Posvěcení chrámu Páně (Nejsvětějšího Spasitele na Lateránském kopci v Římě)

Úvod:

Dnes je svátek Posvěcení lateránské baziliky, prvního kostela na světě. Někdy říkáme chrám a to je špatně, protože naše kostely nejsou obyčejné chrámy, ale každý z nich je chrám Páně - Pána Ježíše. Takže máme chrám Páně Jména Panny Marie zde, a další zasvěcení na jiných místech.A ten nejstarší je přímo Pánu Ježíši zasvěcen. Je to nejkrásnější zasvěcení, Spasiteli, zachránci. Opravdu v nikom jiném není spásy, nikdo jiný nás nezachrání, jen on, Spasitel Tvůj, zachránce tvůj, spasitel můj.

1.

Kostelu se také říká dům Boží. Sám Pán Ježíš nám to v dnešním evangeliu připomenul. Když je dům Boží, patří i Božím dětem. Je to tedy dům nás. A o každém chrámu Páně můžeme říci: Je to náš kostel, náš kostelíček, i když je to tak prostorná stavba jako tato. A když je náš, je také naší věcí, aby byl pěkný, pěkně opravený, pěkně uklizený, pěkně nazdobený. Proto děkuji všem, kteří si to vzali za své.

2.

Dnes si máme podle rozhodnutí našich otců biskupů něco říci o těch nejkrásnějších věcech v každém kostele - v každém chrámu Páně, o svatostánku, o křtitelnici a zpovědnici, o varhanách a sochách a obrazech.  Všechny tyto věci mají své důvody biblické. Ve Starém Zákoně je psáno o svatostánku, Nový Zákon začíná tím, že Pán Ježíš je pokřtěn a končí tím, že apoštolové křtí.  O vyznávání hříchů je v obou zákonech, o radostném zpívání je na každé stránce, i dnes jsme to zpívali jako odpověď k žalmu. Pozorný posluchač mi však může hned namítnout, že v Písmu svatém, přesněji ve Starém zákoně, je zakázány obrazy a sochy. Ano,. V tom delším znění Božích přikázání skutečně čteme: Neuděláš si sochu a ni obraz žádného zvířete ani žádné rostliny. A nebudeš se tomu klanět. Když si opak obyčejní lidé začali dávat do kostela obrazy Pána Ježíše, jeho maminky, jeho svatých, tak ti moudří, kteří už uměli číst jim to zakazovali. Vždyť ve Starém Zákoně je to jasně naspáno. Tak jednali obrazoborci, zhruba tak před tisíci lety. Ti ještě moudřejší jim však odpověděli: Ano, je to ve Starém Zákoně, v Novém Zákoně je však napsáno, že Bůh se stal člověkem, má tedy tělo, má podobu.  A oni říkali: Ano, my se klaníme jedině Bohu. Ale obraz Pána Ježíše uctíváme. A to je rozdíl. Klanět se a uctívat. I dnes lidé namítnou, že je to skoro jedno, že je to jen hraní se slovíčky. Když lidé chtějí stavět, zdá se nám také jedno, jestli si na to peníze vydělají nebo vypůjčí. Také by někdo mohl říci, že je to hraní se slovíčky. Mnoho Američanů si myslelo, že si nemusejí vydělat, že stačí vypůjčit. A kvůli pár písmenům jaké jsou teď problémy. Ale o tom zde nechceme ani nebudeme mluvit. Důležité je, že se obrazům ani sochám neklaníme, že je uctíváme.

3 A

Všechno má však své důvody lidské. Lidé totiž rádi všechno jasně vidí. A rádi se dívají na krásné věci. Nejkrásnější je svatostánek. Nejvíc nazdobený. A je u něj světlo, které pořád svítí. Když jdeme večer po návsi nebo po cestě, zjistíme teď na podzim lehce, jestli jsou lidé doma, Když se u nich svítí, tak jsou, když je tam tma, doma nejsou, protože o 6 večer ještě nespí. U svatostánku pořád svítí světlo: Pán Ježíš je doma. Tajemně přítomen v Nejsvětější svátosti. A světlo je červené, aby si každý řekl: Stop, zastav se, nepospíchej tolik, zůstaň chviličku. A protože se Bohu klaníme, máme se sklonit i před Božím Synem. Proto klekáme, skláníme se až k zemi. Alespoň kolenem se jí dotkneme. A kdo  si nemůže kleknout, ať se hluboce ukloní.

Lidé také rádi slyší pěkné věci, proto máme  varhany, proto jsou nahoře, aby jejich krásný zvuk na nás dopadala naplnil celý chrám. A pomohl nám k tomu, abychom zpívali pěkně svorně

3 B

Máme nejen zrak a sluch, ale také hmat. A na kůži cítíme příjemné věci. Jak rádi se opláchneme. Poprvé nás opláchli vodou při křtu svatém. Proč, protože bez vody není života. Pěkně jsme to slyšeli v prvním čtení, kam ta řeka dosáhla, kam její voda dotekla, tam vše ožilo. A Pán Ježíš říká, že kdo uvěří a pokřtěn bude, bude spasen, to znamená bude zachráněn, tělesná schránka mu sice doslouží, ale bude žít věčně, je zachráněn před strachem, že smrtí vše končí. Kdo je pokřtěn, říká Pán Ježíš, ten se narodil z vody a z Ducha svatého a ten může vstoupit do království Božího. Dneska je křtitelnice taková pěkná vanička z krásného mramoru. Dříve však to bylo takové malé koupaliště, Lidé tam sestoupili a do vody se při křtu svatém celí ponořili. Museli se předtím svléknout, proto při křtu žen byly jáhenky. Při křtu mužů byli zase jáhni. Při ostatních svátostech už byli jen muži, kněží a biskupové. Nakonec i při první mši svaté - při poslední večeři - byli jen muži, i když jinak byla Panna Maria stále nablízku svému Synovi.

3 C

Jsou i pocity vnitřní. Voda je také podmínkou čistoty. Můžete si koupit nějaký drahý prací prášek super extra speciál, ale když zavřou vodu, nevyperete nic. Na starém bělidle měla babička Boženy Němcové jen vodu, a prádlo bylo tak bílé, že tomu místu říkali Bělidlo. Křestní voda smývá z duše špínu, tu vnitřní, tu zaviněnou hříchem. A malé dítě je jakoby pošpiněné kvůli vině prvních lidí, kvůli jejich neposlušnosti. Křestní voda očistí duši i těch malých dětí.

Když si pak pošpiní duši dospělí, mají možnost jít ke svaté zpovědi, proto jsou zpovědnice, dokonale zařízené jako diskrétní zóny ve spořitelně. A tam člověk vyznává hříchy, tam o samotě na sebe všechno řekne. Je to jako u výslechu. Kdosi mi jednou řekl, když ukazoval na zpovědnici: To je to vyslýchadlo. A měl úplně vyplašené oči. Řekl jsem mu, že je to bouchalo a on byl vyplašený ještě více. Ale vy to znáte, asi sami říkáte, že vám spadl kámen ze srdce a že to bouchlo. Když se duše očistí, tak se jí uleví, ten balvan ze srdce skutečně bouchne.

Závěr:

Radostně půjdeme do domu Pánova. Kéž bychom všichni také radostně odcházeli. A radost nesli domů, svým blízkým, do své práce. A tak všichni zase další týden šli směrem k tomu cíli nejradostnějšímu, k Božímu království. ¨

Amen.