Na Jakoubku u Přibyslavic u Velké Bíteše 22.7.2012

Matka chtěla místo v Božím království pro své syny Jakuba a Jana, oni to také chtěli, Pán Ježíš vysvětlil podmínky, ale nakonec připomněl, že to všechno záleží na jeho Otci.

Každý z nás poutníkem je k věčnosti, chceme dojít do Božího království, i když jsem také rádi, že někdy dojdeme k cíli té malé pouti, třeba sem k Jakoubkovi.

Takže i nám jde o to Boží království, u našeho Otce v nebi. Byli lidí, kteří budovali pozemské říše, tisíciletou říši chtěli vybudovat nacisté. „A komu se to nelíbí, toho zavřeme. A zavřeme a zničíme také ty, kteří se nám nelíbí." Tak vznikly koncentrační tábory, které nebyly jen u Němců. Z těch německých byl nejhorší  ten v Osvětimi. Velitelem byl Rudolf Hes a po válce byl souzen. Vězněn byl ve Wadowicích, je to zajímavé. Píše se o tom v posledním čísle Apoštola Milosrdenství. Odsoudili ho k trestu smrti a vše připravili. Šibenici postavili tak, aby naposledy viděl to hrozné dílo, které budoval. Ten člověk byl pokřtěný a když očekával rozsudek smrti, šel do sebe, uznal svou vinu, litoval a chtěl jít ke svaté zpovědi. Měl na to právo jako pokřtěný. Když litoval, tak byl připraven. Kdo ho však vyzpovídá. Věznice byla v péči otců pallotinů a jejich představený tam měl tedy jít. Nebyl toho schopen, protože válku prožil v koncentráku a bolesti byly stále živé. Tak požádali otce jezuity. Víte, že oni jsou vždycky posláni, tam, kde to je nejhorší a že vždycky poslechnou, protože mají ještě čtvrtý slib - slib poslušnosti papeži. Když začali chodit ve velkém poutníci na Svatý Hostýn, kde je 8 měsíců zima  a4 měsíce chladno, tak tam poslali jezuity, a jsou tam dodnes  a počasí se nezměnilo.

Jezuita tedy přišel do wadowické věznice, za přísných bezpečnostních opatření vyzpovídal odsouzeného velitele koncentračního tábora. Jak jsem řekl: On svou vinu uznal, svých hříchů litoval, rozsudek přijal. Chtěl to tím napravit. A to je stejné jako při každé jiné svaté zpovědi, kde také my říkáme nakonec: „Těchto hříchů lituji a chci se polepšit." Zpověď trvala několik, hodin, otec jezuita udělil rozhřešení. O čem se mluvilo zůstává zpovědním tajemstvím, ale na tváři jezuity bylo poznat úlevu. Té si také všimly zbožné ženy, které čekaly před věznicí.

Zbožné ženy je základ všeho, i Pána Ježíše doprovázely, staraly a se o něj a o apoštoly, bez starostí zbožných žen by nebyly bohoslužby v krásném a čistém prostředí, jedině na zbožných ženách z farnosti závisí, jestli se společně něco udělá mimo kostel.  Zbožných žen si musíme vážit a moc jim děkovat.

Tenkrát ve Wadowicích však musela zasáhnout vězeňská stráž a chránit otce jezuitu, když vycházel z vězení, protože zbožné ženy se na něj vrhly s výčitkami, jak si mohl dovolit odpustit takovému vrahovi. Chápeme je, ve válce přišly o své syny, muže a bolest byla ještě příliš živá. Musíme však vidět celou věc ve světle Božího slova a učení církve: Za prvé: Odpustil Pán Ježíš, on jediný tím,že prolil svou krev. My skrze službu církve těžíme ve svátosti smíření z jeho oběti. Za druhé: Máme se vždy radovat z návratu ztraceného syna, to je evangelium, to je radostná zvěst.

A pokud toužíme po místě v Božím království, nemůžeme odmítat evangelium. A navíc možná počítat s jistým překvapením. Svatý Pavel píše, že ani oko nevidělo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují. I my můžeme být překvapeni tím, pro koho všechno je nebe připraveno: jistě i pro černochy a také bělochy, jistě i pro lidi z etnika menšinového, tak jako většinového. Pro nás ať je to připomínkou Ježíšových slov: Blahoslavení milosrdní, protože oni milosrdenství dojdou..

Jako dopadla dobře tato jubilejní 10. pouť na Jakoubek, ať dopadne dobře i naše životní pouť. Kéž dosáhneme jejího cíle, kéž dojdem anebo aspoň dolezem k nebeské bráně, k našemu Otci, který je na nebesích a který nás očekává. Kéž se nám to podaří  pod ochranou Panny Marie, Průvodkyně na cestách, pod ochranou andělů strážných a sv. Jakuba patrona poutníků. Amen.