Patroni spolků, stavů, řemesel, umění .... - H) Patroni květinářek a misií, ekologů, chovatelů drůbeže, vyhnanců, obuvníků, dřevorubců, krejčích a kožešníků, sklářů i sklenářů, hrobařů, knihkupců a knihařů..... a nového roku

Sv. Terezie Ježíškova, patronka květinářek a patronka misií, 1. října
Sv. František z Assisi, patron ekologů, 4. října
Sv. Terezie Ježíšova, patronka všech karmelitánů, 15. října
Sv. Havel, patron chovatelů drůbeže, 15. října
Sv. Hedvika, patronka vyhnanců, 16. října
Sv. Kryšpín, patron obuvníků, 25. října
Sv. Šimon, patron dřevorubců, 28. října
Sv. Juda Tadeáš, patron a přímluvce lidí v naléhavých potřebách, 28. října
Sv. Martin de Porres, patron sociálně nespravedlivě postižených a obětí rasové nesnášenlivosti, 3. listopadu
Sv. Martin, patron krejčích, kožešníků a všech, kdo se starají o oděvy, 11. listopadu
Sv. Alžběta Uherská, patronka vdov a sirotků,19. listopadu
Sv. Klement, patron námořníků, 23. listopadu
Sv. Ondřej, patron obchodníků s rybami, 30. listopadu
Sv. František Xaverský, patron misionářů a tisku, 3. prosince
Sv. Lucie, patronka sklářů i sklenářů, 13. prosince
Sv. Lazar, patron hrobařů, 17. prosince
Sv. Štěpán, patron kameníků a zedníků, 26. prosince
Sv. Jan Evangelista, patron knihkupců a knihařů, 27. prosince
Sv. Neviňátka betlémská, patroni dětí, 28. prosince
Sv. Silvestr, patron dobrého nového roku, 31. prosince 

Sv. Terezie Ježíškova, patronka květinářek a patronka misií, 1. října

Narodila se r. 1873 v Normandii (severozápadní Francie). Když jí bylo 3 a půl roku zemřela jí matka a otec se odstěhoval do Lisieux, tam jako patnáctiletá vstoupila ke karmelitkám a přijala jméno Terezie od Dítěte Ježíše a od Svaté Tváře. Tak je úředně zapsána v kalendáři. Na rozdíl od románských jazyků může čeština vyjádřit zdrobněle i jména, proto ji u nás často nazýváme Terezie Ježíškova. Vynikala pokorou, evangelní prostotou a důvěrou v Boha. Na svou cestu „duchovního dětství" uváděla také novicky. Zasvětila svůj život modlitbě, sebeobětování za spásu duší, za kněze a za misie. Z těchto důvodů je velice oblíbena a uctívána a v každém katolickém kostele najdeme její sochu. Onemocněla tehdy smrtelnou tuberkulózou. Říkala, že si pro ni nepřijde smrt, ale Pán Ježíš. Zemřela 30. září 1897. V roce 1925 byla prohlášena za svatou, v roce 1927 za patronku misií a v roce 1997 za učitelku církve. Svátek má 1. října a je zobrazována v karmelitánském šatě: hnědý hábit s bílým svrchním pláštěm a černým závojem na hlavě. V náručí má vždycky růže, protože říkala, že po smrti se bude ještě více modlit a na zem pošle déšť růží. Proto je patronkou květinářů a květinářek.

Sv. František z Assisi, patron ekologů, 4. října

Narodil se v roce 1182 v Assisi ve střední Itálii (jeho křestní jméno bylo Jan). Jako syn bohatého obchodníka s látkami prožil bouřlivé mládí. V roce 1206 se rozhodl žít v úplné evangelní chudobě, odešel z domova a žil jako potulný mnich. Když začal kázat v Assisi, přidalo se k němu několik následovníků; tak vzniklo první františkánské společenství (1209). Se sv. Klárou založil řád klarisek pro ženy (1209). Pro laiky toužící žít ve světě podle františkánských ideálů založil společenství »třetího řádu« (1221). Poslal také několik skupin bratří do různých krajin Evropy. Sám se na svých apoštolských cestách dostal až do Palestiny, Sýrie a Egypta, kde kázal před sultánem (1219-1220). Ke všemu, co podnikal, si žádal souhlas církevních představených - jako například když se souhlasem papeže postavil na vrchu Grecciu o vánocích 1223 první živé jesličky. Poslední léta prožíval v ústraní. Na hoře La Verna dostal v roce 1224 stigmata, to jest otevřené rány na stejných místech těla, kde je měl Kristus. To ho k němu ještě víc připodobnilo. Krátce nato složil svůj Chvalozpěv všeho tvorstva. Zemřel 4. října 1226. Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.
Jako patron nejlépe „sedí" ekologům, právě pro svůj přístup ke stvoření, jak jej vyzpíval v tom chvalozpěvu, který se také nazývá Píseň bratra slunce (italština nezná střední rod a slunce je v ní rodu mužského - vzpomeňme na Dům u dvou slunců v Praze). Je důležité, že v této básni František oslovuje každou část přírody jako bratra a sestru, pouze Bohu Stvořiteli říká Nejvyšší Pane a všechny živly vybízí, aby svého Pána chválily. Nejde tedy o žádné zbožšťování hmoty či klanění se Zemi nebo zbožné objímání stromů. I sestře tělesné smrti adresuje stejnou výzvu v poslední sloce, složené těsně před tím než umřel. Je také patronem mnoha jiných zaměstnání a spolu se sv. Kateřinou Sienskou je hlavním patronem Itálie.

Sv. Terezie Ježíšova, patronka všech karmelitánů, 15. října

Narodila se v roce 1515 v Avile v dnešním Španělsku, proto se jí říká Terezie z Avily, úředně je v kalendáři uvedena jako Terezie Ježíšova a někdy se také říká Terezie Velká. Byla to opravdu velká reformátorka karmelitánského řádu. Když do něho vstoupila, prožívala nejprve období vážného onemocnění a neklidu. V roce 1557 se rozhodla vyloučit ze svého života vše, co by ji odvádělo od Boha. Ponořila se do hluboké vnitřní modlitby, založila mnoho reformovaných klášterů ženských a nepřímo i mužských. Její spisy se staly školou modlitby, zároveň jsou ukázkou klasické španělštiny. Je známa výroky: Ať tě nic neleká, ať tě nic neděsí, vše mine, jen Bůh se nemění. Na námitky pochybovačů říkávala: Chyba není nikdy na straně Boží. Zemřela 4. října 1582, ale svátek má 15. října, protože tento den v důsledku reformy gregoriánského kalendáře následoval po 4. říjnu. Je zobrazována v karmelitánském řeholním šatě. V ruce drží srdce nebo knihu, někdy také pero, šíp anebo důtky. Papež Pavel VI. ji jako první ženu prohlásil učitelkou církve. Je patronkou všech členů a členek karmelitánského řádu. Podobně to platí pro všechny ostatní řády: sv. Dominik je patron všech dominikánů a dominikánek atd. Uvádím zde sv.Terezii, protože karmelitáni vždy patřili mezi elitu církve.

Sv. Havel, patron chovatelů drůbeže, 15. října

Sv. Havel se narodil v Irsku kolem roku 550 a svůj rodný ostrov opustil asi čtyřicetiletý. S velkým misionářem svatým Kolumbánem a jeho druhy se vypravil na evropskou pevninu, aby zde obraceli místní pohany ke Kristu. Zpočátku nebyli úspěšní, často je vyhnali. Sv. Havel se nakonec usadil v pustině u Bodamského jezera v dnešním Švýcarsku. Žil tam jako poustevník a stal se žádaným rádcem lidu i kněží. Mnohokrát mu nabízeli vznešené úřady, ale on zůstal dál ve své poustevně. Zemřel 16. října 640 a je pohřben ve své poustevně. Po jeho smrti tam vznikl klášter St. Gallen (Gallus je latinsky Havel). Je zobrazován jako poustevník, někdy v mnišském šatě, s holí, někdy s medvědem. Podle legendy jednou přinutil medvěda, který mu chtěl sežrat jídlo, aby mu za trest nanosil dříví na zimu. Je mu zasvěceno mnoho kostelů ve střední Evropě, zvláště ve Švýcarsku a jižním Německu. Tradičně je uctíván jako patron chovatelů drůbeže a někdy i přímo těch opeřených tvorů. Možná proto, že v půli října už jsou domácí ptáci pěkně vykrmení a připraveni k pochutnání. Svatohavelské posvícení se někdy říká proto, že císař pán sjednotil datum připomínky posvěcení kostela na neděli po svátku svatého Havla. U nás je Havel i Havlíček časté příjmení.

Sv. Hedvika, patronka vyhnanců, 16. října

Narodila se v Andechsu v Bavorsku v roce 1174, provdala se za slezského vévodu Jindřicha, s kterým dala život sedmi dětem. Celý život pečovala o blaho lidu a jeho vzdělání ve víře. Ovdověla v roce v roce 1238, pak žila v klášteře v Třebnici, který založila. Tam v sedmdesáti letech zemřela a je tam pohřbena. Je zobrazována s modleme kláštera v ruce, často drží v ruce boty, protože podle tradice chodila vždycky bosá. V jejím rodišti se scházejí k modlitbám lidé vyhnaní kvůli své německé národnosti ze Slezska, kteří si ji vyvolili jako patronku.

Sv. Kryšpín, patron obuvníků, 25. října

25. října najdeme v kalendáři dvě jména, Kryšpín a Kryšpinián. Jsou to bratři, kteří se narodili ve šlechtické rodině v Římě ve 3. století, oba měli vlasy kudrnaté, což se latinsky řekne „crispus". Dostali se až do severní Francie, kde hlásali evangelium. Po nocích si vydělávali obuvnickou prací, živili se tedy jako ševci. Byli udáni, vyzváni k zapření víry a když odmítli, byli krutě umučeni. Jsou zobrazování v občanském oděvu s ševcovským nářadím nebo mučícími nástroji. V minulosti bylo mezi lidmi více ševců a proto i jejich patroni byli známější. Uctíváni byli také od jiných řemeslníků, dnes prakticky zaniklých: rukavičkářů, sedlářů, koželuhů, tkalců a dalších.

Sv. Šimon, patron dřevorubců, 28. října

Šimon, zvaný Horlivec (seznam v Lukášově evangeliu 6,13) nebo Kanenejský (seznam u sv. Matouše 10,4) je jedním z dvanácti apoštolů. První označení je z řeckého zélotes a druhé z aramajského qan´an, obě mají stejný význam a bývali tak označováni příslušníci bojovné skupiny zélótů, kteří chtěli uspíšit příchod Božího království na zem odbojem proti římské okupační vládě. Je proto pravděpodobné, že Šimon patřil mezi zélóty dříve než se stal Ježíšovým učedníkem. Další biblické zprávy o něm nemáme. Jsou i názory, že Šimon byl tím ženichem v Káně a proto mu říkali Kananejský. Ústních tradic o jeho dalším působení je více, jedna říká, že kázal evangelium a byl umučen tak, že byl rozřezán pilou. Proto je právě s pilou zobrazován. V Poetzmes v Bavorsku byla postavena dřevěná kaple k jeho cti. Stala se poutním místem poté, co jednoho dne syn místního tesaře spadl ze stromu a zůstal ležet jako mrtvý. Uzdravil se, když otec slíbil apoštolu Šimonovi novou kapli a také ji postavil. Z ní pak vznikl poutní kostel. Je patronem dřevorubců a všech, kteří pak dřevo zpracovávají. Jiná tradice říká, že Šimon hlásal evangelium spolu se sv. Judou v Persii a že tam byli ubiti kyjem. Jejich ostatky jsou uloženy pod oltářem sv. Josefa ve Vatikáně. V římském kalendáři mají také společný svátek 28. října, právě na náš státní svátek. Východní církev je však slaví odděleně - sv. Šimona 10. května a sv. Judu 19. června.

Sv. Juda Tadeáš, patron a přímluvce lidí v naléhavých potřebách, 28. října

Juda se v seznamech apoštolů objevuje jako Juda Jakubův (Lukáš 6,16) nebo Tadeáš (Matouš 10,3). Podle tradice byl bratrem apoštola Jakuba Mladšího, který byl příbuzným Pána Ježíše. Slova „jeho bratr" (Matouš 13,55) totiž mohou znamenat nejen rodného bratra, ale i bratra z prvního manželství, bratrance či jiného mužského blízkého příbuzného. Juda je také autorem jednoho krátkého listu.
Juda Tadeáš byl tedy příbuzný Pána Ježíše a proto se mu určitě podobal. To se znázorňuje tím, že má na hrudi jeho podobiznu. V ruce drží kyj, svůj mučednický nástroj. Jeho sochu u nás najdeme v každém katolickém kostele a je u ní vždy živo, protože je vzýván jako přímluvce v naléhavých potřebách. Vypadá to, jakoby měl zvláštní moc u svého i našeho Pána a Mistra. Sv. Brigita to vysvětluje takto: Mezi apoštoly byl ještě jeden Juda, pocházející z Kariotu, Jidáš Iškariotský, jak se většinou píše (Matouš 10,4), ten, který pak zradil. A Juda Tadeáš se styděl za to, že jeho jméno bylo tak pohaněno. Proto spojil Pán Ježíš jeho jméno s tak velkou důvěrou všech, kteří se dovolávají Boha a jeho Syna právě na přímluvu tohoto apoštola.

18. října je sv. Lukáše, patrona malířů, 20. října je sv. Vendelína, patrona pastýřů, 21. října je sv. Voršily, patronky učitelek, vychovatelek a dívčí mládeže - najdete je v jiných kapitolách tohoto článku

Sv. Martin de Porres, patron sociálně nespravedlivě postižených a obětí rasové nesnášenlivosti, 3. listopadu

Narodil se r. 1579 v Limě, hlavním městě Peru jako msyn španělského šlechtice a černošky. Vyučil se holičem ranhojičem. Vstoupil k dominikánům v Limě, kde nejdříve vykonával pomocné práce a pak mu byla svěřena péče o nemocné. Přičinil se o založení ústavu pro chudé děti, zvláště sirotky. K sobě byl velice přísný. Už za života byl vyhledávaným rádcem a přímluvcem u Boha. Zemřel 3. listopadu 1639 a jeho úcta se rychle rozšířila po celé Americe. Lidé si totiž vážili, že se staral o sociálně nejslabší a že byl první světec barevné pleti. Proto je patronem nejen těch, kdo trpí sociální nespravedlností a rasovou nesnášenlivostí ale i těch, kdo proti těmto chorobám společnosti chtějí něco dělat. Za svatého byl prohlášen v roce 1962.

Sv. Martin, patron krejčích, kožešníků a všech, kdo se starají o oděvy, 11. listopadu

Sv. Martin se narodil v místě, kam byl jeho otec převelen, a sice v Sabarii, dnešním Szombathely (česky někdy nazývaném Kamenec) v západní části Maďarska, nedaleko rakouských hranic. Jeho jméno znamená "bojovný". Martinovi rodiče byli pohané, ale on se brzy stal katechumenem, to znamená, že se připravoval na křest. Podle otcova přání byl v 15 letech přijat do armády a začala jeho cesta po Evropě. Přidělili ho k jízdnímu pluku (sv. Martin je proto zpodobňován na koni) a odvolali jej do Galie. Martin podle legendy přijel v době kruté zimy do otcova rodného Amiensu a uviděl před městskou branou polonahého žebráka. Rozťal mečem svůj vojenský plášť a polovinu dal žebrákovi. Celý mu dát nemohl, protože jedna polovina výstroje římského důstojníka byla „erární" a tu musel na konci služby vrátit. Pouze s tou polovinou, kterou si pořídil za své peníze, si mohl dělat, co chtěl. V noci pak měl sen, že vidí Spasitele, který říká: „Tímto rouchem mne přikryl dosud nepokřtěný Martin!" Martinova vize změnila celý jeho život. V r. 355 se dal jako 39 letý pokřtít a vzápětí opustil vojenskou dráhu. Ve francouzském městě Poitiers vyhledal věhlasného biskupa sv. Hilariaovi, jenž se právě vracel z vyhnanství z Malé Asie. Ten se mu stal učitelem a rádcem. Daroval mu pozemek pro založení poustevnické osady. V r. 371 již jako 55 letý byl zvolen biskupem v Tours ve střední Francii. Nechtěl přijmout úřad, před voliteli se ukryl v chlívku, kde byly husy, ty ho však prozradily. Od té doby jsou s jeho jménem spojovány. Dál však žil neobyčejně skromně. Při bohoslužbách odmítal sedět na svém biskupském trůnu a sedával na stoličce mezi svými pomocníky. Ostře vystupoval proti mravnostním přestupkům, naopak vycházel vstříc ubožákům a žebrákům. Vždy neohroženě hájil spravedlnost a poctivost. Na apoštolských cestách kácel pohanské modly a věnoval se vzdělávání prostého lidu v pravé víře, proto zaváděl duchovní správu po vesnicích. Když poznal, že smrt je blízko, jeho žáci ho prosili, aby je neopouštěl, ale on se modlil: „Pane, jestli mně můj lid potřebuje, neodmítám další práci, ale ať se stane tvá vůle." Žádali ho, aby neležel stále naznak, ale obrátil se na bok a ulehčil si. Martin jim řekl: „Bratři, nechte mě dívat se vzhůru, abych viděl svou cestu k nebi." Zemřel v Candes 8. listopadu 397 ve věku 81 let a byl pohřben 11. listopadu v Tours. Je uctíván jako patron vojáků, jezdců, kněží, žebráků, ale pro svůj nejznámější čin hlavně jako patron krejčích a všech, kteří se starají o teplé oblečení pro své bližní, i když se tím sami živí.

Sv. Alžběta Uherská, patronka vdov a sirotků,19. listopadu

Narodila se v roce 1207 ve východním Maďarsku (někteří tvrdí, že v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Její otec a matka sv. Anežky České byli sourozenci. Už jako dítě byla zasnoubena a od čtyř let vychovávána na dvoře svého budoucího manžela na hradě Wartburgu v Durynsku. Ve 14 letech se za něho provdala, prožila s ním 6 šťastných let a měli spolu 3 děti. Protože měla ráda chudé a štědře jim rozdávala, byla po manželově smrti byla z hradu vyhnána, odešla do Marburgu, kde žil její duchovní vůdce. Tam také dala postavit nemocnici, žila mezi členkami třetího řádu sv. Františka a sloužila nejchudším a nejubožejším. Zemřela 17. listopadu 1231 a 19. listopadu byla pochována. Za svatou byla prohlášena v roce 1235. Je znázorňována s kostelíčkem, růžemi nebo také chleby, protože jednou nesla tajně chleba chudým a když po ní chtěli, aby ukázala, zda zas nenese jídlo cizím, v zástěře se jí objevily růže. Byla a dosud je velmi uctívaná. Je patronkou vdov a sirotků.

Sv. Klement, patron námořníků, 23. listopadu

Byl třetím nástupcem sv. Petra na papežském stolci v Římě na sklonku 1. století, tedy v době, kdy ještě žil apoštol sv. Jan. Píše se o něm, že ještě viděl a na vlastní uši slyšel apoštoly. Sv. Pavel o něm zřejmě píše v listě Filipanům (4,3). Sám napsal dopis do Korinta, který je nejstarším dokladem starokřesťanských přímluv. Zemřel ve vyhnanství u Černého moře, kam se dostal lodí. Sv. Cyrila Metoděj nalezli na Krymu jeho ostatky, vzali je sebou domů, potom na Moravu a v roce 867 je přinesli do Říma, kde je uložili do starobylé baziliky nesoucí jeho jméno. Kostely, které oba bratři na Moravě založili, nesou jeho jméno. Je zobrazován s kotvou a je patronem námořníků, někdy i kameníků a pracovníků s mramorem, protože ve vyhnanství pracoval v dolech na mramor.

Sv. Ondřej, patron obchodníků s rybami, 30. listopadu

Pocházel z Betsaidy v Galileji, byl rybářem a patřil mezi učedníky Jana Křtitele (Jan 1, 35 - 40). Když poznal Ježíše, přivedl k němu i svého mladšího bratra Šimona, později nazvaného Petr. (Jan 1, 40 - 42). Upozornil na chlapce, který jediný v davu měl trochu jídla - dvě ryby a pět chlebů (Jan 6, 8-9) a spolu s Filipem zprostředkoval setkání pohanů s Ježíšem (Jan 12, 20-22). Podle tradice hlásal evangelium v různých krajích a zemřel kolem roku 60 v dnešním Řecku, přivázán na kříž ve tvaru písmene X. S tím je také zobrazován. Je zajímavé, že dostal jméno řecké, Andreas znamená mužný, zatímco bratr měl jméno čistě hebrejské. I evangelium dosvědčuje, že se zajímal o cizince a zřejmě proto se také staral o prodej ryb, které s bratrem nalovili. Proto je patronem obchodníků s rybami a všech, kdo je zpracovávají. Je také patronem Řecka. Na státní vlajce této země je rovnoramenný kříž, někdy nazývaný ondřejský, častěji však řecký.

3. listopadu je sv. Huberta, patrona myslivců, 6. listopadu je sv. Leonarda, patrona chovatelů, tedy živočichářů, 13. listopadu je sv. Anežky České, patronky plynařů a instalatérů, 15. listopadu je sv. Alberta Velikého, patrona přírodovědců, 22.listopadu je sv. Cecílie, patronky hudebníků, zvláště varhaníků a chrámové hudby a 25.listopadu je sv. Kateřiny Alexandrijské, patronky učitelů, mlynářů, kolářů i hrnčířů  - najdete je v jiných kapitolách tohoto článku.

Sv. František Xaverský, patron misionářů a tisku, 3. prosince

Pocházel ze španělské Navarry, tam se narodil v roce 1506 na zámku Xavier (někdy psáno Javier). Na studiích v Paříži poznal Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, krátce řečeno jezuitů, a stal se jedním z jeho prvních druhů. V roce 1537 byl vysvěcen na kněze a od roku 1541 horlivě a s velkým úspěchem hlásal evangelium v Indii, na Ceylonu, na Molukách a v Japonsku. O všem psal do Říma dopisy, které byly brzy po vynálezu knihtisku, od roku 1545 tištěny a rozšiřovány po celém Západě. Těmito zprávami vyvolával misionář, ačkoli dlel v daleké cizině, v evropských zemích pravé misijní nadšení a stal se vzorem pro tisíce, kteří jej horlivě následovali. Zemřel 43.prosince 1552 cestou do Číny, v roce 1622 byl prohlášen za svatého a v roce 1927 za patrona misií. Protože dovedl dobře využít právě vynalezeného knihtisku, je patronem tisku a tiskařů. Je také patronem jezuitů.

Sv. Lucie, patronka sklářů i sklenářů, 13. prosince

Byla umučena v prvních letech krvavého pronásledování za Diokleciána, pravděpodobně 13. prosince 304. Vedle sv. Agáty je to nejznámější sicilská mučednice. při průzkumu katakomb c Syrakusách byl objeven její hrob. Její úcta se brzy rozšířila v celé církvi a její jméno bylo zařazeno do mše svaté. Jak známo, lux je latinsky světlo a tak se jmenuje i jednotka na jeho měření. Při skloňování se říká lucis, Lucie je tedy vlastně Světlana. Protože světlo se do našich domů dostává okny, která kolem jejího svátku musí být zasklená, stala se patronkou sklářů i sklenářů, výrobců i zpracovatelů tohoto tak potřebného materiálu.

Sv. Lazar, patron hrobařů, 17. prosince

Narodil se zhruba ve stejné době jako Pán Ježíš, ale v Betánii, kde bydlel se svými dvěma sestrami Marií a Martou. Když umřel, sestry ho pohřbily a v hrobě ležel čtyři dny. Pán Ježíš ho pak vzkřísil z mrtvých. Se svými sestrami se dostal p moři až do Provence (jižní Francie) a stal se biskupem v Marseille, kde byl pohřben podruhé. Proto je patronem hrobařů.

Sv. Štěpán, patron kameníků a zedníků, 26. prosince

Byl to řecky mluvící Žid v Jeruzalémě, muž plný víry a Ducha svatého, jeden z prvních sedmi jáhnů (Skutky apoštolské 6,5). Jejich posláním bylo zbavit apoštoly břemene hmotných starostí a spolu s nimi vydávat svědectví evangeliu. Stefanos znamená v řečtině „koruna, věnec". Na místě, kde byl asi koncem roku 36 ukamenován, severně od Damašské brány, byla v 5. století postavena bazilika. Svatý Štěpán je pro svůj způsob smrti patronem všech, kdo pracují s kameny, především kameníků a zedníků.

Sv. Jan Evangelista, patron knihkupců a knihařů, 27. prosince

O sobě píše jako učedníkovi, kterého Ježíš miloval (Janovo evangelium 13,23), proto se mu také říká Miláček Páně. Spolu se svým bratrem Jakubem byl svědkem vzkříšení dcery Jairovy, Ježíšova proměnění na hoře Tábor i úzkosti na hoře Olivové (Marek 5,37 a 9,2 a 14,23). Jediný z apoštolů stál pod křížem na Kalvárii a umírající Kristus mu svěřil svou matku (Jan 19, 26-27). Za císaře Diomiciána byl poslán do vyhnanství na ostrov Patmos. Konec života strávil pravděpodobně v Efesu. Zemřel ve vysokém věku kolem roku 100. Je zobrazován s knihou a orlem, protože jeho evangelium začíná vzletně, přímo nás pozvedá do výšin, když v úvodu připomíná, že Slovo, které bylo u Boha, se stalo člověkem a přebývalo mezi námi. Někdy je zobrazován s číší, z které vylézá had, protože mu dali otrávené víno, on je vypil a jed mu neuškodil. Z těchto důvodů bývá někde uctíván jako patron vinařů a v den jeho svátku se žehná víno. Pak se ochutnává se slovy: „Pij lásku sv. Jana." Své evangelium psal jako poslední a zdůraznil vněm to, co ostatním třem evangelistům ušlo. Zakončil je velice výstižně: „Je však ještě mnoho jiných věcí, které Ježíš učinil. Kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by ani celý svět neobsáhl ty knihy, které by musely být napsány. (21,25)" Z těchto důvodů je patronem všech, kteří se knihami zabývají, i spisovatelů, ale hlavně výrobců papíru, knihařů a knihkupců.

Sv. Neviňátka betlémská, patroni dětí, 28. prosince

Píše se o nich ve 2.kapitole Matoušova evangeklia, verš 13 až 16: „Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: `Z Egypta jsem povolal svého syna.´ Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců." Církevní otcové vidí jejich slávu v tom, že na rozdíl od ostatních mučedníků, kteří svou smrtí vydali svědectví Kristu, oni zemřeli za něho. Proto se jejich svátek slavil v Betlémě a jeho okolí už od nejstarších dob a brzy se rozšířil po celé církvi. Jsou patrony dětí, protože i malí jsou schopni pochopit velikost dobrovolné oběti.

Sv. Silvestr, patron dobrého nového roku, 31. prosince

Narodil se v Římě a byl papežem vletech 314 až 335. tehdy nastala po dlouhotrvajícím pronásledování doba vnějšího rozmachu křesťanství. S podporou císaře Konstantina se začalo stavět mnoho kostelů, mezi nimi i bazilika sv. Petra ve Vatikáně nad místem jeho umučení a hrobu. Zároveň se však v plné míře projevily bludy donatistů a ariánů (opakované jako novinka v Šifře mistra Leonarda). Na první všeobecný sněm do Niceje v roce 325 Silvestr osobně nejel, zastupovali ho jeho legáti, to jest vyslanci. Zemřel 31. prosince 335. Ve východní církvi se slaví jeho svátek 2.ledna, asi v den jeho pohřbu, u nás přesně v den úmrtí. Je to však poslední den občanského roku a proto se ani nevnímá, že toto jméno patří velikému světci, že to silvestr není obecný název pro bujaré veselím. Proto je pěkné, že i v tu noc si najdeme čas na poděkování Bohu za vše, co dobrého nám v uplynulém roce dal. Pak prosíme, aby další rok byl také dobrý a dovoláváme se jako každý den v roce toho světce, který je právě v kalendáři, tedy sv. Silvestra. Přesněji řečeno neslavíme silvestra, ale prosíme sv. Silvestra o přímluvu. Proto je patronem dobrého nového roku. O jeho svátku jezdí někde před půlnocí na koních na faru, před kterou děkují Bohu za uplynulý rok, a pak před radnici, z které starosta blahopřeje občanům do nového roku.

4. prosince je sv. Barbory, patronky horníků, architektů, 6. prosince je sv. Mikuláše z Myry, patrona obchodníků a prodavačů (a lihovarníků), 7. prosince je sv. Ambrože, patrona cukrářů - najdete je v jiných kapitolách tohoto článku