Pohřeb Anežky Bradáčové

Říká se, že když se člověk narodí, má  ruce sevřené v pěstičky a sám pláče, zatímco ostatní se usmívají a že má žít tak, aby při smrti měl ruce otevřené a byl schopen všechno odevzdat a aby se usmíval, zatímco ostatní kolem něj budou plakat.

Zarmoucení nejbližší, měli jste plné právo plakat, když jste před týdnem byli u maminky, která umírala, měli jste právo plakat, protože maminku máme jen jednu.

Ona však měla právo se usmívat, tak jako se usmívala třikrát ve svém životě, když slyšela jak  poprvé zaplakalo jejích pět dětí. Mohla se také usmívat, když se ohlédla zpátky na svůj život, který byl místy velmi složitý.

Všichni jsme se narodili a měli jsme ruce sevřené v pěst. Celý život se pak člověk snaží překonávat své sobectví, tu snahu něco pro sebe urvat. Máma však rozdává všechno, opravdu plnými hrstmi, protože láska znamená dávání. Za to každý své mamince, svým rodičům děkujeme. A snažíme se také rozdávat, abychom mohli mít jednou ruce otevřené a mohli se usmívat.

K této všeobecně lidské úvaze přidejme podle slovo Boží. Pán Ježíš nás ujistil, že nám dá posilu na cestu, že sám pro nás bude chlebem věčného života. S jeho pomocí a podle jeho příkladu ať se nám podaří jednou odevzdat Bohu svůj život s rukama otevřenýma. Ať se nám podaří přitom usmívat. A ať se na sebe jednou můžeme usmát, až se setkáme v Božím království.