Promluvy při VIII. pěší pouti - středa odpoledne

 

 

D = Středa odpoledne

 

1) Slova našeho Pána

Přijď království tvé.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

1 Kor 2, 6 - 10

 Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě,  nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení.  Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.  Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  „Přijď království tvé." Ježíš hlásal radostnou zvěst Božího království. Když se ho Pilát ptal, zda je král, odpověděl: „Mé království není tohoto světa, kdyby mé království bylo z tohoto světa, bojovali by mí služebníci, abych nebyl vydán Židům, ale mé království není odtud" (Jan 18,36). A když Pilát řekl: „Ty jsi tedy přece král?", Ježíš odpověděl: „Já jsem král. proto jsem se narodil a přišel na svět, abych vydával svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (Jan 18,37 ). Boží království se neutvrzuje násilnými prostředky jako pozemská království. „Pravda", jak učí Druhý vatikánský koncil, „se prosazuje pouze silou pravdy samé, pravdy,která něžně a současně rázně proniká do myslí lidí" (dekret Dignitatis humanae). Zde, v této zemi, kde křesťané vedli prudké náboženské boje, bych rád zdůraznil to, co jsem napsal v listu Tertio millennio adveniente: „Skutečnost, že bereme v úvahu polehčující okolnosti, nezprošťuje církev povinnosti hluboce se kát ze slabosti tolika svých synů, kteří znetvořili její tvář a bránili, aby církev plně odrážela obraz svého ukřižovaného Pána, nepřemožitelného svědka trpělivé lásky a pokorné mírnosti" (č. 35). Milovaní mladí přátelé, dosvědčujte pravdu silou pravdy a budete staviteli Božího království!

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

590. Oč prosí církev, když se modlí: „Přijď království Tvé"?

Církev snažně prosí o konečný příchod Božího království skrze příchod Krista ve slávě. Avšak církev také prosí, aby Boží království rostlo už nyní skrze posvěcování lidí v Duchu a díky jejich nasazení ve službě spravedlnosti a pokoje podle blahoslavenství. Tato prosba je volání Ducha a Nevěsty: „Přijď, Pane Ježíši!" (Zj 22,20).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Někdy si to ani neuvědomujeme, někdy to přehlížíme, často si toho v každodenním shonu ani nevšimneme.

 Příběh D I.

Jsme zodpovědní za málo, včera jsme četli o tom pramínku a kytičce. Často však na to zapomínáme, a místo toho jen naříkáme nade vším, co nedokážeme.

Pan profesor skončil přednášku a jako obvykle se zeptal: „Máte nějaké dotazy?" Jeden student se zeptal: „Pane profesore, v čem je smysl života?" Někdo z těch, kteří se už chystali odejít, se zasmál. Profesor se na studenta dlouze a tázavě zadíval, aby poznal, jestli svou otázku myslel vážně. Bylo to tak. „Odpovím vám." Vytáhl z kapsy u kalhot peněženku a z ní kulaté zrcátko, ne větší než mince. Pak řekl: „Za války jsem byl malý kluk. Jednou jsem na ulici uviděl rozbité zrcátko. Schoval jsem si z něj ten největší kousek. To je on. Začal jsem si s ním hrát a učarovalo mi, že můžu zamířit paprsek světla do tmavých koutů, kam se slunce nikdy nedostalo - do hlubokých děr, trhlin, skrýší. To zrcátko jsem si nechal. Když jsem dospěl, zjistil jsem, že to nebyla jen dětská hra, ale metafora toho, co můžu v životě dělat. Já jsem také úlomkem zrcadla, které jako celek neznám. Ale s tím, co mám, můžu poslat světlo - pravdu, porozumění, poznání, dobro, něhu - do temných koutů lidského srdce a můžu něco v někom změnit. Možná to uvidí jiní lidé a budou to také dělat. V tom je pro mne smysl života."

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy proti desateru ale také o hlavní hříchy neboli sklony ke zlému. Na prvním místě je pýcha, která je příčinou pádu, pokud ji včas neodhalíme. Hrozí každému z nás i když zrovna nejsme veliteli jak nám ukazuje

příběh D II.

Válečná loď měla hlídku na mimořádně nebezpečném úseku Středozemního moře. Ve vzduchu viselo napětí. Viditelnost byla špatná, kolem se povalovala mlha, a tak zůstal kapitán na můstku a sám dohlížel na činnost posádky. Chvíli po západu slunce oznámila hlídka: „Světlo na pravoboku!" „Stojí, nebo se pohybuje?" zavolal kapitán. „Stojí, kapitáne," odpověděla hlídka. To znamenalo že lodi hrozí nebezpečí srážky. Kapitán přikázal odvysílat zprávu: „Plujeme vaším směrem, hrozí srážka. Doporučuji vám změnit směr o 20 stupňů." Obratem přišla odpověď: „Doporučuji vám, abyste směr  o 20 stupňů změnili vy." Kapitán prohlásil: „Vysílej: Tady kapitán. Změňte směr o 20 stupňů." „Já jsem obyčejný námořník," přišla odpověď, „raději byste měli vy změnit směr o 20 stupňů." To už kapitána řádně dohřálo. „Vysílej," vybuchl. „Jsme válečná loď, změňte směr o 20 stupňů."  Odpověď byla prostá: „Jsem námořník a mám na starosti maják."  A válečná loď změnila směr...

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Proto své obtíže můžeme otcovsky odevzdat jeho otcovských rukou i v těch chvílích nejtěžších. Píše o  tom v dopise nalezeném v batohu vojáka, který zemřel v roce 1944 v bitvě u Montecassina.

Dopis D III.

Bože, vyslyš mne! Říkali mi, že neexistuješ, a já jsem jim jako blbec věřil.  Ale včera večer jsem v díře po granátu uviděl tvoje nebe. Najednou jsem si uvědomil, že mi lhali. Kdybych se snažil pořádně se podívat na věci, které jsi stvořil, hned bych pochopil, že tamti zapírali, že kočka je kočka. Je zvláštní, že jsem se musel dostat až do tohoto pekla, abych měl čas uvidět tvou tvář! Strašně tě mám rád... to jsem chtěl, abys věděl. Za chvíli tu bude hrozivá bitva. Kdoví? Nebývali jsme dobrými přáteli, a já se ptám, můj Bože,  jestli mě budeš čekat u dveří.  Podívej, takhle tu pláču! Právě já začnu fňukat!  Kdybych tě jenom poznal dřív... Pojďme! Musím už jít. Je to směšné: když jsem se s tebou setkal, už se nebojím umřít. Nashledanou!

 

10) Modlíme se

----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld Otče, do tvých rukou ..... (slova jsou na poslední straně)

------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (zpíváme)