Milí poutníci

 Úvod:

Poutník není objevitel, ale pozná mnoho nových věcí. To je mu přidáno. Jsou však lidé, kteří se tomu přímo věnují.

I vypravili se objevitelé mezi divoké kmeny někde na ostrovech Indonésie. Do oblastí, kam ještě běloch nevstoupil. Byla to anglická výprava a vedla ji žena, nadšená vědou. Jako první běloši došli do domorodé vesnice a začali ji zkoumat. Tu velice samostatnou dámu z Evropy napadlo, že nejlépe pozná život místních lidí, když se do toho kmene přivdá. Co by to neudělala,  mezi bělochy se to dnes nebere vážně, když tak se rozvedeme. Náčelník byl mladý svobodný, tak si ho vzala. Pak toho byly plné noviny po celém světě  a titulky hlásaly. Běloška se vdala za potomka lidojedů. Prostě senzace.

Až jeden novinář, který se o to začal více zajímat, zjistil, že mamince toho mladého náčelníka chybí na jedné ruce malíček. Přišla o něj nedávno, právě v těch dnech kolem sňatku. Nestrčila ruku do žádného stroje, y tam  neměli, neukousl jí ho ani tygr ani jiná šelma. Usekla se jej. Paní vedoucí vědecké výpravy to asi nevěděla, ale novinář zjistil, že lidé toho kmene jsou zvyklí si na znamení největšího smutku useknout jeden prst a že začínají malíčkem.  

1.

Když se dozvídáme, jak mnozí lidé vyvádějí, není nám, křesťanům, veselo. Opravdu, všude se vychvaluje hřích. Pořád slyšíme nebo vidíme nebo čteme, jak mazaní podvodníci vylákají peníze, jak šikovní zloději vykradou byt, zatímco majitel si klidně spí ve vedlejší místnosti, jak bystrý mládenec za peníze senátu letí až do Thajska.  Lidé to možná obdivují, novináři tím zvyšují sledovanost, ale nám je z toho smutno. Zvláště když se přímo navádí k hříchům proti šestému a devátému přikázání. Anebo 8. přikázání:  klidně se všude rozšiřuje kritika a když se zjistí, že to bylo skutečně křivé svědectví,  už to nikdo neodvolá, nanejvýš to odbude párem malých řádků. Opravdu nám není veselo.

Ale nenapadne nás řezat si malíček nebo píchat do prstu. Ruce však ke svému přijdou: Někdo jimi lomí a lamentuje, jak je ten svět zkažený. Jiného zase svrbí dlaně a nejraději by šel a těm mladým jich pár vrazil. Chytl by ho - nebo ji - pevně pod krkem a křičel by: Vzpamatuj se, co bude s těma děckama, které tě právě teď potřebují, a ty blázníš za svou takzvanou láskou.

Co kdybychom však své ruce pevně sevřeli, až by nám zapraskalo v kloubech a malíček by skoro zbělel, protože by do něho proudilo málo krve. Co kdybychom se začali modlit tak, že budou prsty brnět a kolena dřevěnět.

Nemusíme si řezat malíček jako ta máma z toho divokého ostrova  ze smutku nad svedením svého syna. K modlitbě však patří tak sepjaté ruce, že vám na tu chvilku budou prsty, třeba jen malíčky, jako mrtvé.

2.

I k tomu nás vybízí skutečný příběh z dalekého ostrova. Nejde o ty technické záležitosti, ale o to, abychom se modlili. Modli se a pracuj, na tom stojí civilizace. A ne hoň se z práce do práce, ani hoň se z práce na dovolenou a pak zase zpět. Na to je běžná námitka: Modlil jsem se a ono to nepomohlo. Nedošlo hned k obratu u těch druhých. Kdosi však řekl: Při modlitbě jde především o změnu vlastního srdce. Abychom se zklidnili, abychom se jen nehonili anebo nenadávali. I taková může být ta změna našeho srdce.

3.

Máme se modlit  podle Písma svatého, především podle Nového zákona a Bohu za vše děkovat, jak to chce apoštol Pavel a  velebit ho, jak nás to učí Panna Maria. Někdy třeba i hořce plakat, jak to ukazuje svatý Petr. A především důvěřovat, jak nás to učí Pán Ježíš. 

a)

Nezapomeň poděkovat! To nám říkali, když jsem byli malí. My dneska říkáme: Ti mladí už do kostela nechodí. Ale buďme rádi  a poděkujme Pánu Bohu za to, že jsem je mohli pokřtít a přivést ke svátostem. Teď už je na nich jak se rozhodnou, ale my můžeme za sebe podívat s vděčností a opravdu Pánu Bohu poděkovat. Nadávat a stěžovat si to umí každý, děkovat smím já, děkovat máme všichni.

b)

Uznej, že nikdo není dokonalý, že se nám všechno nepodaří, že proto všichni potřebujeme Boží odpuštění, že všechno sami nezvládneme a proto potřebujeme Boží pomoc. Říkejme si často:Pane Ježíši, odpusť mi a pomoz mi. Právě tuto modlitbu učím děti, aby ji říkali jako poslední těsně před svatým přijímáním  a jako první po něm, aby to řekli upřímně Pánu Ježíši v té nedůvěrnější chvíli.

c)

Neboj se a jdi sám, tak nám říkala maminka, když jsme se vydávali na první krůčky.  Jen malé děti se drží její sukně, opravdová máma je  pustí samotné i s tím, že si narazí nos, ale pak je přijme, utiší a ošetří. Nebojme se svěřit v modlitbě Bohu budoucnost svou i svých blízkých, především našich mladých, ale jistě i našich zemřelých. S důvěrou v jeho, moc a dobrotu, a milosrdenství.

 

Závěr:

Máma z toho kmene lidojedů myslela jen na svůj malíček. My bratři a sestry můžeme myslet na tři prsty a než pak sepneme obě ruce k modlitbě, opakujme si: 1) nezapomeň poděkovat Bohu 2) popros ho za odpuštění a pomoc 3) důvěřuj a neboj se, jak Pán Ježíš vyzývá

Vždyť nakonec musíme říci: Buď vůle tvá a jeho vůlí je naše posvěcení, aby se nebe zalidnilo. I když ty cesty tam mohou být klikaté. Maria nás provází.