Na svatojilských hodech v Moutnicích

  Úvod ke mši svaté:

Pochválen buď Ježíš Kristus za tu krásu léta, přírody, úrody, dílo rukou jeho Otce

Pochválen buď Ježíš Kristus za tu krásu krojů a krásně opravený a vyzdobený kostel, dílo lidských rukou a výsledek velké obětavosti a mnoha starostí vás všech

Pochválen buď Ježíš Kristus za to, že nám svou, smrtí a vzkříšením, které si tajemně připomeneme při této mši svaté, obětované za stárky, mládež a farníky, umožňuje obnovit vnitřní krásu naší duše.

O to prosíme, proto litujeme svých hříchů.

 

Promluva:

(na 2. čtení ze slavnosti svatých, č. 11 - Kol 3,12-17)

 

 Milý spolubratře René, milí stárci a milé stárky, milá krojovaná drobotino, milí moji bývalí farníci i  milí hodoví hosté

Úvod:

Naposledy jsem zde jako farář byl s vámi v době, kdy do naší vlasti poprvé přijel papež. Tehdy se v televizi objevil při přenosu nápis přes celou obrazovku. Vítáme Jeho Svátost Jana Pavla II. Byla to jen jedna čárka navíc, ale byla to veliká chyba, tak jako když při přímluvách někdo čte  svátost ačkoli je tam napsáno svatost. Je ta čárka tak důležitá? Je.

1. Svatost

 Apoštol Pavel psal Kolosanům, že jsou svatí a  od Boha vyvolení. To platí i pro nás. Ne v tom úředním slova smyslu, když je někdo prohlášen za svatého, jak třeba svatá Anežka. Neplatí to ani v diplomatickém slova smyslu, kdy rektorovi školy říkají Vaše Magnificence, velvyslanci Vaše Excelence a papeži Vaše Svatosti a o něm pak mluví jako o Jeho Svatosti. To je vyjímečné použití tohoto slova.

Svatost je totiž vlastnost, a pokaždé je tam krátké A, abychom si to lépe zapamatovali. Bůh je svatý, dokonce třikrát svatý, jak to budeme za chvíli zpívat. To je jeho vlastnost a tu má v nejvyšší míře. A my se mu máme jednou podobat, máme být u něho, máme být jako on.  Máme být u něho, v nebi, kde je Bůh mezi anděly a svatými. To je cíl naší životní pouti. K tomuto cíli směřují všechny  naše kroky, třeba i ty dnešní, v tak krásný a slavnostní a vyjímečný den, kterým vždycky hody jsou.  A tento cíl dáví smysl i dnům všedním a dokonce i dnům těžkým.

2. Svátost

Ale jak to zvládnout, jak dojít k tomu třikrát svatému Bohu, jak to udělat, abychom nezabloudili. Máme na to pomůcky? Máme. Máme na to zvláštní nástroje, říkáme jim svátosti, a v obou slovech máme dlouhé A, aby se to nepletlo. SvAtost je vlAstnost, kterou máme dosáhnout, a svÁtost je nÁstroj, aby se nám to podařilo. Proto jsou svátosti tak důležité. Víme, že jich je sedm, že je ustanovil Pán ježíš, že nás přímo naučil, jak to máme dělat. Víme, že byl pokřtěn vodou, proto svátost křtu je možné udělovat jen vodou, jinak to není žádný křest. I kdyby si někdo vzal bečku šampaňského, nebude to křest. Také proto, že Pán Ježíš jasně řekl, co s má při křtu svatém říkat. Proto si křtu vážíme. A podobné je to se všemi svátostmi. Třeba i se svátostí smíření. Psycholog vás může rozebírat zprava i zleva po celé hodiny, ale jen ve svátosti smíření, jak to Pán Ježíš určil, můžete slyšet: Je ti odpuštěno, jdi v pokoji. Není to lehké, víme, že vyznání hříchů knězi nás stojí dost úsilí, ale pak máme ten nástroj na tu vlastnost - na svatost. Stejně tak i další.

3. Odpuštění:

Apoštol Pavel Kolosanům dále připomínal: Pán odpustil vám, odpouštějte proto i vy. Milí stárci, rád bych vám k tomu řekl to, co jsem říkal mnohým vašim rodičům, když jsem je právě zde oddával. A rád bych to řekl všem, i těm mladším ale i vám, kteří jste starší než moutničtí stárci a stárky:

Každý člověk je chybující, každý něco pokazí. Už se to nespraví, ale je možné říci: Prosím tě, odpusť mi. To vůbec není lehká věta, i když je tak krátká. Jako by nám to nešlo z pusy ven. A přitom je potřeba to říci. Přemoci sám sebe, zvítězit nad sebou a říci to, vždyť opravdu každý něco pokazí. A když to řekne, má vyhráno. Není však vyhráno úplně. Ještě moc záleží na tom, co řekne ten druhý. Ani vlastně nemusí moc říkat, stačí jen, když se třeba ušklíbne, když se zatváří povýšeně, jako by říkal: Tak ty přicházíš s prosíkem, tak ty uznáváš, jaký jsi lump. V té chvíli je všechno prohráno, v té chvíli je skutečně k dalšímu odpouštění cesta zarubaná. Když vám tedy někdo řekne: Prosím tě, odpusť mi, hned řekněte: Samozřejmě a rád - ráda -  odpouštím, protože nevíte, jestli za pár vteřin vy sami něco nepokazíte a nebudete právě vy to odpuštění potřebovat.

Závěr:

Jsme všichni na životní pouti, každý den, i ten hodový, i ty další, nás přibližují k cíli, k svatému Bohu, máme usilovat o vlastnost jako má on - o svatost. K tomu nám církev nabízí pomůcky, nástroje, svátosti. Využívejme jich, rád jsem slyšel, že hody vlastně začaly už v pátek tichou modlitbou před Nejsvětější svátostí. Važme si každé svátosti, i té první, křtu svatého i všech dalších. A odpouštějme si, jako Pán odpustil nám, abychom u něj poznali svatost, která je vlastně radost a to bez konce. Amen.

 

Před požehnáním:

Ve Křtinách, když otvírám a zavírám poutní kostel (kam vás zvu)  a stojím na jeho prahu s výhledem na celé to krásné údolí, vždycky žehnám všem desíti farnostem, v kterých jsem působil, tedy i Moutnicím ( s Rozařínem a Nesvačilkou). Teď vám také rád požehnám přímo.

 

Po odpoledním požehnání pod májou:

U rodičů a prarodičů dvou stárek jsem viděl čtvrtstoletí staré fotografie z moutnických hodů. Byl na nich mladý černovlasý farář, který na hodovou mši svatou pozval bělovlasého pana děkana Valouška ze Židlochovic. A říkal jsem si, jak je pěkné, jak ty tradice pěkně pokračují .........