Na 4. neděli postní roku B

Zvířátka dneska letí. S lítostí se koukám na jedno děcko a 2 psy u jedné maminky. Ale známe je aspoň více. Takže víme: domácí a divoká. Živočichové denní a noční: Kuna, veverka. Člověk – tvor denní. V noci má spát, pokud zrovna není ve službě anebo nepíše kázání. Ale někteří využijí toho, že občané klidně spí a vypraví se krást. Že 7. přikázání je nepokradeš, tomu je fuk, jsem svobodný a mohu si dělat, co chci. o 1/12 vyrazí, své hnusné zlodějské řemeslo ovládá tak mistrně, že do půl čtvrté udělá dva byty, přičemž se obyvatelé ani nevzbudí, o ½ 4. se vrací, spokojen s výsledkem své odporné práce, plný pytel nakradených věcí na zádech, doma nemůže otevřít zámek, někdo mu ho vypáčil, jiný kolega z této zločinné party, ač nezván, ho navštívil a takzvaně pracoval v jeho bytě. Tak se naštve, zavolá policii: Byl jsem vykraden, ti přijedou, slouží i v noci, co vám ukradli. A co je v tomto pytli? Tak si odvezou i ten pytel i jeho.

Vzpomenete si, co řekl Pán Ježíš Nikodémovi: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. 

Jak může mít člověk, tvor denní, rád tmu? Copak jsme srnci, kteří snídají po západu slunce, chvíli žvýkají a hlavní jídlo – svůj oběd mají o půlnoci, a pak ještě povečeří než zase vyjde slunce.

Copak někam půjdeme potmě, kromě stezky odvahy na letním táboře, kampak bychom dojeli se zhasnutými světly, anebo s vypnutou a tedy tmavou  obrazovkou takzvané internetové tety na cesty.

Jak to bylo těžké, když nešel proud a nesvítilo světlo.

Bůh však tak miloval svět, miloval mě, nebojme si to říci, že poslal svého jednorozeného Syna. A on je světlo světa, světlo nehasnoucí, i kdyby vyhodili všechny elektrárny u nás do povětří a my museli svítit jen slzavýma očima a klepat se zimou. On zůstane světlem světa, protože on byl poslán, aby nikdo nezahynul, ale měl  život věčný. Na to máme ještě dost času, teď nás s tím nezdržuj, řeknou si mnozí, kteří tady asi nejsou. Doufám, že si to neříkáte vy. Doufám, že máte takovou radost, jak když potmě najdete vypínač a zmáčknete jej a všichni vidí, kde jsou. Je to vypínač, ale správně bychom měli říci ZAPÍNAČ, i když v češtině by nám to asi neuznali. Pán Ježíš nechce, abychom vypnuli a nechali se unášet proudem, abychom byli vodní křesťané, on také nechce, abychom byli lesní křesťané, kteří jsou pořád schování někde za bukem, on chce abychom byli radostní křesťané. I kdyby smutkem vše ztmavlo, i kdybychom viděli všechno jen černě, on je ten vypínač, správně zapínač světla. A kdo jedná podle pravdy, jde ke světlu, jde k němu, k tomu, kterého prosíme o světlo věčné pro sebe, pro všechny kolem nás, pro budoucí pokolení  i pro naše zemřelé. Proto mu můžeme a máme říkat: zachraň nás svým křížem – když na něm zemřel, i slunce se zatmělo – ale dodáváme: Vysvoboď nás z takových temnot a bolestí a strachu svým vzkříšením, které bylo za jasného a krásného velikonočního rána, Spasiteli světa, Světlo světa. Za tebou chceme jít, za tebou chtějí i naše děti, letos poprvé u sv. přijímání.