. Do roka byla. 

46.

Když jsem navštívil v osmdesátých letech rodinu Králíčkovu v Netíně (poprvé jsem je poznal při své první mši svaté v Netíně na podzim 1984, když jsem oddával jejich syna), říkal mi pan Králíček: „A co kdybyste přišel jako farář k nám. Pan děkan už je starý a potřebuje nástupce." „To není možné, na okrese ve Žďáře mám tak špatný posudek, že mě sem nikdy nepustí." Když jsem se totiž vracel ze studií ve Francii, použil jsem s povolením ministerstva školství služební pas k cestě do Říma. Jel jsem tam autostopem a za poslední peníze jsem nakoupil diapozitivy. Pan farář v Jamách mi řekl, abych je v neděli večer po požehnání promítl. Přitom jsem krátce vysvětloval, co na nich bylo vidět. Někdo to hned nahlásil funkcionářům na okrese a oni to vše označili za ideologickou diverzi proti režimu, na kterou jsem se prý v cizině připravoval.     S panem Králíčkem jsme se také jednou dohadovali o tom, ke kterému kostelu patří věž, která je vidět na pravé straně dálnice, když se jede z Meziříčí do Jihlavy. „Tam žádný kostel není," tvrdil mi." „Ale já jsem tam věž viděl." Byla to věž kochánovské kaple. 

47.

Pan kaplan Petr Holý jel jednou s mládeží na ples do Olešnice. Vrátili se v neděli kolem páté ráno a před farou jsme se setkali. Řekl mi: „Dobrou noc!" a šel ještě spát, protože kvůli tomu plesu jsem ho napsal až na devátou mši svatou. Podle pravdy jsem mu však odpověděl „Dobré ráno." Nezapomenu také na ples bez alkoholu na Rudě, který se muzikantům tak líbil, že pak za hraní nic nechtěli. Podobně se vydařil stejný ples ve Víru.

48.

Snažil jsem se, aby ve farnosti svatého Mikuláše (i v okolí) probíhal jeho svátek ve znamení dobroty a radosti a ne hrůzy z čertů.  Proto jsme vždycky připravili nadílku, kterou rozdával svatý Mikuláš v nejlepším obleku, jaký jsme sehnali. On sám se nejprve se všemi pomodlil, každému dítěti udělal křížek na čelo. Byli s ním jen andělé, kteří rozdávali dárky a přitom děti pohladili. Nikdy s ním nešli čerti. Mnozí lidé se tomu divili, ale neustoupil jsem. Čerti jsou symbolem zla, ačkoli mohou být velice hezky nastrojeni, přímo sametově hebcí čertíci Bertíci. K dobrému a svatému biskupovi prostě nepatří. Spolubratr Jan mě však mile překvapil, když to udělal trochu jinak - a velice vtipně. Řekl všem ministrantům, aby na mikulášskou nadílku přišli oblečení za čerty. Kluci rádi poslechli, rychle a hezky se nastrojili, po kostele se uspořádaně pohybovali, v klidu vyslechli všechny řeči, i jeho opakované upozornění na to, že lidé si nemají s ďáblem nic začínat, že se tváří jako přítel a přitom je to nebezpečný svůdce a škůdce. Když vše skončilo, čertíci -ministranti vycházeli ve dvou řadách před svatým Mikulášem a mezi lavicemi každému nabídli otevřený sáček s bonbony. Všichni si brali, protože to bylo zadarmo, na varování úplně zapomněli. Pak celý večer plivali, protože v sáčcích byly bonbony obalené místo v práškovém cukru v jemně namletém bílém pepři. Nemohli si však stěžovat, byli přece jasně varováni předem!

49.

V roce 2006 bylo při adoračním dnu v Borech v neděli 4. června ohlášena na tři hodiny odpoledne křížová cesta. Přijel jsem na ni minutu po třetí, proto jsem rychle vklouzl do první lavice a klekl si. Modlitby už začaly, střídaly se v nich dva hlasy, chlapecký a dívčí. Ten druhý mi byl stále povědomější, připomínal mi mou neteř, ale neodvážil jsem se otočit, abych si to ověřil. Byla to ona, přijela se svým chlapcem za jeho dědečkem, borovským kostelníkem, a on je pozval na křížovou cestu.

50.

Byl jsem  rád, že otec biskup navštívil za mého působení vícekrát každý farní kostel, ale také zasvětil nový kostel v Lavičkách, oltář v Hrbově, sloužil poutní mši svatou v Martinicích a u kapličky ve Lhotkách, světící biskup Petr Esterka sloužil letos na poděkování za 600 let městských práv a pak u kaple v Kúskách.

51.

Letos po návratu z Velehradu jsme uvažovali, jak to bude za rok. Pěšky půjdeme asi až ze  Křtin. „To ne, to by bylo strašně krátký, to by nebyla žádná pouť!" namítla hned moje neteř, pravidelná účastnice a obětavá pomocnice.

52.

Zajímavé, že když v Uhřínově při poslední mši svaté zpívali na kůru zpěvy na rozloučenou za těch 18 let, bylo tam přesně 18 zpěváků a zpěvaček. Všude bylo loučení dojemné. Nejvíce asi v Lavičkách, kde přišli na poslední mši svatou děti i jejich rodiče v horáckých krojích, hasiči ve stejnokrojích a všichni bývalí ministranti se sešli u oltáře v liturgických oblecích. V Borech jsem dostal od hasičů sošku sv. Floriána a od ochránců přírody poukázku na sazenice jeřábů oskeruší k poutní cestě u Velehradu.

53.

Mám radost, že mezi mé žáky v náboženství patřila řeholní sestra Bernadeta Prášková a jáhen Jan Kotík a mnoho dalších dnešních tátů a maminek, kteří své otcovství a  mateřství (to duchovní u prvních i to tělesné u druhých) neberou jako vedlejší pracovní poměr, ale jako své poslání od Boha dané, k němuž jsou právě od něj povoláni.

Největším darem za těch 18 let byly  tři primice, sliby dvou řeholních sester a v semináři dva bohoslovci z farnosti a jeden synovec od bratra.

54.

Paní profesorka Mezlíková hned po zahájení vysílání vstoupila do klubu přátel radia Proglas a posílala jim pravidelně příspěvky, ačkoli sama jeho vysílání nezachytila. „Musíme přece podporovat dobré věci," říkala všem.

 

Čtyřikrát 18 vtipů

1. 

Biskup a jeho sekretář cestují na lodi. Sekretář se jde podívat do kajuty, kde jsou námořníci. Když se vrátí, říká biskupovi: „To je hrůza, jak ti námořníci strašně klejí."   Biskup mu na to řekne: „To je ještě dobré, horší bude, až se začnou modlit. To dělají, když se loď potápí."  

 2.

Farář potká muže ze své obce, který tu a tam pije přes míru."  Potěšilo mě, že jsem vás včera zase jednou viděl na večerní mši svaté."  Muž se udiveně zeptá: „Takže v kostele jsem byl taky?" 

3.

Kaplan se dozvěděl, že jeden z ministrantů tahal kočku za ocas tak silně, že jí ho málem utrhl. V následující hodině probíral trápení zvířat a ptal se ostatních ministrantů, jaké přikázání jejich kamarád porušil. Jeden se přihlásil a řekl: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." 

4. 

Představený misionářského řádu se loučí se skupinou mladých řeholníků, kteří mají jít do pralesa kázat kmeni, u něhož se předpokládá kanibalismus. „A jedno si dobře pamatujte,"   říká otec generál ke konci své promluvy, „žádné unáhlené jednání. Nechci mít v řádu mučedníky, po nichž nezůstanou žádné ostatky."   

5. 

Benediktýn klepe na nebeské dveře. „Musíš mít trochu trpělivosti,"   řekne mu svatý Petr, „právě vítáme jednoho biskupa."   Za nějakou dobu dostane stejnou odpověď mnich františkán. Oba se odevzdaně posadí a čekají. Přidá se k nim jezuita a nechá si všechno vypovědět. Potom zaklepe na dveře a vezme rychle oba dva pod paže. Sotva svatý Petr trochu pootevře, vtlačí se s nimi dovnitř a vysvětluje: „Zavazadla jeho Excelence."   

 6.

Malý chlapec použije silnou nadávku. Tatínek mu na to říká: „Od koho jsi  slyšel takové škaredé slovo?"   „Od Ježíška,"   říká synek. „Nemluv nesmysly a řekni pravdu," zlobí se na něho tatínek. Ale chlapec trvá na svém: „Opravdu, tati. Když dával Ježíšek na Štědrý večer dárky pod stromeček, najednou zhaslo světlo. On se potmě udeřil o židli a řekl docela zřetelně, to co teď já. A dokonce to ještě dvakrát opakoval."  

7. 

Na kolínském nádraží stojí tělnatý biskup v oblečení svého řádu. Zpod dlouhého kabátu mu vykukuje červená sutana. Při čekání objeví opodál bývalého spolužáka, který se mezitím stal generálem a má na sobě slavnostní uniformu. Biskup si z něho chce vystřelit. Přijde k němu a ptá se nevinným hlasem: „Promiňte, pane přednosto, odjíždí z tohoto nástupiště vlak do Prahy?" Generál ho pozná. Rozveseleně si změří svůj protějšek a odpoví: „Ale - milostivá paní - ve vašem stavu a ještě chcete cestovat do Prahy?"  

 8.

Farář se loučí se svou obcí. Některým z jeho oveček stojí slzy v očích. „Brzy dostanete nového kněze, a ten je mnohem lepší než já" - pokouší se je utěšit. „To neříkejte", brání se lidé, „to váš předchůdce taky sliboval."  

  9. 

Manévr se nezdařil. Manželka přinutí muže, aby šel konečně jednou ke zpovědi. Muž to nakonec vzdá a jde. V kostele sedí dlouho nerozhodně v lavici. Už je odhodlán se vrátit a ženě se vymluvit, když se dozví, že v jedné ze zpovědnic sedí silně nahluchlý kněz. Ulehčeně vstoupí do té zpovědnice a začne bručet: „Rebarbora, rebarbora,  rebarbora." Najednou se mu ze zpovědnice ozývá zpátky: „Rebarbora, rebarbora .... ten hluchý zpovídá hned vedle."  

 10. 

Farní hospodyně nutí návštěvníka: „Jen pojďte dál, počkáte na pana faráře pěkně v teple." Muž se zdráhá: „Ne, ne, mám tak špinavé nohy." Nato hospodyně: „Ale to nevadí, vždyť na nich máte boty."   

 11. 

Několik kluků si pochutnává na jablkách z farní zahrady. Farář to zjistí a běží na ně. Oni mu samozřejmě utečou. Farář proto připevní na strom velkou ceduli: Pán Bůh všechno vidí. Druhý den je na ceduli připsáno: Ale neprozradí nás.

 12. 

K nemocné farní hospodyni zavolají lékaře. Ten po důkladné prohlídce řekne: „Vy se mi vůbec nelíbíte, paní Nováková!" Uslyší odpověď: „Však Vy také nejste žádný krasavec, pane doktore."  

 13.  

Katechetka dává otázku: „Vyjmenujte čtyři evangelisty." Jeden žáček odpoví: „Svatí evangelisté jsou tito tři: Petr a Pavel."   

 14. 

Muž  říká ve zpovědi: „Řekl jsem tchýni, co si o ní myslím." Farář jej přeruší: „Synu, teď mluv o svých hříších a ne o hrdinských činech."

 15.  

Panu faráři někdo ukradl kalhoty přímo ze šňůry na prádlo. Jeden z návštěvníků kostela se ptá, jestli je už dostal zpět. „Ještě ne celé," dostane odpověď, „ale několik knoflíků už bylo v nedělní sbírce."   

 16. 

Hodinu po půlnoci zvoní na faře telefon. Rozespalý farář zvedne sluchátko. „Halo,"   ozve se na druhém konci, „je tam hospoda U Zlatého lva? Potřebujeme dvě basy piv!" „Ne, tady není žádný Zlatý lev, tady je farář od svatého Mikuláše."   odpovídá jasně farář. „To jsou mi věci,"   řekne volající, „co dělá v téhle době...farář... v hospodě?"  

 17. 

Malá Eliška byla s maminkou na Popeleční středu v kostele. Doma se ptá:  „Mami, je to pravda, že se všichni lidé po smrti stanou prachem?" „Ano, Eliško, je to tak. Pan farář ti to také říkal," odpoví maminka.  Na to malá: „Jé, to pod mou postelí musela už umřít spousta lidí."   

 18. 

Jeden farář z Porýní je považován ze prvotřídního znalce vína.  Při nějaké schůzi mu zavážou oči a vyzvou ho, aby ochutnával jen ústy a přitom vše přesně poznal. On se napije a vždy přesně určí barvu, ročník i původ vína. Jeden ze spolubratří říká, aby to on neslyšel: „Teď dávejte pozor, jak ho dostanu!"   Přinese ve skleničce vodu a postaví ji před znalce. Ten přivoní a zavrtí hlavou. Pak vezme tekutinu do úst, poválí po jazyku, krčí rameny, pak ochutná ještě jednou a nakonec to vzdá se slovy: „Nevím, něco takového jsem ještě v životě nepil."  Spolubratři dotírají: „A čím si čistíš zuby?"  „Na to mám slabé rýnské víno,"   odpoví znalec. 

 19. 

Otec čte synkovi z Písma svatého o stvoření člověka. Chlapec si zvláště zapamatuje stvoření Evy z Adamova žebra. Několik dnů na to dostane chlapec zápal plic. Kašle a má bolesti na  prsou. Přivolaný lékař se ptá: „Kdepak tě to bolí?"   Na to chlapec  řekne: „Tady na žebrech, pane doktore. Já myslím, že dostanu ženu."   

 20. 

Při vyučování náboženství ve vyšší třídě se ptá kněz: „Která je první svátost?" Jedna studentka odpoví: „Manželství." Kněz ji opravuje: „Ale ne, první svátost je přece křest." Studentka se brání: „V naší rodině ne, pane faráři. My jsme slušní lidé a víme, co se patří."    

 21.  

Farář připravuje na svatbu snoubence. Nakonec se dá do hovoru s ženichem, který není katolík. Při loučení mu ženich řekne: „Pane faráři, my vás zveme na svatbu. Přijďte určitě." Farář s díky přijme. „Ale teď mě napadá," řekne ženich na odchodu,"  vezměte sebou také vaši paní." „No tedy," zarazí se farář, „to nepůjde, my totiž máme celibát." „Ale to nic," odpoví ženich, „tak vezměte sebou také malého celibáta." 

 22. 

Zemřel mladý řemeslník na vrcholu svých tvůrčích sil. Přijde k nebeské bráně a stěžuje si svatému Petru: „Proč jsem musel tak brzy odejít. Vždyť jsem mohl udělat ještě tolik práce. Umřít ve čtyřiceti, to je nespravedlivé." Svatý Petr poslouchá, pak otevře knihu života a čte: „Podle pracovních hodin, které jsi vykázal a nechal sis zaplatit, už ti je nejméně 80 let. Tak si nestěžuj."

 23. 

Mladý manželský pár marně čeká narození dítěte. Hledá radu všude a nakonec se obrátí na místního kaplana. Ten jim poradí, aby šli na pouť do Mariazell a zapálili tam svíčku. Brzy nato je kaplan přeložen. Když po létech projíždí svým bývalým působištěm, vzpomene si na manžele a chce vědět, jak to s nimi tenkrát dopadlo. Po několikerém zazvonění mu otevře větší chlapec a za ním zástup sourozenců. Kaplan se ptá: „Jsou rodiče doma." Nejstarší odpoví: „Ne, jeli do Mariazell zhasnout jakousi svíčku."  

24.  

Farář je v noci probuzen podezřelým šramotem. Když se posadí, uslyší ze tmy hlas: „Ani hnout, jinak střelím." Farář se odevzdaně zeptá: „Co tady hledáš, milý synu?" Ze tmy výhružně zazní: „Peníze." Farář na to: „Tady u mne? Tak mi dovol rozsvítit. Já je budu hledat s tebou."   

25. 

Mladý muž před sebou hrdě tlačí kočárek. Cestou potká faráře. Ten se podívá do kočárku a říká: „Jakého máte hezkého chlapečka. Doufám, že z něj také vychováte řádného katolického muže." Mladý tatínek odpoví: „Pane faráři, to nepůjde." Farář nato: „Jak to, že ne. Musíte mít pevnou víru a dávat vždycky dobrý příklad." Tatínek však říká: „Víte, pane faráři, ono to opravdu nepůjde. Ten hezký chlapeček je totiž děvčátko."

  26. 

Při mši svaté si kaplan všimne malého chlapce, kterého před tím u oltáře ještě nikdy neviděl. Říká mu: „Ty jsi tady nový?" Malý odpoví: „Ale ne, pane kaplane, já jsem se jenom umyl."  

  27. 

Františkán sedí ve vlakovém kupé naproti muži v elegantním obleku. Je parné léto, v celém vagónu je jako v peci. Pán už to horko nemůže vydržet, vstane, odloží sako, odváže si kravatu a říká škodolibě františkánovi: „Tohle vy nemůžete udělat!" Páter vstane, vyjde ze dveří a za malou chvilku se vrací, nese své kalhoty přes ruku a pánovi řekne: „Tohle zase nemůžete udělat vy!"    28.  

Mezi cestujícími zámořského letadla nastane panika. V motoru to škube, za okny je vidět obláčky černého dýmu. Z mikrofonu zazní hlas letušky: „Na našem stroji nastala porucha. Závada je neodstranitelná. Za malou chvíli se všichni objevíme na věčnosti. Je potřeba se připravit. Proto prosím, aby se přihlásil nějaký kněz a vykonal s námi náboženský úkon." Lidé se rozhlížejí, ale nikdo nevstává. Letuška jde mezi cestující a prosí znovu: „Pospěšte si, konec se blíží. Za chvíli budeme na věčnosti. Když zde není kněz, zkuste ho někdo nahradit. Vykonejte nějaký náboženský úkon, abychom byli připraveni."  Lidé se po sobě dívají, krčí rameny, nikdo se nezvedá. Když letuška celá bledá opakuje třesoucím hlasem svou prosbu po třetí, jeden pán se zvedne, smekne klobouk a začne vybírat peníze.

 29. 

Katecheta říká dětem v náboženství: „Vaší povinností je udělat každý týden někoho šťastným. Františku, už jsi to tento týden splnil?" František přesvědčivě odpoví: „Samozřejmě." „To mám radost," říká katecheta, „a  cos udělal?" Nato František: „Navštívil jsem svou tetu. Ona byla velice šťastná, když jsem zase šel domů."   

 30. 

Tři Skotové sedí v kostele. Kostelník se blíží s košíčkem, mince cinkají. V posledním okamžiku jeden ze Skotů omdlí. Druzí dva jej hned popadnou a vynášejí ven na čerstvý vzduch.

 31.  

Poutníci jedou autobusem a při hromadné havárii všichni zahynou. Vypraví se společně k nebeské bráně. Farář je seřadí a jde jim v čele. U brány je sv. Petr zastaví a řekne: „Pane řidiči, račte vstoupit do nebeské blaženosti." Farář se diví a protestuje: „Svatý Petře, nespletl ses. Já jsem přece celý život sloužil Pánu. Já mám vejít jako první do nebeské blaženosti. Jak to, že mě tam předbíhá řidič."  Svatý Petr na to říká:„Nespletl jsem se. Pan řidič půjde první. Víš, milý faráři, když ty jsi kázal, tak věřící spali. Když on sedl za volant, tak se i nevěřící modlili."   

 32. 

Přijde na faru člověk, tváří se nešťastně a prosí: „Pane faráři, ukradli mi kolo, nemám na čem jezdit, pomozte mi. Lidé se u vás zpovídají, takže vy víte o všem. Řekněte mi, kde to kolo je, já si pro ně dojdu." Kněz říká: „Vyloučeno. Copak nevíte, že platí zpovědní tajemství." Člověk na to: „To vím, ale prosím, pomozte mi. Nemám na čem jezdit." Kněz říká: „Jediné, co pro vás mohu udělat, že budu kázat o tom, že krádež je hřích. A vy se dívejte po lidech. Kdo se začervená, ten bude mít tu krádež na svědomí." Příští neděli pan farář probírá důkladně celé desatero. Druhý den potká toho člověka a ptá se: „Proč jste odešel před koncem kázání?" On mu odpoví: „Pane faráři, nebylo třeba tam být až do konce. Při tom šestém přikázání jsem si vzpomněl, kde jsem to kolo nechal."

 33. 

V  kostele je řada lidí před zpovědnicí. Na její konec se postaví muž, který nese pod paží televizní přístroj. Lidé mu říkají: „Pane, tady není opravna televizorů, tady čekáme na zpověď." On říká: „Já vím. Já jdu s ní, ona pořád lže."   

34.

Pan farář přijde do školy vyučovat náboženství a říká panu učiteli: „Představte si, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis: Učitelé. A z té místnosti se ozýval takový rámus, že nebylo slyšet vlastního slova."   Když přijde pan farář příští týden, říká mu pan učitel: „Představte si pane faráři, co se mně dneska zdálo. Byl jsem v nebi, šel jsem tam takovou dlouhou chodbou. Byly tam dveře a na jedněch byl nápis:  Faráři. A bylo tam úplně velebné ticho. Otevřel jsem dveře a on tam nikdo nebyl."

 35. 

Pan farář káže o tom, že každý pořádný křesťan má kýchnout třikrát, ke cti Nejsvětější Trojice. V tom sám kýchne. Když dokončí kázání, kýchne také. Ještě než odejde z kazatelny dodá: „Jenom abyste si o mně nemysleli, že jsem špatný křesťan. Poprvé jsem kýchl už v sakristii."

36. 

Pan farář se divá z okna a vidí, jak po náměstí jde známý šprýmař: „Jozífku, zelži něco,"  říká mu. „Nemám čas, pane faráři, právě loví rybník a mají tam levné kapry. Pospíchám, aby na mně taky zbylo."  Pan farář má ryby rád a proto pošle hospodyni, aby také nějakou rybu koupila. Ona se tam vydá s velkou nádobou, tam samozřejmě nikdo není, lidé se ji ironicky vyptávají, kam že to jde. Ona přijde domů celá rozzlobená, vyčítá to panu faráři a ten si pak Jozífka podá: „Co sis to dovolil!" On se brání: „Vždyť jste říkal, zelži něco. Tak jsem vám zelhal."  "A copak nevíš, že lhát je hřích"  pokračuje farář. Jozífek se brání:  "Ale, to já vím. Ale vy, pane faráři, lžete i na kazatelně."  "To není pravda, to se nestalo"  namítá farář důrazně. „Ale stalo. Minulou neděli jste hlásil z kazatelny, že budou suché dny a já jsem v tom týdnu třikrát zmokl."  

((Datum suchých dnů bylo ohlašováno čtyřikrát za rok a znamenalo to, že v tom týdnu se tři dny postilo, ve středu, pátek a sobotu jedli tedy jen suchý chléb.))

37. 

Nějaký výrostek se v náboženství posměšně ptá: „Pane faráři, když teda je to peklo, čím pak se tam topí?"  Na to farář: „Pokud bude na světě hodně takových klacků jako ty, strach mít nemusíš."     

38.

Dva řeholníci se  spolu modlívali breviář. Oba byli náruživí kuřáci a rádi kouřili i při modlitbě. Domluvili se, že každý požádá svého představeného, aby mu to povolil. Oba napsali dopis. Když se opět sešli, říká ten první smutně: „Tak mi to nepovolili."   Druhý na to radostně: „Já to mám povoleno. A o co jsi vlastně žádal?"  "No žádal jsem, abych mohl při modlení kouřit."  Druhý mu vysvětluje: „Vidíš, já jsem ptal, jestli  se mohu při kouření modlit."

39. 

Zastaví policista faráře, který jede na kole bez držení. „Pane faráři, to bude pokuta ze riskantní jízdu. Ohrožujete bezpečnost."  Farář se brání: „Neohrožuji.  Mně se nemůže stát nehoda. Se mnou jede  anděl strážný." Nato policista: „Tak to bude pokuta ze jízdu ve dvou."

 40.

Říká turista mnichovi:  „Co vy v klášteře děláte? Nic pořádného, jen se modlíte. Takový sladký život bych chtěl mít taky."  "Tak tě vyzkoušíme. Když se pořádně pomodlíš jednou: Otče náš, dám ti klášterního koně, abys mohl lépe cestovat." Turista začne a v půli modlitby se ptá: „A dáte mi také sedlo?"

 41.  

Jeli poutníci do Říma a jejich vedoucí vždy ohlašoval, za koho bude následující modlitba. Úmyslů  přibývalo a proto je začal spojovat. Takže se modlil: za obrácení hříšníků a našeho pana faráře...

42.  

V jedné venkovské farnosti byly lidové misie. Přijel řeholní kněz a ptal se místního faráře, na co by se zvláště měl zaměřit, v čem by jeho slovo mělo místní farnosti pomoci. Pan farář si stěžoval: „Víte otče, tady u nás  je takový zlozvyk. Svobodná děvčata si vždycky vezmou  do kostela kytici a po mši svaté ji dávají svému milému. A po celou bohoslužbu si tu kytici prohlížejí, natřásají. A kluci zase pokukují, co mu ta jeho dneska předá.  Mohl byste jim to nějak rozmluvit, aby se tím nerozptylovalo jejich soustředění na mši svatou." Řeholník slíbí. Farář poslouchá ze zpovědnice, kdy a jak o tom začne mluvit. Blíží se již závěr misií a řeholník pořád nic. Už je po posledním  požehnání  a farář si říká: „Že by zapomněl, vždyť mě to slíbil." V tom řeholník dodává jakoby mimochodem: „Ještě jednu věc jsem měl říci, ale vynechám to.  Váš pan farář mě moc prosil, abych vám rozmluvil to nošení kytic do kostela. Když jsem to tady poznal, tak to dělat nebudu. .Já to chápu. Když člověk pracuje ve chlévě, přece jen trochu načpí pachem. A kytice to překryje svou vůní. Čím větší kytice, tím víc toho překryje. Jen je klidně noste dál."  

A příští neděli nebyla v kostele ani jedna kytice.

43.

 Kněz zastupuje v jedné  horské farnosti. Na mši svatou přijde jen jeden pastýř. Kněz tedy nekáže a rychle je hotov. Pastýř mu pak řekne: „Pane faráři, když mám v ohradě jen jednu ovečku, musím jí dát také nažrat." Kněz pochopí, zastydí se a příští týden, kdy zas přišel jen ten jeden pastýř, káže přímo ukázkově, nahlas a dlouze. Po mši svaté se ho ptá: „Co říkáte na to dnešní kázání." Pastýř odpoví: „Víte, pane faráři, když mám v ohradě jednu ovečku, nenutím ji,  aby toho sežrala za dvacet."

44.

 Zpovídá se kněz u svého spolužáka a dostane za pokání: Sedm kajících žalmů a po každém žalmu loretánské litanie. Pak se zpovídá spolužák a on mu před pokáním řekne: „S tím pokáním si to přehodíme. Pomodli se loretánské litanie a po každé prosbě sedm kajících žalmů."

 45.

Přijde ke svatému otci zástupce firmy Mercedes a prosí ho, aby se při kázání zmínil o jejich značce. Stačí, když  řekne jméno jejich firmy. Svatý otec odmítne, ačkoliv zástupce nabízí velké  sumy  peněz. Když pochopí, že neuspěje a zklamaně odchází, říká si pro sebe: „Kolik mu asi nabídli ti od Fiata, že to říká v každém Otčenáši i při Anděl Páně."  

((Fiat voluntas tua = buď vůle tvá, Fiat mihi secundum  verbum tuum = ať se mi stane podle tvého slova.))

46.

Dva řeholní bratři  jdou  na pouť. Přijdou k řece, kterou je nutno přebrodit. Ten chytřejší říká druhému: „Nač se budeme močit oba. Vyhrňte si nohavice a vezměte mně na ramena"  Ten ochotně souhlasí, naloží si spolubratra a vstoupí do vody. Uprostřed řeky se ptá: „Bratříčku máte sebou nějaké peníze."  Chytřejší si myslí, že bude po něm chtít zaplatit a proto ochotně říká: „Ano, samozřejmě mám"  On ho sundá z ramen, postaví do vody a říká: „Opravdu Vás nemohu nést dál. Naše řeholní  pravidla nám zakazují nosit sebou peníze."

 47.

Přijde ke zpovědnici kapesní zloděj. Vidí, že je tam velká fronta a jde se podívat na faru. Tam je na chodbě kříž, věšák a na něm pěkný klobouk. Zloděj ho strčí pod svůj kabát. Pak přijde do kuchyně. Tam má hospodyně v troubě oběd pro zpovědníky: pečený zajíc, zelí a knedlíky. Zloděj vezme zajíce, zabalí a strčí do tašky.

Pak jde do kostela, tam na něho přijde řada. Klekne si do zpovědnice a říká: „Pane faráři, já jsem velký hříšník. Právě jsem sundal klobouk u kříže." „To je zbožný čin, z toho se zpovídat nemusíš." „No jo, ale já jsem odehnal zajíce od zelí." „To je dobrý skutek, z toho se zpovídat nemusíš." Zloděj mezitím sundává faráři z ruky hodinky a říká: „No, ale já kradu, pane faráři." „Zpovídej se z toho, co jsi udělal." Zloděj už má hodinky v ruce a říká: „Pane faráři, kradl jsem. Ukradl jsem hodinky." „Tak je musíš vrátit." Zloděj je podává panu faráři a říká: „Tady jsou hodinky." Farář: „Mně je nedávej, vrať je tomu, komu jsi je ukradl." Na to zloděj: „A co když on je nechce?" „V tom  případě si se je můžeš nechat." Zloděj spokojeně odchází.

Farář skončí zpovídání, dívá se, kolik je hodin, a zjistí, že hodinky nemá. Jde domů, vidí: klobouk pryč, maso pryč a dojde mu, co se stalo. Vyběhne ven, dožene zloděje a říká mu: „Vrať mi hodinky, klobouk i to maso." Zloděj se na něho nevinně podívá a řekne: „Pane faráři a co zpovědní tajemství!"

 48.

Kněz na konci kázání řekl: „ A příští neděli budeme mluvit o lhaní. Připravte se na to tak, že si přečtete sedmnáctou kapitolu Markova evangelia." Další neděli se zeptal: „Kdo si přečetl sedmnáctou kapitolu Markova evangelia?" Několik farníků zvedlo ruku.  "Vidím, že na téma lži budu mluvit oprávněně. Markovo evangelium má jen šestnáct kapitol.

 49.

Pan katecheta nabádal nejmenší děti k poslušnosti slovy: „Neposlušnost se nevyplácí. Vezměte si například pohádku o Koblížkovi. Koblížek byl neposlušný, utekl a sežrala ho liška." „A kdyby byl poslušný, tak by ho zbaštil dědeček a to ještě dřív,"protestoval Tomášek.

 50.

Paní katechetka chtěla dětem vysvětlit, co je to zázrak. Zeptala se: „Když pokrývač spadne ze střechy a nic se mu nestane, co je to?" „Náhoda," odpověděl Karlík.

„A když druhý den zase spadne ze střechy a opět se mu nic nestane, co to je?" „Štěstí," odpověděl Karlík.

„A když i třetí den spadne ze střechy a zase se mu nic nestane, co to je? „Zvyk,"odpověděl Karlík.

 51.

V kostele při kázání chce kněz zjistit zbožnost svých farníků: „Povstaňte, chcete-li do nebe!"

Věřící všichni povstali, až na jednoho muže v první lavici. „Vy nechcete do nebe?" ptá se udiveně kazatel. „Až umřu, tak ano," odvětil muž. „Ale vy jste to řekl tak, že jsem si myslel, že se jede hned teď.

 52.

Kaplan se ptá malého Petříka: „Máš pro postní dobu nějaké předsevzetí?" „Ano. Nedám našemu psovi žádného buřta."

 53.

Maminka říká dítěti v při mši svaté: „Neotáčej se, buď klidný a dívej se na oltář." Dítě poslechne ale  ke konci mše svaté vyhrkne: „Mamí, oltář jde pryč."

 54.

Zpovídá se paní a celou dobu jen nadává na svého manžela. „Dobrá," říká kněz, "za pokání se za své hříchy pomodlíte dvakrát Otče náš a za manželovy hříchy třikrát růženec."

55.

Až ti pan farář přijde otevřít, tak řekni:  „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus," nakazuje maminka chlapci, kterého posílá na faru.  „Řekl jsi to,"  ptá se ho, když se vrací.  „Ne, řekl jsem Zdrávas, Královno, protože mně otevřela hospodyňka." 

56.

Farář se zlobí na malíře, že na obraze namaloval andělovi šest prstů. Viděl jste už někdy anděla se šesti prsty na ruce?" „ A Vy jste už viděl na vlastní oči anděla s pěti prsty?"

57.

„Aničko, proč jsi namalovala panu faráři zelené vlasy," diví se katechetka, která zadala dětem namalovat něco z nedělní bohoslužby. „Když já nemám plešatou pastelku!"

58.

Povídá velitel vojákovi: „Věříte na posmrtný život?" „Nevěřím!" zní okamžitá odpověď. „Tak budete muset věřit. Ten strýc, kterému jste byl minulý týden na pohřbu, vás čeká před branou."

59.

Jeden z bohoslovců se velice bojí závěrečné zkoušky před svěcením. Všechny nechá jít před sebou a když je tam předposlední říká si: Biskup už je unaven, asi bude dávat stejné otázky, budu poslouchat za dveřmi a pak odpovím stejně. Biskup je skutečně unavený, mluví potichu a tak za dveřmi není slyšet jak se ptá předposledního kandidáta: „Co byste dělal, kdybyste sloužil polní mši svatou a do kalicha vám po proměňování spadla moucha?" „Uchopil bych ji dvěma prsty, vysál a  spálil nad svíčkou,"   odpoví kandidát nahlas a ten za dveřmi si to zapamatuje. Biskup na to: „Vy jste přímo zkušený kněz!" „Ještě nejsem, ale vkládáním vašich rukou se jím zítra stanu." Pak jde ten poslední: Biskup mu řekne: „Co byste dělal, kdybyste sloužil polní mši svatou a hnala se na vás splašená kráva?" „Uchopil bych ji dvěma prsty, vysál a  spálil nad svíčkou,"   odpoví kandidát. Biskup na to: „Vy jste blázen!" „Ještě nejsem, ale vkládáním vašich rukou se jím zítra stanu."

60.

Muž pochoval ženu. Po několika dnech jej přišel navštívit místní farář, aby ho utěšil. Najde vdovce u lahve vodky.  „Opravdu je tohle vaše jediná útěcha v žalu?" ptá se soustrastně farář. „Ne, pane faráři. Ve sklepě mám ještě celý kartón."

61.

Novokněz má strach z prvního kázání. Svěří se svému faráři, u kterého nastoupil a ten mu řekne: „Bratře, dejte si půl skleničky na kuráž." On to udělá, káže a pak se ptá: „Jaké to bylo?" „Dobré," říká farář, „mělo to jen  tři chybičky: Na kazatelnu se chodí po dvou, ne po čtyřech, začíná se Bratři a sestry, ne kluci a holky, a na konci se říká Amen a ne Šmytec. Já jsem  myslel půl štamprle, ne půl flašky."

62.

Farář se při křtu svatém ptá: „Jak se bude dítě jmenovat?" „Antonín Cyril Dominik František Jan Matouš Petr Stanislav Václav" říká hrdě otec dítěte. Na to farář:  „Kostelníku, doneste více vody."

63.

Biskup ještě za starých časů zkouší novokněze: „Mohl byste křtít polévkou?" Záleží na tom odkud ta polévka je. Tou seminární určitě, ale tou z biskupské rezidence bych mohl udělovat i pomazání."

64.

„Pane Bože, co je pro tebe milion let?" „Vteřinka." „A co je pro tebe milion korun?" „Halířek." „Pane Bože, dej mi halířek." „Počkej vteřinku."

 

65.

Na Pražský hrad přijde člověk a říká: „Pane prezidente, jmenuji se Macháček a zná mě celý svět. Proto Vám mohu být užitečný a nabízím Vám své služby." „A nevymýšlíte si," říká prezident.  „Ne, můžeme si to hned vyzkoušet." Letí do Moskvy, tam už jsou všude rudé koberce, hudba hraje hymny, ruský premiér se ptá Macháčka, čím mu může posloužit. Náš prezident říká, že je potřeba si to ještě ověřit v Americe. Letí tam, a zase: všude jsou modré koberce, hudba hraje americké písně, prezident Spojených států se ptá Macháčka, čím mu může posloužit. Náš prezident je překvapen, ale trvá ještě na jednom ověření a to ve Vatikáně. Když tam přiletí a přijdou do papežského paláce, ochranka prezidenta nepustí dál a umístí ho v první řadě vedle japonské delegace, zatímco Macháček kdesi zmizí. Pak začne audience, objeví se papež, Macháček stojí hned vedle něho.  Japonci se ptají  našeho prezidenta: „Prosím, kdo je ten muž v bílém vedle Macháčka?"

66.

Přijde kněz na konzistoř a po vyřízení úředních věcí mu biskup řekne: „Zvu Vás do své kuchyně na snídani." „Musím s lítostí odmítnout", omlouvá se kněz. „A proč", diví se biskup, který tuto poctu nenabídne každému. „Víte, on je dneska Velký pátek, a potom, já už jsem dvakrát vydatně snídal."

67.

Na pohřební ústav volá ovdovělá manželka. „Na tu stuhu na věnec ke slovům Na shledanou dopište ještě v nebi, pokud je tam ještě místo."   K svému překvapení pak při pohřbu čte: NA SHLEDANOU V NEBI POKUD JE TAM JEŠTĚ MÍSTO.

68.

Maminka budí syna v neděli o půl deváté ráno. „Vstávej honem. Vždyť už je moc hodin." Synovi se nechce a namítá: „Mamí, můžeš mi říci aspoň tři důvody, proč musím vylézt z těch teplých peřin." „Za prvé je půl deváté, za druhé v devět je mše svatá a za třetí máš ji sloužit ty."

69.

Syn bohatého továrníka říká otci: „Tatí, k 18. narozeninám mi dej auto." „Dobře, ale musíš do té doby přečíst Bibli a dát se ostříhat." Kluk přečte Bibli a říká tátovi: „Přečetl jsem celou Bibli a nikde jsem se nedočetl, že Pán Ježíš chodil k holiči, takže mi to auto můžeš dát hned teď." „Četls ji špatně, protože tam je psáno, že Pán Ježíš chodil pěšky, nedostaneš nic."

70.

Řeholníci z více řádů se společně modlili večer breviář, když v tom zhaslo světlo. Františkán poděkoval za sestru tmu a šel spát, dominikán pokračoval dál, protože znal žalmy nazpaměť a jezuita vytáhl šroubovák a šel spravit pojistky. 

71.

Dvě řeholní sestry jely autem a uprostřed lesů jim došel benzin. Neměly sebou  žádný kanystr, ani prázdný ani plný. Rozhlížely se po lese až našly starý nočník. Šly s ním k nejbližší čerpací stanici a koupily dva litry pohonných hmot. Pěšky se vrátily se k autu a obsah lily do nádrže. Vtom jel kolem jiný řidič, který o tom předchozím shánění neměl potuchy,  a když je spatřil, zvolal upřímně: „Sestry, vaši víru bych chtěl mít!"

72.

Poslední vtip, který může být chápán z vícero úhlů pohledu. I z mého osobního. V české farnosti působil kněz z naší diecéze, jehož rodnou řečí byla němčina.   Při jednom pohřbu lidé moc plakali. On je chtěl, utišit a připomenout jim, že každou smrt máme brát jako vůli Boží. (der Gottes Wille, mužský rod). Nadechl se a řekl: „Neplakat, to byl vůl Boží."

 

4.) Pětkrát 18 hádanek

1. Unesu celé kmeny, ale ani jeden špendlík.   

2. Kdo se stará, nemá to, kdo se nestará má to.     

3. Kdo to kupuje, nechce to, kdo to dělá, nepotřebuje to, komu to dají, neví to.   

4. Když mě ubírají, větší jsem, když mě přidávají, menší jsem.

5. Jednou dírou tam, dvěma dírami ven a teprve, když jsi venku, jsi tam.  

6. Ucho má a neslyší, nohu má a neběhá   

7. Jaký je rozdíl mezi psem a člověkem? 

8. V kterém slově je osm o?    

9. Které slovo se dá zároveň časovat (protože je sloveso) i skloňovat (je současně i podstatné jméno)?     

10. Do jakých sudů nelze nalít víno? 

11. Kolik písmen je v Bibli?  

12. Co teče a není tekutina?       

13. Který pták nesnáší vajíčka a přesto se líhne z vajíček?      

14.  Kde roste nejlepší víno?      

15. Do kostela nechodila a přesto spasena byla.       

16.  Co se vyskytne v minutě jednou, v momentě dvakrát ale v hodině nikdy?     

17.  Které zvíře je nejsilnější?      

18. Pod jakým stromem sedí zajíc za deště?    

19.  Co udělá myslivec, když zastřelí zajíce?      

20.  Co znamená zkratka: PÚS  ČPSN?      

21.  Pálí to, i když to nehoří.      

22. V kterém měsíci se rodí nejméně chlapců?  

23. V kterém měsíci se rodí nejvíce děvčat?  

24. Po čem padá déšť?  

25. Může pršet dva dny po sobě?  

26. Které živočichy nevzal Noe do své archy?  

27. Kočka leze dírou pes oknem. Jak to celé napsat šesti písmeny?  

28. Proč vrabec sežere  kilogram ovsa dříve než pár koní?  

29. Proč žádný pekař nejí špičky od rohlíků?  

30. Který palec kývá hlavou?

31. Co dělá člověk dříve než vstane?  

32. Co roste kořenem vzhůru?  

33. Které ovce sežerou více, bílé nebo černé?  

34. Ve stáji jsou tři osli. Který je nejchytřejší?   

35. K čemu má mlynář bílou čepici?  

36. Co máme před sebou a nevidíme to?

37. Co dělá osel, když na něj svítí slunce?  

38. Co je ve středu Prahy?  

39. Kdy začíná husa plavat ve vodě?  

40. Ze které sklenice se nenapiješ?  

41. Kdo mluví všemi jazyky?   

42. Který živočich je nejchoulostivější?   

43. Jakou silou se drží veš v hlavě?   

44. Který tvor je nejotužilejší?   

45. Král chtěl rozdělit korunu mezi dva syny. Jak to udělal, aby žádného nezarmoutil?   

46. Kdo se nejvíc přetvařuje?   

47.  Který svatý má tři uši?   

48. Kdo je v zimě nejchytřejší?  

49. Jaký je rozdíl mezi Kolínem a Žižkovem?   

50. Jak se protáhneš klíčovou dírkou?

51. Kdo mne má v kapse, nemá v ní nic.   

52. Má to zuby, ale kousnout to nemůže?  

53. Který svatý je nejpomalejší?    

54. Díra vedle díry a přece to drží pohromadě?  

55. Čím je toho více, tím méně to váží.  

56.  Co se potí i když je zima?  

57. Na oltáři hoří šest svíček. Kostelník dvě zhasne. Kolik jich zbude?  

58. Po kraji maso, uprostřed dřevo. Co je to?  

59. Svatý Matěj sekal ledy? Kde nechal sekeru?  

60. Čeho je v potoce víc než v moři?   

61. Který obraz píchá?     

62. Kde je voda nejdražší?       

63. Kdo vězí v dluzích až po uši?     

64. Má to dvě ruce a pět nohou. Co je to?        

65. Před kým i sám král musí smeknout čepici?     

66. Co je menší než hříbě a vyšší než kůň?    

67. Která hůl je nejtěžší?    

68. Jak uděláme ze dvou hůlek deset?          

69. Co je starší, ječmen nebo oves?    

70. Co se musí přidat ke čtyřem nulám, aby daly součet třicet?   

71. Který pták má tři oči?     

72. Která svatá má šest noh?  

73.  Kde nechal Adam motyku, s kterou první den po vyhnání z ráje tvrdě pracoval?

74. Kolik zvířat od každého druhu si vzal Mojžíš do své archy?

75. Proč dala Panna Maria Ježíška do jeslí?

76. Archeologové objevili v blízkosti Betléma mnoho dětských hrobů. Usoudili, že to jsou hroby betlémských neviňátek. Jedny kostřičky byly nažloutlé, druhé našedlé. Které patřily chlapečkům a které děvčátkům?

77. Lékař řekne sestře: Tomu pacientovi dávejte vždy po hodině jeden prášek. Dá jí pět prášků. Za kolik hodin pacient prášky využívá?

78. Pastýř měl 17 ovcí. Všechny kromě 7 mu pošly. Kolik mu jich zbylo?

79. Do hospody na pivo šli dva synové, dva otcové, jeden vnuk a jeden dědeček. Kolik jich šlo celkem?

80. Z Brna vyjel rychlík na Prahu. Ve stejnou dobu vyjel osobák z Prahy do Brna. Oba jely po stejné trati. Který z nich byl blíže ku Praze, když se potkaly?

81. Může se podle občanských zákonů oženit muž se sestrou své vdovy?

82. Když muž ovdověl, vzal si svobodnou sestru  své snachy. Tak se syn a otec stali švagry. Pak se stali i bratry. Jak to dokázali?

83. Jak chodí husy do vody?

84. Je to velké jako kočka, mňouká to jako kočka, ale není to kočka. Co je to?

85. Koho ty můžeš vidět každý den, král velice zřídka a Bůh nikdy?

86. Který kámen hoří?

87. Jak se řekne správně česky: Po řece plavala flaška nebo plula flaška?

88. Jak je možné, že babička vypustila duši a přesto žila dál?

89. Hrobník pochoval živé děcko. Jak to, že za to nebyl potrestán?

90. V kterém českém slově je nejvíce souhlásek za sebou bez jediné samohlásky?

 

Řešení

1 - 10   Voda - dluhy nebo nepořádek -  rakev - jáma - kalhoty - jehla - na cizí štěká, k domácím se lísá a naopak - kosmos - hnát, drát, plát, stát, kout, Vít - do plných

**

11 - 20   pět - děravý sud - kohout - nikde protože rostou jen hrozny - louka - písmeno M - hlemýžď - mokrým - otevře druhé oko - dny v týdnu  

**

21 - 30   kopřiva- v únoru - v devátém - po kapkách - ne, vždycky je mezi nimi noc - ryby - Napíše se TO CELÉ - nežere koně - okousané rohlíky by neprodal - ospalec

**

31 - 40   leží - horní zuby - bílé, protože jich je více - ten nejmenší, ti dva jsou totiž větší osli - k pokrytí své hlavy - nos - stín - písmeno a - když nedosáhne na dno - z prázdné

**

41 - 50    ozvěna - ryba, protože hned  po prvním leknutí je mrtvá -  vší silou - blecha, protože běhá v létě v zimě v košili - každému dá 50 haléřů - optik, dělá vše na oko - SV. Florián - sníh, vždycky ho něco napadne - tři čtvrtě, protože Kolín je celý, Žižkov je jen čtvrť - napsat SE na pásek papíru a prostrčit jej zámkem 

**

51 - 60   díra - hrábě - sv. Martin, přijede až 11 dní po všech svatých -  řetěz - díry v sýru -  Okno - dvě, ostatní shoří - oj a koně - na topůrku - písmen

**

61 - 72   dikobraz - ve víně - kdo má na hlavě klobouk koupený na dluh - švec na verpánku - před holičem -  chomout - žebrácká - překřížíme je - ječmen, protože má vousy - přidáme čárečky a sečteme 6+6+9+9=30 - s-oko-l - Svatá rodina

**

90 - 73 !   scvrnkls - v náručí - od kola - láhev - uhlí - sobě rovného - kocour - bosy -  vstoupili do Orla - je mrtvý - oba stejně - tři - sedm - čtyři - všechny chlapečkům - do školky by tak malého nevzali - žádné - na topůrku

 

Děkuji za vše upřímným: Pán Bůh zaplať. A štědře naděl.

A odplať vám všem i vašim rodinám svým požehnáním.

P. Jan Peňáz