VIII. PĚŠÍ POUŤ NA VELEHRAD V SRPNU 2008 - Písemná zpráva z 6. a 7. etapy
10.02.2009 - pěší pouť na Velehrad
(a zároveň XXVII. etapová z Levého Hradce u Prahy a z N. Jičína)
24. 5. 2008 kolem 9 hod. ranní jsme se sešli na faře v Ledči nad Sázavou, kde nám místní farníci připravili opět bohaté pohoštění. Po nasycení jsme se přesunuli do kostela, kde jsme měli krátkou bohoslužbu slova s požehnáním místního pana faráře. Zároveň jsme zde začali modlitbu sv. růžence a pod vedením ledečských jsme se vydali směr Stvořidla atd. Z Ledče nás vyrazilo asi 32 poutníků včetně poutnic.
Šli jsme krásnou krajinou Posázaví. Zvláště krásný a také terénně nejnáročnější byl úsek přes Stvořidla kde nám podle pověsti čertem poházené balvany značně komplikovaly cestu ale zároveň krajinu obohacovaly krásnými útvary. Setkali jsme se zde ještě se zbytky po řádění vichřice Emma z března letošního roku.
Myslím, že celá víkendová dvoudenní etapa vedla po turistické značce kolem Sázavy, což většina poutníků s radostí přivítala, takže jsme nejčastěji putovali přes lesy, louky, pole a občas nějakou obec ale i město. Procházeli jsme obcemi Smrčná, Dolní Březinka do Světlé nad S. Ve Světlé jsme měli pauzu, tak jsme s Josefem a Josefem navštívili Pána ve svatostánku a pak jsme šli na místní hřbitov, kde nedávno pohřbívali Stáňu Brhelovou, která svou těžkou nemoc přinášela jako oběť Bohu za své blízké a známé a říká se, že když odcházela na věčnost viděla nebe otevřené. S pomocí sv. Antonína jsme našli její hrob, kde jsme se za ni společně pomodlili, i když jsme si byli vědomi toho, že spíš potřebujeme my její modlitby. Celou pouť byli poutníci obrazem stavu církve (roztrhaní na skupinky).
Rád vzpomínám na výbornou kofolu ve Světlé na náměstí vedle fary.
Ze Světlé jsme vyrazili přes Pohleď do Okrouhlice, kde nám Víťa dohodl u svého známého občerstvení. Ten známý je také bývalý poutník a moc pěkně nás přivítal. Uvítání bylo chlebem a solí na hranici svého pozemku a pak nás pozval dovnitř svého domu, kde žije se svou manželkou a malým štěňátkem a příkladně se staral se svým otcem o potřeby poutníků. Moc bych jim přál, aby se jim podařilo miminko, které si moc přejí a toto budiž mou modlitbou a poděkováním, které jim dlužím. Ne všichni poutníci přijali pozvání, ale nikoho nemůžeme nutit. Chtěl bych ještě připojit jednu příhodu našeho bratra Víti s Láďou v jedné osobě. V příjemné atmosféře u hostitelů v Okrouhlici si zřejmě Víťa uvědomil, že na poutníka si příliš užívá pohody, tak si schválně, když jsme se vraceli na nádraží zapomněl u kamaráda batoh a těsně před odjezdem vlaku dělal, že si na to právě vzpomněl a sprintem vyrazil zpět do domu pro batoh, aby spálil všechny přijaté kalorie, za které se jindy nestydí ale teď jako poutník to cítí jako výčitku. Zvláště asi to pivo. Vlak byl ve stanici dřív ale Víťa se nevzdal a rychleji než vichřice Emma se řítil na nádraží. Vlak doběhl a jako prémii získal jízdu do Světlé zadarmo, protože mu nikdo nekoupil lístek a on sám to nestíhal. V kajícím rozměru pouti je nám Víťa nedostižným příkladem
Z Okrouhlice jsme se vraceli zpět do Světlé, kde se řešil náš nocleh.
Ve Světlé nás už čekala paní, známá Františka. Měla klíče od fary, kde bylo možné ubytovat 4 poutníky v postelích a ostatní se měli přesunout do Kochánova, kde bylo místo pro zbývajících 8 poutníků, kteří zůstávali přes noc. 2 poutníci odjeli ze Zdeňkem do Čechtic. Byli to Jiří Horský a Josef Beránek. Po několika výměnách názorů na rozdělení poutníků na nocleh se část (Láďa s Víťou Janouškovi v jedné osobě, Josef Filip, Dalibor Novák a kmet Lesní muž alias Petr Tauscher) rozhodli zůstat na faře a ostatní jsme dvěmi auty odjeli do zmíněného Kochánova, kde jsme byli královsky přijati a hoštěni na menší hospodářské usedlosti s několika budovami. Bratr František Kolomazník je tak semknut s přírodou, že nesnesl pohled na chudinku přivázaného psa a šel se s ním spřátelit. Všichni jsme měli štěstí, že byl pes přivázaný jinak by nás po Františkových laskavých slovech všechny sežral. Všichni jsme spali v postelích a v peřinách. Byli jsme rozděleni ženy a muži zvlášť. Ráno jsme si z připravili ze zásob hostitelky snídani a pomalu se chystali na odjezd do Světlé na mši svatou, která začínala v 8:00 hod.
Po mši svaté, při které byl kostel přeplněn věřícími, jsme šli naložit zavazadla do aut bratří Josefa a Zdeňka, kteří nám je převezli do Přibyslavi k Emilce. Pak jsme se vrátili do kostela, abychom zde začali modlitbu růžence. Když jsme vycházeli z kostela na nástěnce před kostelem jsme byli upozorněni, že zde mají vystaven Liborův článek o korunovačních klenotech. Libor byl potěšen a také si to hned zdokumentoval. Když jsme šli na modlitbu do kostela jedno malé dítě se ptalo maminky, když vidělo Libora, jestli jsme loupežníci.
Přišli jsme na nádraží do Světlé když jsme chtěli koupit jízdenku do Okrouhlice, vzpomněl si Libor, že musíme jet do Havl. Brodu rychlíkem, a odtud pak zpět do Okrouhlice. V Havl. Brodě přitom byly jen 2 min. na přestup, což podle paní v pokladně bylo nereálné zvládnout. Co teď? Povolat auta a převézt se do Okrouhlice auty nebo jít znovu ze Světlé? Dalibor se rozhodl, že on jde ze Světlé, kdo jde s ním? Josef mi říkal kolik je ve světě utrpení, že on půjde také a obětuje to na tento úmysl. Mně se moc nechtělo, ale to co řekl Josef mě nenechalo klidným a viděl jsem, že se připojují daleko starší bratři, tak jsem se pod tímto tlakem rozhodl, že půjdu také. Nakonec nás šlo 7. Šest statečných a já bačkora. Ostatní, kteří se necítili, zkusili vlak a podařilo se jim v Havl. Brodě přestoupit na vlak do Okrouhlice. Šli jsme dost ostrým tempem a s pauzou jsme byli za 3,5 hodiny v Havl. Brodě, kde jsme se setkali s ostatními. Bylo to asi 18 km. Část se nás utrhla a šli jsme na nedělní pivo do hospody. Ti příkladnější šli do kostela. Měli jsme asi hodinové zpoždění proti plánu, ale po tom co všechno se zkomplikovalo to byl výborný čas. Pokračovali jsme stále po červené ale dnes už se šlo i dost po silnici. Šli jsme přes obce Termesivy, Pohled, Simtany, Stříbrné Hory až do Přibyslavi k Emilčině rodině, kde se nás opět ujali, jako bychom byli nejbližší rodina. Nasmažili řízky, nadělali saláty, buchty, chlebíčky, perník, velký výběr pití, akorát si s námi nesedli, protože sledovali, aby nějaký z poutníků netrpěl nedostatkem. Emilce také dlužím modlitbu tak tady je.
Emilčinu rodinu jsme opouštěli na party, podle toho jak komu jel vlak nebo auto. Mezi prvními byl také Lesní muž alias Petr Tauscher, který si poprosil o nabití mobilu, který tam při odchodu zapomněl a tak nabídl Járovi od Emilky dobrý skutek, který Jára ochotně přijal a na kole spěchal k nádraží, kde ještě Petra zastihl. My někteří jsme si ještě dali kávu (Víťa pivo).
Zkontrolovali jsme Emilce hospodářství a Zdeněk, Josef, Josef a já jsme se měli nalodit do Zdeňkova Fordu a jet do Havl. Brodu, kde měl Josef zaparkovanou služební Fabii, která mě měla dopravit do Prahy a Josefy do Chomutova. Než jsme opustili milé hostitele, zjistil Libor, že nemá batoh a po chvilce pátrání jsme vydedukovali, že zůstal u Josefa v autě, které je v Havl. Brodě. Nezbývalo než, že Libor a Víťa se nalodili k nám a protože nás bylo 6, musel někdo do kufru. Víťa protože měl zase touhu po veliké oběti a mučednictví si sám zalezl do kufru a nechal se ještě jako největší hříšník kamenovat batohy. Zdeněk se nabídl, že s námi pojede až do Lokte, abychom se nemuseli mačkat všichni ve Fabii, protože jsme se dohodli, že když už je to takhle, tak pojedeme do Prahy všichni autem. V Lokti jsme vše vystěhovali ze Zdeňkova Fordu do Josefovi Fabie a pokračovali směrem na Prahu. Do Prahy jsme dorazili kolem 20:30 hodiny s pocity, aby už byla další etapa.
Mám to ale dobré bratry a sestry. Kéž bych i já jim byl dobrým bratrem i sestrou, prostě vším .....
J.Č.
Šli jsme krásnou krajinou Posázaví. Zvláště krásný a také terénně nejnáročnější byl úsek přes Stvořidla kde nám podle pověsti čertem poházené balvany značně komplikovaly cestu ale zároveň krajinu obohacovaly krásnými útvary. Setkali jsme se zde ještě se zbytky po řádění vichřice Emma z března letošního roku.
Myslím, že celá víkendová dvoudenní etapa vedla po turistické značce kolem Sázavy, což většina poutníků s radostí přivítala, takže jsme nejčastěji putovali přes lesy, louky, pole a občas nějakou obec ale i město. Procházeli jsme obcemi Smrčná, Dolní Březinka do Světlé nad S. Ve Světlé jsme měli pauzu, tak jsme s Josefem a Josefem navštívili Pána ve svatostánku a pak jsme šli na místní hřbitov, kde nedávno pohřbívali Stáňu Brhelovou, která svou těžkou nemoc přinášela jako oběť Bohu za své blízké a známé a říká se, že když odcházela na věčnost viděla nebe otevřené. S pomocí sv. Antonína jsme našli její hrob, kde jsme se za ni společně pomodlili, i když jsme si byli vědomi toho, že spíš potřebujeme my její modlitby. Celou pouť byli poutníci obrazem stavu církve (roztrhaní na skupinky).
Rád vzpomínám na výbornou kofolu ve Světlé na náměstí vedle fary.
Ze Světlé jsme vyrazili přes Pohleď do Okrouhlice, kde nám Víťa dohodl u svého známého občerstvení. Ten známý je také bývalý poutník a moc pěkně nás přivítal. Uvítání bylo chlebem a solí na hranici svého pozemku a pak nás pozval dovnitř svého domu, kde žije se svou manželkou a malým štěňátkem a příkladně se staral se svým otcem o potřeby poutníků. Moc bych jim přál, aby se jim podařilo miminko, které si moc přejí a toto budiž mou modlitbou a poděkováním, které jim dlužím. Ne všichni poutníci přijali pozvání, ale nikoho nemůžeme nutit. Chtěl bych ještě připojit jednu příhodu našeho bratra Víti s Láďou v jedné osobě. V příjemné atmosféře u hostitelů v Okrouhlici si zřejmě Víťa uvědomil, že na poutníka si příliš užívá pohody, tak si schválně, když jsme se vraceli na nádraží zapomněl u kamaráda batoh a těsně před odjezdem vlaku dělal, že si na to právě vzpomněl a sprintem vyrazil zpět do domu pro batoh, aby spálil všechny přijaté kalorie, za které se jindy nestydí ale teď jako poutník to cítí jako výčitku. Zvláště asi to pivo. Vlak byl ve stanici dřív ale Víťa se nevzdal a rychleji než vichřice Emma se řítil na nádraží. Vlak doběhl a jako prémii získal jízdu do Světlé zadarmo, protože mu nikdo nekoupil lístek a on sám to nestíhal. V kajícím rozměru pouti je nám Víťa nedostižným příkladem
Z Okrouhlice jsme se vraceli zpět do Světlé, kde se řešil náš nocleh.
Ve Světlé nás už čekala paní, známá Františka. Měla klíče od fary, kde bylo možné ubytovat 4 poutníky v postelích a ostatní se měli přesunout do Kochánova, kde bylo místo pro zbývajících 8 poutníků, kteří zůstávali přes noc. 2 poutníci odjeli ze Zdeňkem do Čechtic. Byli to Jiří Horský a Josef Beránek. Po několika výměnách názorů na rozdělení poutníků na nocleh se část (Láďa s Víťou Janouškovi v jedné osobě, Josef Filip, Dalibor Novák a kmet Lesní muž alias Petr Tauscher) rozhodli zůstat na faře a ostatní jsme dvěmi auty odjeli do zmíněného Kochánova, kde jsme byli královsky přijati a hoštěni na menší hospodářské usedlosti s několika budovami. Bratr František Kolomazník je tak semknut s přírodou, že nesnesl pohled na chudinku přivázaného psa a šel se s ním spřátelit. Všichni jsme měli štěstí, že byl pes přivázaný jinak by nás po Františkových laskavých slovech všechny sežral. Všichni jsme spali v postelích a v peřinách. Byli jsme rozděleni ženy a muži zvlášť. Ráno jsme si z připravili ze zásob hostitelky snídani a pomalu se chystali na odjezd do Světlé na mši svatou, která začínala v 8:00 hod.
Po mši svaté, při které byl kostel přeplněn věřícími, jsme šli naložit zavazadla do aut bratří Josefa a Zdeňka, kteří nám je převezli do Přibyslavi k Emilce. Pak jsme se vrátili do kostela, abychom zde začali modlitbu růžence. Když jsme vycházeli z kostela na nástěnce před kostelem jsme byli upozorněni, že zde mají vystaven Liborův článek o korunovačních klenotech. Libor byl potěšen a také si to hned zdokumentoval. Když jsme šli na modlitbu do kostela jedno malé dítě se ptalo maminky, když vidělo Libora, jestli jsme loupežníci.
Přišli jsme na nádraží do Světlé když jsme chtěli koupit jízdenku do Okrouhlice, vzpomněl si Libor, že musíme jet do Havl. Brodu rychlíkem, a odtud pak zpět do Okrouhlice. V Havl. Brodě přitom byly jen 2 min. na přestup, což podle paní v pokladně bylo nereálné zvládnout. Co teď? Povolat auta a převézt se do Okrouhlice auty nebo jít znovu ze Světlé? Dalibor se rozhodl, že on jde ze Světlé, kdo jde s ním? Josef mi říkal kolik je ve světě utrpení, že on půjde také a obětuje to na tento úmysl. Mně se moc nechtělo, ale to co řekl Josef mě nenechalo klidným a viděl jsem, že se připojují daleko starší bratři, tak jsem se pod tímto tlakem rozhodl, že půjdu také. Nakonec nás šlo 7. Šest statečných a já bačkora. Ostatní, kteří se necítili, zkusili vlak a podařilo se jim v Havl. Brodě přestoupit na vlak do Okrouhlice. Šli jsme dost ostrým tempem a s pauzou jsme byli za 3,5 hodiny v Havl. Brodě, kde jsme se setkali s ostatními. Bylo to asi 18 km. Část se nás utrhla a šli jsme na nedělní pivo do hospody. Ti příkladnější šli do kostela. Měli jsme asi hodinové zpoždění proti plánu, ale po tom co všechno se zkomplikovalo to byl výborný čas. Pokračovali jsme stále po červené ale dnes už se šlo i dost po silnici. Šli jsme přes obce Termesivy, Pohled, Simtany, Stříbrné Hory až do Přibyslavi k Emilčině rodině, kde se nás opět ujali, jako bychom byli nejbližší rodina. Nasmažili řízky, nadělali saláty, buchty, chlebíčky, perník, velký výběr pití, akorát si s námi nesedli, protože sledovali, aby nějaký z poutníků netrpěl nedostatkem. Emilce také dlužím modlitbu tak tady je.
Emilčinu rodinu jsme opouštěli na party, podle toho jak komu jel vlak nebo auto. Mezi prvními byl také Lesní muž alias Petr Tauscher, který si poprosil o nabití mobilu, který tam při odchodu zapomněl a tak nabídl Járovi od Emilky dobrý skutek, který Jára ochotně přijal a na kole spěchal k nádraží, kde ještě Petra zastihl. My někteří jsme si ještě dali kávu (Víťa pivo).
Zkontrolovali jsme Emilce hospodářství a Zdeněk, Josef, Josef a já jsme se měli nalodit do Zdeňkova Fordu a jet do Havl. Brodu, kde měl Josef zaparkovanou služební Fabii, která mě měla dopravit do Prahy a Josefy do Chomutova. Než jsme opustili milé hostitele, zjistil Libor, že nemá batoh a po chvilce pátrání jsme vydedukovali, že zůstal u Josefa v autě, které je v Havl. Brodě. Nezbývalo než, že Libor a Víťa se nalodili k nám a protože nás bylo 6, musel někdo do kufru. Víťa protože měl zase touhu po veliké oběti a mučednictví si sám zalezl do kufru a nechal se ještě jako největší hříšník kamenovat batohy. Zdeněk se nabídl, že s námi pojede až do Lokte, abychom se nemuseli mačkat všichni ve Fabii, protože jsme se dohodli, že když už je to takhle, tak pojedeme do Prahy všichni autem. V Lokti jsme vše vystěhovali ze Zdeňkova Fordu do Josefovi Fabie a pokračovali směrem na Prahu. Do Prahy jsme dorazili kolem 20:30 hodiny s pocity, aby už byla další etapa.
Mám to ale dobré bratry a sestry. Kéž bych i já jim byl dobrým bratrem i sestrou, prostě vším .....
J.Č.