Pěší pouť z posvátného Velehradu na Svatý Hostýn - Vezmi a čti

  Program přípravy na 1150. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje, kteří nám přinesli Písmo svaté: Vezmi a čti:

1. Název programu

Název tohoto programu se nechává inspirovat stěžejní událostí ze života sv. Augustina, při které klíčovou roli sehrálo právě Písmo svaté. V osmé knize Vyznání, která je jeho životní zpovědí, se kterou se obrací k Bohu, líčí Augustin okamžik v létě roku 386 v zahradě svého domu, kdy v těžkém vnitřním boji hledal pravdu i sebe samého. Tehdy uslyšel dětský hlas, jak říká: „Tolle, lege, tedy: Vezmi (a) čti!" (srv. Confessiones, 8.12.29). Tuto výzvu Augustin pochopil jako hlas Boží. Otevřel Písmo svaté a v něm začal nacházet vnitřní pokoj a sílu.

Boží slovo, které je „plné života a síly" (Žid 4,12), chce být rovněž světlem na naší ži­votní cestě (srv. Žl 119,105). Boží slovo je totiž, jak píše sv. Ambrož, „životodárnou pod­statou naší duše; živí ji, pase a vede; neexistuje nic jiného, co by dokázalo držet při životě duši člověka, vyjma Božího slova" (Exp. Ps. 118, 7,7; PL 15, 1350).

Vlastně je to jednoduché: vezmi a čti. Tak jako toto Boží pozvání přijal sv. Augustin, přijměme ho i my. I my můžeme slyšet „Vezmi a čti", rozhodnout se a následovat toto rozhodnutí činem. Kde je právě v tuto chvíli moje Písmo? Kdy naposledy jsem je otevřel? Možná si už ani nevzpomenu. Ale mohu v něm číst už dnes odpoledne nebo večer, a pak zítra a každý den. Tak jako v těchto dnech opět nastupují do škol tisíce dětí a studentů, můžeme být s nimi solidární a vstoupit do školy Božího slova.

Prvním zvěstovatelem Božího slova má být rodina. Písmo svaté zastává také podstatnou a nezastupitelnou úlohu při výuce náboženství a při katechezi na přijetí iniciačních svátostí. Rovněž homilie při bohoslužbách se mají neustále živit a řídit Písmem svatým.

 

2. Lectio divina - Svaté čtení

Vynikajícím prostředkem pro čtení Bible je staletími vyzkoušená metoda Lectio divina. Zatímco při slavení modlitby hodin mniši vzdávají Pánu chválu a čest za jeho spravedlivé konání ve stvoření a vykoupení, tak v duchovní rozjímavé četbě přijímají s láskou jeho slovo. Toto svaté čtení jim pomáhá čím dál tím lépe chápat a zakoušet Kristovo tajemství. Pomalá, s modlitbou spojená četba Písma svatého a jiných duchovních knih vede k rozjímání a kontemplaci. Nemůžeme milovat toho, koho neznáme.  A Boha poznáváme v nejkoncentrovanější formě ve vnímání Jeho slov.  To je děje osvědčeným způsobem v duchovní rozjímavé četbě (lectio divina).  Boha pochopitelně poznáváme i bližních, přírodě, hudbě, nepříjemnostech i útěchách všedního dne.  To je ovšem působení ze strany Boží.  My k tomu slyšení Božího hlasu přispíváme tím, že usilujeme o koncentraci na Boží slovo v pravidelných intervalech.  A víra je - jak praví apoštol - ze slyšení.   V cisterciáckém způsobu života je duchovní četba středem řeholního snažení o dokonalost.  Už na začátku Řehole Benediktovy stojí, že na prvním místě máme naslouchat jako synové slovům svého Otce.
Taková četba je vlastně jednou z forem modlitby.  Podle osvědčené metody je třeba k duchovní četbě přistupovat následujícím způsobem:
Jde o typicky mnišskou praxi - rozjímání nad Písmem svatým, zaměřené na prohloubení velkých témat biblické spirituality v úzké vazbě na liturgický život. Dnes se praxe l.d. v křesťanském společenství rozšiřuje a překračuje hranice mnišského prostředí.

3. Vzývání a čtení

Postupuje v pěti krocích: invocatio, lectio, meditatio, oratio a contemplatio, tedy vzývání Ducha svatého, čtení, rozjímání, modlitba a nazírání. Takto se hledá smysl textu a jeho místo v každodenním životě. Jde o společnou nebo osobní duchovní četbu Písma svatého, která se ve spojení s modlitbou stává rozhovorem mezi Bohem a člověkem.
A.) Vzývat Ducha svatého (invocatio): o vlití světla poznání.  Boha jsme totiž paradoxně schopni poznat, až když jsme s Ním spojeni.  Boha hledáme, protože On dříve navštívil nás.  Boha nacházíme, protože On nás našel, a hledáme Jej, protože jsme Jej už nalezli.  A Bůh je nekonečný - proto Jej budeme probádávat neustále a nikdy zcela nepronikneme.

B.) Číst Boží slovo (lectio): zjevenou nauku a rady obsažené jak v samotném Písmě svatém, tak i ve výkladech Církve, což je tvořeno příslušnými dokumenty učitelského úřadu Církve a výklady církevních otců.  Knihu, který si člověk jednou vybral nebo mu byla dána je třeba číst bez porovnávání a přeskakování trpělivě a pomalu až dokonce.  Při této četbě nejde o rozbor textu a řešení nesrovnalostí: zde více než jinde platí, že opakování je matka moudrosti.  Otázky, které se při čtení vynořují, je třeba uchovávat v srdci a rozjímat o nich, kdykoli je to pak možné.  Dříve nebo později bude taková otázka člověku zodpovězena.  Mnich bez knihy je jako dům bez střechy - něco podstatného by mu chybělo.

4. Rozjímání a modlitba

C.) Rozjímat Boží slovo (meditatio): meditace znamená doslova "přežvykovat" přijatou potravu Božího slova.  Při tomto stupni duchovní četby v duchu porovnáváme text s vlastním životem, abychom si uvědomili, k jakým postojům a pocitům nás Boží slovo inspiruje.  Meditovat je vlastně na místě nejen bezprostředně po četbě, ale hlavně po celý den ve vhodných chvilkách.  Plodem meditace je, že už nevnímáme text jako něco slyšeného, nýbrž jako něco, co osobně prožíváme.

D.) Modlit se Božím slovem (oratio):  poctivá meditace ústí nezbytně v modlitbě.  Modlitba je totiž odpovědí Bohu, poté co jsme naslouchali.  Je třeba mít neustále na paměti, že Boží slovo není jen ledasjaké slovo, ale vlastní projevení se Boha samotného.  Jeho Slovo je Kristus, Boží Syn, 2. osoba Nejsvětější Trojice.  V modlitbě Bohu vděčně vracíme Slovo, které nám daroval.  Modlitba je skutečná, když není rozporu mezi naší modlitbou a chováním.  Pak dává sílu k poznané a přijaté Boží vůli.

5. Nazírání Boha

E.) Nazírat Boha (contemplatio): toto nazírání je Boží dar, kterého se nám vždy nedostane.   Kontemplace je pokračováním meditace a prohloubením spojení z Boží strany.  Tehdy už nevnímáme rozumem ale srdcem a celou myslí a objevujeme tajemství vlastního života ve světle tajemství Božích.  Kontemplace je spíše odpočinutím, odevzdaným obdivem vůči Bohu a jakousi předchutí radosti, kterou Bůh připravil těm, kdo Jej milují.

Duchovní četba je takříkajíc dítětem ctnosti vnímavosti a není prostým čtením si v knihách o duchovním životě ani studiem ve vědeckém, poznávacím slova smyslu.  Slovo studium ostatně v latině znamená usilování, snažení se.  Kde není hledání a (přijímání) Boží vůle, tam není ani život podle Boží vůle.  Bůh od nás očekává, že budeme spojovat naslouchání Marie s nasazeností Marty.  Při chápání místa Marty a Marie v naší duši se vydáme špatnou cestou, jestliže začneme Martu vymezovat proti Marii a naopak ...

6. Rozdělení Písma

Starý Zákon

Knihy dějepisné prorocké a rozjímavé

Nový Zákon

Evangelia, Skutky apoštolské, Listy neboli epištoly,

Kniha prorocká

Knihy kanonické a deuterokanonické

Deuterokanonické (tak jim říkají katolíci)

Podle katolického pojímání se jedná o knihy, které jsou nedílnou součástí bible. Poprvé jsou zachyceny v řeckém překladu bible - Septuagintě. Sbírka knih, ustálená v židovstvu v 1. stol. na synodě v Jabne (kolem r. 100), do kánonu zařadila pouze knihy v hebrejštině, kdežto prvotní církev se řídila Septuagintou. Patří k nim 1. a 2. kniha Makabejských, Judit, Tobiáš, Sirachovec a Kniha moudrosti a menší části z jiných kanonických spisů (přídavky ke knize Ester, Zuzana, Přídavky k Danielovi, Bél a drak, od draka k Babylónu, modlitba Azarjášova, Tři muži v rozpálené peci, modlitba Manassova). Luther se začal řídit židovským kánonem, a proto dnešní protestantská tradice označuje tyto knihy za pseudoepigrafy nebo apokryfy spolu s jinými knihami (např. evangelium Tomášovo, 3. a 4. kniha Makabejských atd.)

Apokryfy  Pseudoepigrafa (tak jim říkají evangelíci)

Apokryfy (tak jim říkají katolíci) Agrafa(tak jim říkají evangelíci)

 

6. Inspirace

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slova Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje sílu ve vás, kteří věříte. (1. Tes. 2:13)

Dnes se podíváme na Bibli řekl bych zevnitř. Prozkoumejme, kdo je autorem Bible. Z hlediska prostého uvažování máme jen tři odpovědi: 1. Bibli napsali jen lidé, 2. Bibli napsali lidé a Bůh, a 3. Bibli napsal jen Bůh. Věřící hovoří o inspiraci Božího slova, ale když je vyzvete, aby blíže určili, co míní pod pojmem inspirace, dostanete různé odpovědí.

První tvrdí, že Bible byla inspirována stejným způsobem jako veškerá významná literatura. Říkají, že Bible vyzývá lidské srdce, aby vzlétlo do vyšších výšin. Takové je vysvětlení inspirace, které uslyšíte v nekonečné řadě obměn. Biblická jedinečnost je však tímto vysvětlením pohřbena. Mnoho děl klasické literatury povzneslo a povznáší lidská srdce do vyšších výšin. Jinými slovy, lidé s touto odpovědí vidí Bibli jako mistrovské dílo literatury, jako dílo bez Božího vlivu. Toto je humanistický, lidský a ateistický náhled.

Druzí věří a tvrdí, že Bible je částečně inspirována, protože obsahuje slovo Boží společně s mytologií, legendami, ságami, pověstmi, a proto nevyhnutelně obsahuje chyby. Toto vysvětlení vlastně říká, že Boží Slovo se může v Bibli vyskytovat, ale že není synonymní s Biblí. Toto vysvětlení staví lidské autory a Boha na stejnou autorskou rovinu.

Tyto dva náhledy neobstojí, jestliže promluví samotná Bible. Bible o sobě jasně říká, že není pouhou literaturou ani neúplným Božím slovem. Bible tvrdí, že je ve své celistvosti inspirována, vdechnuta Bohem. Dva důležité verše hovoří k jádru celé věci. 2. list Timoteovi, 3:16. Verš zní následovně:

Veškeré písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.

Bible Kralická je daleko blíže pravdy, když říká, že:

Všelikéť písmo od Boha jest vdechnuté ...

Protože řecký originál používá sloveso "theopneustos", kterému musí rozumět každý Čech. Theos je Bůh a pneustos je jako naše česká pneumatika, naplněná vzduchem. Když začne pneumatika unikat, "vydechuje" vzduch. Když Bůh mluví, vydechuje Boží slovo. Slyšíte to? Theo-pneustos! Bohem vydechnuté. Další odkaz je v 2. Petrově listu, v 1:21.

Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z lidské vůle, nýbrž z popudu Ducha Svatého mluvili lidé poslaní od Boha.

Tento verš rovněž potvrzuje, že všechno písmo bylo vdechnuto, protože proroci nikdy nemluvili bez unášení Duchem Svatým. Z tohoto verše také vyplývá, že Bůh nepoužil mechanické diktování, nýbrž osobnost a sloh jednotlivých pisatelů Bible. Protože Bůh stojí za veškerým biblickým Písmem a poněvadž Bůh je dokonalý, výsledek jeho práce musí být neotřesitelný. Jestliže Bible obsahuje chyby, potom by musely být vdechnuty Bohem. Bůh je, nemlčí, a promlouvá pravdivě.

Tento problém jsme již probírali. Jenom si zopakujme, že Bůh ve svém nepřístupném světle, v kterém pobývá, ve věčnosti vše absolutně předurčil. Stvoření, člověk, v časoprostoru, si vše předurčené úplně svobodně vybere.

Tím naše nedůvěra a skepticismus nekončí. Lidé se ptají dál. Jak dalece, do jakého stupně je Bible inspirována? Bylo inspirováno každé slovo, každá kniha? Týká se inspirace historických, biblických záznamů? A co verše, které znějí jako vědecké závěry? Je inspirován každý překlad? Která z českých Biblí byla inspirována? Kralická nebo ekumenická?

Podívejme se opět do Bible samotné. Nechme jí být vlastním interpretem. Bible byla inspirována do posledního písmene všech biblických knih. Pavel říká:

Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti, ne jako slovo lidské , ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte. (2J 2:13)

Bible končí s následujícím varováním:

Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize! (Zj 22:18-19)

Že inspirace zahrnuje každé slovo, vyplývá z následujícího:

...abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch a duchovní věci vykládáme slovy Ducha. (1. K 2:13)

Pavel bere vážně i biblickou gramatiku. Pavel například argumentuje s Galatskými, odvolávaje se na 1. Mojžíšovu knihu:

...nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku. (Ga 3:16)

Zde Pavel staví svůj důkaz na jednotném čísle potomek, a staví do protikladu množné číslo, potomci.

Jak vidíme, někdy celý smysl určité biblické pasáže spočívá v jednom slově, zda-li je v jednotném nebo množném čísle, zda-li je sloveso v trpném nebo činném rodu, záleží také na čase sloves atd. Někdy dokonce vysvětlení vězí v tom, co bylo zamlčeno, protože na jiném místě je to odhaleno.

Žádný přepis, kopie, nebo překlad není inspirován. Inspirován byl, všimněte si minulého času, pouze původní text v originálním jazyce. Avšak z praktického hlediska většina překladů může být považována za "jakoby" inspirované, poněvadž překladatelé a kritika přeloženého textu z originálu, obzvláště dnes, zajišťuje dostatečnou přesnost tlumočení. Mark Twain také nepsal česky, a přesto jeho četné překlady nesou jeho jméno, jako by česky psal.

Zajímavá je následující úvaha Charlese Wesleyho, který řekl: Bibli napsali buď dobří lidé, nebo andělé, nebo špatní lidé, nebo démoni, nebo Bůh.

Bible však nemohla být napsána dobrými lidmi nebo dobrými anděly, protože dobráci nemohou lhát natolik, aby za každým "Bůh řekl" si vymysleli vlastní text, který Bůh vlastně nikdy neřekl.

Bible také nemohla být napsána zlými lidmi, ani démony, ti by nikdy nenapsali knihu, ve které by se sami odsoudili do pekel horoucích.

Bibli tedy musel napsat jenom Bůh, Bůh nám ani eventualitu lidského autorství neponechal.

Jak víme, že Bible vzešla od Boha?

Když jsem před osmi léty pomalu začínal věřit Bibli, měl jsem v hlavě červotoče, který mi namlouval: "Co když je ten Nový zákon jenom výmysl a předstírá, že je pokračováním Starého zákona?" Říkal jsem si: "Možná, že jen Židé mají pravdu." To mi v hlavě nevrtal červotoč, ale čertotoč! Samozřejmě, existují i opační čertotoči. Mám dobrého přítele, pro nějž je Starý zákon nepotřebný. Mnozí křesťané, pobožně i nábožensky založení lidé, mají problém s harmonizací Starého zákona s Novým zákonem. Jestliže jsem ve svých počátcích víry pochyboval o Novém zákonu, bylo to proto, že jsem dostatečně neznal a nerozuměl Starému zákonu, kterému jsem pomalu začínal věřit! Podobně, můj přítel, který se naopak odvracel od Starého zákona, zase nevěděl moc o Novém zákonu, ačkoliv jeho novozákonní víra byla veskrze upřímná. Kolik lidí věří v Kristovo spásné dílo na kříži, ale odmítají historii Starého zákona, která proběhla v čase a prostoru. Ale Ježíš starozákonní historii vlastními slovy potvrzuje. Jestliže jsou pro určité křesťany některé starozákonní pravdy bájemi, potom jejich Ježíš potvrzuje báje. Je to proto, že tito křesťané obyčejně ani neví, v jakého Ježíše věří, jestliže ignorují, co Ježíš řekl. Jenom Bible může člověka osvítit. Ježíš jasně v Matoušovi řekl saduceům:

Podobenství. Tento typ příběhů patří k jednomu z velmi starých literárních druhů. Jde o vyprávění a historky pro poučení srovnáním, která máme dochována již u starozákonních mudrců a proroků. Obraznou řeč najdeme také v apokalyptické literatuře. Ježíš dokázal formu podobenství využít mistrně k tomu, aby přiblížil a odhalil lidem něco z neviditelného světa - hodnoty Božího království.

V Ježíšových podobenstvích se skutečnosti zjevené Bohem symbolicky zobrazují pomocí věcí, které jsou člověku blízké (obrazy událostí a věcí každodenního života tehdejších obyvatel Palestiny). Ježíš pomocí podobenství jako určité řečové figury dělal srovnání mezi Božím královstvím, Božími činy nebo očekáváními a něčím na tomto světě, ať už skutečným, nebo vymyšleným (někdy se v podobenstvích objevují neuvěřitelné paradoxy a neobvyklé jednání postav). Cílem podobenství bylo posluchače překvapit, upoutat a přivést je k úvaze nad příběhem. Mělo posluchače zastavit v jejich vlastním jednání nebo je přimět k tomu, aby nějak reagovali na Ježíše. Podobenství dovádí posluchače k bodu, kdy se musí rozhodnout, jaké stanovisko k Ježíši Kristu zaujmou.

Jiným literárním druhem podobným podobenství je alegorie, která narozdíl od podobenství skrývá za skoro každým prvkem nějakou jinou nevyřčenou skutečnost, tedy pouze naznačuje skutečnost, jejíž smysl je skrytý. S alegorií se setkáváme v Novém zákoně, zejm. v evangeliích, ale je třeba jasně rozlišovat a vědět, že podobenství není alegorií, může mít někde jen alegorizující prvky (viz např. Ježíšův výklad v podobenství o rozsévači, podobenství o zlých vinařích), ale přesto se nejedná o alegorii. Při umělém alegorizování podobenství se dostáváme i k chybnému smyslu podobenství - tedy hledáme v něm něco, co tam není (např. různé alegorizování podobenství u církevních otců, chybné chápání nepoctivého správce atd.).

 

7. Exegeze (řecky ἐξηγεῖσθαι vyvádět ven) je kritické zkoumání jakéhokoli textu, zvláště ale náboženského. Exegeta je odborník na exegezi. Samotné slovo exegeze znamená vytažení významu daného textu. Někdy se klade jako protiklad k eisegezí, tedy vkládáním vlastního výkladu do daného textu. Exegeze se tak snaží o objektivní přístup k textu, eisegeze o subjektivní. V našich podmínkách se nejčastěji mluví o biblické exegezi Biblická exegeze

Mezi hlavní střediska současné katolické biblické exegeze patří:

Jeruzalémská škola založená roku 1873 Marie-Joseph Lagrangem

Papežský biblický institut v Římě založený Piem X. roku 1905

Jsou různé metody: Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, resp. jaké poselství jím chtěl autor předat. Analýza literárních druhů se zabývá použitým literárním druhem textu. Literární druh závisí na kultuře, která jej vytvořila a používá vždy pro nějakou konkrétní, institucionalizovanou a opakující se situaci (tzv. Sitz im Leben). Správné určení literárního druhu textu je podmínkou k pochopení záměru a poselství autora. Tato metoda je velmi příbuzná se studiem forem. Kritika redakce je důležitá v případě, že autor textu k jeho sestavení používal starší prameny. V tomto případě se zkoumá, jakým způsobem do těchto pramenů zasáhl a jak pozměnil či upravil jejich původní význam. Redakce autora je patrná především z výběru textů (co vybral a co ponechal stranou), z toho, jak vybrané texty seřadil, a jaká jsou jeho oblíbená (klíčová) slova a obraty.

 

8. Hermeneutika jako teorie porozuměni

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filologická a filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských, právních a filosofických. Souvislost slova se jménem boha Herma je velmi pravděpodobná, nelze z ní ale mnoho vyvodit. Naopak tzv. „hermetické nauky" a texty nemají s hermeneutikou nic společného.

Hermetické nauky

Jako „hermetické nauky" jsou označovány nejčastěji „hermetická filosofie", „alchymie", „astrologie" a „magie". Původ těchto disciplín nebo žánrů je mnohem starší a není jasné ani to, nakolik spolu navzájem souvisejí. Určité spojitosti lze mezi nimi najít už v jejich pozdně antických podobách, ale zdaleka tam nejde o nějaký jednotný koncept čtyř „hermetických nauk". Co je spojuje? Především pouze pomocná nebo druhotná role formální racionality. To, co je činí naukami, je především něco jiného, totiž tradice a umění (schopnost) jejich adepta. Astrologie - poučky na matematicky popsaný stav nebe v daném okamžiku a místě. (Teoretický astrolog se také pokouší nalézat nové poučky.)

Hermetická filosofie - určité (snad tradiční) chápání světa se pokoušíme zprostředkovat slovníkem dobové, to jest pozdně antické filosofie.

Alchymie - teorie je pomůckou nebo vedlejším výtvorem, často připomíná spíš „básnický" text než nějakou chemii, někdy ale souvisí s filosofií přírody a přejímá její dobové výrazy.

Magie - snaha různými úkony ovlivnit budoucnost.

Nejsou to „vědy" v tom smyslu slova, v jakém to slovo užíváme od 17. století, ba jsou dokonce na štíru i s řadou koncepcí řecké, latinské nebo středověké vědy. Zbytečná nedorozumění vznikají, když četní novodobí stoupenci „hermetismu" užívají označení „alternativní věda". „Věda" v novodobém smyslu slova ovšem nemůže mít jiné alternativy, než jiné řádně vědecké hypotézy v novověké metodice. Rozhodně nejsou „alternativní vědou", snad leda alternativou vůči vědě.

9. Pravidla pro lektory:

Všeobecná:

1. Když předčítáš Písmo svaté, jsi spolupracovníkem Božím, to Bůh v té chvíli mluví k svému lidu s pomocí tvého hlasu.

2. Když předčítáš Písmo svaté, sloužíš tím lidu Božímu, který má právo dozvědět se, co mu vzkazuje jeho Pán, jeho Pastýř.

3. Když předčítáš Písmo svaté, využíváš svého křtu. Touto svátostí byl každý z nás povolán ke královskému kněžství a tímto ho vyjadřuje při mši svaté.

4. Když předčítáš Písmo svaté, pomáháš vytvářet svaté společenství.

5. Když čteš Písmo svaté, musíš se na to připravit. Říká se, že Radovana Lukavského požádali půl hodiny před začátkem mše svaté, aby si vzal čtení. On jim řekl, že ne, že už je pozdě, že by se nestačil připravit.

 

10. Praktická pravidla pro lektory:

Lidi sledují očima, proto je potřeba být pěkně oblečen a upraven.

Čtení je potřeba si rozdělit na části a ty pak oddělit chvilečkou ticha a pohledem na lidi. Dort také musíme nejprve rozkrájet.

Nesmí se spěchat, nestačí jen pomalu číst, ale je třeba také nechat uplynout tu chviličku ticha mezi každým odstavcem, ani tu nesmíme zkracovat.

Nečtou se  slova, ale slovní spojení. Co k sobě patří se musí číst dohromady. To znamená, že se po každé čárce nedělá pomlčka. Když ta čárka odděluje věci, které k sobě patří, tak  čteme, jako by tam nebyla. Všichni, kdo uvěřili  se čte najednou.  Podobně se čárka vynechává: Napiš --- to, co jest, --- i to, co se má stát potom. Nemilujte svět -- ani to, co je ve světě.

Čte se všechno, co je v lekcionáři, i slova, která jsou v závorkách.

Cizí slova se čtou cizím způsobem, takže Ninive se vysloví Nynyve. Každé cizí slovo je potřeba si několikrát říci předem.

 

S předpokládaným svolením vypsáno z různých míst na internetu