Poutní promluva na Svatém Hostýně 28.9.2013

Úvod:

Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Až mi jde mráz po zádech, když to slyším. A bývá to často a řekne se to s takovou jistotou, že se ani nenadechnete k odpovědi. Jak nebiblické, jak nehezké a nehodící se ke svatému Václavu, hlavnímu patronu našeho národa a Křižanova. Četli jsme o něm, že přemáhal zlo dobrem. A teď nejde jen o to jeho poslední pozemské ráno, když vyrazil bratrovi zbraň z ruky a ještě mu odpustil. Víme přece, že prosazoval křesťanské zásady ve všem, v životě obyčejných lidí, že s k nim i jako kníže snížil, aby je to naučil, že jim přímo posloužil, když bořil šibenice, vysvobozoval otroky, pěstoval révu a obilí.

1.

A přesto lidé to hrozné úsloví o potrestání dobra opakují, i když to někdy řeknou jemně, s jakýmsi povzdechem: Pro dobrotu na žebrotu. Udělal jsem to dobře, schválně jsem ustoupil a doplatil jsem na to. Sami bychom si možná také na nějaký ten příklad vzpomněli. Raději se s ním nechlubíme. Jsme však na sváteční bohoslužbě, nechme zaznít slovo Boží, nejen v prostoru chrámu Páně, ale i ve svém srdci. Co jsme slyšeli mna závěr:

"Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání."

Každý dostane odplatu za své jednání a dostane ji od Boha, který je nejvýš spravedlivý. Ta odměna bude spravedlivá a správná. Dobrá pro dobré, zlá pro zlé, jak nás ujišťuje na jiném místě Písma svatý Pavel. A myslí se samozřejmě, že to bude spravedlnost dobrá a správná, protože Bůh nikomu nestraní.

 2.

Prostě můžeme se těšit, že dobro zvítězí. Někdy se nám však zdá, že vítězí zlo. A s trpkým úsměvem vzpomeneme na heslo jiného Václava, že pravda a láska zvítězí. A když si otevřeme noviny, máme to černé na bílém, v televizi pak dokonce ve všech barvách. Některé takzvané sdělovací prostředky uznávají totiž jen toto železné pravidlo: Dobrá zpráva, žádná zpráva, žádný zisk, bílá kronika prostě nejde na dračku. Jenom ta černá kronika. Je to svým způsobem omluvitelné, ani tady v tomto chrámu Páně jsme si hned nevšimli, jak je všechno světlé, jasné, čerstvě vymalované. Kdyby však nějaký blázen tady hodil lahvičku inkoustu a na zeď a udělal tam malou tmavou kaňku, budou to za chvilku ukazovat na Nově celému národu. A pak se nedivme, že lidé, kteří věčně sedí před televizí nebo internetem a věří tomu, co píší v bulváru, se pak přikloní k tomu, že dělat dobro nemá cenu.

3.

Ve světě však nejsou dva směry, které by spolu bojovaly, kdo nakonec vyhraje. Když Bůh stvořil svět, viděl, že je dobrý a opakoval to každý den. Svět je dobrý. Přesvědčení, že dobro a zlo jsou dvě síly, silnější než Bůh, se cizím slovem nazývá dualismus. A ten byl církví odsouzen už dávno, ještě dříve, než k nám na Moravu přišli svatí Cyril a Metoděj a než pak pokřtili babičku a dědečka sv. Václava. A zde nám může to slovo církev znít velice líbezně. Církev je skutečně naše matka, u ní můžeme hledat jistotu jako dítě u své mámy, když jej někdo vyleká. I ta zdánlivá síla zla nás může vylekat. Církev nám jasně říká: Zlo existuje, ale není stejně silné jako to dobré, je to jen jeho nedostatek. Ať my máme dostatek dobrého, ať se nenecháme odlákat ani těmi takzvaně chytrými řečmi lidskými. Naopak: Ať se dáme povzbudit slovem Božím. Protože pořád platí, co jsme dnes zpívali několikrát během žalmu:

Ty, Hospodine, vládneš nade vším. On jediný a ne nějaké síly.

Závěr:

V evangeliu také čteme: Měl jsem hlad a dali jste mi najíst. A v životopisech sv. Václava o tom také čteme, a Angličané o to m dokonce zpívají o vánocích. Kdo tu koledu nezná, najde ji na mých poutnických stránkách na internetu www.poutnik-jan.cz. Tož to také zkoušejme, ať uslyšíme také: Pojďte požehnaní mého Otce. A ať se se sv. Václavem setkáme a ať s ním Boha oslavujeme a uvidíme, jak všechno dobré bude u něj naplno a navěky odměněno.

Amen.