Promluvy při VIII. pěší pouti - pátek dopoledne

 

 

G = Pátek dopoledne

 

1) Slova našeho Pána

A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.

2) Slova jeho apoštola Pavla, zvláště důležitá v jeho roce

Kol 3, 12 - 14

 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.  Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.  Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

 

3) Slova jeho náměstka na zemi, Jana Pavla II. blahé paměti

*  „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům." Tato prosba modlitby Páně může být zaměřena několika směry. Vyjděme z onoho, do něhož vyústila ve svědectví svatého Jana Sarkandra. Jeho smrt byla do hloubi proniknuta modlitbou, v níž prosil o odpuštění pro ty, kteří ho mučili a zabíjeli.

* Jeho mučednictví tak nabývá neobyčejné ekumenické výmluvnosti: promlouvá ke všem křesťanům navzájem odloučeným v důsledku neblahých historických událostí. Promlouvá k nim jednak o jejich odpovědnosti za hřích rozdělení a následného rozpadu jak velké části církve; na druhé straně jim připomíná důležitost  modlitby za odpuštění vin. Vskutku, jedni vůči druhým jsme viníky.

* Tato slova mají rovněž nesmírný význam v životě národů a společností. ..... Ze zkušenosti totiž vím, jaký význam tato prosba měla pro smíření národem polským a německým: „Odpouštějme a prosme za odpuštění!"

 

4) Píseň, kterou měl zvláště rád - první dvě sloky:

* Sám voláš nás k sobě, Bože, ze všech stran v každé době a Ježíš bratrem být může, vždyť nás učí dnes volat k tobě: /:: Abba, Otče ::/

** Církve živý strom vyrůstá z věčna kořeny svými, i světa pláň dříve pustá teď zní hlasy jen radostnými: Abba, Otče

 

5) Slova katechismu katolické církve

594. Proč říkáme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům"?

Prosíme-li Boha Otce, aby nám odpustil, uznáváme, že jsme před ním hříšníci. Ale zároveň vyznáváme jeho milosrdenství, protože v jeho Synu a skrze svátosti „dostáváme vykoupení a odpuštění hříchů" (Kol 1,14). Naše prosba však bude vyslyšena pouze pod podmínkou, že jsme my nejprve odpustili.

595. Jak je možné odpuštění?

Milosrdenství proniká do našeho srdce jen tehdy, umíme-li odpustit i svým nepřátelům. A tedy i když se to člověku zdá nemožné splnit tento požadavek, srdce, jež se nabídne Duchu svatému, může jako Kristus milovat až do krajnosti, přeměnit zranění na soucit, přeměnit urážku na přímluvu. Odpuštění se podílí na Božím milosrdenství a je vrcholem křesťanské modlitby.

 

6) Děkujeme ti, náš Otče v nebi, že se o nás staráš. Děkujeme ti, žes nám dopřál ŽIVOT V MÍRU A  MOŽNOST SMÍŘENÍ, což není taková samozřejmost, jak by se na první pohled zdálo. To nám ukazuje

příběh G I.

Žil jednou jeden rytíř, který odvážně bojoval po všech  koutech království. Až mu jednoho dne střela z kuše při  šarvátce prostřelila nohu a téměř ukončila jeho dny. Když se léčil ze svého zranění, zahlédl ráj, ale ve veliké dálce, téměř v nedohlednu, zatímco sálající peklo s vraty dokořán bylo těsně vedle něj. Už dlouho totiž nedbal na žádné sliby ani pravidla rytířství a stal se z něj krvelačný a bezohledný voják, který bez výčitek  vraždí bližního, rabuje a žádné násilí mu není cizí. Plný strachu zahodil po uzdravení přilbici, meč a brnění a vydal se pěšky k jeskyni, ve které bydlel jeden svatý poustevník. „Otče, přál bych si, aby mi byly odpuštěny hříchy, protože mám velký strach o spásu své duše. Vykonám jakékoli pokání. Ničeho se nebojím!"    „Dobře synu", odpověděl poustevník. „Stačí jediné: naplň mi tento soudek a přines mi ho."    „Cože? To je pokání pro děti nebo pro slabé ženské!" Rytíř hrozivě zamával pěstí, ale vidina šklebícího se ďábla ho hned zkrotila.    Vzal soudek pod paži a s brbláním zamířil k řece.    Ponořil soudek do vody, ale ten se nenaplnil.    „V tom je nějaké kouzlo," zařval kajícník. „Ale teď se uvidí."    Vydal se k prameni - soudek tvrdohlavě zůstával prázdný. Rytíř se zlostně vrhl ke studni. Škoda námahy!     O rok později přišel ke starému poustevníkovi otrhaný chudák s nohama od krve rozedřenýma a se soudkem po paží.    „Otče," řekl rytíř (byl to opravdu on) tichým a zoufalým hlasem, „byl jsem u všech řek a pramenů v království, ale soudek se mi naplnit nepodařilo...Teď vím, že mi mé hříchy nebudou odpuštěny. Budu na věky zatracen! Mé hříchy, tak těžké hříchy...Litoval jsem jich příliš pozdě."    Slzy mu stékaly po vyhublé tváři. Jedna maličká slza sklouzla po hustých vousech a kápla do soudku. Soudek se rázem naplnil až po okraj tou nejčistší, nejčerstvější a nejlepší vodou, jakou kdy kdo viděl.    Jedna slzička lítosti...

 

7) Další dvě sloky písně

*** Bůh žití dar všemu dává, od smrti zlé nás chrání. Od dětí svých očekává, že nezmlkne jejich volání: Abba, Otče

**** Bratry si buďme věrnými, žít chceme jak rodina. Teď pravdy té slova přijmi, ať žár její už nezhasíná. Abba, Otče

 

8) Základní modlitba lítosti začíná slovy: Můj nebeský Otče já tě miluji a proto svých hříchů velmi lituji. Litujeme i obyčejného vzteku a nenávisti. Přímo varovně to ukazuje

příběh  G II.

Ondra vystrašený televizními zprávami, se ptá rodičů: „Jak začíná válka?" „Víš, můj malý, to se stane víceméně tak, že se například Anglie a Spojené státy na něčem nemohou dohodnout..." Přeruší ho maminka: „Nepovídej hlouposti. Anglie se přece se Spojenými státy nikdy nepře!" „A co to s tím má společného? Já jsem to uváděl jenom jako příklad." Na to máma vztekle: „A pak bude mít kluk těch hloupostí plnou hlavu!" Táta ještě vztekleji: „Aspoň něco v ní bude mít! Ty bys mu tam nechala absolutní prázdno!" „Ale prosím tě... Nevidíš, že jsi k smíchu?" Ozývá se Ondra: „Díky, už je mi to jasné..."  Tak to bylo v jedné domácnosti. Ve školce zase jindy říká odpoledne čtyřletá Alexandra: „Přijde pro mě tatínek a zeptá se mě, kolik válek jsem dneska vyhlásila."     

 

9) Když Pán Ježíš chodil a učil, naučil své blízké říkat Bohu Otče náš. Můžeme to říkat všichni. Opravdu každý vedle nás k nám patří jako příbuzný když to na první pohled vypadá divně. Aspoň jako přítel, i když se to zdá nemožné. Zajímavě na to šli kdysi dávno v daleké Číně jak nám ukazuje příběh G III.

Kdysi dávno jeden čínský císař vyslovil slavnostní přísahu: „Podrobím si všechny své nepřátele a zničím je." Po nějaké době ho překvapení poddaní uviděli, jak se prochází po zahradách se svými úhlavními nepřáteli a klidně si s nimi povídá a směje se. „Copak jsi nepřísahal, že zničíš všechny své nepřátele?" ptal se udiveně jeden z dvořanů. „Vždyť jsem je také zničil," odpověděl císař. „Všechny jsem učinil svými přáteli." ...

 

10) Modlíme se

----- s blahoslaveným Karlem de Foucauld Otče, do tvých rukou ..... (slova jsou na poslední straně)

------  jak nás naučil Pán Ježíš: Otče náš .... (zpíváme)