Pěší poutě na Velehrad z Vysočiny, Znojemska a dalších míst - Závěrečná promluva L.P. 2006

Několik sepsaných poznámek z promluvy P. Pavla Havláta OM na zakončení 6. pěší poutě na Velehrad

Pouť je projev kajícnosti, prosby (oběť) a projev víry. Vy, kteří jste šli pěšky, jste hrdinové. Chodíme s naší farností na pěší poutě, tak vím, o čem mluvím, přesto cítím, že si nezasloužím k vám mluvit.

Pěší pouť je znamení Církve, Krista, věřícího člověka. Co nic nestojí, za nic nestojí.

Kdo je první poutník? Bůh, protože ve svém Synu putuje k srdci člověka.

Přišla jedna nešťastná žena, trpěla ekzémem, byla zlá na lidi, cítila, že ji nikdo nemá rád, nakonec myslela na sebevraždu. Nakonec naštěstí přišla ke knězi, kterému se svěřila a on ji dovedl k vyznání několika potratů, k tomu, že neuměla poprosit o odpuštění a také si sama tyto hrozné zločiny odpustit. Nakonec končí otázkou: Je pro mě řešení? Ano, Ježíš ho má, odpusť všem a sobě, popros o odpuštění a Bůh Tě uzdraví.

Jeden kněz se ptá na pouti babičky, jak to dělá aby se dostalo na všechny a na všechno - a ona říká otevřu celé své srdce a Bůh tam vidí vše. Bůh - může odpustit a uzdravit.

Jednou jsem potkal jogínku, byla zvědavá co dělá mnich a tak jsem jí to vyjmenoval a ona položila otázku: Proč to děláte? Řekl jsem jí: Z lásky k Bohu a lidem. Byla překvapená, protože ona se také postí, zduchovňuje, ale jen kvůli sobě.

Jak krásné je opravdově a dobře žité křesťanství. A to je pouť, protože ona je živá víra, velká naděje, fantastická láska.
Jsou i další případy: Pracoval v podniku a zjistil, že tam jsou černé peníze. Měl sice pěkný plat, ale odešel na méně placené místo, protože chtěl mít čisté svědomí. Nebo zdravotní sestra pěkné místo v nemocnici, protože je nucena spolupracovat na potratech. Nevadí jí, že bude brát méně, čisté svědomí se nedá vyvážit. To je žité křesťanství.

Můžeme si připomenout všechny božské ctnosti:
Víra:
Jeden biskup byl ve vězení, byl velmi pokorný, dostal za úkol mýt chodbu. Přišel bachař, který mu, až byl skoro hotov, kopl do kbelíku a poručil práci dělat znovu. Když to udělal, pak mu kopl do kbelíku znovu se slovy: Co dělá ten tvůj Bůh? Biskup vězeň odpověděl: Dělá to, co vždy, mocné ponižuje, slabé posiluje. A bachař mu kopal do kbelíku znovu a znovu. Nakonec ten bachař nevydržel, pohled na jeho pokoru, s kterou znovu a znovu umýval podlahu, a řekl: Já se z Vás zblázním!
Člověk víry je hrdina.
Naděje:
U nás v kostele se ptá turista: Proč se maluje nebe na stropě, když se tam nikdo nedívá? To je bláznovství naděje, Bůh může všechno proměnit. Jedni manželé adoptovali tři děti, dávali jim lásku a dobrou výchovu. Dvě byly hodné, ale z třetího byl lotr. Jednou dostali zprávu z vězení, že se ptá po mamince a tatínkovi. Matce se rozzářily oči velkou nadějí, že si na ně vzpomněl. Milí věřící, darovaná láska se vždy vrátí.
Láska:
Jedna stará žena raněná mrtvičkou mi říká o sestřičce, která ji ošetřuje: Ona je jako anděl. Poutník musí být poutníkem lásky. Každý, kdo vidí věřícího, by si měl říci: To musí být prima být věřící, být křesťanem. Kam chtěl Pán Ježíš dojít? Do Jeruzaléma, až na Golgotu. Matka Tereza odpovídá na otázku: Jak se stát svatým? Malé věci dělat s velkou láskou. Jak chutná krásně s láskou namazaný tenký chleba s máslem. Určitě víc než tlustý řízek bez lásky. Byly v domově dvě stejně staré ženy, kolem 80 let. Jedna byla nerudná, často se na sebe dívala do zrcadla a dlouze se prohlížela. Copak tam může vidět?, říkala si na její adresu ta druhá. Když za tou první přijel vnuk, aby jí pomohl, řekl před ní, že má chuť na čerstvé rohlíky. Chtěl si je koupit, ale v obchodě už nebyly. Tak ta druhá babička ráno v pět hodin vstala a rohlíky mu upekla - s láskou.
Věříte v nebe?
Jaký máme úkol? Dostat se tam a to už začíná tady, tím, že se snažíme udělat nebe doma.

Skončila pěší pouť a my půjdeme na další pouti: do kostela, ke zpovědi, do práce, do školy.
Všude musíme být poutníci, kteří nesou víru, naději a lásku.

Zapsal LK