Promluvy při VIII. pěší pouti - pátek odpoledne ( a večer)

 

 

H = Pátek odpoledne

 

1) Slova našeho Pána

A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Ef 3, 13 - 19

 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.  Proto klekám na kolena před Otcem,  od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím,  aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´  a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce  mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka:  poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  Poslední prosba „Otčenáše" je nejstručnější, ale jistým způsobem nejdojemnější: „Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého." Vychází z hlubin Kristova srdce a nalézá odezvu v srdci celé církve, Kristus totiž přišel na svět jakožto Spasitel. Celé jeho mesiášské poslání bylo posláním spásy: měl pečovat o lidské slabosti, uzdravovat nemocné, křísit mrtvé. osvobozovat člověka od mnohého zla, zejména od zla hříchu a věčné smrti.

* Tato poslední prosba současně vyjadřuje hlubokou víru, že Bůh je dobro a pramen dobra, že je Otec. A tak se závěr modlitby Páně spojuje jeho první výzvou: „Otče náš..."

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

596. Co to znamená: „Neuveď nás do pokušení"? (6. prosba podle katechismu, 7. podle Jana Pavla II. neboť on bral oslovení Otče náš  jako 1. prosbu)

Prosíme Boha Otce, aby nás nenechal samotné a na pospas pokušení. Prosíme Ducha, abychom uměli rozlišovat mezi zkouškou, která dává růst v dobru, a pokušením, jež vede ke hříchu a ke smrti, a na druhé straně mezi být pokoušeni a souhlasit s pokušením. Tato prosba nás spojuje s Ježíšem, který přemohl pokušení svou modlitbou. Ta pobízí milost bdělosti a vytrvání až do konce.

597. Proč končíme prosbou: „ale zbav nás od Zlého"? ( Je to 7. prosba podle katechismu, druhá polovina 7. prosby podle Jana Pavla II.)

Zlo označuje osobu satana, který se staví proti Bohu; on je „svůdce celé země" (Zj 12,9). Vítězství nad ďáblem již dosáhl Kristus. Ale my prosíme, aby osvobodil lidskou rodinu od satana a jeho skutků. Prosíme také o cenný dar míru a o milost vytrvalého očekávání Kristova příchodu, který nás definitivně osvobodí od Zlého ducha.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Děkujeme za ochranu před zlem, děkujeme za vše, čeho  jsme byli uchráněni, za všechno, co nás minulo i když to někdy bylo nebezpečně blízko jak nám ukazuje

příběh H I.

Jednou se ve stepi ztratilo levhartí mládě a slon ho nechtěně zašlápl. Levhartí mládě zanedlouho našli a přinesli tuto zprávu jeho otci. „Tvé mládě je mrtvé", volali na starého levharta. „Našli jsme ho v trávě, dole v údolí." Levhart zakřičel bolestí a zlostí. „Kdo ho zabil? Řekněte mi, kdo ho zabil, ať se můžu pomstít."

„Zabil ho slon." „Slon?" „Ano, slon." Starý levhart se zamyslel, ale po chvilce prohlásil: „Ne, to nebyl slon. Určitě to byly kozy. Teď uvidíte, jak se jim pomstím."  A tak se starý levhart, plný svatosvatého hněvu, rozběhl na kopec, kde se pásly kozy a rozsápal celé stádo.

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Chceme si zachovat cit, naslouchat svému svědomí, nedát se odvést ani svést zlým duchem. Je to důležité jak nám barvitě až krvavě ukazuje

příběh H II.

Žil jeden poustevník, který byl tak dokonalý, že už byl jednou nohou v ráji. K životu nepotřeboval téměř nic. Přebýval v jeskyni vyhloubené v úbočí skalnatého kopce, na kterém si na nedělní oběd sbíral divoké plody, bobule a sem tam nějaký kořínek.  „Jak bych ho jenom mohl pokoušet?" lámal si hlavu  ďábel.  Sledoval ho, očichával jeho stopy, zkoumal ho od hlavy k patě, aby našel sebemenší slabé místo. Nic. Vztekle dupal, zuřil a klel. Až se rozhodl, že na něj zaútočí přímo. Přišel k poustevníkovi, právě když si máčel kus tvrdého chleba v prameni vody, aby mu změkl. „Buď zdráv," pozdravil ďábel. „Víš, kdo jsem?" „Ďábel," odpověděl klidně poustevník. „Bůh mi dovolil, abych tě pokoušel. Chtěl bych, abys spáchal těžký hřích." „Jen povídej, „ odpověděl poustevník. „Poslouchám." „Zabij někoho." „Ne. O tom se nebudeme bavit." „Tak přepadni nějakou ženu." „To je bestiální a nechutné. To nikdy neudělám. Jdi si po svých, ďáble. Nemáš fantazii." „Tak si aspoň lokni vína. To ani není hřích. Udělej mi to pro radost." Poustevník si povzdechl. „Tak dobře. Na jednom doušku není nic špatného." V rukou se mu okamžitě objevil džbán chladného a perlivého vína. Jednou si z něj upil. Nadechl se a dal si ještě. „Hm," zamručel si. „Je dobré." Dal si ještě jeden dlouhý doušek a řekl: „Je silné... je ďábelské!"  Přihlouple se rozesmál. Pak se znovu napil. Sotva se držel na nohou. Po pěšince stoupala nahoru dívka. „Dobrý den, svatý muži," pozdravila. „Přinesla jsem ti pár jablek a trochu chleba."  Poustevník se s divokýma a zakalenýma očima vrhl na dívku. Popadl ji za vlasy a povalil ji na zem. Ubohá dívka ze všech sil křičela. Uslyšel ji její otec, který pracoval na poli, a přiběhl k jeskyni. Poustevník vzal velký kámen a vší silou jím otce praštil.  Když se poustevník vzpamatoval, uviděl, že mu u nohou leží muž v tratolišti krve.  „Myslím, že je po něm," řekl se zadostiučiněním ďábel. Utrhl květ a strčil si ho do úst.  Poustevník se s hrůzou vrhl na kolena: „Panebože, co jsem to udělal?" Ďábel odpověděl: „Měl jsi na vybranou tři zla a ty sis  vybral to nejmenší. Díky tomu teď strávíš dlouhé dny v mé společnosti. Pohvizdoval si a s rukama v kapsách se vydal pryč. Po několika krocích se zastavil, otočil se, a jako by volal na starého známého, řekl: „No tak, poustevníku, jen pojď." ---    Neexistuje totiž větší a menší zlo.

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Když visel na kříži, odevzdal svůj život do rukou  svého Otce. To byla jeho závěť. Jeho Otec je i naším Otcem, už teď se můžeme pomalu učit odevzdávat do jeho otcovských  rukou, do jeho milosrdenství. Povzbuzuje nás k tomu

příběh H III.

Mocný král  si zavolal starého kněze: „Ty tvrdíš, že člověk, který se sto let dopouštěl všeho možného zla a před smrtí poprosí Boha za odpuštění, se znovu narodí v nebi. Ale ten, kdo se dopustí jen jediného zločinu a nelituje toho, skončí v pekle. Je to spravedlivé? Copak je sto zločinů lehčích než jeden?" Starý kněz odpověděl: „Když vezmu do ruky takovýhle malý kamínek a položím ho na hladinu jezera, potopí se, nebo zůstane na hladině?" „Potopí se." „A když vezmu sto velkých kamenů, naložím je na loď a postrčím ji na jezero, potopí se, nebo zůstanou na hladině?" „Zůstanou na hladině." „Je tedy sto kamenů i s lodí lehčích než jeden kamínek?" Král nevěděl, co na to říct. A tak mu to starý kněz vysvětlil: „ Totéž platí i pro lidi, králi. I člověk, který sice hodně hřešil, ale opírá se o Boha, nepadne do pekla. Zatímco člověk, který se jen jednou dopustí zla a nežádá o Boží milosrdenství, bude zatracen."  

 

10) Modlíme se

----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld Otče, do tvých rukou ..... (slova jsou na poslední straně)

------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (zpíváme)

 

J = Pátek odpoledne nebo večer

 

1) Slova našeho Pána, která říkal velice často a která církev katolická dala na závěr jeho modlitby:

Amen.

2) Slova jeho Matky, jak je zaznamenal apoštol Jan

Jan 2, 1 - 5

 Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;  na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.  Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno."  Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina."  Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí."

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

* „Amen", konečně znamená: staň se. Je to jako by se celá modlitba uzavírala a shrnovala v jednom jediném"ano." A dnes i my, na velkém shromáždění mládeže na poutním místě Svatém Kopečku, chceme Bohu říci  své „ano", říci mu „amen", ve spojení s Kristem, jeho Matkou a všemi svatými této země.

* S námi říká „ano" mládež celého světa, jak to dokládají nespočetná setkání, k nimž v průběhu minulých let došlo, a která se sloučila v jednu cestu, jež čítá mnohá zastavení: jsou to Světové dny mládeže a světová setkání mládeže s papežem.

* Mí drazí přátelé z České republiky, následujte Krista! Neste jeho svatý kříž, kterým vykoupil svět: kříž není znamením porážky, ale vítězství: jeho vítězství skutečné lásky, vítězství Boha a člověka v Kristu.

* Neste ten kříž hrdě a s odvahou - naleznete plnost života a život věčný, který naplní vaše srdce radostí. Následujte Krista, naslouchejte mu a pod vedením Mariiným: „Dělejte to, co on vám řekne" (Jan 2,5). 

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

598. Co znamená závěrečné Amen?

„Pak na konci modlitby řekni: Amen, a tím Amen, které znamená „Ať je tak! či Staň se" podpisuješ všechno, co obsahuje modlitba, které nás naučil Bůh" (sv. Cyril Jeruzalémský).

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš.

Někdy si to ani neuvědomujeme, někdy to přehlížíme, často si toho v každodenním shonu ani nevšimneme. Tolik toho dostáváme a ani nepoděkujeme. Nechceme být nevděční a nevšímaví, ale děkovat za to, ŽE JSME SE DOŽILI DNEŠNÍHO DNE A ŽE JSME DOŠLI AŽ SEM, i když cesta nebyla vždy jednoduchá a životní plavba nebyla vždy klidná.

Příběh J I.

Jeden král si zavolal všechny kouzelníky království a oznámil jim: „Chtěl bych být svým poddaným vždy příkladem. Chtěl bych, aby mnou nic neotřáslo, abych byl vždycky silný a klidný a aby mě nic nevyvedlo z míry. Někdy se mi stává, že bývám smutný nebo je mi úzko, protože se mi přihodí nějaká nešťastná nebo nepříjemná věc. Jindy mě zase rozruší nečekaná radost nebo velký úspěch. To se mi nelíbí. Připadám si jako ranec smýkaný vlnami osudu. Udělejte mi amulet, který mě před těmito duševními stavy a náladami ochrání." Kouzelníci jeden po druhém odmítali tento úkol splnit. Uměli udělat všechny možné amulety pro důvěřivce, kteří se na ně obrátili, ale oklamat krále nebylo snadné. A navíc chtěl tak zvláštní amulet. Král se už chystal hněvivě vybuchnout, když z řady vystoupil jeden starý mudrc: „ Veličenstvo, zítra vám přinesu prsten. Pokaždé, když se na něj podíváte, budete-li smutný, rozveselíte se, a budete-li rozrušený, uklidníte se. Stačí, abyste si přečetl kouzelný nápis, který na něm bude vyrytý. „ Druhý den se mudrc vrátil před krále a za hrobového ticha, protože všichni byli na onu kouzelnou formulku zvědaví, předložil králi svůj prsten. Král si ho prohlédl a přečetl slova vytepaná do stříbrného kroužku: „I to přejde."

 

7) Další dvě sloky písně  .........

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. A nejde jen o hříchy napsané ve zpovědním zrcadle, litujeme i ZBYTEČNÝCH ZACHÁZEK A OKLIK A PLANÉHO SNĚNÍ.

Příběh J II.

Byl první školní den a jeden chlapec šel ve své vesnici poprvé do školy. Doprovázela ho maminka. Chlapce tak zaujaly dlouhé kroky jeho obrovského stínu, který kreslilo ranní slunce, že nic jiného nevnímal. Připadal si jako třicetimetrový obr. Náhle se maminka zastavila. Podívala se chlapci přímo do očí a řekla: „Nedívej se na svůj stín ráno, ale v poledne."

Když se liška ráno dívala na svůj stín, říkala si:  „Dnes sním k obědu velblouda." Celé dopoledne hledala nějakého velblouda. Žádného neulovila. Když se v poledne podívala na celá hladová svůj stín, prohlásila: „Bude stačit myš."

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš.  I my svěřujeme svému otci v nebi udržení správného směru a nespuštění  cíle z očí a jeho dosažení. Vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. To je rozhodující, vše ostatní pomine. na závěr

minipříběh J III.   

Dva muži se dozvěděli o smrti svého bohatého přítele. Jeden z nich se zeptal toho druhého: „Kolik tu po sobě nechal?" Ten druhý mu odpověděl: „ Všechno."

10) Modlíme se

----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld Otče, do tvých rukou ..... (slova jsou na poslední straně)

------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (zpíváme)