Promluvy při VIII. pěší pouti - úterý odpoledne

 

 

B = Úterý odpoledne

 

1) Slova našeho Pána

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Gal 4, 4 - 9

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,   aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.  Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.  A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.  Dříve jste však neznali Boha a byli jste otroky bohů, kteří ve skutečnosti bohy nejsou.  Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  „Otče." Toto slovo má v evangeliu Kristus na rtech nejčastěji. Kristus stále mluví o Otci a neustále se na Otce obrací a nás učí, abychom to dělali také tak. Dá se říci, že v tomto slově, v tomto odvolání se na Otce, je shrnut veškerý obsah evangelia. Člověk, který v duchu Kristově vzývá Boha a nazývá ho „Otcem"(srv. Gal 4,6), je nový člověk, syn, znovu narozený z milosrdné lásky Boží. Je „mladý duchem". A proto v roce 1991 zpívali mladí v Čenstochové bez ustání „Abba, Ojcze,  Abba, Otče." A tento zpěv se dosud ozývá v jejich i ve vašem putování Světovými dny mládeže.

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

582. Proč se můžeme „odvážit přiblížit se k Otci s plnou důvěrou"?

Protože Ježíš, náš Vykupitel, nás uvádí před tvář Otce, a jeho Duch z nás dělá syny. Tak se můžeme modlit Otče náš s prostou a synovskou důvěrou, s radostnou jistotou a pokornou smělostí, s jistotou, že jsme milováni a vyslyšeni.

583. Jak je to možné vzývat Boha jako „Otce"?

Můžeme vzývat „Otce", protože Boží Syn se stal člověkem a zjevil nám Ho a jeho Duch nám Ho dal poznat. Vzývání Otce nám dává vstoupit do jeho tajemství se stále novým úžasem a vzbuzuje v nás touhu, abychom jednali jako synové. Modlitbou Páně si tedy uvědomujeme, že jsme synové Otce v Synu.

584. Proč říkáme Otče „náš"?

„Náš" vyjadřuje zcela nový vztah k Bohu. Protože je Otcem „našeho" Pána Ježíše Krista, klaníme se Mu a oslavujeme Ho se Synem a Duchem. Jsme v Kristu „jeho" lid a on je „naším" Bohem, nyní i navěky. Říkáme totiž Otče „náš", protože Kristova církev je společenství velkého množství bratří, kteří mají „jedno srdce a jednu duši" (Sk 4,32).

585. S jakým duchem společenství a poslání prosíme Boha „našeho" Otce?

Protože modlit se k „našemu" Otci je společné dobro pokřtěných, ti pociťují naléhavou výzvu, aby se podíleli na Ježíšově modlitbě za jednotu jeho učedníků. Modlit se „Otče náš", to konečně znamená, modlit se za všechny lidi a za celé lidstvo, aby všichni poznali jediného a pravého Boha a byli spojeni v jedno.

586. Co znamená výraz, „jenž jsi na nebesích"?

Tento biblický výraz neoznačuje místo, nýbrž způsob bytí: Bůh je za hranicemi všeho a nade vším. Označuje velebnost, svatost Boha a také jeho přítomnost v srdci spravedlivých. Nebe nebo dům Otce, je pravá vlast, do níž směřujeme v naději, zatímco jsme ještě na zemi. Již v ní žijeme „skrytí s Kristem v Bohu" (Kol 3,3).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš, žes každého z nás stvořil jako originál. Každý jsme jiný a ty máš pro každého už předem připraveno, co potřebuje. Každému na míru. Ať to vidíme, ať si toho vážíme, ať to v dobrém užíváme. Ať to děláme podle tvých božských úradků a ne podle svých lidských odhadů: Není to samozřejmost, jak připomíná kratičká bajka.:

Příběh B I.

Pes a kůň se stali velkými přáteli. Tak na sebe mysleli, že se všemožně snažili jeden druhému prokázat svůj cit.    Pes nosil koni nejlepší kosti, které našel, a kůň psovi nechával své příděly sena.    Měli se tak rádi, že umřeli hlady.

Chceme být vděční a všímaví, a proto DĚKUJEME ZA KŘEST, při kterém z nás Bůh učinil víc jak své přátele, přijal nás přímo za své děti, učinil nás svými dědici, tedy dědici Božími. 

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) LITUJME, ŽE JSME KŘESŤANY JEN NA PAPÍŘE ..... jen úředně. To opravdu nemůže stačit, brát všechno jen úředně může být i životu nebezpečné, jak nám ukazuje

příběh B II.

Jeden soudce, který byl členem nejvyššího soudu, seděl na břehu řeky. Přišel k němu pocestný a zeptal se: „Chtěl bych se dostat na druhou stranu. Můžu si půjčit tuto loďku?" „Ano," odpověděl soudce, „to je moje loďka. Mohu vám ji půjčit." Pocestný mu poděkoval a odrazil od břehu. Chopil se vesel, ale když byl na hlubině, voda prosakující dírou loďku potopila. Pocestný neuměl plavat a utopil se." „Copak nemáte srdce?" vytkl soudci člověk, který všechno viděl. „Proč jste mu neřekl, že do té loďky teče? „Na to se mě nikdo neptal," odpověděl slavný právník.

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když máme jednoho Otce, znamená to, že nejdeme životem sami. Denně opravdu potkáváme stovky, možná tisíce lidí. Nemůžeme je všechny znát. Ale to nevadí, stačí, když si jednoho člověka všimneme a pomůžeme mu, jak nám ukazuje

příběh  B III.

Jednu oblast postihlo strašné sucho. Tráva nejdřív zežloutla a pak uschla. Pomřely keře a nejslabší stromy. Z nebe nespadla ani kapka a ráno nikdy zemi nepřineslo ani chvilkové občerstvení rosou. Tisíce malých i velkých zvířat umíraly. Jen máloco mělo sílu utéct poušti, která všechno pohlcovala. Sucho bylo den ode dne horší. Dokonce i silné staré stromy, které svými kořeny dosahovaly hluboko do země, ztratily listí. Všechny studánky a prameny zmizely. Potoky a řeky vyschly. Jenom malá kytička ještě žila, protože jí jeden pramínek ještě dával pár kapek vody. Ale pramínek si zoufal: „ Všechno je suché, má žízeň a umírá. A já s tím nedokážu nic udělat. Jaký smysl mají mé dvě kapky vody?" Poblíž stál starý a mohutný strom. Uslyšel jeho nářek, a ještě než umřel, řekl pramínku: „Nikdo od tebe nečeká, že dáš život celé poušti. Tvým úkolem je udržet při životě tu kytičku. Nic víc." ............................... Jsme zodpovědní za kytičku. Ale často na to zapomínáme, abychom mohli naříkat nade vším, co nedokážeme a nestíháme.

 

10) Modlíme se

----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld Otče, do tvých rukou ..... (slova jsou na poslední straně)

------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (zpíváme)