Promluva na 1. sobotu v prosinci 2022 v Netíně

První sobota v Netíně 3/12 2022

Na prvních sobotách prosíme o mír. Vzýváme Pannu Marii, Královnu míru – jak ji oslovujeme v litaniích.

Jsou dlouhé, ale papež František je nám ještě prodloužil. Loni přidal oslovení Matko naděje, Matko milosrdenství a Útěcho migrantů.

Matko naděje není nic nového, podobně jako Matko milosrdenství   to jsme se už dávno modlili v modlitbě Zdrávas Královno. Nové je to v litaniích.

Naději však znovu a znovu potřebujeme. Mladí dostali otázku: Na co se nejvíce těším? Jaká je tvá naděje. Ozvalo se mlčení, nikdo se nepřizná, že se těší, až vyhraje milion, každý si totiž přizná, že na to naděje není. A na co se osobně opravdu těšíme, třeba, že se nám podaří založit pěknou rodinu, to si rádi necháme jako osobní tajemství. Otázka však byla položena, proto se ptám i teď Na co se těšíš ty, bratře a sestro, poutníku, poutnice? Jak bys popsal, popsala, na co máš naději, tedy odborně: V co doufáš.

Podle modlitby č. 019 doufáme v Boha, že nám odpustí hříchy, udělí nám svou milost a zachová nás  na věky.

Maria pomoz, jako matka naděje, pomoz, abychom toto nepřehlédli. Aby nám to nezahalilo, dokonce nezamlžilo tolik jiných věcí, na které se dá také těšit. A ani ty věci, kterými nás všude jen straší.

1) Doufám, že mi, Bože, odpustíš hříchy. Ne těm druhým, ne ty hrozné hříchy, které nám ukazují v televizi či na jiných obrazovkách, ale mně hříšnému na přímluvu Matky svého Syna, kterou vzýváme jako Útočiště hříšníků.

2) Doufám, že mi, Bože, dáš svou milost, což je nejvyšší hodnota, víc než zdraví, víc než úspěch, víc než bohatství a sláva.

3) Doufám, že mě, Bože, zachováš na věky. Ani ten člověk, který trpí bolestmi, nechce umřít, nejraději by se uzdravil a žil dál. Lékař mu řekne, že to možné není, ale ono to možné je. Teď nemám na mysli nečekané zázračné uzdravení, ke kterému také dochází. Mám na myslí život i po smrti, o kterém jasně mluvil Pán Ježíš a také nám ho jasně ukázal po svém vzkříšení a který nám také dal pokrm na cestu.

Proto kdosi mohl říci: Bůh Otec Stvořitel – to je víra. Přece nebudete věřit tomu, kdo tvrdí, že se to udělalo samo, když ani ty botičky v šatně mateřské školky se do té poličky nedají samy. Už ten žáček předškoláček musí pochopit, že si je tam musí dát sám, už je velký, už chodí do školky. Věci jsou, protože byly stvořeny, tak jako je dům, protože ho někdo postavil. Svět má svého Stvořitele, jako má dům svého stavitele. Bůh Syn, to je právě naděje. Kudy chodil, dobře činil, ale pořád se to s ním nachylovalo ke smutnému konci, až pak nachýlený kříž postavili naprosto rovně a on na něm zemřel. Ale vstal z mrtvých. A už neumírá. A to je i naše naděje, i vůči smrti.

Je zajímavé, že o Duchu Svatém říkají znalci Písma, že to je zosobněná láska mezi Otcem a Synem, proto je třetí Božská osoba a my ho můžeme prosit: Zapal v našich srdcích oheň své lásky.

Ale vraťme se k naději: Doufáme, že Bůh nám to dá, jak odpuštění hříchů, tak milost do života, tak život bez omezení po skončení tohoto pozemského, protože je všemohoucí.

Doufáme, že nám to chce dát, protože je milosrdný

A doufáme, že nám to dá, protože je věrný.

A to všechno už nám přímo ve svém těle ukázal Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání.

Proto skrze něho a s ním a v něm prosíme jeho mi svého Otce: Bože upevňuj mou naději. A proto dodáme – tak jako správný poutník dodá za každým Otče náš také Zdrávas Maria – Matko naděje, oroduj za nás.

Předevčírem bylo sv. Edmunda Kampiána, narodil se v Anglii, studoval u nás, vysvěcen byl v Praze, pak byl poslán zpět do Anglie, kde tenkrát všichni mocní byli proti papežovi.

Sloužil potají věrným katolíkům, byl prozrazen a souzen. Lordům z nejvyššího soudu, kteří ho měli jako vatikánského špióna odsoudit k nejvyššímu trestu, napsal dopis plný naděje, ale té skutečné, ne jen na nějakou amnestii:

„I když jsem ujel tisíce mil, abych vám prokázal dobro, budu odměněn krutostí, nemám už nic, co bych řekl, kromě toho, že svěřuji tuto záležitost Všemohoucímu Bohu; Ať nám udělí svou milost a uvede nás ve vzájemnou shodu, abychom mohli být přáteli aspoň v nebi, kde budou všechny křivdy zapomenuty.“

To je naděje mučedníka, který věděl, že bude odsouzen k smrti. Byl jezuita a tito kněží – tovaryši Ježíšovi, měli tak rádi i jeho Matku. A první jezuita na papežském stolci, papež František, ji prohlásil právě za Matku naděje.

Každý z nás potřebuje naději. Nejsme odsouzenci na smrt, ale první etapa naší životní pouti, ta pozemská, právě smrtí bude zakončena. Pro tuto první etapu si přejeme víru, naději a lásku – a svěřujeme to i Matce naděje – ale i zdraví pro tělo – svěřujeme to Té, kterou vzýváme jako Uzdravení nemocných.

Ale naděje se týká i té druhé etapy – doufám, Bože, že mě zachováš navěky. I to se můžeme těšit. A prosit Matku naděje o dosažení toho cíle, života věčného v nebi. Když každý z nás, ať jsme sem přišli nebo přijeli, ať to bylo zblízka nebo z dáli, poutníkem je k věčnosti. Amen.

Bohu díky.