Promluva o. Ludvíka Bradáče při závěrečné mši svaté

 

Velehrad 2008

 

Emauzští učedníci - jsou to dva poutníci, tak jako sv. Cyril a Metoděj, tak jako i my, se všemi radostmi a těžkostmi poutníků.

Jaké to jsou těžkosti? Většina z vás je znáte víc než já - jsem zde pouze potřetí! Mnozí z vás jste sem doputovali už mnohokrát a z mnohem vzdálenějšího místa. I tak mi ale dovolte, abych nyní promluvil o těžkostech poutníků.

Asi znáte píseň Spirituál kvintetu Je to chůze po tom světě. Napadla mě, když jsme poprvé z Ratíškovic šli pěšky na Velehrad. Tehdy pršelo, lilo jak z konve celý den. Kolem nás si odpoledne klidně jel nějaký autobus, a my jsme se ještě museli trmácet mnoho kilometrů. Což je Pánům, ti ve voze sedí pěkně v suše, - jsem si říkal, a my tady musíme klusat v dešti a blátě. Člověka se může zmocnit, znáte to, takový ten pocit nespravedlnosti.

To je teda chůze po tom světě... Naše chůze je často nepohodlná, těžká, nepříjemná. Ani se nebudu ptát poutníků tady vpředu, kolik mají puchýřů a jak jsou unaveni. To poznám za chvíli, až budou usínat.

Člověk může při svém putování zabloudit - i to se nám stalo, a nejen při naší první cestě na Velehrad. Člověku se pak může vplížit do srdce takový pocit marnosti. Jdeme tolik kilometrů, a úplně zbytečně.

A horší je ještě něco jiného: Představte si, že někam jdete dlouho, a najednou stojí před vámi zeď! Nedá se obejít, přelézt, nedá se pokračovat, není kam. To je ještě horší než zabloudit. Jediná možnost je vrátit se zpět. Přesně to dělají emauzští učedníci. Jejich dosavadní životní cesta skončila krachem. My jsme mysleli, my jsme doufali, vložili jsme do Ježíše svou naději, a ta nám byla odňata jeho smrtí, nemáme proč zůstávat v Jeruzalémě, vždyť nevidíme smysl, nevidíme spásu, nevidíme šálom (slovo Jeruzalém znamená „vidění pokoje a spásy"), a jestliže nevidíme šálom, jestliže to jediné, co před sebou vidíme, je zeď (zeď nářků?), nemá smysl tam zůstávat, jdeme pryč, vracíme se zpět.

Ztráta naděje. O tom hovořme. To byla největší bolest emauzských učedníků, to je největší těžkost našeho vezdejšího putování.

• Ø Vzpomeňme na Izraelity, kteří měli na dosah zaslíbenou zemi, a najednou se museli otočit zpět. Čekalo je 40 (!) let dalšího putování po poušti. Jak jim asi bylo? Jistě, zavinili si to svou nedůvěrou. Ale přece... Ta beznaděj. 40 let.
• Ø Vtěchto dnech si připomínáme 40 let od události, která krutě poznamenala život většiny z nás. Bylo „pražské jaro". My čekali jsme jaro, vlastně už léto, my čekali jsme léto, a zatím přišel mráz. Naděje zamrzla. Mnozí se zlomili, už neměli sílu doufat. Jít dál? Jak? jít dál - Kam ještě jít? To jsou nejtěžší otázky poutníka. 

Nejhorší ze všeho je ztratit naději. Člověk bez naděje přestává bojovat, ochabují jeho ruce, nohy, už nejde, spíše se plouží, je téměř přilepený k zemi.

Ďábel, když útočí, tak útočí především proti naději. Tak totiž má šanci vyhrát celou válku. Používá k tomu to těžké, co se nám stalo: Manželství někoho se třeba rozpadlo, celoživotní vztah, člověk najednou nemá nic. Čím krásnější byl jeho život předtím, o to horší je jeho situace teď. Čím výš Ikaros poletoval, tím hlouběji padl. Člověk najednou nemá smysl života a nemá naději, nemá žádnou sílu, není kam a proč jít. To je „normalizace", je to šeď, prázdnota a únava, nekonečná chronická únava. Člověk se snaží, jde do Emauz, ale nějak mu to nejde. Říká si: už je to stejně zbytečné, už se to nedá vrátit, už nic nepomůže. Je to chůze po tom světě, že by člověk utek.

Poutníku Ježíši, přidej se k nám, jako tehdy k těm dvěma. Začni mluvit k našemu srdci a zapal ho. A můžeš klidně urazit i naši ješitnost. Řekni nám: Jak jste nechápaví a hloupí! Což právě tato cesta, úzká a strmá, nevede do Božího království, což nevíte, že musíte projít údolím smrti, abyste přišli k šťavnatým pastvinám a tam se sešli v jedné hospodě na nocleh s ostatními poutníky?

Hovoř k nám Pane Ježíši teď při mši sv., a taky lámej chléb pro nás.

Slovo Boží v srdci emauzských učedníků bylo jako kapka vody pro vysychající rostlinku, jako šálek silné kávy, jako trylek ptáka po dlouhé zimě nebo jako slza v oku, když předtím vyschl pramen slz. Nějaké dveře se s rachotem otvírají, zeď beznaděje se bortí.

Lámání chleba pak tu změnu dokončilo. Člověk v sobě najednou má sílu. Eliáš, který ještě nedávno seděl u cesty a přál si zemřít, vstává a jde tři dny a tři noci až k Boží hoře Chorebu. Emauzští učedníci v tu hodinu vstávají a apoštolové jdou do celého světa hlásat evangelium, vznášejí se jak orlové.

Kéž mše sv. znamená pro vás, milí poutníci, tu stejnou proměnu a obrovskou posilu pro další pouť, pro všechny, taky pro litoměřické a pro celý náš národ. Kéž dar Boží je mocnější než všechny těžkosti našeho putování, kéž láska Boží přemůže veškerou beznaděj! Ještě v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma. Mohli se vrátit, viděli šálom.