Kázání při pohřbu švagrovy maminky

Svatý Pavel píše pěkně o domově pozemském a domově u Pána. My víme , že bez maminky jsou jen budovy jen místnosti, že to její teplá ruka a citlivé srdce vytváří domov. A za to jí do smrti smrťoucí nepřestaneme být vděčni.

Naší zemřelé sestře Jiřině, vaší mamince, babičce a čtyřnásobné prababičce, jsem vděčný i za další dvě věci, které chci právě zde v Novém Městě dnes připomenout.

Pracovala ve školní jídelně. Chodil jsem tam také. Když jsem pak měl navíc nějaké doučování, přicházíval jsem mezi posledními. A jedna starší kuchařka mě jako patnáctiletého kluka napomenula, že nesmím být každý den  poškole, že musím přicházet včas. A paní Šustrová, která věděla, že to byl přípravný kurs kvůli francouzštině, jí řekla: On tam není za trest a pro špatné učení, ale úplně z opačných důvodů. Veřejně se mně zastala, jen krátce, jen malou poznámkou, ale na to se také do smrti nezapomíná. Kolik slov řekneme zbytečně, za kolik slov se třeba i do smrti stydíme. Nešetřeme však dobrým slovem, příhodnou jemnou poznámkou, která uvede věci na pravou míru. Právě na takováhle  slova se bude vzpomínat , až budeme dostávat odměnu za vše, co člověk udělal za života dobrého, jak píše apoštol Pavel.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem mladou paní kuchařku ze školní jídelny uviděl na novoměstské faře, kde se právě připravovala hostina pro děti před prvním svatým přijímáním. A najednou vidíme veřejně známého člověka - kuchařka je pro děti autorita - který dává své schopnosti, zkušenosti a také trochu i své postavení - do služeb církve. Křesťana, který využívá Božích darů nejen k svému prospěchu a  k blahu bližních, ale také ke slávě Boží. A přitom i trochu riskuje, protože víte, že v těch dobách jsme skutečně byli vytlačováni odevšad a všichni pracovníci ve školství byli zvlášť přísně sledováni.  To je její stále živé poselství. Dát své dary do služby, obdarovat. To je i moje přání a výzva k vám všem, bratři a sestry, milí farníci.

To bylo kolem prvního svatého přijímání dětí.

Víme, že naše sestra Jiřina právě před týdnem přijalo poslední svaté přijímání v nemocnici v Jihlavě z roku otců františkánů.  Sami jste mi řekli, jak pak byla klidná a vyrovnaná. Jak plně uvěřila tomu,  co řekl Pán Ježíš v dnešním evangeliu: Kdo jí tento chléb, bude žít věčně.

Kéž se tato slova našeho Pána a  Spasitele naplní a na ní a jednou i a nás. Ať se v cíli všech n našich poutí, v našem nebeském domově,  jednou setkáme.

Amen. Ať se tak stane.