Smrt z pohledu křesťana

 

 

Úvod:

V Praze se říká, že na Hradčany se můžeme dívat z Karlova mostu anebo ze strahovského návrší. Pokaždé vypadají jinak, i když to je pořád stejná památka. Nemusíme však chodit tak daleko. Když jsem se zde byl na obecním úřadě přihlásit a vyšel jsem pak ve, viděl jsem před sebou jen kostela, napravo i nalevo, nahoře i dole pouze krásné bílé stěny svatyně. Sami víte lépe než já, že když se vyjde na Radostnou cestu, uvidíme kostel jak na dlani, skutečně jako nádherný šperk, perlu Moravy, položenou mezi červené střechy a to vše na zeleném pozadí lesů.

1.

Podívejme se na smrt, když dnes myslíme na ty, kteří už ji mají za sebou.  Každému se zachvěje srdce při pomyšlení na ni.  Protože proti ní není léku, opravdu je celé tvorstvo podrobeno nicotnosti, jak píše svatý Pavel Římanům. Tak už to chodí.

Proto je zajímavé, že prý jsou v Jižní Americe některé indiánské kmeny, kde si lidé ve 40 letech řeknou: Už jsem dost starý, děti jsou už velké, já dneska večer umřu. Lehne si, večer usne  a ráno už se neprobudí,. Není to žádná sebevražda, nesní nic jedovatého, nevypije otrávený nápoj. Prostě si klidně zemře. Uzná majestát smrti, jak se říká, a přijme ho.

2.

U nás bělochů je to jiné. I čtyřicetiletý člověk se může sklácet na ulici. Když však do  minut přijdou záchranáři v červeném, podaří se ho oživit. Skutečně pak uteče hrobníkovi z lopaty. A zemře podruhé, třeba za dalších 40 let. Každý se musí sklonit před majestátem smrti, celé tvorstvo je podrobeno nicotnosti.Nic s tím nenaděláme, musíme se s tím smířit.

To všechno je pohled jen z jedné strany, z té všeobecně lidské.ů

3.

Jaký je pohled křesťanský. Svatý Pavel Korinťanům píše, že je třeba opustit domov tělesný a odebrat se do domova u Pána. A skutečně musíme všechno opustit. Indián to své políčko i motyku, s kterou je okopával. Běloch své konto, svůj fond i kartu, na kterou mohl vybírat peníze i v cizině. Kdo by se nechvěl. Pán ježíš však říká, aby se naše srdce nechvělo a ujišťuje nás:Vezmu si vás  k sobě. A u Otce vám připravím místo. To je ten druhý pohled.

Proto učitelka církve svatá Terezie  Veliká řekla, že musí umřít, aby mohla vidět Boha. To není špatné přání. Vždyť i dnes je hodně lidí, kteří chtějí  zahlédnout něco božského, hodně lidí by se rádo i dnes naučilo, jak zvládat těžkosti, jak si získat pomoc a pokoj v duši. To se podaří jen s Boží pomocí. A svatá Terezička, malá Terezie, která však není o nic menší a také je učitelkou církve, řekla, že neumírá, i když nad ní tuberkulóza zvítězila v jejích 24 letech, ale že vstupuje do života.

Proto se církev modlí: Tvým věrným se smrtí život nekončí, ale mění, proto se děti v náboženství učí, že smrt není tečka, ale dvojtečka. Že to není konečný bod zániku, ale bolestná brána, vyznačená dvěma body, za kterou je pokračování.

Závěr?:

Opravdu záleží na tom, z které strany se na ty Hradčany a nebo na naši svatyni díváme. Zůstane to stejné, ale my se změníme. Když opravdu chceme, aby se naše srdce při slově smrt  nechvělo, dívejme se na ni jako učedníci Ježíšovi.  On nám připraví místo. On je připravil i těm, kteří nás předešli. Někteří už došli k cíli, ke krásnému cíli v domově u Pána. Někteří se ještě musí před vstupem očistit. Jim dnes  máme pomoci.

A sami ať nabereme správný směr k tomuto krásnému cíli. Ať dobře prožijeme život pozemský a jednou vstoupíme do života věčného. Obojí je  velký Boží dar. Buď mu za nto dík. Amen.