Křesťanské písně a scénky na různé dny roku - Hrkání (od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty)

Hrkání (škrkání) před velikonočními svátky

Píseň, kterou děti přitom zpívají, dva nápěvy k ní, vysvětlení celého zvyku a fotografie z hrkání na velkomeziříčské věži L.P. 2006.

Píseň:

My klekání zvoníme,
tím památku činíme,
že Kristus Pán za nás umřel
a na kříži za nás pněl.

Smrt přehořkou podstoupil,
by nás hříšné vykoupil,
všechny naše nepravosti
ráčil na sebe vzíti.

Proto, milý křesťane,
modli se Anděl Páně,
aby nás Bůh vždy zachoval
na přímluvu Marie.

U každého kříže se všichni zastaví a zpívají (nebo říkají) 3 sloky. U posledního kříže všichni přidají modlitbu Anděl Páně. Možno také chodit po věžním ochoze.

Hrkání začíná na Zelený čtvrtek (L.P. 2009 to je 9.4.) večer po bohoslužbách a končí v na Bílou sobotu (L.P. 2009 to je 11.4.) večer před bohoslužbami. Hrká se ráno, v poledne a večer a na Velký pátek ještě ve 3 hodiny odpoledne.

Na Velký pátek a na Bílou sobotu ve 12.00 se začíná: My poledne zvoníme.....
Na Velký pátek v 15.00 se začíná: Tři hodiny zvoníme...
Místo: My klekání zvoníme... je možno zpívat: My klekání klepeme

Nápěvy:

první je z Velkomeziříčska



druhý z Třebíčska



Proč se vlastně hrká?

Protože každého potěší, když uslyší zvon, anebo aspoň školní zvonek oznamující konec hodiny. Kostelní zvony (kromě umíráčku) znějí vždy radostně, protože oznamují radostné události: zvou na bohoslužby, provázejí novomanžele, vítají nový rok. Rozezněly se také při vyhlášení příměří. Na Zelený čtvrtek si připomínáme věci smutné: Pán Ježíš byl zrazen a zajat. Na Velký pátek ještě smutnější: byl za nás mučen, ukřižován a pohřben. V hrobě odpočíval po celou Bílou sobotu. Proto v tyto 3 dny nezvoní zvony, ale ozývá se smutný zvuk dřevěných hrkaček. Toto nařízení vydal papež, proto se lidově říká, že zvony uletěly do Říma.

Školní zvonek určuje denní rozvrh hodin, klášterní zvon zase svolává bratry nebo sestry k modlitbě, práci i odpočinku. Je zajímavé, že v přísných klášterech mají místo zvonů kládu, na kterou buší dřevěnou palicí. Jáhen František Řezníček si to sám v Řecku vyzkoušel.

Ke všem zvykům se připletou i pověry. Byli lidé, kteří se domnívali, že když zjara udělají velký rámus na polích, budou mít na celý rok pokoj od hlodavců. Proto se kdysi hrkalo a řehtalo o sto šest. Je pravda, že hlodavci před hrkači sice okamžitě utekli, ale brzy se spokojeně vrátili.

Zvon zaznívá z věže a je slyšet po celé obci. Hrkačky dělají velký rámus, ale není je tolik slyšet, proto se s nimi obchází všechny domy. U křížů se pak modlí Anděl Páně jako jindy. Před tím zpívají následující píseň, která jasně připomíná, co Pán Ježíš vytrpěl pro nás a pro celý svět.

Dnes bývá křesťanský význam tohoto zvyku odmítán. Novodobí pohané jej berou jen jako příležitost k pořádnému rámusu. Při nejlepším řeknou, že jdou vítat jaro. Chraňme si toto dědictví otců a nenechme ho ničím pokazit. Po vzoru našich věřících předků i my takto „poděkujme Kristu Pánu za každičkou jeho ránu".

Věž na Velký pátek v 6 večer zdáli:


Věžní ochoz zblízka:


A takhle to vypadalo nahoře:

Už máme rovnoprávnost:

Katko, do toho!