Pěší poutě na Velehrad z Vysočiny, Znojemska a dalších míst - Vzpomínky z pouti L.P. 2002

1.  vzpomínka

V pondělí 19. srpna jsem se ze Žďáru nad Sázavou s ještě asi 20 dalšími vydala v 8.30 ráno na pouť, která měla cíl Velehrad. Plán byl ujít denně 33 km. První den jsme došli do Velkého Meziříčí, kde jsme spali na faře. Další noci jsme trávili v Tišnově, Křtinách, Milonicích a poslední den jsme našli útočiště v Buchlovicích. Všechny dny měly obdobný program: ujít naplánované kilometry, pomodlit se radostný, bolestný a slavný růženec (letos hlavně za postižené povodněmi), dost se najíst, abychom měli sílu putovat, a netrhat ovoce u silnice. Pater Peňáz na to hodně dbal a pokaždé, když se mu dostal do ruky mikrofon nám připomínal poutnické pravidlo: "Poutník netrhá ovoce." Protože cestou poutníků přibývalo a z každého cílového města či vesnice nás odešlo o trochu víc, měli jsme mikrofon a ampliony, abychom se slyšeli. Do nich jsme se modlili, zpívali a též si vyprávěli o setkání mládeže ve Žďáře. Poslední den, v sobotu., jsme šli z Buchlovic na Velehrad už jen 8 km. Pěších poutníků nás přišlo asi 250 a další přijeli autobusy. Na Velehradě byla slavná mše svatá. Nejhezčí zážitek mám asi z té závěrečné mše. Když začaly při vstupu hrát varhany, připadala, jsem si jako v nebi, protože hudba, která naplnila ohromný chrám, byla opravdu rajská.
Madla z Polné

2. vzpomínka z Polné

... a jak jsme to viděli podruhé:
Denní dávku 33 km za 33o C, kdy z čela tekl pot a pod nohama asfalt, zvládli bez problémů všichni poutníci od 9 do 67 let.
Bylo velmi milé znovu se setkat s lidmi, s nimiž jsme putovali již loni. Ne všichni, ačkoli byli přihlášeni, se mohli této pouti zúčastnit. Jedny postihly katastrofální povodně, jiní se vzdali pouti, aby mohli takto postiženým pomoci osobně, proto se zúčastnili jen první či poslední etapy. Přihlásili se však další a bylo nás zas jako loni. Loňská pouť se nesla v radostném duchu, letos P. Peňáz pozměnil heslo na "Naděje pro všechen lid."
V poutním kostele ve Křtinách jsme byli svědky malého zázraku. Tamní hudební skupina mládeže potřebovala výkonnou elektrofonickou aparaturu,, aby z jejich vystoupení kromě ohlušujícího hřmotu beztak nic nebylo rozumět. Poté místní duchovní správce, starší pán, z téhož místa mluvil bez mikrofonu a bylo ho zcela zřetelně slyšet po celém rozlehlém kostele od J. B. Santiniho z r. 1750.
Tentokrát jsme slavili mši sv. vždy ve farnosti, kam jsme dorazili na noc. Jistě to bylo povzbuzení pro obě strany, zvláště když většinu poutníků tvořila mládež-. Místní nám opláceli velmi srdečným přijetím. Též při cestě nás někde pozdravovali stejní lidé jako loni. A někdo i smekl před křížkem v čele procesí. V sobotu 24.8. jsme na Velehradě před obrazem Panny Marie Matky Unie obnovili zasvěcení národa. Vesměs jsme se shodli, že letos nám ta pouť nějak rychleji utekla a loučili se slovy: "Dá-li Pán Bůh, za rok na shledanou." A bylo nám trochu líto, že jsme na konci cesty, ale ne, vždyť každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti...
A. aj. M. z Polné

3. vzpomínka

Uplynula už řada týdnů od chvíle, kdy jsme se vrátili z pěší pouti na Velehrad. Šrámy na nohou se už zahojily, ale v našich myslích a v našich duších stále zůstává krásný a hřejivý pocit po prožité radosti z Boží blízkosti. Vnímám to jako velikou milost od Pána Boha, že jsem se mohla letos poprvé pěší pouti na Velehrad zúčastnit.
Už v loňském roce jsem přemýšlela o tom, že na pouť půjdu, ale nakonec jsem k tomu nesebrala dost odvahy. Snad pro zdravotní problémy, které mě trápily a snad i pro pocit, že pokud k účasti na pouti nepřemluvím někoho ze svých známých nemohu přece "sama" jít. Letos jsem si už na jaře zamluvila v práci dovolenou na termín pěší pouti, ale ještě na začátku prázdnin jsem nebyla k účasti pevně rozhodnuta. Vše se změnilo až po tom, co k nám domů přijeli na návštěvu známí a ptali se mě, kam že letos pojedu na dovolenou.
Má odpověď zněla asi takto: "Nepojedu nikam, chtěla jsem jít pěšky na Velehrad, ale nemám k tomu odvahu." Známí se začali vyptávat, co že je to za akci a jak taková pěší pouť vypadá. Začala jsem jim vyprávět to, co jsem o přípravě pouti věděla ze zpravodajů NJ a od poutníků, kteří šli na Velehrad v loňském roce. A když známí odjeli domů najednou jsem věděla, že na tu pouť prostě musím. A to přes všechny dosavadní výmluvy, protože si to Pán Bůh prostě přeje a on mi také jistě dá všechnu potřebou posilu. Hned druhý den jsem odeslala přihlášku. A vůbec toho nelituji, že jsem šla. Přes všechny obtíže a oběti, se kterými je nutně taková pouť spojena, je to především překrásný duchovní zážitek a veliká Boží milost. Dá-li Pán Bůh, ráda bych šla příští rok zase. (poutnice)

4. vzpomínka:

Na pěší pouti na Velehrad jsem patřila k těm, kteří každou noc spali v soukromí u dobrých lidí. Bylo to moc fajn, spát na válendě nebo na postelích, samozřejmě ve vlastním spacáku, i když někde na nás čekaly povlečené peřiny a polštáře. Ale bylo nám příliš trapné využívat jich.
Slyšeli jsme, jak někde si jedna z těch ochotných žen, které otevřely dům, postěžovala na sousedy: "Na co si nastavěli ty domy, když nepřijmou poutníky?"
Já si myslím, že přijmout cizí lidi do domu, otevřít jim celý dům, je veliká odvaha. Zvláště dnes, kdy se svět hemží podvodníky a zloději, kdy si ani ve dne nejsme jisti, zda nám někdo něco neukradne. A často ženy, které bydlely samy, otevřely dům nebo byt, nabídly vše co měly, navařily a napekly a zřejmě vůbec neměly strach o svůj majetek. My, kteří jsme šli pěšky, jsme v tu chvíli ocenili hlavně sprchu a střechu nad hlavou, s odstupem času bychom měli ocenit i odvahu těchto lidí, kteří dávali k dispozici vše co měli. My jsme svědčili o své víře v Boha pěším putováním, oni dosvědčili svou víru skutkem lásky a je úžasné, že právě takoví lidé stále existují. Díky jim všem, díky těm, kteří se starali o dobrý průběh pouti - organizátorům z poutnického bratrstva, díky Bohu za ochranu a pomoc. (M.)

5. vzpomínka:

"Co byl nejkrásnější zážitek?" Žehnání poutnických křížů na Vítochově * svátostné požehnání, které jsme dostali na cestu v Olešnici * polední zastavení u Bolestné Matky Boží ve Sloupě * slavení svátosti smíření na silnici, uprostřed rušného provozu aut, ve chvíli, kdy se zástup ostatních před námi jdoucích poutníků modlil korunku k Božímu milosrdenství * modlitba sv. růžence, při které nás na cestě do Milonic zastihl prudký déšť * Zdrávas Královno - modlitba, kterou jsem se společně pomodlili, když jsme v dálce poprvé zahlédli věže velehradské basiliky * krásné společenství, které nám Pán Bůh dal během pouti prožít.
(poutník)

6. vzpomínka:

Zdravím co nejsrdečněji a vzpomínám na krásné chvíle prožité při pěší pouti na Velehrad. Chtěl bych tímto z celého srdce poděkovat všem organizátorům, kteří se nebáli již druhým rokem připravit tak požehnanou věc, jako je pěší putování. Taková akce skvělým způsobem zobrazuje církev, která je už svou podstatou putující, a proto jsem rozhodně pro to, aby se pěší poutě v co největší míře obnovovaly. Těch přínosů je hned několik: Pro samotné poutníky, kteří mají při chůzi více času pro Boha, pro vlastní ztišení a přemýšlení nad sebou, a taktéž mají příležitost nezištné služby svým bližním. A potom je procesí svědectvím pro ty, kteří ho vidí, pro lidi, kteří se s poutníky osobně setkají. Každý vůči tomuto svědectví musí zaujmout nějaké stanovisko; takové procesí nenechává člověka v klidu. Za ten týden jsem viděl různé reakce: od úžasné pohostinnosti přes nadšené sympatizování až po pláč a dokonce i negativní reakce a nemístné poznámky.
Myslím, že procesí je určitým nastavením zrcadla lidskému svědomí. Já osobně jsem se o pěším putování dověděl z vyprávění a musím přiznat, že mě to velice oslovilo. Rozhodl jsem se jít a vůbec nelituji času, který jsem tomu věnoval. Jedním pro mě zajímavým postřehem bylo to, že ačkoliv jsme šli většinu chůze po tvrdém silničním asfaltu, nohy mě vůbec nebolely. To se při obyčejném turistickém výletě nestalo.
Asi nejhezčím úsekem pro mě byla poslední etapa z Buchlovic, kdy jsme už byli téměř v cíli a mohli se intenzivněji připravit na příchod na Velehrad. To jsme vykonali jednak modlitbou růžence, ale také tím, že jsme pletli věneček z lučních květin (to mělo symbolizovat vděčnost Panně Marii) a vyrobili malý dřevěný křížek jako symbol zřeknutí se hříchu. Někteří poutníci šli tento úsek naboso. Vše bylo zakončeno zasvěcením Panně Marii a mší sv. v bazilice.
Zdá se mi, že pěší pouť je jeden ze způsobu, jak prožít exercicie. Velmi rád bych se někdy ještě jednou zúčastnil; obávám se ale, že příští rok to pro mě nebude z časových důvodů možné.
Vše je v Božích rukou, ať se děje Jeho vůle! Ještě jednou moc děkuji všem, kteří pouť připravili, za jejich pečlivost, za čas tomu věnovaný už předem, a také za všechen duchovní program. Na formě pouti bych asi nic neměnil, snad možná akorát trasu, která by pro změnu mohla vést někudy jinudy.
Kéž toto putování přinese skrze srdce poutníků bohaté plody!
S vděčností a přáním všeho dobrého bratr Pavel