18. neděle v mezidobí A

Učící se církev na 18. neděli A

1. Před vánocemi chtěla malá holčička po tatínkovi krásný balicí papír a pestrou  stuhu na zabalení dárku. Není to zbytečné, káral ji za to, vždyť se ten obal stejně zahodí. Holčička však dosáhla svého a pod stromečkem se objevila nádherně zabalená krabice s nápisem: Tatínkovi. Ten ji rozevřel a nic v ní v nenašel. Krabice byla prázdná. Pokáral dcerku ještě víc: Takové drahé obaly na prázdnou krabici. Ale ona mu řekla: Krabice není prázdná, je v ní tisíc hubiček ode mně - pro tebe. Od té doby má tatínek tuto prázdnou krabici na svém stole a když se tomu lidé diví, celý příběh jim podrobně vypráví. (podle příběhů Bruna Ferrera)

2. S učící se církví si máme dnes probrat zpěv Pane smiluj se, zpěv Sláva na výsostech Bohu a vstupní modlitbu.

Když je něco dlouhé, říkáme, že to jsou litanie. Aby to nebylo tak jednotvárné, něco se při nich střídá, třeba jména svatých. Lidé po každém odpovídají: Oroduj za nás, přimlouvej se za nás.

A dělají to třeba 50 krát. Na začátku mše svaté také byly litanie. Lidé prosili za různé věci přímo Pána Ježíše a sbor zpíval po každé prosbě: Kyrie eleison - Pane , smiluj se. To je ještě památka na první křesťany, kteří mezi sebou mluvili aramejsky, jako Pán Ježíš se svou maminkou a svým pěstounem, ale když šli do světa museli používat tehdejší mezinárodní řeč, tedy řečtinu.

Tak to bylo po celá první staletí. Pak se začalo pospíchat, a proto se to zkrátilo. Už jsou jen ty odpovědi. A těch pak také ubývalo, takže dneska zpíváme už jen šestkrát Pane smiluj se, výjimečně i devětkrát. A aby to nebylo tak jednotvárné, ještě to pozměníme a vložíme tam i zvolání Kriste, smiluj se, abychom si připomněli, že ten Pán všeho je Ježíš Kristus, skutečně král nebe a země.

Jsou obřady, kde se to zpívá i třikrát tři krát tři, to znamená i 27 krát.

Pane, smiluj se, miluj, měj nás rád. To je základem těchto proseb.  Miluj nás, měj nás rád, protože my tě také ,máme rádi. Nejsou  to takové hubičky, jako od toho děvčátka. Zdánlivě prázdná krabice, ale kolik v ní bylo lásky. Známá slova,ale kolik lásky Boží je nám nabízeno, s jakou láskou bychom my o ni měli prosit. My hříšní, protože tento zpěv je hned po vyznání hříchů.

3. Pak je sláva na výsostech Bohu a zvláště  vy, kteří chodíme do kostela a sledujete pečlivě průběh celé bohoslužby, víte, že se někdy to Sláva zpívá a někdy se vynechává a někdy není, někdy začíná kněz sám, někdy varhaník nebo varhanice. Někdy nezačne nikdo a pak se čeká,  je chvilka rozpačitého ticha, a potom začnou oba najednou.  Jde o víc. Poslechněte sami: Byl poslán na evangelizační školu. A čekal , že ho tam naučí způsoby, jak dostat odvahu a oslovit lidi přímo na ulici, jak je zaujmout, jaké reklamní trháky si připravit. A oni mu řekli: Každý den budeš hodinu Pánu Bohu děkovat. Hodinu budeš potichu a budeš přemýšlet, za co všechno mu můžeš poděkovat. Teprve až si člověk uvědomí, že má pořád a za co Bohu děkovat, začne být spokojený, vnitřně radostný a tím pádem schopný něco říci o radostné zvěsti evangelia druhým. může se

I my chceme radostně prožít vrchol týdne, nedělní mši svatou a proto začínáme také děkováním. Sláva na výsostech Bohu je totiž děkovný chvalozpěv, jeho základem jsou slova  Chválíme tě, vzdáváme ti díky pro tvou velikou slávu. A pak se upřesňuje, komu všemu děkujeme: Otci - jeho Synu  a to vše ve spojení se svatým Duchem. Cítíme tam ještě ty dávné spory, kdy mnozí pochybovali o moci a božství Pána Ježíše. Katolíci tenkrát začali zpívat:  Pane a Bože, ty jediný jsi svatý, ty jediný jsi Pán. Je to jakoby potvrzení toho, co se zpívalo před chvílí. Pane, Kriste, smiluj se.

Sláva kdysi to mohl zpívat jen biskup. A kněz jen jednou za život - při své primici. Dnes je to sváteční zpěv, zpívá každou neděli kromě postní a adventní doby a každý svátek.

4. A pak kněz řekne: Modleme se, ministrant mu podá knihu, on přečte modlitbu a my odpovíme Amen, sedneme a jede se dál. Skoro jako ve vlaku, když se posadíme a začneme pozorovat, jak krajina rychle ubíhá, a cíl se už  blíží . Jeden kněz říkal, že o délce  bohoslužeb platí: Udělej to kratší, budou tě mít radši. Proto se pospíchá, proto i my kněží pospícháme.

Řekneme: Modleme se  a hned se pokračuje dál. Přitom to je výzva lidem, aby se modlili. Aby si ještě jednou vzpomněli, že mají za co děkovat a že mají také za někoho poprosit. Když jsem byl malý a někdo z rodiny do kostela jít nemohl, ať už pro stáří nebo nemoc nebo neodkladnou práci, vždycky říkal těm, co odcházeli: Pomodli se tam za mně v kostelíčku. Bylo to dětské, dětinské, ale k tomu jsme i my dospělí všichni vyzváni na začátku mše svaté ústy kněze, úředního zástupce církve. A my si nemáme říkat: Na co ten farář čeká, proč to uměle prodlužuje. Proč ten kluk s tou knihou tak dlouho nejde, proč to zdržuje. My se máme sami modlit, svými slovy, za své blízké, - i za sebe - my máme ještě jednou děkovat, shromáždit tyto úmysly a přednést je před Pána. Proto se ta modlitba latinsky nazývá Kolekta - sbírka. Vzpomeňte na kolekci známek, sesbíraných z různých zemí a podobně. I my máme sebrat své prosby v duchu je přinést před svého Pána a kněz mu je pak slavnostně předá. Proto se často se právě tato modlitba zpívá a proto je zakončena odvoláním se na Boha Otce i syna i Ducha svatého. Není to jen naše osobní věc není to jen věc našeho společenství, proto všichni odpovídají Amen. Je to opravdu věc Boží, úvodní část naší bohoslužby. O tom dalším příště. Amen.