Pěší poutě na Velehrad z Vysočiny, Znojemska a dalších míst - Dojmy z V. pěší pouti

Píše lékařka a poutnice:

Po prožité těžké životní situaci jsem se rozhodla absolvovat pěší pouť na Velehrad a svěřit vše Bohu. Původně jsem zamýšlela o spojení pouti s určitým druhem postu, ale jak se ukázalo, to není na pouti až tak snadné.
Celkem jsme ušli 160 km, ale o sportovní výkon nešlo. Naše skupina 23 lidí vycházela první den z Ostrova nad Oslavou, kam jsme se dopravili autobusem. Ihned po vystoupení z autobusu a ujití pár kroků , se nás zmocňuje paní se slovy: „Pojďte všichni na faru!" Tam na nás čeká bohaté domácí pohoštění a milá paní Hrnčířová nás neustále pobízí, abychom si brali, jedli a pili. Pan děkan Peňáz to komentuje slovy: „Těžký je život poutníka, na pouti se nedá zhubnout." Tady bere moje předsevzetí o postu za své.
Vyrážíme asi kolem 11. hod za hustého deště do Netína. Skoro v každé vesničce nás vítají zvoněním , přibíhají paní s bábovkami a buchtami. Chvílemi přestává pršet a pak zase začíná. Odpoledne přicházíme do Netína. Na zahradě před kostelem je opět občerstvení, vaří se pro nás čaj a káva. Je mše svatá, po které hned vyrážíme a po hodince docházíme do vesnice Lavičky, kde je postaven, s pomocí Boží, krásný, moderní kostelík, vyzdobený uvnitř dřevěným krovem a zasvěcený sv. Zdislavě.
Při vstupu je i potvrzení p. biskupa Koukla o pravosti ostatků sv. Zdislavy , dovezených sem z Jablonného. Kolem 19 hod docházíme do Velkého Meziříčí, kde už na nás čeká pan Smejkal, odváží nás 8 /naše a bráškova rodina/ k nim do domu, kde je nachystána teplá večeře, příjemné a milé přijetí. Ušli jsme 20 km, nohy mě zatím nebolí, mokré věci se částečně usušily u Smejkalů v sušárně. Večer nám paní Smejkalová vypráví o návštěvě Svaté země.

2. den

Ráno budíček v 5 15 hod, což je pro mě velká oběť, snídaně již dobrodinci perfektně připravená, a vyrážíme. Začíná oficiální pouť Velké Meziříčí - Velehrad. Poutníků je kolem 40. V kostele sv. Mikuláše nám uděluje páter Peňáz požehnání a vyrážíme. Počasí nám přeje, není zima a neprší. Pan děkan Peňáz je motorem pouti. Je to vysoký muž, je mu již přes 60 let a celou pouť absolvuje v klerice, poutnickém klobouku a s poutnickou holí, jen v nejhustším dešti si bere pláštěnku. Celou cestu je hlavním organizátorem.
Ráno a odpoledne má vždy během cesty promluvu, která je přenášena rozhlasem neseným dobrovolníky v batohu. Letošní promluvy se týkaly eucharistie. Jeho laskavý humor nás také provází každým dnem, krom promluv vypráví i vtipy. Rozhlas je též využíván ke zpěvu, každý máme vyfasován zpěvník poutníka.
Jdeme s malou zastávkou asi 4 hodiny a pak je dvouhodinový odpočinek v lese a opět jdeme a jdeme. K večeru docházíme do Tišnova, ušli jsme asi 35 km. Spíme ve školní tělocvičně. Bolí mě všechny svaly na nohou a chodidla. Po příchodu do školy je zde opět přichystáno dobrodinci bohaté domácí občerstvení, včetně ovoce a zeleniny .Večer je mše svatá, zdá se mi, že zítra už neudělám ani krok.

3. den

Z Tišnova vycházíme v 6 30 hod, nohy jsou zázračně v pohodě. Ráno se scházíme v kostele, kde nám na cestu požehná tišnovský pan farář .Opět lije jako z konve. V poledne docházíme do Vranova. Asi 4 km před Vranovem přijíždí autem otec Havlát, který nám přiváží Nejsvětější svátost a na Vranov tedy přicházíme s naším Pánem. Vítá nás Panna Maria Vranovská a bratři pauláni, kteří nám jdou naproti s rudou korouhví. Pak společně stoupáme ke kostelu. Zde je krátká adorace k Nejsvětější svátosti a pak přecházíme do přilehlého klášterního domu, kde nám sestřičky vaří kávu a čaj s rumem.
Během polední přestávky se jdeme pomodlit do kostela. Odpoledne jdeme směrem na Adamov, jeden z bratrů paulánů, Jiří, nás doprovází. Přestává pršet, jde se celkem hezky. Během cesty je kratší přestávka u Býčí skály -velmi hezké místo, kde se konaly již pohanské kultovní obřady.
Večer docházíme do Křtin. Pro mne je to nejkrásnější zážitek z pouti (samozřejmě po Velehradu). Je zde impozantní kostel od stavitele Santiniho s přilehlými ambity. Po příchodu je mše svatá. Po skončení nás místní pan farář všechny pohostí gulášem v hospůdce. Spíme v ambitech, kde je úžasná atmosféra. Celý večer i noc je pro nás otevřen kostel, kde můžeme u Panny Marie Křtinské tiše adorovat. Toho hojně všichni využíváme.

4. den

Ráno opět vycházíme o půl sedmé. Po požehnání v kostele se mi vůbec nechce odejít, krása tohoto místa ve mně asi zůstane dlouho. Téměř osmdesátiletý pan farář z Křtin nás doprovází asi 4 km do Bukovinky , na místo zjevení Panny Marie Křtinské. Ráno je chladno, ale pak se postupně hodně otepluje. Nyní jdeme celkem rovnou krajinou, v Račicích se setkáváme s poutníky z „vírského" proudu. Už je nás přes stovku.
V poledne docházíme do Rostěnic, kde je hned po příchodu mše svatá. Před kostelem je opět, jak jinak, bohaté občerstvení, včetně polévky. Jako na lékaře se na nás obrací jedna starší paní. Snažíme se jí společně s kolegyní z Deblína, s tím minimem, co máme s sebou, ošetřit obrovské puchýře, které má prakticky přes třetinu obou chodidel. Pochybujeme, že by s tím mohla jít dále. Ona však po jednodenním odpočinku pokračuje a setkáváme se s ní těsně před Velehradem, kam samozřejmě došla.
Odpoledne nás čeká dlouhá cesta přes několik vesnic a je nám pěkně teplo. Jako každý den se i dnes modlíme během cesty postupně celý růženec na společné úmysly pouti - za víru v naší vlasti, za naši církev , za světovou církev a sv. Otce, za naše farnosti a za farnosti, jimiž procházíme, a za dobrodince.
Večer zcela uondaní, zpocení a přehřátí, přicházíme do Milonic. Zde už čekají hodní a dobří lidé. Nakládají nás i zavazadla do aut, odvážejí nás k sobě domů.Cestou se můj manžel omlouvá paní v autě, že právě nevoníme /což je pravda/, ale ona se jen směje a říká, že ten klid, který máme v srdci, nám už nikdo nevezme. Doma nám přichystá teplou večeři, několik postelí, čisté ručníky. Na několik hodin zabíráme koupelnu, neboť v ambitech nebylo kde se umýt.
Neteř Šárka má zvýšenou teplotu, domlouváme tedy odvoz domů, paní se ochotně nabízí, že jejího tátu zaveze tak, aby nás mohl dohnat. Její dobrota a pohostinnost je oslovující a vybízí k zamyšlení nad sebou samým.

5. den

Ze včerejšího vedra mám ráno migrénu, podaří se mi ji zahnat jedním Valetolem. Ráno je již připravena snídaně, odcházíme opět brzo a naše hostitelka jde tuto etapu s námi. Po adoraci v Koryčanech se vydáváme vzhůru do Chřibských kopců, které musíme ještě přejít. Slunce opět pálí a je vedro. Cestou děti podávají kolemjdoucím informační letáček o pouti. Neteř Dominika plní úkol svědomitě, neváhá dojít za bagristou až do kabinky .
Z Koryčan jde cesta jen lesem, což je velmi příjemné. Kolem druhé hodiny docházíme na sv Klimentek, kde jsou zbytky kostela z doby cyrilometodějské. Zde se setkáváme s proudem z Vranova n Dyjí.Už je nás přes 300. Společně jdeme do Buchlovic, na faře opět bohatá večeře pro všechny.V 19 hodin zde je mše svatá, doprovázená hudebně mládeží z Vranova.
Spíme ve škole, je to celkem náročné, spí se všude na chodbách, ve třídách. My zkušení poutníci zabíráme dílnu v suterénu. Dnešní noc trávím tedy pod svěrákem. Ale je tu relativně klid a v noci na nás nemůže nikdo šlápnout. V tělocvičně probíhá pro mládež soutěž o největší puchýře a kulhání - Miss Pajda.

6. den

V 8 hod jsme shromážděni před kostelem, čeká nás už jen 8 km na Velehrad. Tuto etapu jdeme bosí, celkem to jde , až na asi půl km úsek kamenité cesty , tam si trochu skousneme. Celkem je nás 670, protože další poutníci za námi přijeli autobusy. Počasí je krásné, na Velehrad docházíme kolem 11. hodiny. Mši svatou slouží pan arcibiskup Graubner, zmiňuje se i o setkání mládeže v Kolíně n Rýnem.
Po mši se jdeme pomodlit do kaple Panny Marie Matky jednoty na úmysly pouti společné i vlastní. Odpoledne pouť končí svátostným požehnáním a pak už na nás čekají autobusy a jedeme do Meziříčí, kde máme auta. Cestou se divíme, jak dlouhou cestu jsme, s pomocí Boží, ušli.
Pocity z pouti jsou tak úžasně, že se těžko dají popsat. Je pravda, že poutníka nese Bůh. Celou cestu ušel i můj sedmiletý synovec i paní Jedličková, které je 75 let a chodí každý rok.

A proto pojďte s námi příští rok na Velehrad!