Na svátek Sv. rodiny

V rodinách si vyprávíme pohádky. To je jistě lepší, než když se na ně díváme v televizi, ve smutném případě každý před jinou obrazovkou.

I já budu vyprávět pohádku, zkráceně, ale novou. O sobíkovi, to je malý sob, který zná ty moderní bajky o Santa Klausovi, že prý má sáně plné dárků a táhnou je sobi. Podle obrázku to jsou sice samice, protože sobí samci na podzim shazují paroží, a Santa přece jezdí v zimě. Nebudeme z toho dělat vědu. Naši jeleni nemají parohy zlaté, ale našemu Smolíčkovi ten zlatý opravdu dobře poradil. Ani prstíček – a co z toho bylo. Pozor i na současné jezinky. Umějí to, každá rada na obranu je opravdu drahá a tedy zlatá. Dnes totiž místo prstíčku používají takzvanou salámovou metodu.  A malý sob, tedy sobík, žije sám se svou mámou. A nějak se dozví, že jeho tátou je jeden sob z toho spřežení Santa Klause. Napadne ho, že se za ním podívá, protože by ho rád viděl. Vypraví se na severní pól, kde ti sobi čekají na příští dárkovou jízdu a žijí v jakési chatrči. Najde to a ptá se jich. Všichni tam celý rok něco slaví, takže jsou všichni stále ožralí. Přesto jeho otázku pochopí a v té chvíli všichni dají hlavy dolů, nikdo z nich mu neodpoví, protože každý z nich je záletník a už si nepamatují, kde a kdy co vyváděli.

Sobík je zklamaný, smutně se vrací domů. Jeho maminka si už opatřila jiného soba a brzy budou mít dalšího sobíka. A další díl sobíkových pohádek může popisovat, jak se ti dva poloviční bráchové snáší a nesnáší.

Naše české i moravské pohádky vedou děti k něčemu pěknému. V této moderní pohádce je sice seznámíme s novým slovem sobík – malý sob, protože o velkých sobech jistě už něco slyšeli. Využijme této pohádky, abychom jim vysvětlili podobné slovo: sobci. Ne sobíci – roztomilá sobí telátka, ale sobci – lidé, kteří vidí jen sebe a na druhých jim nezáleží. Jdou takzvaně za svým štěstím a dělají ostatní lidi nešťastné, především své děti. Ty nejvíce trpí, když někdo z dospělých uteče z rodiny za někým jiným, opustí své děti a jejich maminku s výkřiky, že on má právo jít za svým štěstím. Sobcům není rodina svatá a svátosti neberou vážně. A jsme nuceni připomenout i další nové slovo – sobkyně, protože se najdou i maminky, které se chovají sobecky a utečou od svých dětí s výkřiky, že na to mají právo. A na právo dětí na mateřskou lásku nikdo nedbá, o tom se v předpisech nepíše. Tragédie vinou obou stran.

A co my dnes o svátku Svaté rodiny nazaretské. Modleme se za posvěcení rodin, za rodiny v těžkostech a za nové a pevné rodiny. Děti: Modlete se za své rodiče. Rodiče: Modlete se za své děti a za jejich budoucí rodiny. Třeba i za rodinu farní nebo klášterní. Pán Bůh to ví, my ho prosíme, aby nás i naše děti – a vnoučata – vedl. Aby dokázali být citliví k Božímu hlasu, rozpoznali jej a řídili se podle něj. Jako ten Abrám, když byl povolán, také uvažoval, co že všechno Bůh po něm chce a kam ho volá. Uvěřil Bohu, jak o něm psal apoštol v listě Židům – jeho potomkům, jak jsme to slyšeli dnes ve 2. čtení: Bůh má dost moci, aby to udělal. I my chceme s Bohem spolupracovat. Už od teďka: Vy rodiče už teď za svou budoucí snachu, za svého budoucího zetě. Vždyť nechceme ani jednou dávat příčinu k těm tvrdým a jedovatým řečem o tchyních. Nikdy prosím takové kruté vtipy neopakujte. Modlete se i za svá vnoučata, za jejich rodiny, prostě za budoucí pokolení. Vy děti se také už ode dneška modlete za svou budoucí rodinu: vy, děvčata, za budoucího tatínka svých dětí, vy, kluci, za budoucí maminku svých dětí.

A všichni za víru, naději a lásku, která se v manželském slibu rozvíjí na lásku, úctu a věrnost.