Advent
28.11.2011 - lidová zbožnost
Advent
(sepsal P. Jindřich Bartoš, děkan znojemský)
Protože církev vznikala ve středozemní oblasti, bylo prožívání církevního roku také zařazeno do ročních období s ohledem na zemědělské práce v tomto prostoru. Atmosféra ročních období má vhodně doplňovat i duchovní prožívání života Kristova, který je nadčasový. Pro křesťany nejde jen o připomenutí historických událostí, ale o stálé uvědomování Ježíšovy přítomnosti tajemně skryté v tomto světě.
Církevní rok začíná Adventem (doslova příchod). Trvá 4 neděle před Vánocemi a jde o čekání a přípravu na Narození Ježíše Krista. (Pokud vyjde 24.12.na neděli, bude to 4.adventní neděle) Tato doba připomíná čekání a touhu lidstva po příchodu Spasitele, která je zvlášť popsána v Bibli v oddílu Starého zákona, jak ji prožíval Izraelský národ. Je plná historických událostí, které jim byly znamením, že je Bůh vede a také plná tajemných a útěšných slov proroků, kteří národ duchovně povzbuzovali a udržovali v naději.
Nejcharakterističtějšími slovy se stala prosba proroka Izaiáše: „Rosu dejte nebesa shůry, a oblaka dštěte Spravedlivého. Otevři se země a vypuč Spasitele. Nebesa vypravují slávu Boží a dílo rukou jeho zvěstuje obloha." Podle těchto slov v latině - Rorate coeli de super... se nazývají adventní bohoslužby Roráty. Posledním prorokem byl Jan Křtitel, který říkal: „Jsem hlas volající na poušti: Připravujte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky, každé údolí ať se zvýší, a každý pahorek ať se sníží."
Advent je také doba našeho intenzivního čekání na tzv. druhý příchod Kristův, tzn. na konci existence tohoto světa. Jde o to, abychom před Kristem obstáli.
Advent je vhodně vložen do období roku, kdy je nejdelší noc a nejkratší den. Je to doba, kdy skončily zemědělské práce a je možno se intenzivně věnovat něčemu jinému. Ježíš Kristus se nejvíce symbolizuje světlem, proto doba čekání na něj má světla co nejméně. Proto také oslava jeho narození ve dnech slunovratu. Doba tmy skončí a začne přibývat světla. Řečeno symbolicky - narozením Ježíše Krista začalo přibývat na zemi světla. Končí vláda tmy - zla, začíná přibývat světla - dobra, lásky, jak to Ježíš Kristus učil, sám konal a učedníkům předal.
V našem prostředí se stal dobrým symbolem prožívání adventu Adventní věnec. Není to zvyk starý, rozšířil se až v polovině 20.stol. z německé oblasti.
Věnec je v prvé řadě kruh. Kruh nemá žádný začátek ani konec. Je to tedy výstižné jednoduché znamení věčnosti, do které jsme vstoupili svým narozením.
Věnec byl také znamení vítězů - třeba při olympijských hrách. V náboženském smyslu tedy znamení vítěze nad náklonností a sváděním ke zlému, kterému se naučí odolávat. To je potřeba k tomu, aby nás jednou po smrti mohl vzít Ježíš Kristus k sobě a tak jsme zvítězili i nad smrtí.
Zelené větvičky jsou znamení života jednotlivých lidí. Svázání dohromady, aby držely na kruhu, je znamení lásky, která musí jednotlivce spojovat a dávat dohromady. Nestačíme si v ničem sami, potřebujeme druhé lidi, potřebujeme společenství rodiny, přátel, spolužáků, spoluobčanů atd. Vzájemně se ovlivňujeme, vychováváme, pomáháme.
Světlo svící je znamení Krista. Jak očekávání jeho narození pokračuje, světla přibývá zapálením další svíce každou adventní neděli. Ten nejpůvodnější adventní věnec byl v nějakém dětském domově, udělaný z kola od vozu a měl tolik svící, kolik bylo dnů Adventu. Adventní věnec se zapaluje od první adventní neděle když se rodina sejde ke společné modlitbě a společnému jídlu.
Čekání vyžaduje trpělivost. V Adventě se připravujeme, čekáme, že to hlavní teprve o Vánocích přijde. Předbíháním se připravíme o zážitek Vánoc.
Komentáře:
advent | - 28.11.2008