Na Levém Hradci dnes začala už XXIX. pouť - 2008 - Zpoceni, ale spokojeni

Pátek 8.2.2008

Nevím, jestli to platí o většině národa, ale určitě to platí o polovině procenta z jednoho promile občanů. Z tohoto jednoduchého výpočtu vyjde 50 lidí. Přesně tolik jich bylo večer 8. února v kostele sv. Klimenta na Levém Hradci, kde byla děkovnou mší svatou zahájena 27. pěší pouť z tohoto místa spjatého se sv. Vojtěchem - na Velehrad, organizovaná františkánskými terciáři pod vedením Františka Reichela a Libora Gottfrieda. Zároveň to je 8. ročník hvězdicové pouti ze všech 8 světových stran.

V kázání jsem připomněl, že sv. Ludmila byla pokřtěna na Velehradě, tam se narodila znova z vody a z Ducha svatého. Tím se pro ni ale i pro naše předky Velehrad stal rodným údolím. Ale i zde na kopci nad Vltavou máme rodné údolí, i zde byly křtěny další generace prvních křesťanů české krve. Nakonec naším osobním rodným údolím je každá křtitelnice. A my si ji můžeme symbolicky připomenout, když se budeme modlit Otče náš jako svatý František, s rukama obrácenýma vzhůru, k Bohu, Nejvyššímu a mocnému Pánu, kterému však od křtu svatého můžeme říkat Otče a tykat mu.
A v žalmu 27. (podle hebrejského počítání) ve verši 8. čteme: Hledám tvou tvář. Ta půlstovka hledala skutečně Boží tvář, aby Dárci všeho poděkovala za dar víry, kterou apoštolé přinesli na Velehrad a která pak byla přenesena přes Levý Hradec do Čech. Na něm žila svatá Ludmila, která pak vychovala sv. Václava. Proto poutníci také prosí o zachování víry v národě, o její a tím i jeho obnovu.

 A proto šlapou, až se z nich kouří, vždyť první tři etapy - ta páteční z Levého Hradce až na Chodov a pak dvě až do Sázavy - byly za tak teplého počasí, že by člověk nevěřil, že je teprve únor. Jindy se kouřilo od pusy, letos z rozehřátých těl, protože všichni se navlékli jako v zimě.
Z Levého Hradce jsme vyrazili za šera a zanedlouho jsme procházeli noční Prahou. Je pravda, že mnozí při setkání s metrem do něj sestoupili a jeli domů. Ti, co přijeli zdaleka, z Moravy a dokonce až ze Slezska, však neměli kam jít a proto s nejvěrnějšími pokračovali dál. Bylo nádherné vidět světla budov odrážející se v klidné hladině Vltavy. Po půl dvanácté v noci nás do Chodova dorazilo 16. Čtyři se rozjeli domů a nás dvanáct přespalo na zemi či na gaučích ve farním sále. Opět jsme na vlastní kůži poznali, že chodovská fara je ideální místo pro chodce poutníky.

V sobotu 9.2. jsme s farníky byli  Chodově

na ranní mši svaté, navštívili nové komunitní centrum a vyrazili na jihovýchod kolem vesniček, z nichž se v posledních deseti letech stala satelitní městečka. Slunce svítilo, proti nám jezdili mladí i staří na kolech i na koních, občas měli oplzlé či opilecké narážky, ale už jen třetina stovky poutníků vesele pokračovala dál. Mně osobně nebylo moc veselo, zdálo se mně, že se potím spíše kvůli nachlazení a zvýšené teplotě vnitřní a ne vnější, uvažoval jsem, že na některé lince sednu na autobus a pojedu metrem domů, ale čerstvý vzduch vyfouká z člověka všelijakou nedobrotu.
V poledne jsme se modlili Anděl Páně u kříže v polích za Osnicí. Byl pěkně opraven, dojem kazil jen německý název firmy na podstavci, protože ten sem byl přenesen ze zrušeného pomníku na hřbitově. Další díl, na kterém býval dříve český nápis, už nahrazen nebyl. Kousek dál jsme navštívili venkovský kostelík. Památky uvnitř byly tak úžasné, ale stav zvenku tak ubohý, že jsme se nezmohli na víc, než pokývat hlavami jako správní turisté.
Večer jsme však došli do Velkých Popovic a šťastně minuli pivařský ráj. Došlo nás 29, někteří zase jeli domů do Prahy, ale 13 nás zamířilo do rodiny, která hostila první ročník. Tehdy před 26 lety to bylo riskantní, letos to byly hody, sice bez perníkových srdcí, ale zlaté srdce paní domu a její šikovné ruce, to nemá konkurenci. Na spaní si nás rozdělili ještě s jednou štědrou a pohostinnou rodinou a obě skupiny spaly, jako když do vody hodí.

V neděli 10.2. ráno jsme byli ve Velkých Popovicích na mši svaté.

 Sloužil jsem ji za své farníky, které jsem přenechal svým dvěma obětavým kaplanům. Byli ochotni to vše vzít za mne, ale řízením Božím se u nás doma stavil ještě jeden bývalý kaplan, který měl zrovna volno, takže tam nakonec byl plný stav z hlediska kněží. Zde byl stav lidí dvojnásobný než obvykle, zhruba padesát lidí, z toho však polovina poutníků. Když jsem se od oltáře díval na ně všechny díval, pochopil jsem, co to je česká církev. Hlouček lidí choulících se k sobě zimou. A obdivoval jsem, kolik vnitřní síly potřebují, aby obstáli v těchto nehostinných podmínkách.
Ta skutečná zima v kostele překvapila zvláště moravské poutníky, kteří jsou navyklí na větší teplo v kostele. Zde to však bylo chladné i po stránce vnitřní: krásná postní mešní píseň, kterou zpívalo deset procent lidí. Z úplně prostého důvodu. Je sice hezká, ale těžká. Přitom by snad kostel nespadl, kdyby v něm den před 150. výročím zjevení v Lurdech zaznělo lurdské Ave. To by se přidali i ti, kteří neměli kancionály a nemají schopnost vyzpívat všechny ty starobylé a složité nápěvy z kalvínských dob. A víme, že ty poutní písničky zahřejí u srdce vždycky, a někdy i zvnějšku.

V kázání jsem připomněl s ohledem na čtení o prvním a druhém Adamovi - Kristu, který dal do pořádku, to co ten první s Evou pokazili, že na křtu není hlavní to, že se rodina sejde a dokonce ani to, že děťátko je přijato do rodiny Boží. Z podobných důvodů se dělají i slavnosti občanské, kterým se urážlivě říká křest, kdy se sejdou lidé při příležitosti dokončení nějaké knihy či konečného vylíhnutí mláděte u nějaké vzácné samice v zoo a také je vítají do společnosti.
Při svátosti křtu, tedy při svatém křtu jde hlavně o smytí dědičného hříchu, který si od prvního Adama neseme, a který druhý Adam zničil na kříži. Proto je křest ponořením do jeho smrti a vzkříšení.
Pak jsem připomněl, že nic není náhoda, ale všechno je řízení Boží, podobně jako nic není samozřejmost, ale všechno je dar. Proto děkujeme za to nádherné počasí. Proto jsme rádi, že na své pouti z Levého Hradce na Velehrad máme nedělní zastávku právě u Panny Marie Sněžné. Vždyť z Velehradu do jejího chrámu v Římě donesli svatí Cyril a Metoděj bohoslužebné knihy a tam byly schváleny. Uvědomujeme si také, že je těsně před výročím Zjevení v Lurdech, kde Panna Maria řekla, že je Neposkvrněné Početí, tedy s trochou básnického vyjádření „sněhobílá". V Lurdech také učila svatou Bernadettu modlit se růženec. I my se jej modlíme během celé pouti a jak řekla jedna poutnice, sypeme kuličky růžence po celé české i moravské zemi. Mohlo by se také říci, že to jsou kapky, kterými svlažujeme svou vlast, duchovně vyprahlou. Kapky radosti, když se právě za naši vlast modlíme první růženec, kapky světla při druhém, kapky bolesti při třetím. I to je důležité, protože, jak řekla jedna z vás, sestry, vše dobré musí bolet. A kapky slávy při čtvrtém růženci, které jsou vlastně pozvánkou ke slávě Otce v nebi, kam chceme jednou dojít, protože každý z nás, nejen ti pěší, poutníkem je k věčnosti.

Po mši svaté nás už bylo jen čtvrt stovky, tedy čtvrt procenta z jednoho promile našich občanů, ale bylo to pořád víc jak dvacet. Když je psáno, že pět spravedlivých by bývalo stačilo k záchraně Sodomy, snad jsme my svým dílem přispěli k tomu, aby dědictví otců nám bylo zachováno, a my abychom je žili a tím byli sami živým dědictvím, které pak jako sůl oživí chuť celého národa.

Před polednem jsem měl důležitý hovor s jedním poutníkem o jeho vstupu do kněžského semináře.
Anděl Páně jsme se modlili u sv. Václava v Hrusicích a ve čtyři jsme končili na Sázavě u sv. Prokopa. Bylo sice zavřeno, jeden z vlaků na východ nám ujel těsně před nosem, ale pomocí autobusu jsme jej dohonili. Opravdu nic není náhoda, všechno je řízení Boží. A za všechno máme děkovat. Především za víru, naději a lásku.