20. svatomartinská pouť v Martinicích

Úvod:

Je jasné, že hlavní je evangelium, radostná zvěst, která nás může  potěšit v tomto složitém světě. Ten nikdy nebyl jednoduchý, i když jsme si před 20 lety mohli myslet, že víme, kde přesně je hranice mezi dobrem a zlem. Zde v Martinicích  jsme si před 19 lety mohli myslet, že svatomartinská pouť se zaběhne a poběží už sama a že kolem ní bude čím dál tím méně starostí. Zatím máme každý svoje starosti a těch přibývá. Právě k nim říká Pán Ježíš i dnes nám všem: I ty úplně obyčejné věci, které uděláme pro děti, že je živíme a šatíme, má velikou cenu  pro Boží království. A stejně tak i to, co uděláme pro naše staré, kteří se stanou podruhé dětmi a musíme je krmit i přebalovat. To je cesta k radosti nekonečné, to je výhled nad tu každodenní šeď, to je naděje na světlo na konci tunelu.

1.)

Sedm skutků tělesného milosrdenství

Jsou však také další skutky tělesného milosrdenství. Je jich 7. Hladové nasytit, žíznivé napojit, nahé obléci, pocestné přijmout do domu, nemocné navštívit, vězněné navštívit, to je podle evangelia a k to mu je přidán sedmý skutek tělesného milosrdenství: mrtvé pochovávat.

A my víme, že nemocný potřebuje tu přítomnost, psychickou pomoc víc jak chemické látky v nejdražších lécích. Přijmout pocestného je také potřeba, ani nevíte ani jaké máme  starosti, když je potřeba sehnat nocleh pro poutníky. Oni přitom nechtějí žádnou hostinu, stačí jim jen střecha nad hlavou, sucho pod nohama  a tekoucí teplá voda. Navštívit vězně je složitější, jsou na to předpisy. Oni se tam nemají jako na dovolené, jak to někdy ukazuje televize. Mají i teplou vodu, to je pravda, ale teče jim  ¼ hodiny denně. Pak máš smůlu. Mohou přijímat návštěvy příbuzných, je na to rozpis, kdo všechno a kolikrát za rok. Přesto se stává, že ti, kteří mají právo přijít, se svého nezdárného příbuzného zřeknou a on je pak opravdu sám. A že se dneska málo chodí na pohřby, že se na ně nevezmou děti ani z příbuzenstva, to je velká škoda, zvláště pro ty děti. Pořád to zůstává  7. skutkem tělesného milosrdenství.

2.)

20. martinická pouť

Máme 20. svatomartinskou pouť v Martinicích. Bohu díky za to. I za to dnešní počasí. Díky i sv. Martinovi. A díky vám všem, kteří se o to staráte po všech stránkách, od pana starosty, který mě pozval, až po děvčata, která musí umýt podlahu v martinické kovárně, kde se dělají ty sladké podkovy s makovou náplní. Díval jsem se na internet. Vím, že na něm je jedna třetina stránek věnována pornografii. Prohlížel jsem ty dvě třetiny, které tvoří „ústavodárnou" většinu a našel jsem tam  nejméně jedenáct obcí, které mají jméno po dnešním světci. Bude jich možná více, některé dnes jsou považovány jen za ulice přilehlého města, ale v žádné z nich nemají tak pěknou pouť jako zde - a Bohu díky za to už po dvacáté.

3.)

Dvě slova - kazit a kázat

Jsou dvě slova, kazit a kázat, která se spojí v rozkazovacím způsobu. A my můžeme slyšet: Nekažte nám dobrou náladu o pouti a proto nekažte o smrti, jak to dělá většina kněží. To slyší venkovští faráři, dědicové sv. Martina, to slyší i faráři ve městech a i ti, kdo vystupují v dnešních sdělovacích prostředcích. A my poslechneme, nebudeme svým kázáním  kazit slavnostní hodové dopoledne. A myslíme si, že tím přitáhneme farníky, venkovské i městské, i rozhlasové a televizní posluchače. Nával však není, v kostele se objevují volná místa. Není nával ani kolem křesťanských stanic. „Babi vypni ten Proglas a dej tam pořádnej šrumec." Neslyšeli jste to na vlastní uši? Návaly nejsou a ni u zpovědnic. Proč se máme  zpovídat knězi, vždyť je to také jen člověk, a proč tam jsou jen muži, proč k tomu církev nepustí i ženy. Návaly jsou však jinde, k psychologovi se musíte objednat hodně dopředu. U nich se pak lidé vypovídají ze všeho.  Paní doktorka Olga Merlinová s tím má hodně zkušeností a píše: O smrti se lidé bojí mluvit, přitom je základní otázkou každého života. To říká žena, která na to nepřišla v kostele. A dodává, že dokud se k tomu neodváží, nemohou v léčení jít dál. A jsme znovu u sv. Martina, o kterém napsal jeho životopisec: Nebál se umřít, neodmítal žít. Tak o tom byl přesvědčen, tak to z něj čišelo, že se to dostalo i do životopisu. Proto na něj vzpomínáme i po 17 stech letech.

Závěr:

Náručí Abrahámovo

Jak to dokázal, jak zvládl to, co dneska lidé nedokážou, i když to potřebují, jak upozorňuje paní doktorka. Pomohou nám to pochopit jeho úplně poslední slova: Mne přijme náručí Abrahámovo. A jsme zpátky u evangelia a boháči  a Lazarovi. Ten chudý Lazar si zažil svoje, když mu nedali ani drobty ze stolu boháče, ačkoli měl hlad, když mu nedali ani kus látky na ovázání ran, takže mu je lízali psi. Ale věděl svoje - o náručí Abrahamově -   a dočkal se ho. Na to se těšil. Boháč se tam nedostal, protože si nevšímal, propásl příležitost konat skutky tělesného milosrdenství,  přeměnit ve skutečnost slova z dnešního evangelia. Přeji sobě i vám, abychom to zkoušeli, abychom to uskutečnili, abychom se tak mohli těšit na náručí Abrahámovo a tak vyřešit otázku smrti. A tak dobře žít. Nyní, zde a jednou pak i tam u Boha se svatým Martinem, naším patronem. Amen.