Kristus je stejné podstaty s Bohem Otcem

Dneska se všude a pořád mluví o lidských právech, všichni jsme na to citliví. Má Ježíš právo říci, že on a Otec, Stvořitel všeho, jedno jsou. Má na to právo, protože to co říkal, podepsal svou krví a ještě k tomuto podpisu, který udělal na kříži, přidal razítko. Svatý Pavel  pěkně říká, že vzkříšením to vše zpečetil, tedy orazítkoval, takže to platí.

1.

A co my na to. Máme právo mu uvěřit, Ježíš není obyčejný člověk. Je to Syn Boží a je to Dobrý pastýř, který svému stádci dá věčný život, který své stádečko ochrání, takže nezahyne, dokonce mu je nikdo z ruky nevyrve. My máme právo se na to těšit, to očekávat, na Pána Ježíše  se spoléhat. I když nás cpou různými katastrofickými scénáři, po té, co nám v televizi ukážou různé katastrofy. Sice nás k tomu nikdo nenutí, ale my se pravidelně díváme  pak vidíme všechno černě anebo aspoň v tmavých barvách. Nemáme povinnost se na to dívat, ale máme právo důvěřovat, že Dobrý pastýř nás ochrání. A to dokonce i kdyby nás drtila naše vlastní slabost a lidská zloba. Máme právo se na něho spolehnout.

2. 

Jsme zde v nádherném, chrámu. Tak to řeknou turisté a lidé na vycházce. Jsme zde v poutním chrámu Jména Panny Marie, tak to řekneme my, kteří to známe přesně. Někteří znají z mládí písničku: Chrám svatého Víta a já vás tu vítám. I když je to hezké, je to špatně. Ať jsme v kostele v Praze, ve Křtinách nebo v Bukovince, vždycky jsme v chrámu Páně. I toto je chrám Páně zasvěcený Jménu Panny  Marie. Chrám Páně, tedy Pána Ježíše, tedy Dobrého pastýře. Každý si celý život pamatujeme na svou maminku (i tatínka). To spojení tady je. Proto je samozřejmě i spojení mezi Pánem Ježíšem a Pannou Marií. Lidé tady něco prožili s Pannou Marií. Začalo to už před 800 lety, jak si právě letos připomínáme. Vždycky u toho byl i její Syn. Nikdy  nešlo jen o jeho  maminku. Proto se říká Skrze Marii k Ježíši. a také obráceně. Proto se modlíme k Panně Marii a zakončíme to slovy: Skrze Krista, našeho Pána. To spojení tady je, pochopitelně a přirozeně.

3.

Jaké jsou však naše povinnosti, když jsme si uvědomili, že máme právo spoléhat na Dobrého pastýře, Syna Božího, který je rovný svému Otci, a který je také syn Panny Marie. Naše povinnost je: To, co pěkného zažijeme si nesmíme nechat pro sebe. Máme povinnost to dát najevo. Lidé se bojí, mluví o katastrofách. Můžeme jim odpovědět:  Já jsem poznal a uvěřil, že je zde Dobrý pastýř. Lidé naříkají na mocí zla, nad tím jak se šíří. Nikdo mi mé ovečky nevyrve, řekl přece Pán Ježíš.  Jistě jsme něco zažili, v chrámu Páně, přes  Matku  Boží a podobně. Nenechme si to pro sebe, řekněme to, naznačme to, uklidněme ty druhé.

Závěr:

Lidé tady zažili něco pěkného už před 800 roky - tedy kousek odtud v Bukovince. A protože si to nenechali pro sebe, protože to řekli dalším, začalo sem putovat tolik lidí, že se toto  místo stalo Prvním Ave na celé Moravě. Tolik lidí, že zde v lesích přespávalo najednou 40 tisíc poutníků. Kdyby si to nechali pro sebe, nevzniklo by toto poutní místo a nepřežilo by tolik  století.

Když zažijeme radost, že máme Dobrého Pastýře, ať to dáme  najevo, ať je to  na  nás poznat, třeba jen na úsměvu, s kterým vycházíme z chrámu Páně, od svého dobrého pastýře, který je roven Otci a který nám dá věčný život.

Amen.