Bílá sobota 2009

Milý spolubratře v kněžské službě, otče Tomáši, milí bratři a setry z naší obce a z naší farnosti, i vy z okolí bližšího i vzdáleného.

Myslím, že všichni se považujeme  za běžné, prosté, řadové křesťany a že takový běžný je i náš život. Přesto lidé rádi vyhledávají mimořádné věci. Čteme, jak se lidé v minulosti, ale mnohdy i dnes někam hrnuli s velikou zvědavostí a touhou po senzacích. Asi jsme také slyšeli svědectví různých lidí, kteří změnili svůj život, protože prožili něco opravdu mimořádného, něco, o čem se nám běžným, řadovým klidem ani nesní. A mne, možná i vás, to někdy může mrzet. I my jsme možná zvědaví, jaké to je, když někde na  stadionu kazatel vykřikne na lidi upoutané na vozík, aby chodili, a oni se postaví.

Jsme však řadoví křesťané,kteří žijí běžným životem. Přicházíme do kostela, každou neděli, každý sváteční den. Přišli jsme  i dnes, ačkoli jsme dost unaveni z těch všech předsvátečních bohoslužeb a starostí, třeba i z hrkání, které bylo letos ve Křtinách obnoveno po téměř 20 letech. Přišli jsme i dnes, ačkoli nás čeká ještě hodně příprav na zítřejší Hod Boží, největší svátek roku, - a také na pozítří, na tu akci více občanskou ale také důležitou. Přišli jsme, i když víme, že na Bílou sobotu to bývá v kostele dost dlouhé.

Slyšeli jsme v evangeliu, jak ženy hledaly Ježíše ukřižovaného a nenašly ho. Není tady, byl vzkříšen. Zde je místo, kam ho položili. A kdo měl to štěstí, že se dostal do Svaté země a vstoupil do chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, mohl si sáhnout na to místo, kam bylo položeno Ježíšovo tělo. 

Tam se však nedostaneme všichni. Jako běžní křesťané chodíme do kostela, to je náš běžný náboženský život. Chodíme na mši svatou. Ta je tajemnou připomínkou utrpení a smrti Pána Ježíše, Ježíše pro nás ukřižovaného.

A často  nacházíme Ježíše ukřižovaného, když se naše životní cesta podobá jeho křížové cestě, když my sami nebo naši blízcí  musí snášet utrpení. I my trpíme, když se dozvídáme o utrpení druhých, třeba těch ubožáků ze střední Itálie.

Mše svatá je však také tajemnou připomínkou Ježíšova vzkříšení. A to je mimořádná událost, nejmimořádnější a největší ze všech. Když před 40 roky poprvé člověk vstoupil na povrch Měsíce, když poprvé lidská noha šlapala po něčem jiném než po matičce Zemi, prohlásil tenkrát americký prezident. To je největší událost od stvoření světa. Jeden z amerických kazatelů si dovolil ho jemně upozornit: Pane prezidente, největší událostí od stvoření světa je vzkříšení Pána Ježíše. A měl pravdu. Nejen my, ale všichni lidé kolem nás, i když s námi do kostela nechodí, řeknou: Nikdo se odtamtud nevrátil A mají pravdu. Nikdo se odtamtud nevrátil --  jenom Pán Ježíš, kterého nenašli na tom místě, kam ho položili, protože tam nebyl, byl vzkříšen.

Proto pospícháme  někam na stadion, nevyhledáváme žádné senzace ani atrakce, proto jako obyčejní křesťané chodíme do našich  kostelů. Někdy do takové svatyně, jako je náš poutní chrám Páně anebo do našich kostelů, kostelíčků či kaplí. A tam si všichni můžeme sáhnout na kámen, kam byl Ježíš  položen, totiž na oltář, na který se pokládá při mši svaté jeho Nejsvětější Tělo pod způsobou chleba.

A můžeme je přijmout jako posilu k tomu, abychom nepřestali věřit, že i naše životní cesta, i kdyby byla celá křížová, vede ke vzkříšení, jako Ježíšova křížová cesta vedla k vítězství. A že jeho, Ježíšovo  vítězství, je i naším vítězstvím.