Západní proud - Jak to všechno začalo

 

Jak to všechno začalo?

Nejprtve musím poděkováním Bohu a Panně Marii a andělům strážným, že se nám před 10 roky podařilo dojít pěšky do Říma. Tam se nedá chodit každý rok, k desátému výročí jsem plánovali malou připomínku, ale nakonec z ní sešlo. Po návratu z Říma jsme se měli sejít 16.1.2001 ve Znojmě a domluvit se, co dál. Nakonec to bylo 18. 1. na Pannu Marii Matku jednoty, uctívanou na Velehradě. Tenkrát jsme si řekli: „Do Říma si netroufne každý. Každý rok se však  má putovat na Velehrad, což si může troufnout hodně lidí. Tak to zkusíme. Zavedeme každoroční pěší pouť na Velehrad." A ono se to podařilo. Když jsme tam došli poprvé, byli jsme mile překvapeni tím, že i se stovkou lidí se dá ujít 36 km denně a že i při takovém množství se zvládnou zdravotní zastávky. S Boží pomocí půjdeme letos už po desáté.

Proč na Velehrad?

Jít na Velehrad znamená jít ke kořenům, jak připomíná náš metropolita Jan Graubner  v Olomouci, jít na pouť je jako jít k prameni, říká  náš biskup Vojtěch Cikrle.

Proč pěšky?

Protože v Polsku chodí mladí lidé aspoň jednou za život pěšky k Panně Marii na Jasné Hoře u Čenstochové. Tam ji uctívají jako Královnu Polska, když jim pomohla zbavit se v roce 1655 švédské potopy a v roce 1920 bolševického nebezpečí, tam jí chodí děkovat s prosbou o další pomoc, jak moudře říkají i naše babičky, když si domlouvají úmysly na mše svaté.

Nestačilo by tam dojet?

Nebylo by to ono. Jít pěšky znamená  oběť (řečeno duchovně) a zážitek (řečeno všeobecně). Obojí to je i pro ty mladé Poláky, kteří putují,  i pro všechny lidi, kolem nichž procházejí. Víme, že v obcích, kudy ta polská pouť vede, je nachystáno občerstvení a pití, že na určitých místech nocuje ve sportovních podmínkách stovky poutníků. Vatikánský rozhlas to správně ohodnotil, když řekl, že všichni, kdo se jakýmkoli způsobem zúčastní, jsou poutníci.

A co když si někdo troufne a pak zjistí, že to je těžší než si myslel?

Máme doprovodné vozidlo, které vezme unavené poutníky, takže si odpočinou. Kdyby někdo mohl jen trochu, mohl by střídavě každý den chvíli jít ba chvíli jet.

Co když někdo opravdu nemůže pěšky?

S tím se počítá. Proto jsme celou pouť vybrali tak, že v sobotu může se může dojet autobusy až těsně před Velehrad, kde trávíme poslední noc a pak jít posledních 8 anebo 3 km pěšky.

Jsou ty poutě opravdu tak důležité?

Jsou a nejsou. Tomáš Kempenský v knize Následování Krista píše, že podle evangelia je nejlepší  modlit se doma. Má jistě pravdu. Přesto už od apoštolských dob máme kostely jako domy společné modlitby. Jsou v nich cenné věci a ty jsou pravidelně vykrádány. Teď se však vykrádá i jejich nehmotný duchovní obsah. Mnozí z nich dělají museum. Chovají se tam jako na výstavě. Stejně tak se někteří snaží jakoby vykrást poutě, udělat z nich jen vycházku, případně sportovní výšlap.

Až tak?

Jeden Francouz píše, že jich šlo do Compostelly 30. Byl právě Zelený čtvrtek a na mši svatou v tento den šel jen on sám. Když jim to připomněl, byl od nich napomenut, že není snášenlivý a že si tu cestu neprávem přivlastňuje. A ještě jeden příklad. Někteří kněží dnes neradi nosí kolárek. Ani kolárkové košile se jim nezdají, ačkoli jsou mnohem pohodlnější než ty starodávné vysoké kolárky. A víte co se stalo. Už ty košile nosí nekatoličtí duchovní. A dochází k matení pojmů. Kněží, kteří byli svěcení už jako ženatí si říkají: Nebudeme nosit kolárek, abychom nemátli lidi, když jdeme s manželkou i dětmi, ale nekatolíci je nosí. Necháváme si je ukrást. .... Proto je třeba naplňovat všechny rozměry a poslaní poutí, zvláště ten duchovní.

Co čeká toho, kdo se přihlásí?

Především ta třicítka kilometrů denně, dá se to ujít. Pak ho čeká celkem skromné spaní (ale jsou i výjimky), o jídlo se však bát nemusí.

A na co se může těšit?

Na duchovní program, na společné modlitby a písně i na veselé chvíle a především na dobrou partu. Všiml jsem si, že lidé se k nám zvědavě přidají a jdou poprvé. Část z nich se už víckrát neukáže, protože jim asi vadí, že modlitby a písně přenášíme hlasitými reproduktory a  na silnici dbáme na to, aby se šlo ve tvaru. Větší část z nich pak chodí každý rok a vždy přiberou ještě někoho navíc.

V čem se to společenství pocítí?

Dbáme na znamení. Ta lidi vždy sjednotí. A dbáme na to, aby naše poutnická znamení zůstala křesťanská. Proto každý poutník hned jak ujde prvních pár metrů dostane malý křížek, po třetí pouti dostane kříž velkým, po sedmé pouti kříž kovový. Pak to pokračuje podobně jako při výročích svatby, po 25. pouti dostane kříž stříbrný a po padesáté pouti kříž zlatý.

Je to možné jít na Velehrad padesátkrát pěšky?

Je, mnozí poutníci začali chodit o prázdninách pěšky na Velehrad hned jak začali chodit do školy, když vydrží každý rok, tak budou mít zlatý kříž dříve než důchod. Je možné jít na Velehrad jindy, třeba sám anebo na jinou pouť.

Kdy třeba?

Za Svatého Hostýna se chodí společně na hlavní pouť. Pořádají to obě Matice - svatohostýnská a velehradská, protože vybudovaly tím směrem poutní cestu a chtějí, aby byla živá. Letos jsme šli už potřetí a pořád nás přibývá, z první stovky jsme se vyšplhali už na 150. Má to však nevýhodu,že v cíli - na posvátném Velehradě - se musíme podřídit programu, který tam je. A ten je pochopitelně dost rušný. I když je nás dost, mezi těmi desítkami tisíc se úplně ztratíme. Na druhou stranu jsme na hlavní národní pouti a to má velký význam.

Co byste ještě dodal?

Po našem návratu z 1. pěší pouti na Velehrad se o nás dozvěděli cyrilometodějští pěší poutníci, kteří tam chodili každý rok z Levého Hradce už od roku 1982 (1000. výročí volby sv. Vojtěcha pražským biskupem, které bylo právě tam). S příchodem svobody klesal zájem o tuto pouť a proto jsme rádi spojili své síly. To se ukázalo jako požehnané pro obě skupiny.