PROMLUVY při 20. a 21. pouti na Velehrad - Promluvy LP 2020 na slova písně: Bože, co ráčil ...

  VSS                                         PJOMPOM  MP

 

Promluvy na 20. pěší pouti na Velehrad 18. - 21.8.2020

Téma: píseň BOŽE, COS RÁČIL - postupně všech 7 slok

Podvacáté putujeme na Velehrad

1) na poděkování svatým Cyrilu a Metoději, s prosbou, aby jejich dědictví opravdu žilo a zvláště za mír, církev, vlast a rodiny a mládež¨

2) na poděkování za překonání překážek s prosbou za další Boží ochranu

3) s prosbou za posvěcení rodin, rodiny v těžkostech a nové a pevné rodiny, posvěcení kněží, kněze v těžkostech, nová kněžská a duchovní povolání a za pronásledované křesťany, za naše představené i představitele, za všechny potřebné a za duše svěřené a duše v očistci

4) poutní uzlíček má 4 rohy a v tom posledním je(jsou) úmysl(y) osobní a nám osobně svěřené

Osm promluv - nejprve dějiny písně (úterý dopoledne), pak postupně všech 7 slok (od úterý odpoledne do pátku odpoledne)

Osnoa u každé ze 7 promluvy na jednotlivé sloky:

• 1. sloka recitovaná
• 2. anketa o 1. složitém výrazu z té sloky, budete si moci vybrat ze tří možností
• 3. čtení z Písma k 1. výrazu
• 4. Vysvětlení toho výrazu
• 5. Poselství víry a milosrdenství: Ke každému výrazu přidáme jeden ze 12 článků víry a jeden ze 7 skutků tělesného nebo duchovního milosrdenství, který se k němu nejvíce hodí.
• 6. anketa o 2. složitém výrazu z téže sloky
• 7. čtení z Písma k 2. výrazu
• 8. Vysvětlení toho 2. výrazu
• 9. Poselství víry a milosrdenství: Ke každému výrazu přidáme jeden ze 12 článků víry a jeden ze 7 skutků tělesného nebo duchovního milosrdenství, který se k němu nejvíce hodí.
• 10. sloka zpívaná
• 11. příběh z knihy Eduarda Martina
• 12. modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení.
• 13. 7. 8. a 9. sloka písně Zdrávas Maria, anděl Páně z nebe

I. PROMLUVA - ÚTERÝ DOPOLEDNE

 

Na známý nápěv naší písně Bože. cos ráčil se nejprve v Polsku zpívala píseň:

Bože, cos Polsku po tak dlouhé věky / dopřával blaha, i moci a chvály / štítem jsi chránil je před neštěstími, / které se na ně přivaliti měly. / Před oltářem tvým přání přinášíme, / našeho krále zachovej nám, Pane.//

Píseň měla více slok, slova složil Alois Felinski a nápěv Jan Petr Kaszewski v roce 1816, kdy polským králem podle rozhodnutí vídeňského kongresu byl ruský car a jeho nástupci.

Není divu, že se časem začalo zpívat // Do naší vlasti svobodu vrať, Pane.// Za 10 let se přidaly ještě dvě další vlastenecké sloky.

A to už bylo nebezpečné, ale pak si naši slovanští katoličtí bratři všimli, že tato píseň se dá zpívat i na nápěv mariánské písně:

// Buď pozdravena, Panenko Maria, / tebe vzývají všichni hříšní i já, / neboť tys Matka pro Syna Božího, / a pomocnice každého hříšného. / K tobě o Panno, my hříšní voláme, / srdce před tebou vroucně vyléváme, / zachraň nás, zachraň v tom našem trápení / ať už poznáme, že jsme vyslyšeni. // Píseň se zdá velmi zbožná, také skutečně je, ale hned ve druhé sloce se zpívá (omlouvám se za kostrbatý překlad) // Nepřítel náš se všude už usadil, / aby tvé přátele z otčiny vypudil, / vezmi nás Panno pod svoji ochranu, / milostí svojí braň Polska Korunu.//

Tato píseň se zpívala dál, až asi po 35 letech byla ruskými úřady zakázána. Když vypuklo protiruské povstání v roce 1863, znovu se zpívala v původním znění a dokonce se jí říkalo: polská Marsejéza. Když pak za dalších 50 let získalo Polsko znovu samostatnost, zpívalo se v posledním řádku // Svobodné vlasti, požehnej zas, Pane. //

A uvažovalo se, že to bude státní hymna. Jenomže se objevil protikandidát, píseň zvaná Dabrovského mazurka. A ta to vyhrála.

Asi proto, že vznikla ještě dříve, před rokem 1800 mezi vojáky pod velením generála Dabrovského, kteří měli táhnout z Itálie na pomoc rodnému Polsku. Má tato slova:

// Ještě Polsko nezhynulo, dokavad my žijem, / co nám cizí mocnost vzala, zpět si zase vezmem. / REFRÉN: Vpřed, vpřed, Dąbrowski, / z Itálie do Polska. / Pod tvým vedením / se spojíme s národem. ...

Přejdem Vislu, přejdem Vartu, / Poláky budeme. / Příklad máme v Bonapartu, / jak zvítězit máme. / Vpřed, vpřed, Dąbrowski,.........//

A dodnes je to polská státní hymna. V originále začíná: //Jeszcze Polska nie zginęła Kiedy my żyjemy, / Co nam obca przemoc wzięła, Szablą odbierzemy. / Marsz, marsz, Dąbrowski, / z ziemi włoskiej do Polski ...//

Je zajímavé že k nápěvu této Dabrovského mazurky už v roce 1834 evangelický farář Samuel Tomášik složil nová slova a po malé úpravě nápěvu vznikla píseň Hej, Slované. Začíná pěkně: // Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije, / pokud naše věrné srdce pro náš národ bije. // To skutečně potěšilo, zvláště když v té době v Praze se všichni snažili mluvit německy:

I dnes by možná naše srdce mohlo bít proto, aby naši zem dnes neovládla angličtina. Ale další řádky - i když jsou od duchovního - nejsou nic moc: // Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky. //

Tak to musíme být opatrní: Něco jiného se přece říká v každém vyznání víry - u všech křesťanů: Bez konce, tedy věčné, je jen Boží království. A s tím se shoduje, co řekl herec Horníček, když se ho ptali na to, jak mají chápat dočasný pobyt sovětských vojsk na našem území v roce 1968: Tenkrát jim řekl: Moje babička říkala: Všeho do času, jen Pán Bůh na věky.

A píseň Hej, Slované která je i hymnou v Srbsku, pak ve druhé sloce v české řeči končí úplně pohansky: // Hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky. / Jazyka dar svěřil nám Bůh, Bůh náš hromovládný. / Nesmí nám ho tedy vyrvat na tom světě žádný. / I nechať je tolik lidí, kolik čertů v světě. / Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete. //

Nemusíme tedy litovat, že tato píseň skončila v propadlišti dějin.

Vraťme se však k písni:

Bože, cos Polsku po tak dlouhé věky / dopřával blaha, i moci a chvály / štítem jsi chránil je před neštěstími, / které se na ně přivaliti měly. / Před oltářem tvým přání přinášíme, / našeho krále zachovej nám, Pane. //

 

Té si všiml jiný katolický kněz P. Vladimír Šťastný, který se narodil roku 1841 v rodině vysočinského učitele Františka Šťastného v Rudíkově a pocházel z velmi skromných poměrů. Vstoupil do biskupského semináře, což bylo důležité z hmotného hlediska. Byl houževnatý a vytrvalý. Po vysvěcení působil jako katecheta a profesor v Brně a po dlouhá léta stál v čele Dědictví sv. Cyrila a Metoděje, významné moravské nakladatelské instituce.

Zemřel r. 1910 a je pochovaný na ústředním hřbitově v Brně.

Při kněžské službě se věnoval i veršování, řídil časopis Obzor. Jeho básně byly lidovější a srozumitelnější než u ostatních autorů té doby.

Napsal řadu textů s mariánskou a poutní tematikou. Využil polské písně Bože, cos Polsku .. a v roce 1893 na její nápěv složil píseň, můžeme říci cyrilometodějskou hymnu Bože, cos ráčil. Pak na stejný nápěv veršovaným jazykem podrobně rozebral a vysvětlil modlitbu Zdrávas Maria! a tím vznikla píseň Zdrávas, Maria. Anděl Páně z nebe. Obě jsou dodnes v kancionálu - pod číslem 828 a 817.

V totalitním komunistickém režimu řádila cenzura i v kancionálu. Proto se 7. sloka o věrných Moravanech a o pyšné nevěře a ďáblově setbě nesměla zpívat, a dokonce místo Velehrad náš se muselo zpívat Velehrad víry. Cenzurována je dodnes i píseň Zdrávas Maria, anděl Páně z nebe. P. Šťastný složil celkem 9 slok, ale v novém kancionálu je jich jen 7. Jako poslední je tam sloka osmá, tu sedmou a devátou vynechali. My je zpívat budeme až vždycky na konec každé promluvy. Teď si je jen přečteme.

7. Pros za nás nyní, dokud bojujeme - za spásu duše, za svou víru svatou, - dej, ať se z dobrých skutků radujeme, - ať přemáháme blud a zradu kletou. - [: Pomáhej potřít nepřítele zlého, oroduj za nás vždy u Syna svého!:]

8. K hodině smrti když se budem strojit, - Královno nebes, ó, pak přispěj zvláště, - věčnosti branou bychom mohli projít - v ochraně Tvého mateřského pláště. [:Až uvidíme Soudce nebeského, . oroduj za nás vždy u Syna svého!:]

9. Amen, tak staň se! O, buď při nás stále, - křesťanů věrných pomocnice mocná, - veď naši vlast vždy k Boží cti a chvále, - v potřebách všech nám budiž nápomocná. - [:Až doputujem života věčného, - oroduj za nás vždy u Syna svého!:]

 Další promluvy budou mít vždy 13 bodů ke každé sloce. Těch je sedm, takže nám to vyjde do pátku, dvě denně.

Na závěr 1. promluvy si přečteme článek z posledního čísla časopisu Apoštol Božího milosrdenství, kde je jasně napsáno, že určité postupy je třeba vždy dodržet:

Nizozemský autor Rutger Bregman popisuje události, k nimž došlo v červnu 1965, kdy šest chlapců ze souostroví Tonga (ve věku 13 až 16 let) nastoupilo na loď a plavilo se do otevřeného oceánu. Tam se ztratili. Neměli mapu ani busolu. Bouře zničila jejich plachtu a kormidlo a po osmi dnech skončili na opuštěném ostrově zvaném Ata. Žili tam patnáct měsíců, dokud je v září 1966 náhodou nenašel australský cestovatel Arthur Warner.

Jedenáct let před nešťastnou expedicí chlapců vydal britský spisovatel William Golding svůj první (a nejslavnější) román "Pán much", který se rychle dostal na první místo světového žebříčku, byl dvakrát zfilmován a autor za něj dostal Nobelovu cenu. Vypráví fiktivní příběh podobný tomu, který se přihodil chlapcům z Tongu: V románu se po letecké havárii skupina dětí z dobrých londýnských rodin dostane na neobydlený ostrov, kde si bez dospělých vytvoří vlastní komunitu, poztrácí pomalu lidské ohledy, potápí se do barbarství a podlehnou nejnižším pudům, které je nakonec vedou k vraždám. Sám Golding říkal, že "Pána much" napsal částečně kvůli vlastnímu vědomí. Byl totiž přesvědčen o hlubokém poškození lidské podstaty a o tom, že se tato nákaza dotkla i jeho. Zneužíval alkohol, často se dostával do deprese, používal násilí vůči svým dětem. Jednou přiznal: Vždycky jsem chápal nacisty, protože sám jsem z podstaty takový typ. Titul "Pán much" znamená v hebrejštině "Belzebub", vůdce démonů, patron komunity vytvořené hrdiny románu.

Po letech se Rutger Bregman rozhodl oslovit hrdiny událostí z souostroví Tonga, aby popsali svůj příběh a konfrontoval ho s Goldingovou literární vizí. Ukázalo se, že všichni chlapci byli studenti stejné katolické školy. Každý den na pustém ostrově začali a končili společnou modlitbou a zpěvem náboženských písní. Byli schopni se dokonale zorganizovat, stanovit cíle společně, sdílet úkoly dohromady a udržet se navzájem v dobrém duchu. Když mezi nimi vypukly spory, dokázali uvolnit napětí a rychle se usmířit. Uzavřeli dohodu, že proti sobě nikdy nebudou bojovat. To vše, jak zdůraznili, by nebylo možné bez víry v Boha. V Goldingově románu "Pán much", se však slovo "Bůh" neobjevuje ani jednou.

 

II. PROMLUVA - ÚTERÝ ODPOLEDNE

1. První sloka:  Bože, cos ráčil před tisíci roky / rozžati otcům světlo víry blahé, / jenžto jsi řídil apoštolů kroky / z východu k naší Moravěnce drahé. [: K tobě hlas prosby z této vlasti vane: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: Co znamená  Světlo víry blahé? Vyber správnou odpověď z těchto 3 možností!

a) vzpomínka, která prozáří naše nitro

b) jasné slovo do nejistých dohadů a odhadů kolem smrti

c) blažený pocit klidu

3.

Citát z Písma: 2 Tim 4, 1-8

Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem, který bude soudit živé i mrtvé, (zapřísahám tě) při jeho slavném příchodu a království: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy (lidé) nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu. Já totiž mám už prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.

4.

Vysvětlení výrazu Světlo víry blahé

Žák základní školy stál u tabule a nic nevěděl. Teprve za chvíli mu svitlo. Odpověděl, dostal známku a šel zpět do lavice. Pak byl vyvolán další a ten tam stál pořád, na nic si nevzpomněl, žádný nápad nedostal, proto ho poslali s pětkou do lavice. Po hodině mu to učitel vysvětlil. Pak už mu to také bylo jasné a příště se nechal přezkoušet a pětku si opravil.

Nejdůležitější, tím také nejvzácnější je světlo. Jsme rádi, když si můžeme říci: Máme jasno. Nejhorším postižením je slepota. Když nic nevíme, jsme také ve tmě. Nejtvrdší je, že nevíme, kdy přijde smrt, zde jsme naprosto ve tmě. Ale ona přijde a nikdo před ní neuteče. Každý je na ni krátký. Pouze Pán Ježíš byl vzkříšen. My mu věříme, my v něj věříme. To je světlo víry pro tu tmu nevědomosti. A je dobré, že to víme, že to světlo známe. Jsme rádi. Jsme spokojeni, prostě blaženi. Proto je víra blahá, dobrá.

5.

Poselství víry a milosrdenství:

Věřím, že Ježíš i pro mě trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých; a tím dal smysl a cíl mému životu.

Je možné a dobré o této naději "Poučovat nevědomé" (2. skutek duchovního milosrdenství)

6.

Anketa: Co znamená Dědictví otců? Vyber ze tří možností!

a) základy našich nejstarších kostelů z doby velkomoravské

b) starodávný názor, že nad námi něco musí být

c) víra dle katechismu katolické církve

7.

Citát z Písma:  1. Kor 11, 23-29

Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „ Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.

8.

Vysvětlení výrazu Dědictví otců.

Zajímavé, že tam není jen dědictví otce, ani společné dědictví otce a matky, ale dědictví rodičů by tam také mohlo být, kdyby nebylo o jednu slabiku delší. V rodině se naučíme věci praktické, jak nás maminka naučila vázat tkaničky u bot, tak si je vážeme celý život, pokud ještě nemáme suché zipy. A když to maminka podcení, od dětí to přísně nevyžaduje, chodí pak nastrojení a navonění mládenci a slečny a přitom tahají za sebou po zemi jakési špagáty, rozšlapané tkaničky (pokud to nedělají schválně, aby se zviditelnili). Rozumní rodiče berou děti sebou do společnosti, aby se naučily být s druhými, aby si zvykly, že o určitých věcech se mluví jen doma a ne venku.

Tak na základě rodiny vzniká společnost se svými pravidly. Pro nás věřící je církev to společenství, do kterého patříme, je to naše rodina a my v ní máme a dodržujeme své zvyky. V ní nám bylo vysvětleno, jak věřit, v ní se setkáváme s dalšími věřícími, a nás potěší, že nejsme sami. Někdy nás to dost povzbudí. A církev jako ta, která uchovává poselství víry čisté a celé. Základem je Písmo svaté. oba Zákony, Nový i Starý a výkladem toho všeho je katechismus. Proto je dobré, že jsme v církvi a známe katechismus. A církev přesahuje tento pozemský svět. Patří do ní i ti, kteří nás předešli, někteří jsou už v nebi, i ti, kteří se ještě očišťují v očistci, prostě s nimi zůstáváme nějakým způsobem spojeni; je to svaté společenství, nejsem sám a to je poklad, to má cenu.

9.

Poselství víry a milosrdenství:

Věřím ve svatou církev obecnou, společenství svatých, a to pro mě má velkou cenu.

Budu pamatovat, že církev se vždy snažila "Ujímat se pocestných" - obecně řečeno lidí bez domova (4. skutek tělesného milosrdenství).

10.

Zazpíváme 1. sloku: Bože, cos ráčil před tisíci roky ..............

 

11.

Znamením věřícího křesťana je kříž. K tomu povídka z 97. strany knihy Eduarda Martina - Schody do ráje - s názvem:

Zapomenutý křížek

Jako malá holka jsem za války bydlela ve starém velikém činžáku, za toho strašného bombardování našeho města. Bála jsem se...

Bylo mi osm let.

Bydlela jsem a zůstávala jenom s babičkou, moji rodiče byli v koncentračním táboře.

A jednou se sirény zase rozhoukaly.

Babička byla zrovna někde shánět něco k jídlu, tak jsem, jak jsem byla naučená, popadla tašku s nejnutnějšími věcmi a šupajdila jsem do krytu.

Babička měla takovouhle tašku připravenou pořád, protože nálety bývaly často.

Už jsme se ani nedivily, ovšem lekly jsme se vždycky. Zatím se nikdy nic nestalo...

Jenomže babičky a malé děti bývaly stejně vylekané. Běžím do krytu a vtom...

Zatrnulo mi.

Zapomněla jsem si křížek.

Když šla moje maminka do koncentráku, ještě mi dala pusu, to stihla, sundala si křížek, pověsila mi ho na krk a řekla, ať ho pořád nosím.

Prý se mi nic zlého nestane.

A já ho nosila...

Jenže tehdy jsme měly jít s holkama někam do divadla a já si zrovna zkoušela babiččiny řetízky na krk, chtěla jsem se do toho divadla vyparádit.

A tak jsem letěla do krytu bez křížku...

Samozřejmě, musím se vrátit. Tohle mi bylo jasné. Letím zpátky..

Asi tušíte, co se stalo.., chtěl jste, abych vám vyprávěla nějaký neobyčejný příběh, co mě potkal, a tak jistě...

Jistě jste si domyslel.

Ano, vrátila jsem se pro zapomenutý křížek.

A dům, ve kterém byl o pár domů dál náš kryt, dostal zásah a lidé v krytu už... nebyli...

Prostě za chvíli: nebyli.

Na tomto světě...

Chápete to: nebýt?

Já jsem to tehdy nechápala a nemohla jsem si představit, že všichni naši sousedé, kteří do krytu doběhli včas.., nejsou... Nejsou...

Nebudou...

Jistě, dá se říct náhoda;

I já jsem měla později své ateistické období, když jsem dospívala... a říkala jsem si: Náhoda.

Jenže jaká náhoda...

Jaká „krásná náhoda".

Náhoda jako symbol.

Člověk jde ke kříži...

Vrací se ke kříži...

A nezahyne.

Nosím ten křížek pořád na krku, vidíte, je to tenhle křížek, co mám i v tuhle chvíli... Kříž mi zachránil život.

Jako by mi tím mělo být něco řečeno...

Necítíte to?

Kříž mě, malé hloupé holce, zachránil život.

Vrátila jsem se ke kříži...

A žiju. Náhoda?

Konečně... Proč by On k nám nemohl promluvit i ústy toho, čemu my říkáme...

Čemu my říkáme náhoda?

Jdeme ke kříži... Nezahyneme...

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

 

III. PROMLUVA - STŘEDA DOPOLEDNE

1.

Druhá sloka: Na Velehradě bratři ze Soluně, / Cyril a Metod, kázali nám spásu; / ochranu skytli v církve svatém lůně,/ učili národ znáti ctnosti krásu. [: Od doby té nám světlo víry plane: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: co znamená výraz v církve svatém lůně

a) mít zamluvený pohřeb v hrobce pod kostelem

b) jednat ve společenství s nástupcem sv. Petra v Římě

c) být zapsán v matrice katolické církve

3.

Citát z Písma: Mat 18,15-20

 Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ‚ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď‘. Jestliže ani je neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník. Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."

4.

Vysvětlení výrazu v církve svatém lůně

Pán Ježíš počítal s tím, že se vrátí k Otci a že své poselství předá apoštolům. A počítal s tím, že to jsou jen obyčejní lidé a věděl dobře, že „kde jsou lidi, tam jsou chyby". Proto církev ustanovil a dal jí pravidla. Proto dal zodpovědnost apoštolu Petrovi. Dnes jeho služba pokračuje v papeži a jeho týmu, sám by na vše nestačil. Jak jsme si říkali včera, můžeme být rádi, že nejsme sami. Vzpomínám, jak nám pan učitel tělocviku v 6. třídě na hřišti, kde kluci hráli fotbal, neustále opakoval: Sólista bez místa, což znamenalo: když dostaneš míč, přihraj druhému, nahraj, nejsi na hřišti jen ty, abys hnal sám na branku soupeře. Sám je latinsky solus, proto ten sólista, ale bez místa, k ničemu se nehodí. Nejen při fotbale, nejen při hrách, ale v celém životě je důležité společenství. Církev je mužstvo, ale i ženstvo, i ženy mají své velké slovo, i když v katolické církvi nemáme ani kněžky ani papežku. Sester představených si kdysi vážili i králové, mnoho řeholnic je učitelkami církve. Církev totiž není spolek, ale společenství, není organizace, ale organismus, protože v ní působí Duch svatý.

5.

Tak věříme a je to pro nás poselství víry a milosrdenství: Věřím v Ducha Svatého, kterého Pán Ježíš slíbil apoštolům, aby je vedl a oni nebloudili.

Budu pamatovat, že církev se vždy snažila "Sytit hladové" (1. skutek tělesného milosrdenství).

6.

Anketa:  Znáti ctnosti krásu znamená

a) udělat často dobrý skutek

b) hezky a slušně se oblékat

c) pěstovat v sobě dobré vlastnosti

7.

Citát z Písma: 1 Kor 12,31-13.3

Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:  Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

8.

Vysvětlení výrazu znáti ctnosti krásu:

Ke známému čtení, které slyšíváme o svatbách můžeme dodat i něco podobného: Kdyby se ženich a nevěsta oblékli do nejdražších šatů, vzali na sebe nejmodernější oblek na světě, jistě by lidé o nich řekli: Ti jsou hezky oblečeni, to je krása, takové šaty. Jak jim to sluší! Kdyby však přitom mluvili sprostě a někdo to zaslechl, asi by už neříkal: To je krása, to jim to sluší. Po takových větách by naopak řekl: Fuj. Ale kdyby byla svatba jen velice prostá, levná, ale oni by pak na sebe byli pořád hodní, to by bylo pořád krásné. Krásu je vidět, ale největší krása vidět není, totiž krása našeho nitra, srdce. Jejich opak - zlé věci v nás nazýváme hřích. To je celkem známé. Dobrým věcem říkáme ctnosti. A toto slovo není už tak známé. A tyto ctnosti jsou někdy vzácné, ale vždycky krásné: Například slušnost - citlivost - pravdivost - trpělivost. Jsou dokonce seřazeny: hlavní ctnosti jsou víra, naděje a láska. Tyto tři jsou dary Boží, proto jim říkáme božské ctnosti nebo také vlité ctnosti. Na druhém místě jsou základní ctnosti: moudrost, spravedlnost, mírnost a statečnost. A pak další a další. A všechny jsou krásné. I když se někdy člověk zamotá do toho špatného, může se změnit, může toho špatného, litovat, poprosit Boha za odpuštění ve svátosti smíření a začít znovu.

9.

Poselství víry a milosrdenství: I když jsme všichni lidé hříšní, věříme v odpuštění hříchů, a tím pádem to špatné zmizí a krásné zůstane.

Budu pamatovat, že velice krásné je, když někdo dokáže „Odpouštět urážky" (5. skutek duchovního milosrdenství).

10.

Zazpíváme 2. sloku: Na Velehradě bratři ze Soluně ............

11.

Víme už, že prvním společenstvím je rodina, je to taková církev v malém. Tam jsme na sebe hodní, tam rodiče odpouštějí dětem, ale také je učí odpouštět. Tam se každý umyje a nastrojí, aby hezky vypadal, ale také se učí hezkému chování. Je krása těla, krásné oblečení i krása ctnosti. Zkoumání rodin před námi, vytváření rodokmenů, někdy ukáže i vnitřní krásu. O tom další příběh ...

Správná věta  (Eduard Martin Schody do ráje, str. 120)

 

Dělal jsem rodokmeny pro více lidí. Pak jsem se rozhodl, že udělám rodokmen svůj. Jenže sestavovat vlastní rodokmen je daleko dobrodružnější než sestavovat rodokmeny někoho jiného. Stačí jediný řádek a už se vám rozsvítí celé století vaší rodiny.

Jak je čas ironický, tolik pýchy a ješitnosti se vejde... do pár písmen v matrice.

A to ještě jen tehdy, pokud ta matrika měla štěstí, že voják v nějaké válce faru nezapálil. Když se to stalo, voják netušil, že nehoří jen krásný starý dům, že hoří i velké poselství do zítřků tolika generací. -

Co bych za to dal, kdyby některý z těch dávných zapisovačů připsal něco k jednomu z těch jmen.

U těch dokonale zapomenutých jmen.

Jak zajímaví lidé to museli být, po čem tak asi toužili a o čem tak asi snili...

Už se nedají najít ani jejich hroby.

Zbyla jen jména a pár číslic.

Narození. Smrt.-

Co bych za to dal, kdyby si nějaký kněz ke jménu mého předka načrtl jeho obrázek, maličký...

Aby na mě z matriky vyhlédla jeho rozpadlá, dávno pohřbená tvář.      -

Aby se na mě podívaly jeho dávno pohřbené oči. Už bych ani nezjistil, na jakém - zrušeném - hřbitově byl pochován.

Ale jednou jsem měl štěstí.

U jednoho jména mého přes pár století vzdáleného předka jsem nalezl připsánu větu.

Starým rukopisem. Zřejmě ten, kdo zapisoval jeho úmrtí, považoval za nutné připsat ještě něco, aby to vyslal jako poselství.

Poselství do budoucnosti, do zcela neznámé budoucnosti...

Díval jsem se na ty řádky a byl jsem... ano, byl jsem dojatý.

Správná věta

Já, který jsem prolistoval už desetitisíce stránek všelijakých matrik a všelijakých dokumentů a četl tolik zpráv o zoufalstvích, vložených do několika číslic...

Já jsem byl dojatý.

A záviděl jsem.

Záviděl jsem tomu předkovi, který byl ode mě vzdálen hradbou hezkých pár set let, předkovi, o kterém jsem se nic jiného už nemohl dozvědět.

Kéž by někdo...

Kéž by někdo napsal nějakou podobnou větu jednou o mně.

Kéž by ta věta šla pokoleními a jednou někoho oslovila. Napíše ji někdo někdy o mně?

Pomyslí si ji někdy někdo?

Díval jsem se na tu kostrbatou, vybledlou větu.

Díval jsem se a nemohl se vynadívat, četl jsem si ji znovu a znovu, abych ji procítil v celé její velikosti a kráse.

Stálo tam:

„Kde byl, tam bylo dobře."

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

 

IV. PROMLUVA - STŘEDA ODPOLEDNE

 

1.

Třetí sloka: Jazykem rodným Boží chválu pěli, / mateřskou řečí knihy svaté psali, / získali láskou Kristu národ celý, / život nám na vše věky zachovali. [: Nezhyne rod, jenž věřit neustane: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: na vše věky znamená

a) směr na obec v blízkosti stanice Všetaty

b) teď i po smrti

c) nekonečno

3.

Citát z Písma: Jan 11, 21-27

Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá." Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane." Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět."

4.

Vysvětlení výrazu život nám na vše věky zachovali:

Všechny děti, které se dozvědí, že umřel někdo, komu bylo kolem 50 let, si řeknou: Ten už byl starý. Čím pak jsou samy starší, tím méně to říkají a ve své padesátce to už neřeknou nikdy. Přitom je jasné, jak píše Písmo svaté, že člověk se dožije roků sedmdesát, je-li při síle tak osmdesát. A P. Kotík žertem říkával, že po devadesátce už umírá velmi málo lidí. Sám se dožil požehnaných 95 let.

Jsme lidé smrtelní, musíme s tím počítat všichni. Protože věříme v Krista, který zemřel, ale třetího dne vstal z mrtvých, nad kterým už smrt nemá vládu, můžeme také počítat s životem bez konce. Tělo pozemské doslouží, ale člověk tím nekončí, má nesmrtelnou duši a jednou budeme vzkříšeni i my a naše duše se znovu spojí s naším tělem, už oslaveným. Smrt zničí jen tělo pozemské, hmotné, ne náš život. A s Pánem Ježíšem budeme vzkříšeni i my, proto se zpívá: Když nás naučili znát Pána Ježíše, tím nám život na vše věky - tedy na pořád - zachovali.

5.

Poselství víry a milosrdenství: Věřím ve vzkříšení těla.

Tělo je krásný Boží dar, Bůh nás jednou vzkřísí a my máme o tělo pečovat a pomoci i těm, kteří jsou na tom bídně: "Odívat nahé" (3. skutek tělesného milosrdenství).

6.

Anketa:  Můžeme říci Nezhyne rod, protože

a) po smrti se sejdeme v nebi

b) budeme zakládat nové rodiny

c) nevymřeme zároveň po meči i po přeslici

7.

Citát z Písma: Jan 5,24-30

 Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal."

8.

Vysvětlení výrazu Nezhyne rod:

Všechno se točí kolem smrti, nakonec má každý člověk dvě důležitá data - den narození a den úmrtí. I Pán Ježíš zemřel, ale byl vzkříšen podle Písma třetího dne. Už za svého pozemského života ukázal, že má moc nad smrtí, když vzkřísil několik mrtvých. Svým vzkříšením to slavnostně potvrdil, skutečně zpečetil. Teď žije, už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. A nás zve k sobě, i v tomto se mu máme podobat. I my se můžeme těšit na život věčný.

9.

Proto Ježíšův učedník ani jeho učednice není ničím omezen. S církví vyznává toto poselství víry a milosrdenství: Věřím v život věčný.

Je dobré "Napomínat hříšníky" (3. skutek duchovního milosrdenství), protože do nebe nevejde nic nečistého.

10.

Zazpíváme 3. sloku: Jazykem rodným Boží chválu pěli, ........

 

11.

Věřím v život věčný je až na konci modlitby Věřím v Boha, ale můžeme říci: „To nejlepší nakonec", ale možná také „To nejtěžší na konec". Chce se od nás totiž ....  To se dozvíme v dalším příběhu zase od Eduarda Martina, ale tentokrát z jeho knihy Haló, je tam Bůh. Na str 18 je tam příběh jednoho ateisty s názvem Pomoc.

„Víš, já jsem nevěřící, ale řeknu ti..." Přítel, kterého jsem potkal, když vycházel ze dveří venkovského kostela, se na mě díval rozpačitě.

„Hmm," povzbudil jsem ho, protože se uprostřed věty zarazil.

„Řeknu ti, proč jsem byl v kostele."

„Podívat se na hezké sošky? - Podívat se na obrázky?"

Jsem zvyklý, že hodně lidí chodí do kostela jako do galerie.

Konečně v dávných časech byl kostel pro návštěvníky místem, kde mohli obdivovat nádhernou architekturu místo chaloupek, ve kterých žili. Mohli vidět úžasné obrazy jako v galerii. Do té se jinak nedostali... A obrazy byly pro ně, zvyklé na obrázky v kalendářích, něčím podivuhodným, polibkem krásy.

A byla tu hudba...

Doma slyšeli hudbu, když poslouchali flašinetáře... A zpěv slýchali, jen když si sami zpívali. V kostele líbezně zněla chrámová hudba a oni vychutnávali její tóny, které varhany jakoby vydechovaly z ohromné výšky. Jako by se tam ve výši vznášel andělský chór...

„Šel jsi do kostela poslouchat hudbu?"

„Ne."

V tu dobu chodí do kostela preludovat mladý varhaník. Občas si zajdu poslechnout jeho cvičení.

„Tak proč jsi tam byl?"

„Abych... potkal sebe."

„SEBE?"

Kývl.

„Člověk nemá čas setkat se sám se sebou," řekl. Chápal jsem.

Ale mlčel jsem a nechal ho, aby zaostřil na to. co chce vyslovit.

„Člověk by nedělal v životě tolik hloupostí, co dělá, pokud by si udělal čas, aby se setkal sám se sebou. A v lavicích, v tichu, najednou vídám.., sám sebe. Úplně jinak. Co se mi zdálo nesrozumitelné, se mi zdá srozumitelnější

 

Za půl roku jsem tohoto svého kamaráda potkal znovu. Opět vycházel z kostela.

„Tak našel ses?"

Pohlédl na mě vážně. Opatrně zvažoval odpověď. „Jdu ze mše."

„ZE MŠE?"

Přikývl.

„Ty... nevěřící.., ty... jdeš ze mše?"

„Víš, já tak dlouho chodil do kostela; abych potkal sebe .... jak jsem ti říkal... Až se mi stalo, že jsem potkal... Zaváhal.

„Až jsem potkal jeho."

Rozpačitě na mě pohlédl, rozloučil se.

Kolik lidí se s ním nepotká.

Protože si neudělají dost času, aby se potkali sami se sebou...

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

 

V. PROMLUVA - ČTVRTEK DOPOLEDNE

1.

Čtvrtá sloka: Kolik to bouří nad vlastí se sneslo, / o život bylo zápasit nám v boji, / mohutné sídlo Svatopluka kleslo, / Velehrad víry bez pohromy stojí. [: Apoštolů to dílo požehnané: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: Vyber správné pokračování věty Mohutné sídlo Svatopluka

a) bývalo tam, kde je dnes hlavní město Jihomoravského kraje a 2. největší město v ČR

b) je dnešní souměstí Uherské Hradiště - Staré Město - Kunovice

c) bylo historické hlavní město Říše Velkomoravské

3.

Citát z Písma: Tit 3, 1-3

 Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.

4.

Vysvětlení výrazu: mohutné sídlo Svatopluka. Je velice důležité, kde má nějaký ten úřad nebo obchod své sídlo. Je velice důležité vědět, kde přesně bydlí, tedy sídlí člověk, kterého hledáme, abychom si tu adresu dali do přístroje pro navigaci. Učíme se sídla hlavních měst v ostatních zemích. Tam je jejich vláda, prezident a také velvyslanectví cizích zemí. Nevíme přesně, kde sídlil tehdejší vládce Svatopluk. Další vláda v Říši velkomoravské mohla mít sídlo jinde. Vždycky musí být nějaká vláda. Ale nemusí se na ni vždycky nadávat. Za své představitele se máme modlit. Hlavní však je ovládnout sám sebe, dobře využít schopností, které nám Bůh dal. Bůh náš stvořitel ví přece nejlépe, jak a co máme dělat. Když chceme, aby nám něco dobře fungovalo, obracíme se také přímo na výrobce. Pozorně čteme a dodržujeme pokyny od něho.

Bůh nám dal 10 prstů, dal nám rozum a proto můžeme rozvíjet vědu na základě matematiky s její desítkovou soustavou. A dal nám Desatero přikázání a to je nejlepší a nejstručnější návod přímo od našeho Stvořitele.

5.

Poselství víry a milosrdenství: Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země. On je Pánem všeho, jeho moc a milosrdenství jsou věčné.

Každá moc se tvrdě prosazuje, a když se kvůli tomu lidé dostanou do vězení, my máme "Vězněné navštěvovat" (6. skutek tělesného milosrdenství).

6.

 Anketa:   Velehrad víry

a) se nazývá každé místo, kde se sejdou věřící Slované

b) jsou památky na kázání našich věrozvěstů roztroušené po naší vlasti

c) znamená život podle učení svatých Cyrila a Metoděje

7.

Citát z Písma: Jan 18,26-31

Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh." Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu.

8.

Vysvětlení výrazu Velehrad víry:

Znalosti ještě nejsou víra. I naprosto nevěřící člověk, který si myslí, že existuje jen to, co vidí svýma očima, může vystudovat srovnávací vědu náboženskou, tedy religionistiku. Může se z něj stát slavný religionista, který pak mluví v televizi velmi často. Ale to není víra, protože ta znamená: Uvěřit v Boha, neviditelného Stvořitele všeho a v jeho Syna, Ježíše Krista, jak to už naše předky učili svatí Cyril a Metoděj.

9.

Poselství víry a milosrdenství: Věřím i v Ježíše Krista, Syna jeho Jediného, Pána našeho; který slíbil, že s námi bude jako dobrý pastýř a vysvětlil, že Boha můžeme uctívat všude v Duchu a v pravdě.

První kostely byly nad hroby mučedníků, i dnes je potřeba "Pohřbívat zemřelé" a o jejich hroby se starat (7. skutek tělesného milosrdenství).

10.

Zazpíváme 4. sloku: Kolik to bouří nad vlastí se sneslo, ..........

11.

Víra je dar, je to vlitá ctnost, milost víry. Vážíme si jí, i když ji druzí zesměšňují, ale také ji zkoušíme obhájit, jak ukazuje další příběh --- Boží existence (Eduard Martin Haló, je tam Bůh, str. 137)

Jako malá holka jsem byla ve třídě jediná věřící. A náš učitel matematiky, útočný ateista, si na mě zasedl.

„No, dneska ti pánbíček moc nepomohl," řekl mi, když nám rozdával opravené písemky a já jsem dostala, ostatně často, řečeno delikátně nelíbeznou známku.

„No, tak se pomodli a pak mi odpověz..., mno," (i s tím protivným „mno", kterým prokládal svůj výklad, když mě někdy vyvolal. Položil mi otázku a já jsem se zajíkla a nevěděla, co bych měla odpovědět.

„Tak si zavolej na pomoc všechny svaté," říkával. Kolik takových průpovídek měl -

Bavil jimi sebe i spolužáky. Měl s tím u nich pravidelný úspěch. Bylo mezi nimi sice pár těch, kteří říkali, že až budou velcí, až si to budou moct dovolit, také budou chodit do kostela, ale teď ne.

Jak se proměnila doba.

Dřív člověk tajil s tím, že je věřící, aby se nedostal do sporu s mocí. Co bylo u nás ve městečku mocí? Veřejné mínění. A lidé, kteří se z toho nebo onoho důvodu nebáli, se s veřejným míněním dostávali do sporu.

Když měl náš třídní dobrou náladu, míval ve zvyku dělat si z někoho legraci. Proč ze mne? Byla jsem snadná kořist. Malá, ustrašená holčička. Připadal si chytrý, když mou víru vyvracel. Nechápal vůbec, že tím víc ji posiluje.

Bojoval příliš - Kolik lidí dosahuje opaku toho, čeho chtějí dosáhnout, protože bojují příliš.

„No, tak, mno, tak mi..., mno ... , řekni, jak to, že toho bůžka, toho tvého boha nevidíme, když je všude? Mno? Mno?" A tehdy jsem dostala nápad.

„Pane učiteli, vidíte vzduch?"

Tohle jsem se odvážila říct. Jak mě to napadlo? Nevím. Duch Svatý pomáhá i těm nejponižovanějším a nejslabším. „Vzduch?" Nechápal. Díval se na mě, jako by se asi vlk díval na jehňátko, které by se mu odvážilo vzdorovat. „Vidíte vzduch?"

Mlčel.

„Nevidíte ho, a kdybyste ho neměl, zadusil byste se," řekla jsem.

Po hodině za mnou přišly dvě spolužačky.

„Hele, kdy chodíš v neděli do toho kostela?"

Řekla jsem jim to.

„Můžeme jít s tebou?"

Kývla jsem. A uvědomila jsem si, že jeho přítomnost mohou dokazovat nejen teologové a proroci - ale i malé holčičky.

Je něco, co by jeho přítomnost nedokazovalo?

Všechno ji dokazuje -

I vzduch.

I dech.

I náš dech právě v tuto chvíli...

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

 

VI. PROMLUVA - ČTVRTEK ODPOLEDNE

1.

Pátá sloka: Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova / a žádná moc už nám jej nerozboří, / pokud náš národ v hloubi srdce chová / důvěru k Matce, která divy tvoří. [: Maria za nás prosit nepřestane: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: Velehrad náš znamená, že

a) Velehrad je hlavní místo pro děkovné a prosebné modlitby i poutě

b) na Velehradě má poutník strávit aspoň jeden den a jednu noc

c) na Velehradě se lidé pravidelně společně modlí za křesťanské rodiny a nová povolání

3.

Citát z Písma: 1 Mojž 17,7-9

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kanaánskou. A budu jim Bohem." Bůh dále Abrahamovi řekl: „Ty i tvoje potomstvo budete mou smlouvu zachovávat ve všech pokoleních.

4.

Vysvětlení výrazu náš Velehrad:

Vracíme se k dědictví otců, naši předkové tady něco začali, další se toho drželi, nemusíme vymýšlet nic nového. Známe Ježíše Krista a kdo je víc. On jediný podepsal vlastní krví své učení, on jediný je pak ještě potvrdil - zpečetil, píše apoštol Pavel, orazítkoval můžeme tedy říci my - tím, že třetího dne vstal z mrtvých, jak slíbil.

5.

Poselství víry a milosrdenství: Už od dětství známe Ježíše Krista, který za každého z nás umřel a přesto není mrtvý. Žije a my budeme žít s ním. Pán Ježíš umřel opravdu za každého, proto se snažíme "Trpělivě snášet obtížné lidi" (6. skutek duchovního milosrdenství).

6. Anketa k slovům:  k Matce, která divy tvoří.

a) div je každý podivný příběh

b) div znamená zázrak, většinou zázračné uzdravení

c) div znamená tajemnou věc

7.

Citát z Písma: Jan 2,1-11

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno." Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina." Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí." Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!" I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!" Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli." Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

8.

Vysvětlení výrazu k Matce, která divy tvoří

Pán Ježíš je jediný Syn Boží, a jeho matka je tím pádem Bohorodička, Matka Boží. O Pánu Ježíši řekl jasně apoštol Petr, že v nikom jiném není spásy, a svatý apoštol Pavel, že On je jediný prostředník u Otce. To je hlavní pro nás křesťany. V katolické církvi i v pravoslaví si zvláště vážíme jeho Matky, Bohorodičky Panny Marie, jako si jí vážil i on. A byl rád, že je sním, právě na svatbě v Káně se to poznalo, jak jsme si četli. Díky jí se stal ten div, první zázrak. Pak svého Syna doprovázela a vytrvala s ním až do konce. A on jí v apoštolu Janovi svěřil všechny učedníky, i nás, proto je i naší Matkou. A my ji s důvěrou vzýváme a právem očekáváme, že jako Matka Boží může vyslyšet naše prosby o mimořádnou pomoc a udělat i zázrak, opravdu divy tvořit.

9. Poselství víry a milosrdenství: V kostele neboli chrámu Páně se klaníme Pánu Ježíši, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny a proto uctíváme i jeho Matku Pannu Marii.

Lidé závislí na alkoholu bývají někdy velice obtížní, ale kromě nich patří ke skutkům milosrdenství i "Dávat pít žíznivým" (2. skutek tělesného milosrdenství), vždyť i Panna Maria a Ježíš se postarali o svatebčany v Káně.

10.

Zazpíváme 5. sloku: Velehrad náš, ten rozkvétá vždy znova / ....

11.

Přečteme si Mlhovina Andromedy - vyprávění jedné studentky

(Eduard Martin Haló, je tam Bůh, str. 110)

„Jak by to bylo fajn, kdybych mohla věřit," posteskla si moje kamarádka a zamyšleně pozorovala kostel.

„Proč nemůžeš?"

Šly jme právě z planetária, kde jsme vyslechly báječnou přednášku o vesmíru a dívaly se na filmy a mohly si popovídat s „vesmírology". Tak jim moje kamarádka říkala.

Když se člověk dívá na nesmírné dálky oblohy, na roztřpytěná světla - jako by se povznášel nad malichernosti... a touží po tom pohlédnout na svůj život z nadhledu.

Představa, že všechny galaxie, o kterých jsme slyšely a které jsme pozorovaly při představování vesmíru, představa, že to všechno stvořilo NIC, se zdála neskutečně hloupá...

Když se člověk nedívá do výšky, když se člověk nedívá do očí nekonečna, je snadné být ateistou.

Ale teď moje kamarádka z ateistické rodiny, pro kterou byly kostely něco jako muzea, ucítila dotyk.

Čeho? Dotyk nekonečna.

Nekonečno může dělat skvělý apoštolát.

„A proč nemůžeš věřit?" řekla jsem. Obě jsme vešly do kostela. Mlčely jsme tam, ale když jsme vyšly, kamarádka mi odpověděla: „Jak můžu věřit jen proto, že mi někdo o něčem řekne, že to tak je?"

Jsou nejen nevěřící Tomášové, jsou i nevěřící Tomášky. Kdyby takoví lidé položili ruku do rány po hřebu ukřižovaného, uvěřili by? Někteří možná ani tehdy ne.

„Hele," řekla jsem jí, „myslíš si, že nám v planetáriu lhali?" „Proč by nám lhali?"

„Myslíš si, že opravdu existuje mlhovina Andromedy?" „Jasně."

„Nepochybuješ?"

„Ne, ne."

„Ale taky ti to jenom řekli a ukázali ti ve filmu blikání, a přitom jsi na té mlhovině nikdy nebyla - ale o tom, co je v Bibli, je tolik svědectví, že by se nevešla ani do tohohle kostela, je tolik zpráv o všelijakých zkušenostech, divech, setkáních... Ty víc věříš těm hvězdářům, než abys uvěřila těm, co po tisíciletí sbírají doklady?"

Mlčela.

„No jo," řekla po chvíli.

Pohlédla na nebe.

Není nebe tím nejkrásnějším náboženským prospektem, jaký může být? Nejkrásnějším kázáním?

Hvězdy jasně planuly a my jsme se na ně dívaly. Kamarádka si rovnala rozpačitě vlasy. A vypadla jí z nich sponka. Zvedla ji.

„Hele, tu sponku někdo musel udělat, ne?" řekla jsem. Kývla a dávala si sponku zase do vlasů.

„Udělalo ji nic?"

Dala se do míchu.

Jak by nic mohlo něco udělat?

Jak by nic mohlo udělat ...

Sponku?

Ale když to NIC nemůže udělat sponku do vlasů, jak by mohlo tvořit galaxie?

Vzhlédly jsme - hvězdy planuly a za nimi se rozlévaly další a další oceány hvězd. Kamarádka se usmála. „Ty," řekla mi, „ty, kdy jdeš zítra na mši?"

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

 

VII. PROMLUVA - PÁTEK DOPOLEDNE

1.

Šestá sloka: Otcové naši, svatí apoštolé, / ctí vaše jména stále národ vděčný. / Neopouštějte nikdy svého pole, / ať vaše setba dozraje v plod věčný. [: Ať na ni rosa požehnání kane: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa: ať vaše setba dozraje v plod věčný znamená

a) ať dojdeme až do Božího království

b) ať jsou naše dobré skutky zapsány v knize života

c) jméno africké tropické rostliny, která má zároveň květy a zralé plody

3.

Citát z Písma: 1 Kor 2,6-10

Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: ‚Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.‘ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží.

4.

Vysvětlení výrazu setba dozraje v plod věčný.

Ne každý pozná žito od pšenice, i když by si žitný a pšeničný chléb nepopletl. Ale málokdo rozpozná žito od pšenice, když roste na poli a je teprve deset centimetrů vysoké. Obojí je jakási hustá zelená tráva, ale z každé bude něco jiného, až to dozraje.

I my dozráváme, zralý věk znamená asi více desetiletí, ale co potom. Nemáme dojít jen ke krematoriu, ne jen do hrobové jámy, ale do Božího království. Každý asi ví, kdo jsou dorostenci, kdo by to nevěděl, tomu napovím anglicky: teenageři - ti, kteří mají věk zakončený na - náct, u nás 11-19, v angličtině je ta koncovka teen (týn) a používá se od 13 do 19 let. Určitě to nejsou ani důchodci ani senioři, ať tuto skupinu pojmenujeme hezky česky anebo úplně globálně. Dominikán otec Svatoš říkal starým lidem, když je navštěvoval v nemocnici a oni byli celí unavení a zesláblí: My všichni jsme dorostenci, dorůstáme do Božího království. Pán Ježíš nás tam předešel. A on nás tam čeká.

5.

Poselství víry a milosrdenství: Věřím, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího; a jak sám řekl, připravil tam pro nás místo.

Než se tam vydáme, často poznáváme, jak je naše pozemské tělo unavené a už se neubrání chorobám, proto máme „Navštěvovat nemocné" (5. skutek tělesného milosrdenství).

6.

Anketa:   Rosa požehnání je název pro

a) slova žehnací modlitby

b) mírný deštík

c) milost Boží

7.

Citát z Písma: Skutky 1,1-11

Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mne slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní." Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?" On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země." Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe."

8.

Vysvětlení výrazu rosa požehnání:

Jsme zde na světě jak na výletě. Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti.... Nezapomenout na cíl této pouti, na to dozrávání v plod věčný, na dorůstání do Božího království, to chce velkou opatrnost a dobrou paměť. Je tolik pokušení kolem cesty, tolik falešných odboček. To si žádá pomoc přímo od Boha, milost od Ducha Svatého. A o něm čteme, že se snáší jako rosa, nepatrně, ale pořád. Víme z učebnic, že na poušti toho roste dost málo, ale přece jen roste, protože i tam padá rosa. Takže máme pomoc. A v závěru nám Pán Ježíš přijde naproti, přijde jako Soudce, ale zároveň jako Spasitel světa - nám na pomoc.

9.

Poselství víry a milosrdenství:

Věříme, že Pán Ježíš na konci časů přijde z nebe soudit živé i mrtvé jako Spasitel světa. Proto máme "Utěšovat zarmoucené" (4. skutek duchovního milosrdenství).

10.

Zazpíváme 6. sloku: Otcové naši, svatí apoštolé, / ctí vaše jména stále národ vděčný .........

11.

Pán Ježíš soudce a milosrdný spasitel - zachránce, latinsky SALVATOR. Salvatore mundi, salva nos znamená Spasiteli světa, zachraň nás. O záchraně malého kluka je další příběh - Stéblo trávy  (Eduard Martin Schody do ráje, str. 78)

„Jednou, když jsem byl malý kluk," vyprávěl doktor K., „jsem se s kamarády bavil tím, že jsem lezl po stráních a po skalách za naším městem.

O horolezectví jsme nic nevěděli.

Jen tak jsme lezli.

A bylo to docela zábavné, byli jsme šikovní, a tak jsme se obvykle večer vrátili bez odřenin.

Jednou jsem lezl po skále nad srázem.

Byla to skála s nánosem hlíny, trocha trávy, pár malých stromků a pode mnou hlubina.

A vtom mi podjely nohy.

Věděl jsem, že je to konec.

To nebezpečí, které na nás čekalo, bylo tím, co nás na téhle zábavě nejvíc lákalo.

Ale nenapadlo nás, že to je víc než 'sladké nebezpečí', že můžeme skončit velmi nepříjemně.

Když teď uvažuji, jaké kousky jsme dělali a jaké z nich mohly být následky, mrazí mne.

Jenže - děti jsou nesmrtelné...

Jsou odděleny od smrti hradbou životů svých rodičů, svých prarodičů, teprve když je ztrácejí, přichází k nim vědomí smrti, do té doby je smrt cosi, co se týká jenom těch druhých.

Zoufale jsem ječel. Klouzal jsem po srázu.

Klouzal jsem níž a níž a mával kolem sebe rukama, horečně jsem kolem sebe mával rukama, abych se něčeho zachytil...

A ruce hmataly jen do prázdna.

A pak...

Zachytil jsem se trsu trávy.

Zachvěl jsem se, trochu trávy se vytrhlo, ale ta zbývající stébla mne zachytila.

A já se nezřítil.

Do třicetimetrové hlubiny, kde bych se roztříštil o skály, a mohu tu teď s vámi sedět nad vínem a povídat vám tenhle příběh.

Žiju.

Jen díky pár stéblům.

Pár stéblům trávy, které rostly ve škvíře ve skále a byly tam zřejmě jenom proto, aby jednou, až přijde čas, zachránily jednoho malého kluka... zachránily mu život.

Pánové, všechno na světě je řízeno.

A já si od té doby uvědomuji důležitost těch malých stébel, životních stébel, co rostou nepozorována kolem. Uvědomuji si, že to jsou kolikrát ona, právě ona, která nám umožňují, že přežíváme, zachraňujeme se i z těch situací, které nám připadají zcela bezvýchodné - a uvědomujeme si něco mnohem víc, cosi důležitějšího,..

Že jeden druhému můžeme být takovým stéblem. Nenápadným stéblem...

Takovým, které zachytí, na poslední chvíli zachytí z našich blízkých toho, kdo se už už řítí do hlubiny.

Do tmy, do zkázy...

Nepodceňujme stébla. Ani ta nejslabší.

Každý jsme stéblem. - Stéblem, které může zachránit život.

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení.

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817.

 

VIII. PROMLUVA - PÁTEK ODPOLEDNE

1.

Sedmá a poslední sloka:

I když se pyšná nevěra kol vzmáhá / a peklo seje koukol nových zmatků, / nebudem dbáti odvěkého vraha, / nedáme sobě bráti věčných statků. [: Víře vždy věrní budou Moravané: / Dědictví otců zachovej nám, Pane! :]

2.

Anketa:  Odvěký vrah je jméno pro

a) ďábla a ostatní zlé duchovy

b) pronásledovatele církve, kteří pro ti ní vždycky byli

c) různé čertovské finty

3.

Citát z Písma: Jan 8,42-47

Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. Kdo z vás mě usvědčí z hříchu? Mluvím-li pravdu, proč mi nevěříte? Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste."

4.

Vysvětlení výrazu odvěký vrah:

Bůh stvořil všechno, viditelné i neviditelné. To viditelné vidíme i my. To neviditelné jsou naše duše v nás - každý máme jednu, a pak andělé, ti jsou kolem nás, i když ani je nevidíme. Kolik jich Pán Bůh stvořil, nevíme, ale je jich mnoho. Písmo nám jen napovídá, že jich je sedm skupin, kůrů. Někteří však odmítli sloužit Bohu, to jsou zlí duchové, ďáblové. Také nevíme, kolik jich je, ale víme, že jsou činní, činí se, aby Boží dílo pokazili. Dobří duchové jsou naštěstí silnější, světlo vyžene tmu, přesto sílu zlého ducha nepodceňujme. Pán Ježíš nad ním sice na kříži zvítězil, zlý duch to má prohrané a proto tím víc zuří. A chce nás dostat. Nebudeme na něho dbát, ani si ho všímat, vůbec si s ním nezahrávat, žádné písně od satanských skupin neposlouchat ani nečíst. Ani si neprohlížet žádné symboly a znaky. A když někdo řekne: Pozor, zde by mohl být vliv zlého ducha, zde je skulinka, kterou by se mohl vloudit, buďme zvlášť opatrní. Ono to často začíná výzvami k tělesnému cvičení, zdravé životosprávě, ale pokud je to bez Boha a bez Pána Ježíše, to nebezpečí tam je. Stejně tak léčitele a jim podobné musíme brát velmi opatrně, i kdyby měli někde vystavenou sošku Panny Marie. Pán Ježíš však vyhrál v síle Ducha, v síle Ducha Svatého.

5.

Poselství víry a milosrdenství: Věříme v Ducha Svatého, ale nepodceňujeme sílu zlého ducha, věříme především, že Duch Svatý nám byl dán na odpuštění hříchů, ke kterým nás zlý duch stále svádí. Když podlehneme, věříme přece v odpuštění hříchů.

Někdy se to však těžko rozeznává, proto máme "Radit pochybujícím" (1. skutek duchovního milosrdenství).

6.

Anketa: Při slovech věčné statky si představím

a) pozemky, které nebudou nikdy prodány ani vyvlastněny

b) blaženost v blízkosti Boží

c) posmrtný život

7.

Citát z Písma: 1 Kor 11,11-13

 Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

8.

Vysvětlení výrazu věčné statky:

Boží království už nám nikdo nevezme. V republikách se prezidenti volí, králové a královny jsou na trůnu pořád, ale jen do smrti. V nebi už není omezení, tam žije a kraluje Pán Ježíš a my máme žít a kralovat s ním. Platí pořád, že Bohu sloužit zde na zemi znamená kralovat s ním v nebi.

9.

Poselství víry a milosrdenství: Věříme, že v cíli nás čeká milé překvapení: vzkříšení těla, které už nabude podoby Ježíšova těla oslaveného a pak život věčný.

Máme pomáhat druhým i sobě, abychom cíle dosáhli, proto se máme "Modlit se za živé i zemřelé" (7. skutek duchovního milosrdenství).

10.

Zazpíváme 7. sloku: I když se pyšná nevěra kol vzmáhá / a peklo seje koukol nových zmatků, ...........

11.

Zlý duch nás chce odlákat od cíle, láká nás do různých pastí. My známe pasti na myši, ty se do nich chytnou. Už malé dítě to však pochopí naprosto jasně, jak ukáže poslední příběh jménem Past (Eduard Martin Haló, je tam Bůh, str. 72)

„Proč je ta myš hloupá?"

Tohle je otázka, jakou člověk zaslechne a nad níž se podiví. Ne proto, že by myši považoval za geniální, ale proto, že taková otázka někoho napadne.

Mého syna napadla.

Díval se na pastičku, do které se chytila myš, která se k nám vetřela ze zahrady a několik dní se skrývala před naším ušlechtilým jenže lenošným kocourem. Pobízeli jsme kocoura, aby udělal čest svému kocourství a aby předvedl kočičí strategické umění. Kdepak.

Jednou dokonce viděl myš, která se zastavila kousek od jeho pelíšku a se zájmem ho pozorovala. Jako by to nebyla myš, která by se měla kocoura bát, jako by byla návštěvnicí zoologické zahrady a dívala se na zvláštní exemplář jménem kocour.

Prostě - byly chvíle, kdy jsem se za našeho kocoura styděla. Díval se na myš bez zájmu, jako na motýla, který letí okolo, a ne jako na práci, která ho v podobě naší myšky čeká. Jsou kocouři, na které se nedá spoléhat. Třeba ten náš.

A tak jsem koupila pastičku, dala do ní sýr, ořechy, kousek rybičky i šunky. Vše, co mi sousedé v naší čtvrti, sousedící s poli, radili, že je pro myši neodolatelné.

A myš se chytila.

Syn se na ni díval nechápavě.

„Copak je, maminko, tak hloupá, že se nechá tak snadno chytit?"

Nechala se chytit až neuvěřitelně snadno. Za pět minut potom, co jsem nalíčila pastičku, už v ní myš byla ulovená.

„Proč je hloupá?"

„Proč byla tak hloupá, že se nechala chytit?" rozvažovala jsem.

„PROČ?" Syn se na mě díval dychtivě... je pětiletý a sbírá poznatky o světě, do kterého vchází.

„Ona se dívá na návnadu, a ne na past," říkám.

A jen jsem to řekla, napadlo mě, že tohle, přesně tohle je to, co jsem několikrát v životě sama udělala, a potom jsem dopadla, jak jsem dopadnout nechtěla.

„Je hloupá." Syn to řekl užasle.

To se ti to mluví, zauvažovala jsem. Kdo ví, kolik návnad na tebe čeká.

Kdo ví, kolik pastí, klícek, pastiček nad tebou zaklapne a lidé se pak budou divit, jak jsi mohl být tak hloupý, že sis jich nevšiml a lapily tě.

„Ona jí ...," zauvažoval syn, „ona jí neřekla ani její maminka nebo tatínek nebo babička nebo dědeček, jak to dělat, aby nebyla hloupá." Usmívám se.

„Asi ne."

A napadá mě, že tohle je úkol dospělých. Ukazovat na návnady. I na ty... Na ty, kterým jsme neunikli my.

Na ty pasti, do kterých jsem se chytila já, bych měla upozornit své děti.

Tohle je výzva. Přece nebudu hloupá jako myší maminka, která neřekla svému dítěti, že se nemá dívat jenom na návnadu, aby ... Aby nepřehlédla past.

12.

Modlitba k sv. Cyrilu a Metoději a modlitba k jejich žákům s prosbou o umění a zároveň dar - předávat víru a modlitba k Panně Marii za Evropu, zvláště za budoucí pokolení.

13.

Možno přidat jednu až tři poslední sloky písně 817

MODLITBY POUTNÍKA VELEHRADSKÉHO:

 1) k svatým Cyrilu a Metoději

Bože, tys poslal našim předkům svaté Cyrila a Metoděje, aby jim hlásali evangelium slovanským jazykem. Dej, ať i my přijímáme s radostí tvé poselství, řídíme se jím ve svém životě a na jejich přímluvu ať jsme všichni spojeni v jednotě víry a lásky. Amen.

Maria, Matko jednoty křesťanů, oroduj za nás

Maria, Královno rodin, .....  Maria, Hvězdo nové evangelizace, ............

2) Modlitba k žákům sv. Cyrila a Metoděje - s prosbou o dar předávat víru (tak důležitá prosba, že bychom na ni měli pamatovat i při zadávání mší svatých)

Bože, tys povolal svaté Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávu, aby pokračovali v díle svatých Cyrila a Metoděje; na jejich přímluvu nauč i nás předávat svěřený poklad víry, abychom všichni rostli v milosti a v poznání tvého Syna Ježíše Krista. Neboť on s tebou žije a kraluje po všechny věky věků.

3) MODLITBA za Evropu:

Maria, Matko naděje,

bdi nad námi; bdi nad církví v Evropě: Královno míru, chraň lidstvo třetího tisíciletí!

Bdi nad všemi křesťany: ať pokračují s důvěrou na cestě jednoty jako kvas pro svornost kontinentu. Bdi nad mladými, nadějí budoucnosti: kéž velkodušně odpovídají na Ježíšovo volání.

Bdi nad odpovědnými představiteli národů: ať se angažují v budování společného příbytku, v němž bude respektována důstojnost a právo každého. Maria, dej nám Ježíše! Dej, abychom ho následovali a milovali! On je nadějí církve, Evropy a lidstva. On žije s námi, mezi námi, ve své církvi.

S tebou říkáme: „Přijď, Pane Ježíši!" Kéž naděje na slávu, kterou vlil do našich srdcí, přináší plody spravedlnosti a pokoje! Amen.

(z modlitby Jana Pavla II. - list Ecclesia in Europa z r. 2003)

4. Poslední tři sloky písně Zdrávas Maria, z nichž dvě nejsou v kancionálu   7. Pros za nás nyní, dokud bojujeme - za spásu duše, za svou víru svatou, - dej, ať se z dobrých skutků radujeme, - ať přemáháme blud a zradu kletou. - [: Pomáhej potřít nepřítele zlého, oroduj za nás vždy u Syna svého!:]

8. K hodině smrti když se budem strojit, - Královno nebes, ó, pak přispěj zvláště, - věčnosti branou bychom mohli projít - v ochraně Tvého mateřského pláště. [:Až uvidíme Soudce nebeského, . oroduj za nás vždy u Syna svého!:]

9. Amen, tak staň se! Ó, buď při nás stále, - křesťanů věrných pomocnice mocná, - veď naši vlast vždy k Boží cti a chvále, - v potřebách všech nám budiž nápomocná. - [:Až doputujem života věčného, - oroduj za nás vždy u Syna svého!:]                          DEO GRATIAS