Vše o Hvězdicové pěší pouti na Velehrad - Úvod k poutím a jejich smysl

 Úvod:

o. Marek Dunda

Proč tuto brožurku vydáváme? Rádi bychom myšlenky pěšího putování rozšířily mezi ty, kteří se na poutě ptají a formou jakési mozaiky nabídly celou řadu pohledů z různých úhlů na skutečnost poutního putování a poutní spirituality vůbec. Bylo by dobře, kdyby tato publikace byla čtenáři pochopena i jako pozvánka na pěší pouť.

(První brožurka byla vydána L. P. 2004 ve Vranově nad Dyjí dne 14. ledna na svátek sv. Oldřicha z Pordenone, * 1286 v Pordenone, +  14. ledna 1331 v Udine ve Friuli v severní Itálii, roku 1755 byl blahořečen. Toto je její uvedení do stavu v roce 2009 od Kristova narození.)

  Předmluva

(Z knihy Mons. Vojtěcha Cikrleho: Ne já, ale Ty)

Každá dobrá pouť je dobou, kdy vycházíme ze své zabydlenosti a únavy, abychom se občerstvili a otevřeli darům Božím.

Bůh obdarovával mnoho našich předků zcela zvláštními dary a nás obdarovává nejen zkušeností jejich života, ale stále novým ujištěním, že nás má rád a že nám rád poskytne stejné dary, abychom mohli proměňovat svět, do kterého nás poslal.

Neposílá nás však do vysněného neskutečného světa, ale do reality, která nás obklopuje a ve které žijeme s ostatními lidmi. Stromy, jestliže mají přinášet ovoce i v nepříznivých podmínkách vyprahlosti, musí svými kořeny dosáhnout až hluboko k vodě. Stejně je to i s námi, kdo máme přinášet ovoce v prostředí, které si dokážeme představit mnohem lepší. Dosáhneme-li svými kořeny až k vodě, čeho se pak můžeme bát? A pouť je takové natažení kořenů k vodě.

Hned první žalm zpívá: Blaze muži... je jako strom, zasazený u vody, ve svůj čas přináší ovoce. Na ovoce tohoto stromu čekají blízcí i vzdálení lidé kolem nás. Toto ovoce má moc stmelovat naše rodiny i jakákoliv společenství do podoby Božího království.

Přeji vám, abyste na každé pouti skutečně našli zdroj živé vody a přinesli ovoce hodné tohoto zakořenění.

 Smysl pouti

Smysl pouti pro oživení víry

            Když jsme v r. 2000 šli pěšky do Říma, měli jsme v srdci i jednu velkou touhu. Aby tato naše pěší pouť inspirovala i ostatní a aby se díky pěšímu putování znovu prohloubil zájem o život z víry. Všechno jde sice pomalu, ale zdá se, že i tento záměr se začíná naplňovat.

            Ten, kdo se vypraví na pěší pouť, udělá novou a neobvyklou životní zkušenost. Na určitou dobu opustí všechno to, co jindy tak neodmyslitelně patří k jeho životu. Odchází z prostředí, které důvěrně zná a vydává se na cestu plnou nezajištěnosti a nepředvídatelných okolností. Od poutníka to vyžaduje jistý stupeň odvahy (u některých je nedostatek odvahy vyvážen naivitou) k tomu, aby na pěší pouť vyrazil. Po dobu pouti se člověk stává poutníkem, někým, kdo pokud vše správně pochopil, vše ostatní odkládá stranou a na první místo v těchto dnech staví skutečnost být sám pro sebe i pro druhé poutníkem. Poutník, který se vypravil na náboženskou pouť, je v první řadě tím, kdo svědčí o své víře. Toto svědectví není bezvýznamné, protože příklad ryzího poutníka v mnohých vyvolává důvod k přemýšlení, zda v dnešní době, kdy se vše dělá jen pro zisk, je za tímto jeho chováním jen něco povrchního, nebo skutečně živá reálná víra. Když se pochybovači podívají na život poutníka důkladněji, dojdou po prohlídce jeho puchýřů, kontrole jeho bídného jídelníčku a prozkoumání ubytovacích poměrů k následujícímu závěru: buď je to blázen, nebo tomu skutečně věří. Zvláště delší pouti se většinou neobejdou bez většího dopadu na ty, kdo se jich účastní. Zkušenost, kterou poutník udělá, je svou výjimečností živá i poté, co se znovu vrátí do běžného životního rytmu. Nelehké kroky, které jsou často spíše obětí, další těžkosti spojené s formou pěší pouti, dny prožité více v modlitbě, sebeodříkání, ve společenství spolupoutníků, to vše je něco, k čemu se poutník vrací nejen ve svých vzpomínkách, ale trvalejší výzva, aby se v každodenním životě stavěl k tomu, co přichází, jako poutník: poutník trpělivě pokračuje krok za krokem k cíli, nereptá v těžkostech, ví, pro koho pouť podniká, čas využívá k bohulibým myšlenkám a k modlitbě, ostatní lidi přijímá jako spolupoutníky nebo jako ty, kterým chce předat radost vyvěrající z poutnické zkušenosti a stále, zvlášť v těžkých chvílích, pamatuje na cíl a k němu směřuje.

            Mnoho křesťanů žije životem, v němž každodenní starosti a povinnosti nedávají mnoho prostoru k hlubšímu zamyšlení, k tomu, s odstupem pohlédnout na prožívané skutečnosti a na vztahy s bližními, a proto hrozí nebezpečí, že člověk s velkým úsilím dělá velké kroky mimo cestu. Pěší pouť je formou jakýchsi volnějších exercicií na cestě. Pro některé typy lidí je tento druh zbožnosti dokonce ještě užitečnější než klasické formy duchovních cvičení, protože při pěší pouti se modlí celé tělo. Už po prvních dnech poutník cítí každý krok a vědomě se tím další chůze stává buď nesmyslným utrpením nebo mimořádně užitečnou modlitbou. Zkušenost modlitby, kterou během pouti člověk udělá, mu pak může pomoci, aby našel více prostoru pro modlitbu v každodenním životě, aby prohloubil svá náboženská rozhodnutí. Ti, kdo dobře konají pouť, ji většinou využijí také k tomu, aby se důkladněji připravili na svatou zpověď a také ji během pouti vykonali. Stávají se tak lidmi, kteří skrze očištění ve sv. zpovědi radikálně vyřeší minulost. Během pouti díky probíraným tématům má poutník příležitost také znovu srovnat své priority a promyslet, o co dál bude ve svém životě usilovat. Často právě na pouti, kdy se poutník dívá na svůj život s odstupem, dostane světlo a sílu k tomu, aby řešil zastaralé problémy, aby se k tomu, co je před ním, postavil jako křesťan, jak ten, kdo má zásady, jako ten, kdo zůstane věrný Božímu vedení. Tím, že poutník vyřeší skrze zpověď minulost, získá pokoj do duše. Tím, že v modlitbě najde vhled do toho, jak se postavit k současnému a budoucímu životu, najde novou sílu a pevnost být křesťanem a oporou pro své nejbližší. Pouť se tak může stát nedocenitelnou skutečností jeho křesťanského, ale i rodinného a společenského života (a to už vůbec nemluvím o tom, že pro některé je pouť vítanou příležitostí, jak aktivně prožít dovolenou). Kdo jednou skutečně s dobrým úmyslem uskuteční takovouto delší pouť, ten už hned tak nebude zpochybňovat hodnoty víry, pokud kvůli nim na tuto pouť šel. Ví, že pro víru už hodně obětoval, proto si jí také o to víc váží. Dobře prožitá pouť mu dává zakusit něco z oné pravdy, že jsme zde na zemi jen poutníci, kteří směřují do svého domova k věčnému cíli, a proto že není třeba se zde moc zabydlovat.

            Spiritualita poutníka, která je čímsi výrazným a která vždy v církvi měla své široké místo, je přístupná i pro mnoho našich současníků. V době, kdy se tolik pozornosti věnuje sportu, je možno skrze znovuobjevení putování dát šanci mnoha dalším lidem, pro které jsou běžné formy církevního života odtažité, nenásilnou šanci, aby udělali svou zkušenost s vírou skrze pěší pouť, a tak svým způsobem našli cestu k životu s církví.

o. Marek Dunda