XIII. hasičská pouť ve Křtinách 27.4.2014

13. hasičská pouť, neděle Božího milosrdenství 27.4.2014 evangelium o odpuštění hříchů

Hasiči musí zůstat na místě požáru i když se nám neodborníkům zdá, že tam už nic nehoří. Doutnající žhavý popel dokáže své. Je vždycky nebezpečný.

Horší však může být i chladný popel a to po požáru všeobecně, protože teď nemyslím na spalování látek za přítomnosti kyslíku.

Je i žár vášně, v člověku vznikne skutečně požár.

Hasiči musí před zásahem všechno přesně pojmenovat a po zásahu všechno přesně popsat. I já se teď pokusím popsat jeden požár, i když nevím přesně, kde se stal.

Byli dva kolegové, měli stejnou práci v uměleckém světě. Každý byl ženatý a můžeme si říci, že tedy blízko sebe žila rodina pana A. a rodina pana B. Na stará kolena se pan A. strašně zamiloval do paní B. „My to bez sebe nevydržíme, ty jsi konečně ta pravá, s tou mou to nikdy nebylo ono." Známe to z laciných románů a špatných filmů, ale on to v té chvíli říkal vážně. „Já se k tobě nastěhuji a nikdo nebude rušit naši velkou lásku." Jak řekl, tak udělal. Dva kohouti na jednom smetišti však nemohou být, proto pan A. (ten zamilovaný) řekl svému kolegovi v práci, tedy panu B. „Budu bydlet u tvé ženy, hned se tam nastěhuji, formality počkají, ty můžeš bydlet v mém bytě. Tady máš klíče." Vzal je, co mu zbývalo.

Pan B. jde tedy večer s novými klíči do bytu, pro jistotu zazvoní, i když by si mohl otevřít sám. „Co tady chcete?" „Budu tady bydlet. Váš muž si užívá románek v mém bytě, a dal  mi klíče abych nemusel shánět hotel nebo ubytovnu." Když si paní A. představila, že by měla být v jednom bytě s cizím člověkem, nevydržela to, skočila z okna

Ty dva spaloval žár vášně a tady najednou skutečně byl chladný popel smrti.

Hříšné lásky jedné plavovlásky - to byl film. Kluci se už nemohli dočkat, až budou mít občanský průkaz a uvaděčka je bude muset pustit na tento mládeži nepřístupný film. Hřích je však vždycky něco zlého, požár, tragédie. Sobectví povýšené nade všechno a nad všechny. A největším tragédií je, když si to lidé neuvědomí. A ty, kteří takto jednají na filmovém plátně nebo na obrazovce, potichu obdivují a skrytě po tom touží. To je ten nebezpečný vnitřní žár a požár. A spáleniště a nakonec chladný popel.

Hasič musí být pro svou věc zapálen. Také ho musí stravovat vnitřní žár. A my obdivujeme ty nejmenší, jak je to baví, i ty starší, jak se jim věnují, jak pro hasičskou věc přímo hoří.

A vědí, že být hasičem znamená na prvním místě obětavost pro druhé, ochrana jejich života a jejich majetku. Také se pracuje s popelem ale úplně v jiném slova smyslu.

Pravá láska zahřívá, rozehřívá, ale nespaluje. to jen sobectví - i sobectví ve dvou - spaluje, ničí a nakonec vede k chladnému popelu smrti.

A co když si to uvědomíme, že i nám, že i mě takové nebezpečí hrozí.

O Pánu Ježíši čteme, že ho horlivost přímo stravovala, že hořel pro svůj úkol: zachránit lidské duše. Proto udělal všechno, šel dobrovolně i na kříž. Kéž by to platilo i o nás, jeho učednících. On si to přeje, on nám přichází na pomoc. Když chodil po Svaté zemi, uzdravoval na těle i na duši. Když vstal zmrtvých a získal tělo oslavené, přišel a uzdravuje dál. I lidské duše popálené hříchem. Proto dal  moc odpouštět hříchy svým apoštolům, jak jsme slyšeli v evangeliu.  Z popela nikdo nepovstane, co je spálené, už je skutečně prach. Z propasti hříchu je možné povstat, díky Pánu Ježíši, díky jeho oběti, díky poslání, které dal apoštolům.  I nám, i své církvi, i pro  nás hříšné. Abychom žili, jak jsem dnes slyšeli v evangeliu. Amen.