Promluva na TV Noe v poledne 21.6.2019

TV Noe 21.6.2019, sv. Aloise, čtení z 11. pátku v mezidobí, cyklus 1.

Bratři a sestry,

Velice zajímavá byla cesta sv. Pavla, lopotil se, zakusil žalář, týrání, ztroskotání, jak jsme dnes slyšeli. Zajímavá je také cesta dnešního světce sv. Aloise. Víme, že se obětoval pro druhé, ošetřoval nemocné tak poctivě, že se od nich nakazil a zemřel ve 23 letech. To je hrdinství, to není pro nás obyčejné lidi, napadne nás možná dost často K tomu říká učitelka církve, sv. Terezie Veliká, opravdu velikou moudrost: „Není rozumné vyžadovat, aby všichni šli naší cestou."

Ano. Každý musí jít svou vlastní cestou. A každá  cesta bude namáhavá, i ta naše také bude proti větru. Poctivý křesťan musí dnes plout proti proudu postavit se proti zvykům a zlozvykům, které kolem sebe vidí. A vnitřně se bránit i názorům, které se dnes všude šíří tolika způsoby. Zajímat se o názor církve, který je vždy podložen biblicky a skutečně zpracován vědecky. Ne slogany, ale skutečnosti, jak říká poslední papežský dokument. Jen mrtvé ryby jsou unášeny proudem. Křesťané - rybky, jak to máme ve znaku, jsou přece živé rybky, proto proti proudu. Ne protiproud, ale do toho, za pokladem, kterým je Boží království. A s větrem Ducha Svatého v zádech. To on vedl sv. Pavla i sv. Aloise, kéž vede a utěšuje i nás. Jak to  máme v prosbě o vedení Duchem  Svatým - kancionál č. 020: Duchu Svatý, osvěcuj mě, veď mě, posiluj a utěšuj. Těším se na Tvé vanutí, na vítr v zádech, když se musím vydat proti proudu.

Pamatuji na učitelku církve, sv. Terezii Velikou, neočekávám, že všichni půjdou stejnou cestou a dají se na putování. Přesto zvu k pěstování lidové zbožnosti. To nejsou jen poutě. A navíc: všichni papežové poslední doby: především svatý Jan Pavel II. ale i Benedikt a František vyzývají kněze, aby podpořili lidovou zbožnost Božího lidu.

Už to slovo lidový, lidová, lidové má někdy svoje kritiky. Kolik námitek je proti lidové straně, přitom domluvit se, že se domluvíme je víc než heslo, to je program, to je pro život. A vidíme, jak umírají zbytečně lidé tam, kde se  ti nahoře nechtějí spolu domluvit.

Lidové písně patří k pokladu českého národa, myslím že i s dechovkou budou jedou zapsány do nehmotného dědictví lidstva. I v kostele máme lidový zpěv, který je někdy vytlačován úplně na okraj. Lidové náboženské písně patří jak na pouť, kde se pár zaprášených lidiček plahočí mezi poli, tak na slavnostní bohoslužby, kde jsou všichni od oltáře až po kostelní bránu oblečeni v tom nejlepším, co mají. Je smutné, když varhany hrají historicky cennou píseň, ale v kostele nikdo nezpívá anebo když se zpívají jen umělecké písně na kůru a dole nic.

Lidová zbožnost - to nejsou jen poutě, ale i každá snaha nějak přiblížit den v církevním kalendáři, pěkně ozdobit či osvětlit sochu svatého, který má dnes svátek, v době postní se modlit křížovou cestu a v době vánoční zazpívat u jesliček. To vše jakoby se někdy někde dnes vytrácelo.

To je jen pro babičky, tam u vás na Moravě, slyším občas pohrdlivě. A přitom sám vím, jak se po celé České republice věřící snaží liturgický rok prožívat, posvátná místa udržovat a oživovat, na dědictví otců navazovat. Jak se tyto naši bratři a  sestry, tatínkové i maminky, dědečkové i ty babičky namáhají, jak se také po příkladu sv. Pavla i sv. Aloise snaží víru předat a nemocné ošetřovat i v těžkých případech a posloužit jim do poslední chvíle, aby mohli umřít doma. Proč zanedbávat lidovou zbožnost, když nám tolik pomáhala i v době nesvobody. Vždyť i dnes hledá tolik lidí duchovní zážitek. A lidová zbožnost je právě to, že něco zažijeme s Bohem ale lidovým způsobem.