Vše o Hvězdicové pěší pouti na Velehrad - Ohlasy poutníků a ostatních

  12. Ohlasy poutníků a ostatních

            Před třemi lety, když šli poutníci přes naši vesnici poprvé, napadlo nás, že bychom je mohli přivítat a podat alespoň něco na pití. Domluvilo se pár žen, co bydlí na kraji vesnice. Každý něco přinesl, co právě bylo doma nebo na zahradě (přidali se i muži) a vzniklo z toho opravdu jen malé pohoštění. I na toto byl velmi dobrý ohlas. Mělo to však jednu vadu: Na kraji vesnice nebyl skoro žádný prostor k odpočinku. Příští rok i na přání vedoucích poutě se to všechno přestěhovalo ke kostelu, kde je dostatek prostoru k odpočinku, otevřený kostel, záchody, voda a větší možnosti k zorganizování pohoštění. Celá akce se mohla uskutečnit ve větším rozsahu. Navíc jsme celé akci udělali větší propagaci, takže se účastní více lidí (i ti, co nechodí do kostela).

            Na tuto pouť i její účastníky velmi často vzpomínáme. Máme vždycky mezi poutníky spoustu milých známých a navíc několik z nás se těchto poutí účastníme autobusem, takže se sejdeme na Velehradě. Na pouť i poutníky se velmi těšíme. 14 dní předem žije polovina vesnice přípravou na tuto akci. Mohu řídi, a to upřímně, že se velmi těšíme, vždyť vidět tolik krásných mladých lidí - poutníků, kteří se nebojí únavy a jiných útrap, dlouhé chůze, nepřízně počasí a všechno, co je s tím spojeno, je zážitek, který nás provází celý rok. Věřte, že když poutníci odcházejí, provázíme je pohledem od kostela směrem k Želeticím, že mnohé oko nezůstane suché. Zbytek celého týdne potom na poutníky myslíme, provázíme je modlitbami, vyprošujeme dobré počasí a ochranu našeho Pána a Panny Marie. V soboru pak se pět sejdeme na Velehradě.

H. K.

 

Moc se mi líbilo, že jsem při cestě mohla být nápomocná ostatním, kterým se po cestě vyskytly nějaké problémy a tím jsme se tak trochu zcelovali. Bylo vidět, že se z nás stával kolektiv se společným cílem.                                                                                          Liduška

 

Na pěší pouti se mně moc líbily písničky. Při modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství mládež zpívala píseň „Za mňa i za těba." Ta písnička ve mě vyvolala zvlášť hluboký zážitek. Text se na mě nedostal. Dodatečně jsem si ho sehnala a zpívám při modlitbě Korunky. Když to nevyjde, zpívám si písničku v duchu třeba v autobuse.                                                  Pavla

 

Já jsem šla jen posledních 8 km, protože jsem nedostala v práci dovolenou. I tak to bylo super. Příště půjdu na 100% celou cestu. (tedy jestli mi to vyjde).                                    Katka

 

Zaujalo mě báječné společenství. Je krásně, že se na poslední kilometry většina lidí vyzula šla bosky, bylo to moc pěkné a člověk si uvědomí, že nemusí mít takový přepych.

 

Letos jsem šla na Velehrad poprvé. Nejlepší bylo to, že se pořád něco dělalo - vůbec jsme se nenudili. Byl pestrý program. Dále poznání nových lidí. Krásné společenství. Příště půjdu zase.

 

Pouť se mi líbila. Nohy trošku bolely, ale vydržela jsem to. Povzbuzovala nás modlitba a zpěv. Každý den před spaním byl zábavný program. Večerní mše nám rozzářily duše a oči. Nejkrásnější mše byla ta na Velehradě.                                             Anna - nejmladší poutnice

 

Říká se, že čím je víno starší, tím je lepší. V souvislosti s poutí na Velehrad mě proto napadá, že čím častěji tam jdeme, tím hlouběji ji můžeme prožít. První ročník byl takový nadšený, ale lidé byli rozptýleni vším možným, protože nevěděli, co je čeká. Druhý rok už jsme věděli, do čeho jdeme, ale ještě zůstávalo napěti, jak to dopadne. Letos už ti, co šli potřetí věděli, kde která zastávka bude a co nás zhruba po cestě čeká, takže se tím nemuseli rozptylovat. Mohli jsem se více věnovat myšlenkám na boha a smysl pouti. Více prožívat přítomnost a nechat se Bohem prostoupit. Za rok to bude zase o krok lepší.                                                         o. Nik

 

Na letošní pouti jsem šel pouze posledních 8 km z Buchlovic. Moc se mi líbilo, že šlo celkem dost mladých. Na takové pouti je skvělé to, že ze všech vyzařuje taková radost a to si myslím, že má i dost velký vliv na okolí, kterým procházíme a na lidi, které potkáme. Když jsem šel předchozí dva roky už z Vranova, tak mi to nepřišlo, ale když jsem se tento rok připojil až v Buchlovicích, tak mě doslova obklopila kouzelná poutní atmosféra. To si musí každý vyzkoušet. Nevím, jestli to bylo tím, že všechny čekal už jen ten nejkratší úsek cesty anebo tím, jak moc se tam všichni těšili už od začátku, ale bylo to super. Také si na pouti uvědomíme hodně věcí, které by nás v běžném životě nenapadly.

 

Velehradská pouť mi dává především čas na Boha. Umožňuje mi v tichu, písních, modlitbách a duchovních promluvách zamyslet se nad sebou samým, na mým vztahem k bohu a k blízkým. Vytváří necelý týden krásného společenství, z kterého můžeme čerpat a rozdávat dlouhou dobu. Přestože při pouti projdeme pár cest, je Velehradská pouť v dnešním uspěchaném světě perfektním místem k zastavení se.

 

Jakožto člověk zvyklý spíše na samotu jsem se na velehradskou pouť nejenom těšil, ale také se jí trochu obával - a to z jiných důvodů, než většina ostatních poutníků. Nelekaly mě puchýře, ale spíš množství lidí a projevy davu, které s tím souvisí. Byl jsem dokonce trochu rád, že jsem zmeškal odchod ze Znojma a mohl si tak při první etapě do Miroslavi oživit vzpomínku na tiché putování do Svaté země. Druhý den mě bojovné písně na cestě i africké bubnování při mši svaté poněkud lekaly, ale zároveň také probudily. Uvědomil jsem si, kde jsem   a  třetího dne jsem se k ostatním připojil celou duší, ostatně nic jiného nezbývalo (smích), a procházel krajinou s amplionem na zádech.( Před deseti lety bych tuto činnost jako zapřísáhlý ochránce přírody asi nepřežil). Čtvrtý den mi ukázal Velehrad takový, jaký jsem do té doby neznal. Býval to pro mě hezký velký kostel na konci aleje nejlepších hrušek na světě. Nyní nikoli. Od 23. srpna 2003 je pro mě Velehrad pevností mé víry. Chtěl bych za to poděkovat všem organizátorům poutě, opravdu jsem za tuto další porce obrácení velmi vděčný.

P. S. Kdyby bylo během putování víc času na společnou modlitbu a na osobní tiché rozjímání a kdyby při mši přibylo spirituálů a byly malinko tlumeny bubínky, byla by má radost z pouti úplná.                                                                                                                      Petr Badošek

 

Myslím si, že tyto poutě jsou skvělé. Člověk si sáhne na dno svých sil, ale zjistí, že nekončí tam, kde si myslel. Líbí se mi duchovní obohacení, lepší poznání druhých lidí, soudržnost. Člověk přehodnotí své cíle, názory, myšlenky, uvědomí si, že jsou i jiné hodnoty, než ty, které do té doby uznával. Jediné, čeho se lidé bojí, je fyzická námaha, strach z toho, že to nezvládne. Ale ušla to spousta lidí, tak proč také ne my?                                                     Jíťa

 

O tom, že se pořádají pěší poutě jsem se poprvé doslechla na misiích, které u nás probíhaly. Tato informace mi utkvěla kdesi v podvědomí a neustále jsem měla jakési nutkání to zkusit. Tak jsem to zkusila. Sice jenom na 2 dny, ale stálo to za to. Fyzicky byl člověk zdeptaná, ale duševně se povznesl. Po návratu z pouti jsem cítila taková vnitřní pokoj a sílu, jaké nikdy předtím. A jak se ukázalo, tuto sílu jsem velice brzy potřebovala. Stalo se neštěstí a můj syn se velice vážně zranil. Přes nepříznivé prognózy operujícího lékaře zapůsobila boží milost vyprošení mnohými modlitbami a prosbami a následky nezůstaly až tak špatné. Pocit vděčnosti a také touha po nápravě dosti špatných vztahů v rodině mě „hnala" na další ročník pouti. Tu jsem absolvovala už celou. A opět se ukázalo, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat bohu, mu Bůh vrací ve formě milostí a pomoci. Velice brzy po pouti došlo v rodině k prvnímu zásadnímu kroku směrem k lepšímu. Je to však teprve křehký začátek, musím dále prosit.... a děkovat.... a putovat.....

 

Každý rok je o něco jiný, ale vždy je na co se těšit. Tento rok mi utkvěla v paměti bouřka, která nás zastihla hned první den. Až do konce jsme všichni doufali, že nás mine. Nejprve mi ten déšť docela vadil, ale pak už jsem si toho vůbec nevšímala a bylo to super.

Veronika Cahová

 

Můj názor na pouť? Nevím, protože jsem na ní nebyl. Ale můžu usoudit z vypravování Lucky a Staňky, že to musí být super, když je lidé v některých obcích vítají a duchem jakoby jdou s nimi. Já osobně bych chtěl tuhle pěší pouť někdy absolvovat. Emanuel

Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o sobě a o Bohu. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Stala se pro mě symbolem svobody a volnosti.

 

Ve svém životě i v životě jiných lidí jsem si všimla, že pěší pouť vždycky přinese své ovoce. Nejenom, že díky ní duchovně ožiji a odnesu si odtud nějaké poučení pro další život, ale navíc se pak dějí „zázraky"... Někdo by tomu řekl náhoda, ale já si myslím, že to jsou milosti, které jsme si na té pouti vyprosili. Při letošní pouti se mě také nějak dotklo, jak nás různí lidé, kteří nás po cestě hostili, prosili o modlitbu. Na jednu stranu mi připadalo, že mi na nich ve skutečnosti moc nezáleží, protože je neznám, ale zároveň jsem cítila povinnost oplatit jim jejich štědrost, obzvlášť když bylo vidět, jak jsou rádi, že nám můžou nějak pomoci a že by šli nejraději také, kdyby mohli.                                                                                      Maruška