Na Levém Hradci dnes začala už XXIX. pouť - 1984 - duchovní téma III. CM pouti z Levého Hradce

 

BOŽÍ ZÁKON A ČLOVĚK

 

                „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt a neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se, a Hospodin, tvůj Bůh ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil.

                Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán." (Dt 30,15 - 18).

 

                Toto jsou velmi závažná slova, která ústy Mojžíše promlouvá Bůh k člověku. Žádný člověk nemůže žít jakýmsi „neutrálním" životem, ve kterém by opravdu neměl žádný vztah k Bohu. Ať je to muslim nebo ateista, katolík nebo buddhista, každý má své svědomí, které Bůh vložil do srdce každého člověka, aby přece jen rozeznával, co je dobré a co zlé, a to i přes narušenost hříchem, přes různé omyly, předsudky,nevědomost, nebo dokonce lži, jak píše apoštol Pavel, každý z nás bude jednou souzen, jak jednal nebo nejednal podle svého svědomí. S otázkou svědomí úzce souvisí i otázka náboženské svobody, jak byla projednávána na koncilu.

                Každý člověk tedy už ze stvořených věcí je schopen poznat Boha, jeho svědomí tedy může fungovat. A přece Bůh se člověku zjevuje dál. Toto Boží zjevení je třeba vidět v Mojžíšském zákonu, v Desateru. Desatero je v podstatě v kostce formulovaný přirozený Boží zákon, který je nějak obsažen už ve svědomí každého člověka. Proto žádný člověk, i když se považuje za „nevěřícího," nemůže být omluven, jestliže jedná proti zákonu, který je obsažen v jeho svědomí.

                Tím více my, křesťané, si musíme být v tomto směru vědomi velké odpovědnosti, protože jsme na rozdíl od jiných mnoho dostali, tím, že jsme byli pokřtěni, poznali Krista a Jeho Církev, ve které nám Bůh udělil už mnoho svých milostí.

                A nyní se dotkneme jednoho složitého problému. Ježíš Kristus nepřišel Mojžíšský zákon zrušit, ale naplnit. V tomto duchu je třeba vykládat Desatero ve vztahu k „blahoslavenstvím," jak je formuloval Kristus, který nás učí, že naplněním zákona je láska. Láska k Bohu a láska k bližnímu.

                Jak na to? Musíme upřímně přezkoumat, jak vypadá náš poměr k Ježíši. Někteří možná budou muset s láskou přijmout Ježíše, kterého vyhostili ze svého života. Jiní pocítí, že je že naléhavě třeba brát vážněji jeho požadavky. U jiných, kteří už jdou po této cestě půjde o to, aby si jej znovu zvolili tak, e udělají nějaké zvláštní předsevzetí (které samozřejmě splní). Důležité je, abychom se všichni obrátili anebo znovu uvěřili.

 

                Jedno je jisté: náš ranami posetý svět může uzdravit jedině Ježíš. On žádá na svých učednících, abychom jej nechali v sobě žít. Křest nám daroval jeho život, ale je nutné, abychom my s ním rozhodně spolupracovali. Boží zákon, evangelium se vším, co od nás vyžaduje, nelze žít a přitom slevovat anebo jej rozřeďovat. Budeme-li jej žít naplno, zakusíme jeho přetvářenící moc.

 

 

 

 

 

 

 

VÍRA V JEDNOHO BOHA - I. PŘIKÁZÁNÍ

 

                V tomto roce vykoupení jsme nabádáni, abychom provedli zásadní změny v našem životě. Není to nic nového. Sv. Marek (1,14 - 15) píše: „A Ježíš hlásal Boží Evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."

                Co se od nás očekává? Abychom žili podle víry! Je nutné aplikovat v našem životě to, co věříme. Nelze od sebe oddělovat věrouku a mravouku, víru a praktický život.

                Kristus nepřišel zrušit Boží zjevení Starého Zákona, ale naplnit je. Nebylo by správné hledat křesťanskou morálku jednostranně v Desateru, nebo v jeho pouhém výkladu. Nebylo by však ani správné desatero přezírat nebo popírat jeho zavazující sílu. Naplnění starozákonního desatera můžeme nejlépe vidět v Ježíšově horském kázání (Mt 5 - 7) a v Jeho řeči na rozloučenou (Jan 13 - 17).

                Zamysleme se tedy nad tím, co v dnešní době od nás vyžaduje první přikázání Desatera - V jednoho Boha věřit budeš! - právě ve světle Evangelia.

                Bůh nám ve svém Synu - Ježíši, který se stal člověkem, ukázal dokonalý obraz sebe sama. Tak první přikázání Desatera pro nás tedy prakticky znamená základní pobídku, abychom se ve všem dívali na Ježíše Krista, jeho poslouchali a snažili se vždy lépe poznávat jeho, a tak i nebeského Otce.

                Starozákonní zákaz obrazů, obsažený v I. přikázání, má pro nás jiný smysl, platit však nepřestal. Stále totiž trvá nebezpečí, že si vytvoříme falešný obraz Boha. Toto nebezpečí můžeme překonat hlubokou vírou, stálou snahou pokorně přijímat zjevení a rozumět mu v souladu s učitelským úřadem Církve, a zachovávat je. Na základě toho se musíme snažit v sobě stále vytvářet obraz Kristův.

                Vytváříme-li falešný obraz Boží, jsme-li tvrdého srdce a rigorističtí, a k ospravedlnění toho se odvoláváme k Bohu. Falešný Boží obraz nabízejí ti křesťané, kteří obhajují svou ztrnulost, svůj nedostatek pohotovosti k bdělosti a otevřenosti tím, že se odvolávají na věrnost k Bohu. Kteří si vytvořili představu o dokonalosti podle svých měřítek a podle toho hodnotí ostatní. Kteří odloučili víru od lásky, protože víra bez lásky činí člověka fanatickým, tvrdým. A my nesmíme být tvrdí, vždyť Bůh je láska sama. Jak můžeme my někoho zatracovat, odsuzovat, když i za něj zemřel Kristus, a nevíme, zda právě ten, koho odsuzujeme, nebude povolán v poslední chvíli, aby se mu dostalo téže odměny, jako těm, kteří nesli břímě „dne i horka".

                Opravdový Boží obraz vytváříme, snažíme-li se ve všem jednání ukazovat milosrdnou, promíjející, shovívavou lásku Boží, a máme-li přitom pokorné vědění, že jsme ještě daleko od cíle - být co nejvěrnějším obrazem Božím.

                Skutečnost, že církvi Nového Zákona je dovoleno vytvářet náboženské obrazy zavazuje k tomu, abychom bránili šíření náboženských kýčů, sentimentálních a zpitvořených obrazů, které urážejí vkus a zvláště v dnešní době od Boha spíše odvádějí.

                Opravdoví věřící, opravdoví učedníci Kristovi, kteří se naučili dívat na Krista jako na Boha a jako svůj vzor, budou v každém bližním poznávat skrytý obraz Boží. I v těch, kteří byli lidskou zlobou zbaveni nebo se sami zbavili důstojnosti. A budou se snažit, aby i pro tyto lidi Boží obraz zářil. Proto budou opravdoví učedníci Kristovi stále aktivně spolupracovat při ochraně lidské důstojnosti, při ochraně důstojnosti ženy.

               

 

 

Desatero se velmi důrazně vyslovuje proti obrazům vyřezávaným ze dřeva - idolům pohanů. „Nebudeš se jim klanět, nebudeš jim sloužit!" (Dt 5, 9). Modlami moderního světa jsou kariéra, majetek, auta, filmy, televizní pořady, apod., zvláště pokud nás ovládají, pokud jim sloužíme.  Opravdoví učedníci Kristovi musí být v každé době na straně Kristově, který rozdrtil modly své doby, a lakotným úspěšným lidem vmetl do tváře neúprosně své „běda". Je třeba ukazovat pravé hodnoty, pravé hrdiny, a pravé světce, a to tak, že vždy a za všech okolností zůstává „Bůh všechno ve všem."

 

NEVEZMEŠ JMÉNO BOŽÍ NADARMO - II. PŘIKÁZÁNÍ

 

                V druhém přikázání Desatera Hospodin varuje starozákonní lid před zneužíváním a zbytečným vyslovováním Jeho jména. Horské kázání toto přikázání obnovuje a ukazuje, jak se máme k Bohu obracet, jak s ním máme hovořit.

                Vyslovujeme-li jméno Boží, nebo hovoříme-li o náboženství, musíme dbát na čistotu úmyslu, obrátit srdce i rozum k Bohu a mít na zřeteli jen a jen úctu k Božímu jménu, k Bohu.

                Znevažujeme Boží jmíno, konáme-li dobré skutky nebo modlíme-li se tak, aby to viděli druzí. Pán Ježíš zdůrazňuje, abychom nekonali dobré skutky okázale před lidmi, protože tím vyhledáváme čest svou, ne Boží.

                Ale obzvláště nám ukazuje v horském kázání, jak se máme modlit. Není třeba být mnoho mluvný - takoví jsou pohané. Patříme Bohu, proto jej máme o všecko v důvěře prosit a za všecko mu děkovat. Bůh k nám mluvil a mluví slovy prostými i vznešenými. Naše motlitba má  být odpovědí na Boží slovo. Má být nasloucháním Božímu poselství a prosbou, abychom rozuměli jeho darům a jeho vůli. Musíme se snažit, ab slova motlitby tak prostoupila naše myšlení a jednání, aby náš život se stal nakonec motlitbou. Vyvarujme se bezmyšlenkovitého odříkávání naučených motliteb.

Ty by měly být především kostrou, páteří našeho rozhovoru s Bohem. A na našem životě musí být vidět, že se s Bohem důvěrně stýkáme. Vždyť Kristus neslíbil nebeské království těm, kteří se modlí, ale těm, kteří plní vůli Boží. Proto je nutná jednota motlitby a života.

Čím více se budeme snažit Boží jméno poznávat, tím více nás bude toto jméno zavazovat k životu, který bude oslavou tohoto jména a pokorným uznáním naší závislosti na Bohu.

                Vzor motlitby nám ukazuje sám Ježíš v horském kázání v motlitbě „Otče náš". A tak jeho vlastní úvod - „Otče náš, jenž jsi na nebesích" - souvisí s vyznáním víry, s prvním přikázáním, tak první prosba - „posvěť se Jméno Tvé" - souvisí s přikázáním druhým. Touto prosbou se obracíme k Bohu, aby On sám oslavil své jméno činy, jimiž nás posvěcuje. Neboť Boží jméno na zemi je velebeno, jestliže jsme svatým Božím lidem.

                Motlitba „posvěť se jméno tvé" nebude míněna vážně, pokud se nebudeme snažit dělat svým životem čest Božímu jménu. Pokud budeme vyhledávat čest a uznání pro sebe. Motivací takového jednání nesmí být úcta vyplývající ze strachu, ale z lásky. S láskou a úctou se obracíme také k nebeskému Otci, když prosíme, aby přišlo Jeho království, království lásky a míru, a aby všude a vždy se splnila jeho vůle. Otcovské Boží jméno bude tak oslavováno, budeme-li s důvěrou prosit o denní chléb a o všechno, co potřebujeme; budeme-li důvěřovat v Boží milosrdenství, ale zároveň budeme jednat milosrdně s našimi bratry; budeme-li se vyhýbat pokušení a v pokušení se opírat o Boží milost. Naše vítězství na zlem - a to je možné jen s Boží milostí - j předehrou úplného a definitivního vítězství nad zlem a zlým duchem. Při každé motlitbě, ať prosíme o cokoliv nebo za cokoliv, děkujeme, musíme dbát, aby nám šlo především o uctění Božího jména - samotného Boha - a pak bude každá naše motlitba opravdu dobrá.

SVĚCENÍ SVÁTEČNÍHO DNE - III.PŘIKÁZÁNÍ

 

                Ve Starém Zákoně byla sobota dnem díků za lásku, kterou Bůh prokázal stvořením a všemi skutky spásy a lásky svému národu. Sobota byla výzvou k lásce k bližnímu, i k cizincům a sociálně bezprávným. Z toho plyne, že uctívání Boha a zachovávání sobotního klidu se mohlo Bohu líbit jen tehdy, jestliže šlo ruku v ruce se sociální spravedlností a láskou. Pravá láska je také rozhodující pro pochopení ducha zákona. Ježíš často na tuto skutečnost poukazoval a „stíral" zákoníky a farizee, že se nestarali o hlubší význam Zákona, tedy o bratrskou lásku. Ukazoval, že sobota je pro člověka darem z lásky od Boha, a proto úkony lásky porušována, ale naplňována.

                Přikázání o svěcení soboty obsahuje absolutní požadavek spojení úcty k Bohu s láskou k bližnímu. „Sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu" (Mk 2, 27). Neznamená to ovšem, že by člověk mohl kdykoli, svévolně, z egoismu přestupovat toto přikázání.

                V Novém Zákoně nastupuje místo soboty neděle. Křesťanská  neděle je povýšena nad starozákonní sobotu.

Na prvním místě už není pracovní klid, ale společná slavnost eucharistie, společná chvála Boží, stálá pohotovost ke křesťanské lásce vyvěrající ze společné oslavy velikonočních tajemství.

O každé neděli se shromažďujeme jako učedníci Kristovi okolo svého Pána a Mistra, abychom slyšeli jeho radostné poselství a poučení pro náš život. Shromažďujeme se okolo eucharistického stolu, který nám Kristus připravil, a přijímáme záruku jeho lásky. Tam slyšíme znovu a znovu:

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás."

                Dodržování křesťanské neděle nepociťujeme především jako přikázání. Neděle je den Páně. V neděli vstal náš Pán z hrobu, a přinesl poselství Mesiášského pokoje. V neděli sestoupil Duch svatý na apoštoly. Proto s radostí a vděčností se shromažďovala první křesťanská obec přednostně v neděli ke slavnosti velikonočních tajemství v eucharistii. Silou eucharistie a společným slyšením Božího slova se živí bratrská láska. Proto svolává církev své děti aspoň jednou za týden, a to práě v den Páně. Nedělní slavnost eucharistie je nabídkou vykupitelské lásky, tedy nesmírný dar. Jak bychom tedy mohli vidět v dodržování křesťanské neděle pouhé přikázání.

                Pro křesťanskou obec znamená nedělní slavnost nejen oslavu vzkříšení a seslání Ducha svatého, ale také jakýsi pohled kupředu vedený vnitřní radostí, společné očekávání Pána, který všechno přivede k naplnění.

                Zdá se vhodnější nezdůrazňovat dětem závaznost nedělního přikázání. Přibližme jim raději čest a štěstí, vyplývající z účasti na slavnosti eucharistie a pomáhejme jim podle věku a chápání tuto slavnost sledovat. Když ji pak dospívající člověk skutečně správně prožije způsobem povznášejícím srdce i mysl a porozumí veliké ceně nedělní eucharistické slavnosti, pak také pochopí, co se myslí v této souvislosti přikázáním a vážnou povinností.

                Je rozhodující otázkou svědomí, zda se snažíme nedělní slavnost velikonočních tajemství stále hlouběji poznávat a stále více ji prožívat. Na druhém místě je otázka nedělního klidu, přičemž jde především o to, zda si uděláme dost času k motlitbě a náboženskému rozjímání a neutápíme se v pozemském myšlení a vnějším pracovním shonu.

                               -Jak je to s povinností účastnit se nedělní mše sv.?

                               -Jak se to s možností konat některé práce v neděli?

                Účast na nedělní mši sv. je nesrovnatelně důležitější než zákaz služebních prací. Kde láska k bližnímu a správně chápaná láska k sobě samému ukazuje některou práci jako nutnou, smíme ji klidně vykonat. Nesmíme se ovšem nechat vést touhou po majetku ani všeobecným bezuzdným pracovním shonem, abychom z neděle neudělali pracovní den.

                Jasně poznaná povinnost lásky je také omluvou vůči povinnosti účastnit se nedělní mše sv.: např. péče matky o nemocné dítě, apod. Tím, že zde plní svou povinnost, je věrohodným způsobem spojena se slavností vykupitelské lásky. Omluvný důvod ovšem musí být dostatečně závažný. Dosavadní církevní právo vyžadovalo v pochybnostech si vyžádat dispenc od faráře či zpovědníka. V budoucnu bude asi praxe taková, že dospělí věřící se budou rozhodovat sami - samozřejmě po vážném zhodnocení pohnutek i předpokládaných následků pro ně i pro ostatní.

                V této souvislosti je vhodné připomenout si závažnost svátostí, jako viditelných a výmluvných znamení daru a příkazu křesťanského povolání.

Křesťanské svátosti jsou zvěstováním radostného poselství a zároveň obdařujícím zprostředkováním mravního příkazu jako daru. Se zaměřením na velikonoční tajemství smrti a vzkříšení ohlašuje Ježíš ve večeřadle velké přikázání: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás", a zároveň slibuje příchod Ducha svatého.

                Liturgické úkony nemají soukromou povahu, nýbrž jsou slavností církve, která je „svátostí jednoty" (Konst. O posv. Lit., čl. 26).

                Křest a biřmování budují mystické Tělo Kristovo. Svou zvláštní milostí a znakovostí jsou výzvou k pokřtěným a biřmovaným, aby všech svých schopností a propůjčených darů milosti používali ve službě lásky.

                Eucharistie je „znamením jednoty, svazek lásky". Otevřeme-li se milosti eucharistie, podstatně vyjadřujeme obnovené, vděčné ANO ke společenství a k plnění přikázání lásky.

                Ve svátosti pokání nám Boží smilování udílí naléhavý příkaz ke vzájemné, odpouštějící, milosrdné lásce.

                Svátostí manželství vychází Kristus vstříc křesťanským manželům ve svém svazku lásky a věrnosti. Pastorační instituce o církvi v dnešním světě o tom v čl. 48 říká: „On zůstává u nich, aby se manželé milovali ve vzájemné oddanosti a stálé věrnosti, tak jak on sám miloval církev a za ni se obětoval. Pravá manželská láska je přijímána do Boží lásky."

                Při svěcení kněží si Kristus volí apoštoly, kteří slovem i skutkem budou ohlašovat radostnou zvěst a svou pokornou službou budou povzbuzovat Boží lid, aby oslavoval Boha jednomyslností a bratrskou láskou.

                Ve svátosti nemocných posiluje Kristus ty, kdo svým utrpením jsou mu připodobňováni více než jiní. Tyto tajemné údy Tajemného Těla Kristova jsou středem pozornosti celé Církve, svým utrpením rozmnožují zásluhy Kristovy, které jsou pak rozdíleny celému Kristovu společenství.

                Svátosti nás důrazně učí, že bez všemocné Boží pomoci je nemožné jej i bližního milovat tak, aby to prospívalo ke spáse a že není možno dosáhnout spásy, nechceme-li v lásce přinášet plody - ke spáse bližního a Boží chvále.

               

 

 

 

 

 

CTI OTCE SVÉHO I MATKU SVOU, ABYS BYL DLOUHO ŽIV A DOBŘE SE TI VEDLO NA ZEMI - IV. PŘIKÁZÁNÍ

 

                Čtvrté přikázání má výjimečné postavení mezi ostatními, neboť pouze ono je spojeno s příslibem: „abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dá Hospodin, tvůj Bůh."

                Stvořitel dal rodině základní místo v řádu společnosti, a pouze ta společnost, která tento řád přijímá a zachovává jej, se může správně rozvíjet.

 

                Při výchově se toto přikázání často vztahovalo pouze na nezletilé děti, na které se vztahuje rodičovská autorita. Jakmile děti dospějí, jejich povinnost poslouchat přestává. Naproti tomu nadále platí povinnost vzájemného respektování, úcty a lásky. Čtvrté přikázání upozorňuje, jak jsou generace vzájemně propojeny a patří k sobě. Soužití generací se nevyjadřuje jen (strohým) slovem poslouchat, protože toto strohé slovo vede často k nepochopení, ale slovem ctít. Toto slovo ukazuje na vážnost poslání rodičů, protože přikázání ctít rodiče tím úzce souvisí s úctou, jaká patří Bohu. Znamená to více než uznávat. Ctít znamená chránit vážnost a čest, starat se o ně, naslouchat jejich slovu. Ctít znamená milovat!

                Počátky tohoto přikázání mají kořeny v hořkých životních zkušenostech soužití mezi generacemi: osamocenost starších lidí, jejich bída jsou-li nemocní, těžkopádní, slábnou-li jejich duševní a tělesné síly. Starý nebo nemocný člověk bývá považován za přítěž. Ze zkušeností víme, jak tvrdí a bez lásky mohou na sebe být příslušníci dvou generací. Právě proto neztrácí toto přikázání nikdy svůj smysl. Je zapotřebí živého kontaktu mezi lidmi. A to přepokládá na obou stranách náležitou trpělivost.

                Čtvrté přikázání se týká také rodičů!

Otcovství a mateřství neznamená jen zplodit nový život. Vyžaduje, aby rodiče při svých dětech stáli, aby život, který zrodili, nenechali jen tak bez pomoci, neopouštěli ho, ale starali se o něj. Odpovědnost za novou generaci se projevuje právě v tom, že se jí poskytuje pomoc k životu a samostatnosti. Dítěti je třeba pomáhat, aby se vyvíjelo vlastním způsobem, podle daných možností. Rodina je základním společenstvím. Především v ní může člověk a má zakoušet pravou, srdečnou lásku a tak se v odpovědnosti učit a otvírat druhým. V ní může vyrůst člověk, který je schopný lásky, žijící podle svého svědomí, jež se řídí základní hodnotou lásky a zůstává jí otevřené. Z tohoto hlediska je rodina normálně nenahraditelná.

V ní se především děti učí respektu vůči Ty, jakožto spontánní a zároveň disciplinované lásce.

                Rodiče, kteří tento svůj úkol přijímají a neutíkají od zodpovědnosti na své děti, přispívají k utváření budoucích generací a patří jim úcta a vážnost, jak přikazuje Desatero.

                Čtvrté přikázání ohražuje prostor rodiny, která je vůbec rozhodujícím společenstvím lásky. V uctivé lásce ke svým rodičům ctíme vzájemnou lásku rodičů, která je pramenem života a pramenem síly a pochopení pro dobrou výchovu. Konečně v ní vděčně ctíme i samotného Boha za dar života, který nám byl darován v lásce a pro naplnění v lásce.

 

 

NEZABIJEŠ - V. PŘIKÁZÁNÍ

 

                Formulace tohoto přikázání je jasná a stručná. Život je Božím darem a vlastnictvím. Při tom jej nechápeme pouze biologicky, ale ve všech souvislostech. Ochrana života znamená také ochranu cti a ochranu existenční základny života. V horském kázání se Ježíš zmiňuje o zákazu zabíjet a zostřuje ho: zakazuje nejen vraždu, ale i nenávist. „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: Nezabiješ; kdo zabije, propadne soudu. Ale já vám říkám: každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu" (Mt 5, 21 - 22).

                Nenávist zabíjí, láska plodí a živí život. A tak se zákaz zabíjet právem rozšiřuje i na základní lidské vztahy nenávisti a lásky. Nenávist je něco jiného než hněv. Hněv je známkou lidského vzrušení, které může být docela oprávněné. Vždyť i Kristus se rozhněval. Naproti tomu nenávist směřuje k odstranění druhého člověka. Hledat v každém hned přítele či nepřítele a svalovat na druhého vinu, to už je první krok k odstranění druhého člověka. V člověku vzniká sebestředný sobecký postoj, který neuznává zodpovědnost za druhého, a proto mu nechce dopřát ani životní prostor. Páté přikázání naznačuje, že v našem srdci může agrese dostat povahu zla, když se chce člověk sobecky prosazovat na úkor druhého. Není-li někdo snášenlivý, pohrdá-li druhým člověkem pro jeho politický názor, náboženské přesvědčení nebo rasový původ, až tehdy v něm vzniká postoj, který druhého člověka vedle sebe nestrpí: chtěl by ho zničit.

                Zamítat nenávist, vraždu a zabíjení a stavět se na stranu života, to předpokládá snahu odpouštět a milovat. Milovat i nepřítele.

                Život je Božím darem, to platí tak o životě v mateřském lůně, před jeho narozením. V našem státě je sice povoleno zákonem umělé přerušení těhotenství, to však nesmí být rozhodující pro mravní odpovědnost člověka za nenarozený život. Naopak. Čím méně chrání společnost nenarozený život, tím více je věcí každého křesťana, aby se správně rozhodl a sám nesl odpovědnost za ochranu života. Jak se snažíme konkrétní pomocí chránit nenarozený život? Jsme ochotni pomáhat službou nastávajícím matkám, podpíráme důvody k donošení dítěte, odmítáme jakoukoli diskvalifikaci nemanželské matky a nemanželského dítěte?

                Ochrana lidského života je velice mnohostranný úkol. Musíme mít neustále na mysli, zda neohrožujeme život a zdraví své nebo život druhých nezdravým způsobem života, nebo například bezohledností při dopravě. Zda nevyvoláváme svým jednáním konflikty, které mohou vést až k nenávisti. Je důležité poznat své slabé stránky, o nichž sám nevím, nebo spíše nechci nic vědět, ale které od druhých často vyžadují příliš a jsou jim na obtíž.

                Do pátého přikázání nepatří jen soukromé problémy, ale i zabíjení ve válce, trest smrti a vykořisťování lidí a národů. Ovšem zákaz nezabiješ se nemůže a někdy musí zdůrazňovat a vysvětlovat velmi paradoxním způsobem. Vzhledem k lidskému nerozumu je povinností státu chránit život a práva svých občanů, v krajním případě i mocí. Bránit se silou zbraní může však být posledním nejkrajnějším prostředkem. Skutečnosti, ve které žijeme, neodpovídá ani obhajoba nebo dokonce oslava války, ani naprostý pacifismus. Novozákonní zvěsti nejlépe odpovídá služba míru. Nejde jen o mírové jednání mezi národy. Služba míru začíná již tím, jak řešíme naše mezilidské spory a konflikty. Začíná v našem srdci.

                Je potřeba se vnitřně vyladit ke spolupráci. Je to možné jako důsledek společné odpovědnosti, bratrského smýšlení a lásky mezi lidmi. Pozitivní formulace zákazu zabíjet by tedy mohla znít: „Snažte se o to, co vede k pokoji." (Řím 14, 19)

NESESMILNÍŠ A NEPOŽÁDÁŠ ... - VI. a IX. PŘIKÁZÁNÍ

 

                Šesté Boží přikázání, jak je uvedeno v tzv. Desateru Božích přikázání v knize Starého Zákona (Ex 20, 1 - 17) zní: „Nesesmilníš" (doslova přeloženo nezcizoložíš).

                Smyslem tohoto zákazu byla a je ochrana manželského svazku. V době Starého Zákona šlo také o to uchránit vyvolený národ před nebezpečnými vlivy pohanství a pohanských kultů. Vždyť Izrael žil v prostředí, kde pohlavní život člověka byl zbožtěn a sexuální projevy, nebo dokonce orgie byly součástí kultu - tedy uctívání pohanských božstev. Cizoložství a sexuální uvolněnost neohrožovaly jenom manželství, které bylo ustanoveno Bohem („ Proto muž opustí otce i matku a přilne ke své ženě: oba budou jedním tělem." - Gen 2, 24), ale byla tím ohrožena i víra v jednoho pravého Boha. Ve Starém Zákoně jsou ovšem ještě i jiná pravidla a přikázání, která podrobněji stnoví řád v otázkách pohlavního života (např. Ex 22, 15; Dt 22, 14).

 

                Se šestým přikázáním úzce souvisí deváté: „nebudeš dychtit po domu svého bližního, nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu."

                Obsahem tohoto přikázání je zákaz chtivé závisti, ve které je kořen všeho zla. Chtivost totiž snadno přejde v čin a vede k přestoupení ostatních přikázání. Desatero je nedílný celek. Přestoupení jednoho přikázání má za následek porušení i dalších, ale především porušení Boží vůle.

                Bůh dal člověku svět, aby jej ovládal a tak měl účast na Božím stvořitelském díle. Člověk vytváří nové věci, využívá přírodních zákonů, vytváří i umělecká díla; Bůh však dal člověku i možnost, aby se podílel na jeho otcovství, aby člověk měl účast i na stvoření nových lidských bytostí, které by potom jednou byly účastny jeho božského života, které jako Boží děti by byly dědici Božího království a věčného života s Bohem. Proto dal Bůh lidem obdivuhodnou pohlavní sílu. Jejím účelem je přivádět na svět nový život, ale je zároveň prostředkem, kterým muž a žena s Božím požehnáním se zcela odevzdávají jeden druhému v lásce a tak se navzájem doplňují, vytvářejí mezi sebou jednotu a také těsnější jednotu s Bohem.

                Pohlavní síla je dar, který nemůžeme využívat jen k vlastnímu prospěchu. Pohlavní schopnost nám byla dána k tomu, abychom sami sebe dávali jeden druhému v tělesném i duševním spojení, které má trvat po celý život..

Správné použití tohoto Božího daru je jenom v opravdové lásce. Těm, které milujeme, dáváme dary. Čím hlubší je láska, tím drahocennější je dar. Pohlavní schopnost se stává prostředkem, jímž muž a žena se dávají jeden druhému v lásce, která má své plody v nových lidských bytostech - dětech.

Spolupracují tak s Bohem při rozmnožování lidského pokolení a docházejí úplné jednoty duše a těla. Radost z naplnění, které manželé nacházejí v manželské lásce je odměna, kterou Bůh dává svým synům a dcerám, kteří přijímají povolání být manžely a rodiči.

               

Jak tedy máme zachovávat 6. a 9. přikázání, aby usilovali o ctnost a čistotu v pohledech, řečech, v myšlenkách i představivosti, aby se varovali všeho, co by je mohlo uvést do hříchu proti těmto přikázáním.

                Přitom by ale nebylo správné, kdybychom považovali pohlavní schopnost za něco nečistého, za co bychom se museli stydět. Je to věc posvátná, je to Boží dar. Stydět se musíme jen za zneužití tohoto daru. Každé zneužití i jenom v dobrovolných myšlenkách je hřích proti lásce a to nejen proti lásce k Bohu, ale i proti lásce k bližnímu. Porušení těchto přikázání (i všech ostatních) oslabuje lidskou schopnost odporovat pokušení. A když člověk odmítne nebo nevyužije Boží pomoci a milosti ve svátosti smíření, stále hlouběji se zaplétá do hříchu, zpočátku snad jen lehkého, ale později i těžkého. Konečné důsledky pokud se týká 6. a 9. přikázání bývají pak katastrofální. Vznikají nenapravitelné škody v lidských vztazích, jako je např. rozbití rodiny, děti bez jednoho rodiče nebo půjčované na víkend, narušená výchova dětí a podobně. Ještě horší je však narušení vztahu k Bohu a odmítnutí Boží lásky.

                Jestliže toto nepochopíme, mohou se nám zdát Ježíšovy požadavky v jeho horském kázání příliš náročné. Ježíš ale dobře ví, co od nás žádá a proto to žádá, když říká: „Slyšeli jste, co bylo řečeno: Nebudeš cizoložit. Já však říkám: každý, kdo kdo se dívá na ženu s žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Svádí-li tě tedy pravé oko, vyrvi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvé tělo přišlo do pekla." (Mt 5, 27 - 30).

                Pán Ježíš zde užívá obrazných a trochu nadnesených výrazových prostředků, které ale velmi dobře vyjadřují to, co od nás žádá. Musíme být ochotni obětovat všechno, i to co je pro nás nejvzácnější, než abychom se dopustili hříchu, tím, že bychom v lásce dali přednost něčemu nebo někomu před láskou k Bohu, který je naším Otcem a nekonečně nás miluje.

 

SEDMÉ PŘIKÁZÁNÍ

 

                Sedmé přikázání nám připomíná, že všechny pozemské věci a naše osobní schopnosti jsou dary Jednoho Stvořitele a Otce, se zřetelem na lásku mezi lidmi. Jen kdo se snaží všechno vděčně přijímat od Boha jako dar lásky a dáva to do služeb společenství, může být opravdu spravedlivý, ze všeho se těšit.

                Přinesl jsem si z obchodu nový vysavač. Plný nadšení jsem jej zapojil do zásuvky a ...nic! Zřejmě vadný výrobek. Cítím se podvede, okraden. Kdo mě okradl? Člověk, který liknavou prací způsobil vadu, nebo odbytá vstupní kontrola výrobku?

                Najednou si uvědomuji, že význam tohoto přikázání nespočívá pouze v tom, že si přivlastním věc, která mi nepatří. Okrást druhého mohu i svojí odbytou a nespolehlivou prací. Uvědomujeme si to všichni na svém pracovišti? Zamysleme se, jak hospodaříme s hodnotami, které patří nám všem! Nevycházíme snad z postoje, že co je všech, je vlastně ničí? Nejrafinovaněji je skrytá krádež v tom, že často neděláme, co bychom měli dělat, a zpronevěřujeme se poslání, které nám dává Pán.

                Připravit bližního jde nejen o hodnoty hmotné, ale i duchovní. O přátelství, svobodu, lásku. Příliš lehce jsme hotovi při zpytování svědomí.

                Umíme obírat o čas. Sami víme, jak mnohdy planá slova dovedou ukrajovat z tohoto Božího daru.

                Častokráte svým odsouzením bližního dokážeme vzít naději, poskytnout šanci k jeho obrácení. Svým životem můžeme připravit o víru mnoho svých bratří a sester nebo těch, kteří doposud tento dar hledali.

                Velikým darem je lidská svoboda. Umíme ji u druhých respektovat, nebo si je rádi zavazujeme úslužností, dary a sliby? Nedáváme druhým pocítit svůj dar jako odměnu, neosobujeme si zvláštní nárok na uznání?

                Ježíšovo přikázání je: Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Dejme si pozor, abychom své bližní neokrádali o lásku. Můžeme říci, že smyslem přikázání - především těch, jež jsou na druhé desce desatera - je ochrana této lásky.

                Mějme na paměti, že v novém Zákoně se projednává a prohlubuje obojí cíl, ke kterému toto přikázání směřuje: ochrana osobní svobody člověka a správné hodnocení majetku.

 

NEVYDÁŠ KŘIVÉ SVĚDECTVÍ PROTI SVÉMU BLIŽNÍMU - VIII. PŘIKÁZÁNÍ

 

                Přikázání „Nevydáš křivé svědectví" není pro nás tak aktuální ve vyjímečné situaci, která nastává při jednání v soudním procesu. Denně vystupujeme jako svědkové, žalobci nebo soudci chování jiných. Tady se od nás vyžaduje, abychom zacházeli se slovem obezřetně. Přikázání nás vede, abychom nejen křivě nevypovídali, ale ani nepoškozovali dobrou pověst bližního. To se při hovorech běžně stává. Zničit dobrou pověst - tak ničivá je síla slova, které s farizejskou pýchou rozmazává chyby druhých. Člověk nechce uznat svou vinu, chce ji svalit na druhého, na nějakého obětního beránka. Hodí se k tomu kterýkoli bližní. Pověst zachráněná svalením viny na něj, přežívá za ceny zničení pověsti druhého.

                Lež žije z práva, které přísluší pravdě, a ze zdání pravdy. Nemusí se říkat jen něco nesprávného: už vynecháním něčeho, mlčení, vytržení nějaké výpovědi ze souvislosti může podstatně zkreslit skutečnost.

                Konat pravdu s láskou - to je přikázání pro náš život. Předpokládá správně slyšet a naslouchat. Naše vnímání si vybírá: tím se zkresluje skutečnost, špatně pochopíme, co jsme slyšeli, a pak to také špatně předáme. Schází nám soustředěnost, která je zvláštním druhem kázně a předpokladem, abychom brali skutečnost a lidi, s nimiž se setkáváme, tak, jak jsou a přijímali je. Pravdivost se neobejde bez trpělivého naslouchání a bez snášenlivosti, která bere na vědomí i nepříjemné názory. Člověk může, aniž to pozoruje, před pravdou zavírat oči a tak se sám obelhávat.

                Nejnebezpečnější je však nepravdivost tehdy, když o ní vůbec nevíme, v životní lži, když si člověk něco namlouvá. I zasněný život, který žije mimo skutečnost, způsobuje, že toho člověk mnoho nedokáže. Pravda a život patří k sobě.

                Stejně tak pravda a láska jsou na sobě závislé. Řekne-li se pravda tak, že je proviněním proti lásce, nesplní svůj úkol vůči bližnímu. Jaká nenávist je ve slovech: „Já mu ale povím pravdu!" Musíme brát v úvahu co druhý může snést. Nemůžeme před něj postavit pravdu hlava nehlava a ještě se odvolávat na to, že musíme říct pravdu „vhod či nevhod." Tím neplníme, co se od nás skutečně vyžaduje. Konat pravdu a lásku vyžaduje patřičný citlivý přístup. Znamená to uvážit, zda je ten, kdo má pravdu, slyšet, ochoten ji přijmout a čeho je schopen. Ani lež, ani překotně řečená pravda nikomu nepomůže. Nemilujme slovem a jazykem, ale skutkem a pravdou.

                V životě ovšem nastanou i situace, kdy je nutno brát prostředek klamání jako menší zlo. Kdykoli někdo násilím vymáhá pravdu, aby tím ohrozil bezpečí nevinných lidí, naní naší povinností vypovídat pravdu. Nelze ani zastávat zásadu, že lhář si zaslouží jen lež.

                Nezapomínejme také na Kristova slova: „nesuďte, abyste nebyli souzeni." Osvobozují nás od soudů o tom, či onom. Musíme si zvyknout ve všem vidět Ježíše. Tak se naučíme milovat láskou, která všechno omlouvá, nad nikým nezoufá a všechno vydrží.

                Písmo nazývá ďábla otcem lži a vyzývá nás, abychom odložili lež mluvili pravdu. Neboť kdo koná pravdu, přichází ke světlu. Ve zjevení sv. Jana se říká o vykoupených, kteří následují Beránka: „V jejich ústech se nenalezla lež."

 

DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ

 

                V porovnání s ostatními přikázáními vypadá zákaz „nepožádáš" méně důležitě. Zřejmě se zde odsuzují pouhé hříšné myšlenky.

                Ve svém původním významu se toto přikázání nevztahuje jen na tužby a přání, na hříšné myšlení v protikladu k hříšnému skutku. Desáté přikázání se vztahovalo na všechny skutkové přečiny, kterých kdo použije, aby se zmocnil majetku bližního.

                V horském kázání se zdůrazňuje duchovní chápání teorie tohoto příkazu, a dále se tím zabývají listy pastorální:

„Ti, kdo chtějí zbohatnout, upadají do pokušení a do léčky, do mnohých nerozumných a škodlivých žádostí, které vrhají do zkázy a záhuby." (1 Tim 6, 9)

                Touha po něčem může mít pozitivní i negativní obsah. Samo slovo „žádost" má už negativní příchuť. Také Nový Zákon vidí touha člověka po Bohu, a podobně se ukazuje i pozitivní význam tužeb: „Proto vám říkám: o čem budete v modlitbě toužit, věřte, že obdržíte a bude vám to dáno." (Mk 11, 24)

                Lidská touha po majetku, po penězích a po uznání je rozhodující hybnou silou osobního výkonu i hospodářského růstu. Jestliže však tužby, které jsou samy o sobě něčím pozitivním, soustřeďují se pak již jen na výkon a spotřebu, děje se právě to, co se zakazuje v prvním přikázání: pozemské hodnoty se stávají modlou. V desátém přikázání jde tedy o to, jakou hodnotu a místo mají hmotné statky, a jaký smysl a náplň má lidský život vůbec. Točí-li se tužby člověka pouze kolem hodnot vitálních, pak tyto hodnoty brzy zatlačí do pozadí základnější a hlubší hodnoty lidského života, a stupnice hodnot se u toho člověka posune.

                Desatero vyústuje svým posledním přikázáním do všedního života a připomíná lidem, aby se ptali po smyslu věcí.

                Pudové záležitosti a tužby patří k člověku. Neuhasitelná žízeň po životě se nesmí ztotožňovat s hříchem. Člověk musí umět v sobě nosit rozličné touhy, zkoumat je a uplatňovat. To však neznamená, že má povolit každé tužbě a dychtivě se poddat chvilkovému štěstí. V biblických textech a „čistém srdci" jde právě o tříbení lidských tužeb.