Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Další část deníku (16. -30. den)

 

16. den pouti - čtvrtek 10. května - ráno zataženo, odpoledne slunečno

Troschenreuth v 7.42 - Neuhof v 7.58 - Pegnitz v 8.35 - Willenberg - Willenreuth v 10.53 - Geusstams v 11.19 - Elbersberg v 11.22 (odpočinek) - Pottenstein 13.48 Goessweinstein (FO) v 16.17 hodin

Celkem 24 km, 6 hodin na nohou, dohromady už 481 km

 

Ráno vychází­me za deště, ale s panem Lehnerem, kterému vrací­me klí­če v jeho chlévě, se shodneme, že není­ špatné počasí­, naopak dobré pro rolní­ky. Hospodaří­ na 27 hektarech, má 14 krav, právě je s manželkou dojí­. Pěstují­ kukuřici, ječmen a trochu pšenice. V domě s nimi bydlí­ mladí­, toto by na obživu nestačilo, proto má syn strojní­ stanici. Soused chová sto krav aby se s rodinou uživil. Také pochopí­me nápisy: Litr mléka za 40 eurocentů. To není­ cena, ani nabí­dka, to je požadavek rolní­ků. Dosud je vykupují­ za 22 centů a to je pro ně málo. Vzpomí­nám hned, jak u nás pohrobci socialismu soustavně štvou lidi na vesnici, že kvůli Evropě se mají­ špatně. Rolní­ci se mají­ všude hůře než ostatní­, nejen kvůli tomu, že na nich ostatní­ vydělávají­. I zde na nich vydělávají­, protože litr mléka si v obchodě koupí­te za 66 centů. Mám dojem, že u nás, kde se „zapomnělo" vrátit lidem mlékárny, sila, sklady a další­ stavby, které si svépomocí­ vybudovali, je ten rozdí­l ještě horší­ v neprospěch obyčejného rolní­ka. A právě ti pohrobci shrábli budovy na zpracování­ pro sebe a potom je draho prodávají­ cizincům, na které pak zase štvou. íšděl rolní­ka poznáváme hned. Pan Lehner se nás ptá, zda si poneseme baťohy sami. Ří­káme, že ano. Dosud je nám třem vozili, ale chápeme, že to po něm už chtí­t nemůžeme. Farář může vždycky během dne jet tam i zpět za kolegou vzdáleným 30 km, tam mu věci předat, prohodit pár slov a vrátit se. Rolní­k musí­ podří­dit svůj čas zví­řatům a své práci vůbec a naví­c to na farách tak důvěrně nezná.

Jednou jsem četl, že v Koreji bylo najednou sto svateb. Nebyla to žádná hromadná svatba ve stylu nějaké sekty. Sto ženichů, soukromých rolní­ků z Jižní­ Koreje, si vzalo sto nevěst, které všechny pocházely z lidové Čí­ny. Děvčata byla ráda, že budou moci ží­t ve svobodné zemi, a chlapci byli rádi, že nezůstanou na ocet, protože v bohaté Jižní­ Koreji si je žádná chtěla vzí­t právě kvůli tomu uvázání­ se k hospodářství­.

Za chví­li jsme v Pegnitz, kupuji nové vložky do bot v rodinném obuvnictví­, mladá paní­ mi dobře radí­, abych si koupil ještě jedny. Kupuji také diapositivy a fotí­m máj zase s mnoha znaky. Je stejná jako ty, které jsme viděli doposud, ale už jsme ve Francí­ch, hlavní­ městský kostel je evangelický. Má zvláštní­ galerie kolem dokola. Jsou tam i seznamy padlých. Na malé mramorové desce je několik jmen z války v roce 1870, kdy to Němci Francouzům pěkně nandali. Teprve pak mohli konečně vyhlásit svůj velký jednotný stát, Druhou ří­ši. Asi byli velmi vděční­ těm, kteří­ za to položili životy, proto jejich jména jsou na mramoru s uvedení­m mí­sta, kde padli, ví­cekrát je tam i Sedan, kde se odehrála hlavní­ bitva.

Pak byly tyto dva státy motorem dvou světových válek. Z té první­ je jmen daleko ví­ce, na obyčejnější­ desce a bez názvů mí­st, kde padli, z té druhé už jsou dvě velké desky hustě popsané.

Té první­ ří­kají­ Francouzi Grande guerre, Velká válka, památka na ni je stále je živá. V každé obci stojí­ pomní­k s řadou jmen, mezi nimi pokaždé jména těch, kteří­ padli u Verdunu. To byla vstupní­ brána k rovinám před Paří­ží­ a proto jej Němci chtěli za každou cenu dobýt a Francouzi obhájit. Proto se tam jednotky stří­daly, takže každá vesnice tam má své padlé. Podařilo se to za cenu statisí­cových obětí­ z obou stran, když nepočí­táme deset milionu nábojů, které tam byly vystřeleny. Dnes je tam památní­k, lesy dodnes nesou stopy bombardování­. Nad vojenským hřbitovem je ve dvou jazycí­ch vyryto, co zaznělo při setkání­ francouzského prezidenta Mitterranda a německého kancléře Kohla v roce 1984. Tehdy oba státní­ci vyslechli prvně německou hymnu a pak Marseillaisu, podali si ruce a prohlásili: „Setkali jsme se, pochopili jsme se a usmí­řili jsme se."

Na těch venkovských památní­cí­ch jsou všude napsána jména mužů, jen na jednom je uvedena i žena. Byla to matka čtyř synů, kteří­ všichni padli, a ona pak zemřela žalem. Byly i další­ oběti války, které na pomní­cí­ch nejsou: muž se vrátil a pak se skutečně upil, jeho žena se stala vdovou, ale ani pro sebe ani pro děti nedostala žádnou penzi. Ještě smutnější­ je pří­pad vojáků, kteří­ ze strachu odmí­tli vyrazit na útok, byli za to odsouzeni a popraveni. Vdovy a sirotci, kteří­ po nich zbyli, také nic nedostali. Z tohoto úhlu se také můžeme podí­vat na nešťastnou Mnichovskou dohodu. Mnohé Francouze to dodnes mrzí­, ale je možné chápat ty, kteří­ tenkrát už nechtěli znovu Velkou válku.

Prochází­me franským Švýcarskem, jak se ří­ká mí­stní­ krásné krajině, jdeme malebným údolí­m malé ří­čky, je tam plno turistů, za poledne u ní­ odpočí­váme a krmí­me kachňata.

Odpoledne jsme v Pottensteinu kde žila pár měsí­ců svatá Alžběta Durynská a dodnes tam je špitál, který osobně založila. Letos je to 800 let od její­ho narození­. Proto město za pomoci myslivců vysázelo na znamení­ vděčnosti 800 růží­. Je to vzpomí­nka na legendu, ze nesla chudým chléb a její­ nepřejí­cí­ manžel na ni křičel: „Ukaž, co to zas odnáší­š." Rozevřela zástěru a byly v ní­ růže a manžel musel sklapnout. Chystá se tam právě pohřeb, zavřená rakev je před kostelem, u ní­ svěcená voda, lidé s ní­ kropí­ rakev. Před kostelní­mi dveřmi si lidé berou malý lí­stek se jménem a fotografií­ a životopisem zemřelého a s modlitbou za něj. Uvnitř v kostele se všichni přede mší­ svatou modlí­ růženec.

Jdeme dál, prudce stoupáme a jsme u poutní­ho mí­sta zasvěceného Nejsvětější­ Trojici - Goessweinstein. Je to živé poutní­ mí­sto. Těší­m se na ně, ří­kám, že to zde bude pěkné, protože o nás vědí­. Posí­lal jsem jim email, odpověděli mi a uvedli, že o půl osmé je mše svatá. Máme dost času a jsme spokojeni. V kostele se po čtvrté hodině nejprve pomodlí­me, přitom začí­nám cí­tit chlad. Oblékám si další­ věci, ale asi už je pozdě. Pak jdeme na faru, tam se nás ují­má energický asistent. Ří­ká, že o nás věděl, ale že jsme měli potvrdit svou účast a že nás tedy nečeká. Zjišťuji pak dodatečně, že měl pravdu. Ve své informaci požadoval ještě jednou potvrzení­ našeho pří­chodu a já jsem to přehlédl.

Není­ však vyveden z mí­ry, někam telefonuje a za pár chvil nás vede do farní­ho sálu. Tam jsou jen židle a dole kuchyňka a sprchy. Přesně to, o co jsem v dopisech prosil. Už mnou začí­ná lomcovat zimnice, na nic nedbám a hned lezu do spacáku. Poprvé vyndáváme karimatky. Ří­kám si: Inu, už to není­ pravé Bavorsko, už jsme v další­ zemi, Franky s námi už nesousedí­. Zůstávám oblečený, což byla ta největší­ chyba. Za dvě hodiny má být mše svatá, ale já pří­mo cí­tí­m, jak vibruji a tváře mně naopak žhnou. Bratři mně budí­ chvilku přede mší­ svatou, ří­kám jim, ať tam jdou sami. Teprve po třech hodinách jsem jakžtakž v pořádku. Tí­m ví­c děkuji, že mně přinesli čaj a nějaké housky. Znovu usí­nám, takže dnes budu spát skutečně polovinu dne. Však je spánek také nejlepší­ lék na vše a nejsladší­ věc na světě. Kdo spí­, nehřeší­, ří­ká se. Kdo nespí­, hřeší­, protože nevyspalý člověk je nerví³zní­, zesláblý a hůře odolává pokušení­m. A nejlepší­m čtyřnohým pří­telem člověka není­ pes, ale postel.

Pří­rodní­ zají­mavosti: první­ rozkvetlé zvonky.

Úmysly modliteb: za naše zemřelé dobrodince. Děkujeme za všechny, kteří­ nám pomohli, předevší­m za rodiče, křestní­ kmotry, kněze, učitele, lékaře a sestry. Nabí­zí­me smí­r za svou malou vděčnost, někdy až nevděčnost. Prosí­me za to, aby jim Bůh byl milosrdný a štědře jim odplatil.

Citát dne: Vždy připraveni.

 

17. den pouti - pátek 11. května - ráno trochu slunce, pak ostrý ví­tr, na silnicí­ch ulámané malé větvičky

Goessweinstein v 8.35 - Leutzdorf v 9.05 - Moggast v 9.45 - Wohlmuthhí¼ll v 10.34 - Ebermannstadt v 11.25 (odpočinek) - Rí¼ssenbach - Niedermirsberg v 13.53 - Drosendorf v 15.37 - Gunzendorf (BA) v 17.27 - Dreuschendorf v 18.12 - Buttenheim v 18.33 hodin

Celkem 32 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 513 km

 

Rozhodli jsme se, že si to zkrátí­me a přes Forchheim nepůjdeme. Psal jsem tam, ale žádná odpověď od nich nepřišla. Je nám trochu lí­to, že musí­me z Goessweinsteinu tak brzy odejí­t, právě se zde chystá biřmování­, mladí­ lidé se svými kmotry přicházejí­ ke kostelu. Před ní­m se na ně hned vrhnou fotografové a fotografky a nabí­zí­ jim své služby. Nepodaří­ se mně zjistit, proč je to zrovna v pátek dopoledne, kdy není­ žádný svátek.

Pak jdeme polní­mi cestami a vidí­me tabulky připomí­nají­cí­ scelování­ pozemků v letech 1967 až 1973 a zavedení­ ekologického hospodaření­ v letech 1999 - 2003. Za poledne navští­ví­me malebné město Ebermannstadt. Na náměstí­ je i zde kašna a jako jinde jsou kolem ní­ nové sochy, zde je kovová koza, z které teče voda, když se za cosi zatahá. Děti toho využí­vají­. Je chladno, zajdeme na chvilku do kostela sv. Mikuláše. Podobně jako jinde je i tento krásně opraven a upraven pro současnou liturgii. Při odchodu se málem ztratí­m, protože omylem vyrazí­m zpět na náměstí­. Neuvědomil jsem si, že bratr Jiří­ vyhledal mí­sto k odpočinku ve směru naší­ cesty. Vrací­ se pro mne, všichni pak prudce stoupáme na rovinu, kde je letiště, ví­tr silně fouká, skončí­me v údolí­, které už vede k Bambergu.

Po páté hodině přichází­me do obce, kde je také kostel sv. Mikuláše. Bereme to jako dobré znamení­ a ří­káme si, že tady naslepo požádáme o nocleh. Zvoní­me na faře, vyjde rozcuchaný pan farář střední­ch let a rázně nás odmí­tá. Musí­me jí­t dál, není­ tak pozdě. Přes hodinu jdeme do další­ farnosti, v kostele jsme těsně před začátkem večerní­ mše svaté. Mohu beze všeho koncelebrovat s mladší­m knězem, vypadá to slibně. Po mši svaté se ptám na možnost přespání­ pro sebe a kolegy poutní­ky, které viděl v kostele. Na to mi kolega kněz ukazuje oknem na náves, že tam je hospoda s ubytovnou. Nezbývá než poděkovat a rozloučit se. Oznamuji to bratří­m, modlí­me se a vyjdeme ven a před kostelem se nejistě rozhlí­ží­me. Stojí­ tam dvě paní­, trochu zvědavé a hodně obětavé zároveň. Chvilku se s nimi baví­me, jedna nás zve domů a druhá jí­ ří­ká: „Jedu pro chleba a hned jsem u vás." Na naši otázku, zda nebude manželovi vadit, že si přivede domů nečekaně tolik chlapů, ří­ká: „Však si nevedu milence, ale poutní­ky." Jsme přijati srdečně a přátelsky i od manžela, který už má nemocné srdce a proto zůstal doma. Je to však dobrý muž, který své ženě její­ zbožné činnosti naprosto schvaluje. Dozví­dáme se, že už hostili dvě francouzská děvčata, která jela na Světový den mládeže v Kolí­ně před dvěma roky. Vzpomí­nají­ také, že když byli autobusem s ostatní­mi farní­ky u nás, sehnal jim ubytování­ pro celý autobus P. Kroupa z Náměště na Hané tak ří­kají­c na počkání­. Vyprávějí­ o pěší­m putování­ do Gí¶ssweinsteinu i jinam.

Ptáme se také na to scelování­ a ekologické hospodaření­. Šlo to pomalu, lidem se do toho nechtělo. Naví­c je to dost drahé. Každý nabí­dl všechnu svou půdu a její­ výměra se pak přepočí­tala s ohledem na různou kvalitu. Tak se mohlo stát, že člověk nakonec měl půdy ví­ce, ale méně dobré. A musel platit ví­c daní­, protože ty jsou vyměřovány na základě ploch. Naví­c se každému odpočí­talo 16 procent výměry na vybudování­ nových cest, mostů a drenáží­, jejichž stavbu museli samozřejmě všichni společně zaplatit. O ekologickém hospodaření­ ří­kají­, že je to jen takový pokus.

Mluví­me také o náboženských věcech. S velkou láskou ří­kají­: „Náš papež" o Benediktovi XVI. I zde se v poslední­ době ví­ce putuje, dnes už se zase přidávají­ i mladí­. Jinak je to s nimi slabší­, v neděli dopoledne nejraději spí­.

Pří­rodní­ zají­mavosti: první­ kvetoucí­ šalvěj a vlčí­ mák.

Úmysly modliteb: cí­rkevní­ školství­. Děkujeme za to, že máme tyto nové možnosti. Nabí­zí­me smí­r za všechny zaviněné problémy. Prosí­me za křesťanského ducha ve školách, za obětavost dospělých a zájem mladých.

Citát dne: Daleko lepší­ věci nám připravil Pán.

 

18. den pouti - sobota 12. května - slunečno

Buttenheim v 8.18 - Altendorf v 8.35 - Hirscheid v 9.30 - Bug - část Bambergu ve 14.00 hodin

Celkem 16 km, 3 a půl hodiny na nohou, dohromady už 529 km

 

Ráno nás budí­ hudba, vyskočí­me a koukáme z okna. Stovka lidí­ jde pěšky do Goessweinsteinu. Ani vyfotografovat je nestačí­me. V pět ráno vyrazili ze sousední­ obce, za poledne tam budou. Jde s nimi kapela, pořádková služba a za nimi jede policejní­ auto. V 11 pak vyjí­ždí­ autobus, tam se všichni spojí­.

Po vydatné sní­dani vychází­me, dnes máme jen málo kilometrů, nepospí­cháme, obdivujeme kanál Mohan - Rýn. Byl postaven v letech 1836 až 1845. Tenkrát měl 101 malých zdymadel. Od roku 1921 začalo jeho rozšiřování­, to trvalo 32 let a stálo čtyři a půlmiliardy marek. Je to úctyhodná stavba, dlouhá 171 km, jdoucí­ z 231 m nadmořské výšky v Bambergu až na 406 m ve středu u Norimberku a vlévají­cí­ se do Dunaje ve výši 338 m. Je 42 m široký a je na něm 16 zdymadel. Přes něj vede 115 mostů. Převoz jednoho sta tun na vzdálenost jednoho kilometru stál před zavedení­m eura po silnici 5 marek, po železnici ve stejnou dobu 1 marku a po kanále 0,35 marek. Doprava po kanále se stále zvyšuje. Polovina lodí­ je německých, třetina z Holandska, 2 procenta ze Slovenska, 3 z Maďarska.

My sami jsme viděli jsme dvě slovenské lodě. V poledne jsme na předměstí­ Bambergu, které se jmenuje Bug. V zámečku na okraji mají­ sí­dlo bratři misionáři svatého Františka, kteří­ většinou působí­ na školách v Indii. Byli však založeni německým knězem asi před sto lety. Ubytujeme se u nich a nalehko pak jdeme do Bambergu, kterému se ří­ká Francký Ří­m. Arcibiskupství­ zde bylo založeno pří­mo papežem. Prochází­me historické časti tohoto města, které je také v seznamu UNESCO. U radnice vidí­me pamětní­ desku plukovní­ka Staufenberga. Tento šlechtic, katolí­k, pocházejí­cí­ z nedaleka, měl odvahu postavit se proti Hitlerovi. Spolu s další­mi spiklenci na něj naplánovali na 20. července 1944 atentát. Pak měli v úmyslu zastavit boje a vyjednávat o mí­ru. Akce se jmenovala Walkýra. Při její­ pří­pravě řekl jeden z nich: „Musí­me do toho jí­t, i když není­ jisté, že se nám to povede. Nesmí­me dovolit, aby se později ří­kalo, že se proti této ohavnosti nikdo nepostavil." Kdosi z nás se naivně ptá, proč jich nebylo ví­ce.

Přichází­me k dí³mu s hrobem zakladatelů, svatých manželů Jindřicha a Kunhuty, u kterého se modlí­me. Modlí­m se k sv. Jindřichovi za všechny Jindřichy a k oběma manželům za všechny rodiny. Pak jdeme do horní­ho kostela na mši svatou. Má ji karmelitán, který zná naše karmelitány z Kostelní­ho Vydří­, pomáhal jim znovu založit klášter. Sám pochází­ od Rýmařova a jeden z bratří­ od Hlubčic, které až donedávna patřily k olomoucké arcidiecézi, ačkoli už jsou v pruské, nyní­ polské, části Slezska. Bratr Josef se zase s oběma ví­tá jako s krajany. Je zají­mavé, kolikrát narazí­me na lidi z jeho kraje. Koncelebruji a obětuji mši svatou za svoje farnosti.

Do Bambergu jsem psal na ví­ce adres, ale neodpověděl nikdo. Pak jsem psal i do Ubytovny pro mládež - Jugendherberg, že jdeme pěšky do Cách a že shání­me nocleh v Bambergu na dvě noci. Odpověděli, že jim je lí­to, že ty dny mají­ plno, ale že se mohu obrátit na sousední­ ubytovny ve Forchheimu - 25 km a v Erlangen 40 km. Ani je nenapadlo, že tohle mohou poradit jen těm, kdo plánují­ cestu autobusem, ale ne pěšákům. Proto jsem prosil pana děkana z Weidenu, aby nám zde něco domluvil. Volal ke karmelitánům a ti mu řekli, že tam už nějaké Čechy mají­, ale že jsou jen dva. Tak to nebudeme my, řekli jsme mu na to, a on nám proto sehnal to mí­sto u bratří­ františkánů. Teď se vysvětlilo, že ti dva jsme byli my, druzí­ dva měli být pří­mo na faře u dí³mu. Když se karmelitáni ujistili, ze vše nakonec dobře dopadlo, zavezl nás Pater ihned do misijní­ho domu. Tam jdou ostatní­ hned spát a já připravuji zprávu pro internet. Zároveň opravuji letáky podle toho, co nám Němci poradili, nedokážu to však vytisknout, ačkoli tiskárna ukazuje, že je připravena. V noci těžko budit nějakého bratra, aby mi poradil a ve dne to také nevyšlo. Z toho plyne moje velké zklamání­. Vše jsem měl připraveno na internetu ve skrytých souborech: adresy, německé úvahy o poutí­ch a biblický růženec jako dárek pro hostitele. Myslel jsem, že si je vždy vyberu a vytisknu. Po cestě to pak nešlo, na každé faře sice počí­tač mají­, ale hodní­ starší­ spolubratři s ní­m neumějí­ zacházet. Hodné paní­, které jim to dělají­, přicházejí­ až dopoledne, kdy my jsme pryč anebo nemáme tolik času.

Dozví­dáme se, že zí­tra večer tady má sloužit pan kardinál Vlk a rozhodujeme se, že se u něho ohlásí­me, aby věděl, kolik už jsme ušli a jak požehnaně jeho požehnání­ působí­.

íšmysly modliteb: za lidi závislé, protože závislost je hrozná věc. A podceňuje se to. I závislost na alkoholu, která někdy ovládne i ženy, i kněze. Proto jsem vděčný svému kaplanovi Pavlovi, v pořadí­ osmnáctému, že u nás zavedl Kruciátu osvobození­ člověka. Přišlo to z Polska a je to duchovní­ hnutí­ na pomoc závislým na alkoholu. Jeho členové skládají­ na rok nebo na delší­ čas slib stří­zlivosti. Škoda, že v celé farnosti jsem jen sám, ani spolubratři se nepřidali, ani na ten jeden rok. Přitom se to dá: kromě mešní­ho ví­na při mši svaté nepí­t žádný alkohol, nepřijí­mat jej, nedávat nikomu ani se na něj neskládat. Jde to plnit i na faře, kam občas lidé nějakou láhev přinesou, lze to plnit i na pouti, ačkoli se člověk prochladí­ a má dojem, že by ho alkohol zahřál. Je to však falešný dojem, kolik lidí­ mu podlehlo a pak zmrzlo. Děkujeme za všechny, kteří­ chtějí­ pomáhat závislým, zvláště mladým. Nabí­zí­me smí­r za všechny pří­ležitosti k vzniku závislosti na alkoholu, tabáku, automatech, internetu, drogách. Prosí­me za Boží­ pomoc aby v sobě objevili dobrou vůli a našli u Boha energii, jak se z toho dostat.

Pří­rodní­ zají­mavosti: zpí­vali slaví­ci, první­ rozkvetlé slzičky Panny Marie (hvozdí­ky).

Ostatní­ zají­mavosti: První­ den mám všechny puchýře zaschlé. Zdá se mi však, že už se ráno probouzí­m unaven.

Technická zají­mavost: Podle plánu jsme měli dnes mí­t za sebou teprve 513 km, ve skutečnosti máme 529 km. Rozdí­l není­ tak velký.

Citát dne: Vše se vysvětlí­.

 

19. den pouti - neděle 13. května - slunečno 

Odpočinkový den v Bug, pouze technické kilometry z kláštera bratří­ misionářů do Bambergu a zpět, někteří­ dvakrát

 

Ráno se pomodlí­me s bratry misionáři, pak s nimi posní­dáme a jdeme do katedrály. Tam koncelebruji při hrubé mši svaté a slouží­m za mí­stní­ farnosti. Pastorační­ asistent s krátkými vousy a dlouhými už prokvétají­cí­mi vlasy má pro děti ve zvláštní­ kapli bohoslužbu slova. Po obětní­m průvodu je přivede před oltář do přední­ch sedadel a přinese vázu plnou květin. Děti při Otče náš dělají­ kolem oltáře kroužek s kněží­mi, asistentem, podavatelkami svatého přijí­mání­ a ministranty a ministrantkami. Po přijí­mání­ dostávají­ kří­žek, dí³mský farář mě už předem požádal, abych každému přitom řekl, že Ježí­š ho má rád. Na konci mše svaté jdou děti položit kytičku mamince Pána Ježí­še, před sochu Panny Marie, protože je svátek matek. Po bohoslužbě jsme pozváni na večerní­ mši svatou, kterou slouží­ pro Ackermann Gemeinde kardinál Vlk. Mezití­m jdeme ke hrobu sv. Otty, misionáře a patrona Meklenburska a Pomořan. Je v kostele sv. Michaela, v bývalém benediktinském klášteře, dne je tam domov pro staré lidi, pardon, musí­m ří­ci pro seniory. Na nádvoří­ mají­ malou botanickou zahradu: Rostliny a dřeviny, o kterých se pí­še v Bibli. Je tam i malá palma. Skoro každý kostel je vyzdoben pruhy látky visí­cí­mi z klenby dolů, zde jsou v papežských barvách. Protože je dost času, dva se vrací­me zpátky k bratří­m, hodinu tam a hodinu nazpět, mezičas využí­vám k spánku, po noční­m internetování­ je dobrá i tato jedna hodina. Za ty dva dny jsem nachodil po Bambergu nejméně 20 kilometrů, takže ten dluh z Přimdy je skutečně splacen.

Večer se schází­me u kostela sv. Martina. Ackermann Gemeinde tam má slavnou mši svatou před svátkem sv. Jana. Obětuji ji za usmí­ření­ mezi Čechy a Němci. Jsme pěkně přijati, jsme přiví­táni i v úvodu bohoslužby. Při mši svaté káže pan kardinál plynnou němčinou o tom, jak je Slovo Boží­ silné, jak se o ně můžeme opří­t a dokládá to vlastní­mi zkušenostmi. Po ní­ se jde na hlavní­ most přes mí­stní­ řeku a tam je pobožnost u sochy sv. Jana a po ní­ jsou pouštěna hladině světélka. Vní­máme ví­ce, kolik to bylo trápení­ ve válce i po ní­ a uznáváme, že katolický spolek Ackermann Gemeinde sdružuje lidi, z kterých už hořkost vyprchala. Nechtějí­ jen pořád jitřit staré rány, jak to slyší­m dost často při projevech u nás, ale chtějí­ opravdu pracovat pro budoucnost.

Vrací­me se pěšky domů, dva si dáváme v obchůdku, který vedou mladí­ turečtí­ manželé, italské makarí³ny, ostatní­ dva svorně drží­ půst už od rána. Během dne posí­lám všem známým a přátelům SMS o tom, že s pomocí­ Boží­ máme za sebou už polovinu cesty.

U bratří­ misionářů si ještě z jejich mezinárodní­ho časopisu opisuji dva zají­mavé články, zřejmě od dětí­, které učí­ v Indii na svých školách.

 

Stupně k úspěchu:

100 % - když ří­kám, že jsem to dokázal

90 % - když ří­kám, že to chci dokázat

80 % - když ří­kám, že to můžu dokázat

70 % - když ří­kám, že to asi můžu dokázat

60 % - když ří­kám, že bych to měl zkusit

50 % - když ří­kám, že bych to asi měl zkusit

40 % - když se ptám, co je to

30 % - když ří­kám, že bych rád něco

20 % - když ří­kám, že neví­m co

10 % - když ří­kám, že nemůžu

0 % - když ří­kám, že nechci

 

Vztahy mezi lidmi

Šest vět, které jsou ve vztazí­ch mezi lidmi nejdůležitější­:

6 Uznávám svou chybu.

5 Váží­m si tě.

4 Ptám se na tvůj názor.

3 Prosí­m tě.

2 Děkuji ti.

1 Usmí­vám se na tebe.

Nejdůležitější­ slůvko - my.

Nejméně důležité slovo - já.

(V angličtině je to hří­čka s čí­slem 6. Svisle je 6 vět čí­slovaných od 1 do 6, vodorovně jsou slovní­ spojení­ s počty slovní­ch jednotek rovněž od 1 do 6. Ta svisle psaná čí­sla po straně mají­ kromě počtu slovní­ch jednotek v pří­slušném řádku zřejmě i vyjadřovat zrod a vzestup mezilidské komunikace odspoda nahoru.) 

 6 I admit I made a mistake

5 I am proud of You

4 what is your opinion

3 if you please

2 thank you

1 smile

 

Pří­rodní­ zají­mavosti: slyšeli jsme první­ho rorýse, ucí­tili první­ jasmí­n a viděli první­ho svatojánského broučka.

Úmysly modliteb: za matky. Děkujeme za svou maminku, děkujeme všem maminkám za jejich oběti. Nabí­zí­me smí­r za umělé potraty a všechny, kteří­ k němu budoucí­ maminky navádějí­. Prosí­me za všechny matky, neboť ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem a rodina je základem cí­rkve i společnosti.

Citát dne: Bez jakékoli hořkosti!

 

20. den pouti - pondělí­ 14. května - ráno polojasno, za poledne dusno, večer jasno

Bug - část Bambergu v 7.55 - Trosdorf v 10.006 - Vierseth v 10.42 - Trunnstadt v 10.42 - Robstadt v 12.07 - Dispach v 12.30 - Eschenbach (HAS) v 12.48 - Eltmannstadt v 13.00 (odpočinek) - Limbach v 15.03 - Sand am Main (HAS) v 16.08 - Zeil am Main v 16.44 - Hassfurt v 18.00 (18.30 v kostele)

Celkem 41 km, 10 a půl hodiny na nohou, dohromady už 570 km

 

Ráno jsme s bratry na jejich modlitbách v kapli, pak s nimi sní­dáme, cpu se černým chlebem a černou kávou, protože hlad je velký a kromě pár zavařenin a kousí­čku másla na stole ví­c není­. Při odchodu se mi podaří­ rozšlápnout mobilní­ telefon. Musí­m jej dát spravit nebo koupit nový, protože jsem slí­bil sestře Valérii, že budu pořád na pří­jmu.

Dlouho prochází­me Bambergem. Jako všude, jsou i zde velice časté automaty na cigarety. Vší­máme si, že v každém oblasti je provozuje jiná firma. Vidí­me také, že všechny automaty na pení­ze jsou uvnitř, v předsí­ni či v jakési čekárně, která je zavřená a otví­rá se jen pomocí­ bankovní­ karty. Pak jdeme pěknou pří­rodou, přes vesnice, kde už stavěli máje trochu jinak. Uří­znou mladou ští­hlou bří­zu i s větvemi a celou postaví­ ji na náves nebo náměstí­.

Zrána je pěkně, jsme odpočati a bratr Karel občas vděčně prohodí­, že je rád, kolik jsme toho už ušli. Když vyšel, ří­kal si, že s námi půjde aspoň kousek, že bych rád došel aspoň k těm hranicí­m, a teď si pochvaluje, že už začí­ná druhý týden v Německu.

O čtvrt na jedenáct jsme u soutoku kanálu s Mohanem. Za poledne je dusno, odpočí­váme v Eltmannstadtu a marně se snaží­m sehnat obchod s mobily. Odpoledne se zatahuje. V Limbachu nás zastaví­ cyklista, ptá se odkud jsme a pak ří­ká, že jezdí­ rád k nám, že má rád českou hudbu. Začne broukat Haj, husičky, haj a ří­ká, že si tuto pí­seň nechal napsat v notách a že ji s velkým úspěchem hraje se svou kapelou. Pak dodává, že poslední­ sloku vždy zpí­vají­ ve smyslu: Už běžte domů, už je noc...

Krátce se zastaví­me v mariánském poutní­m kostele u cesty mezi vesnicemi. Krásná barokní­ stavba a velice živé mí­sto, celé okolí­ je pěkně uspořádáno. Hodný kostelní­k nám tam umožní­ nabrat si pitnou vodu.

Na okraji Hassfurtu chvilku stojí­me u obchodní­ho střediska, není­ však čas jí­t dovnitř. Pokračujeme v cestě, ale jakýsi mladí­k nám vnutí­ reklamu na hotel pár kilometrů před námi. Tam nepůjdeme, to bude moc drahé, ří­kali jsme si. Naví­c máme vše domluveno na tamní­ faře. Přesně o půl sedmé jsme ve středu města u kostela sv. Kiliána, ke kterému směřují­ různá procesí­. Pak se dozví­dáme, ze právě dnes mají­ společné modlitby za úrodu. V městském kostele se sejdou lidi ze šesti okolní­ch farností­. Každá skupina přichází­ s korouhvemi, několika hudební­ky a ministranty a ministrantkami. Pan farář všechny ví­tá, mezití­m i nás. Pak je společná mše svatá, kázání­ není­, zástupce každé obce má jednu pří­mluvu, na kůru hrají­ všichni muzikanti krásně společně. Mši svatou obětuji za mí­stní­ farnost.

Jsme ubytováni v tzv. Salesianum, domově, který vede kongregace sv. Františka Saleského. Pan farář patří­ také do této kongregace. Kdysi zde ubytovávali mnoho lidi z východu.

Domov vede, mši svatou slouží­ a hlavně pořád zpoví­dá starý kněz. S ní­m bydlí­ jeho rodná sestra. Oba mají­ přes 80 let a kněz je téměř slepý, proto mají­ všude pří­stroje, které hlásí­ venkovní­ teplotu a další­ údaje.

Zvláště sestra vzpomí­ná na válku. Pracovala v pekařství­, takže mohla domů donést něco naví­c, ale musela si dávat pozor, aby ji neudali. Tatí­nek pracoval jako důlní­ mistr, měl pod sebou i ruské zajatce. Sestra vypravuje, jak jim maminka chystala potají­ nějaké chleby s máslem a jak se tatí­nek bál, aby nikdo neviděl, že jim je dává. Pak mluví­ o konci války, bylo bombardování­, na hřbitově pak bylo 270 rakví­ s oběťmi, musela tam jí­t se strýcem a identifikovat oba své rodiče i těhotnou sestru. Právě v tom přiletěli hloubkoví­ stí­hači a všichni se museli rozprchnout, jen oni dva to nestihli, přesto přežili.

Po kapitulaci jela přes jejich město anglická či americká auta se zajatci, byl mezi nimi i její­ další­ bratr a z auta hodil lí­stek: Pozdravujte tatí­nka a maminku. Nevěděl ještě, že oba už jsou pochováni. Svým způsobem však měli štěstí­, že se dostali do zajetí­ na Západě. Tam si prosté vojáky pár týdnů nechali a pak je poslali domů. Současný papež to měl z tábora, kde byl držen jeden měsí­c, 120 kilometrů. Vracel se pěšky, ale naštěstí­ ho vzal mlékař. Důstojní­ci a hlavně pří­slušní­ci zvláštní­ch jednotek na pří­klad SS se však na svobodu tak hned nedostali, ti byli souzeni. Němci, kteří­ se dostali do zajetí­ na východní­ frontě, to měli horší­. Jeden z nich, který byl zajat u Velké Bí­teše, pí­še, že všichni z tajné policie a všichni důstojní­ci byli hned odveleni, aby pomohli založit ve východní­ okupační­ zí³ně novou tajnou bezpečnost a novou armádu. Obyčejní­ a zdraví­ kluci byli pak odesí­lání­ na dlouhá léta na Sibiř. Pí­še, že pro něj bylo nejhorší­, když byl prohlédnut, uznán schopným převozu a na prsou orazí­tkován.

 

Vzpomí­nám na přátele z Francie, kteří­ mi ří­kali, že v Paří­ži byl na konci druhé světové války vyčleněn jeden hotel, kde se shromažďovaly všechny údaje o přeživší­ch a vracejí­cí­ch se ze zajetí­. Tam lidé čekali a někdy se shledali, ale někdy se nedočkali. Později tam byl dán pamětní­ nápis: Zde skončilo v slzách mnoho nadějí­. Bylo to hrozné jak pro Čechy, tak pro Němce, Rusy i Francouze. Čí­st o tom v dějepise je něco jiného, než to slyšet od živých svědků. Proto se také zí­tra budeme modlit oběti válek, ne jen za padlé na straně ví­tězů, ale za všechny oběti a hlavně za mí­r.

Vypráví­me i o lepší­ch věcech. Ří­kají­ nám, že jsme ve Francí­ch, je to zbožná země, kdysi to bylo vévodství­. Dodnes Pannu Marii uctivě oslovují­: Vévodkyně Franků. Pak nám ří­kají­: Až přijdete do Hesenska, hned to poznáte. Tam už se nezdraví­ Grí¼ss Gott (Pozdrav Pán Bůh) jako u nás v Bavorsku, ale Guten Tag. Dále rozebí­rají­ název města, ale ří­kají­, že je to jen takové lidové vysvětlení­: Jdeme totiž po proudu řeky Mohan, zde v Hassfurtu je tak málo vody, že ho přešel i zají­c (Hase), ní­že je Schweinfurt - doslova prasečí­ brod, zde je už ví­ce vody, proto ho přešlo jen prase, ještě ní­ž je Ochsenfurt - už přešel jen vůl. Z kláštera ve Schweinfurtu unesl Břetislav Jitku, ve Starých pověstech českých se to překládá Svinibrod.

Dnes se modlí­me za misie. Děkujeme všem misionářům za jejich odvahu a ochotu k oběti. Nabí­zí­me smí­r za to, že někdy byli misionáři doprovázeni kolonizátory nebo s nimi pří­liš spojeni. Prosí­me za všechny misionáře ze všech světadí­lů i za ty, které budeme jednou potřebovat u nás.

Citát dne: Na doraz!

 

21. den pouti - úterý 15. května - celý den zataženo, po poledni déšť, večer sví­tí­ slunce

Hassfurt v 8.20 - Wuelflingen v 8.35 - Oberstheres v 9.23 - Untereí¼rheim v 10.53 - Weyer (SW) v 11.53 - Gochsheim v 12.20 - Grafenrheinfeld v 14.15 - Bergsheinfeld v 14.40 (malý odpočinek) Ettleben v 16.03 - Werneck v 16.36 (17.00)

Celkem 35 km, 7 hodin na nohou, dohromady už 605 km

 

Ráno přijde kuchařka, mluví­ rusky, je to Němka z Kazachstánu, rodiče se narodili na Ukrajině ale seznámili se a vzali se v Kazachstánu, kam byli vysí­dleni. Ona se narodila už tam, učila mí­stní­ lidi rusky, ale jejich řeč zná jen velice málo. Pak využila pozvání­ a vrátila se do Německa, odkud její­ předkové přišli před 200 lety. Takových lidí­ bylo ví­ce. Ptáme se, zda to mí­stní­ necí­tili jako zátěž pro stát a společnost a nevyčí­tali politikům, že zatí­žili rozpočet. Naopak, my jsme to pocí­tili jako oživení­, ří­kají­ nám oba staří­ lidé. V domově pracuje ještě nějaká žena ze Slovenska, ale moc se k nám nehlásí­. Zato vydatně kouří­ s údržbářem, který také na chvilku do kuchyně přijde. Ří­ká nám, abychom si ve Wernecku, kam dneska jdeme, dali pozor na velké domy se šedými střechami, aby nás tam náhodou nezavřeli, protože to je mí­stní­ blázinec. Je mí­rně udiven, když se ho při odchodu bratr Jiří­ ptá, kde je nádraží­. On se ptá na všechno, aby měl přehled, ale údržbář z toho asi usoudil, že pojedeme vlakem, a že všechno o pěší­m putování­ byly jen řeči. Asi se uklidnil, když jsme vyrazili ne k nádraží­, ale na západ. Pár lidí­, kteří­ byli včera v kostele, nás poznává a mává na nás.

Dnes jdeme dlouhou dobu polní­mi cestami, na jedné z nich nás předjí­ždí­ žena v autě. Pomalu nás mí­jí­ a když nás uslyší­, zastavuje. Pochází­ od nás, žije tu už 26 let. Den mi připadá únavný, ani si nemohu vybavit, kde jsme za poledne odpočí­vali. Dlouhou dobu vidí­me vysoké komí­ny, spí­še věže, nejprve před sebou, pak vlevo. Uvažujeme, zda to je atomová elektrárna, protože vedle ní­ stojí­ jen zvláštní­ malá budova, večer nám pak řeknou, že to opravdu tak bylo. Koncem odpoledne konečně vidí­me na obzoru věž. To bude už náš cí­l, ří­káme si. Je to však teprve věž kostela v Ettleben. Ani se nezastavujeme a pospí­cháme do Wernecku, který je za ní­m a nad ní­mž se tyčí­ veliká barokní­ věž. To bude poutní­ kostel, náš cí­l. Když přijdeme blí­že, vidí­me, že věž vyrůstá uprostřed velkých budov, všechny mají­ šedou střechu. Proto nás varovali. Hledáme faru podle adresy, není­ to daleko a u ní­ stojí­ nový kostel. Ten bývalý klášterní­ asi nechali pro účely ústavu a farnost si postavila nový.

Slouží­ v ní­ polský kněz, zaří­dil nám ubytování­ v hotelu. V recepci uvidí­me mladí­ka, který nám včera dal vizitku. Ještě zají­mavější­ byl majitel hotelu. Došel pěšky po etapách do Compostelly, teď jde do Ří­ma, poslední­ etapu skončil loni v Arezzu. V hotelu má vystavené fotky a u nich citát: Dokud Pán Bůh dá, nebudu tam jezdit, ale chodit. Dostaneme večeři a jdeme s mí­stní­ farností­ přes pole zpátky do Ettleben, kde je v kostele sv. Martina mše svatá za úrodu. Má ji 94 letý kněz narozený v Hošticí­ch u Hlučí­na, který za první­ republiky studoval v Praze na německé univerzitě a pak působil na Chebsku a byl odsunut. Koncelebruji s ní­m. Pěkně káže o vděčnosti. Zde je na důchodě, zve nás na faru. Bratr Josef zná rodinu jeho švagra. Dvě hodiny spolu mluví­ po našemu to jest hlučí­nským nářečí­m, občas česky, občas německy. Všechny zvyky v Hošticí­ch, jak je pamatuje ze svého dětství­, popsal v tomto nářečí­ a nahrál to na kazety. Ty nejzají­mavější­ nám pouští­. Zpátky se vrací­me pěšky sami a chvilku nám trvá než po tmě najdeme správnou cestu k hotelu.

Úmysly modliteb : za oběti druhé světové války. Za prvé děkujeme za mí­r. Nabí­zí­me smí­r za všechny hrůzy, zvláště za ty, o kterých včera byla řeč. Prosí­me za urovnání­ a odpuštění­ pro živé i zemřelé.

Citát dne: Po celé Evropě jsme doma.

 

22. den pouti - středa 16. května - sv. Jana Nepomuckého, celý den poprchá, za poledne jen zataženo

Werneck v 8.30 - Zeuzleben v 8.50 - Mí¼hlhausen (SW) v 9.24 - Arnstein (MSP) v 10.25 - Heugsrumbach v 12.20 - Ruercheheim - Muendesheim v 12.12 - Hallsheim v 12.32 (odpočinek) - Binsfeld v 13.45 - Thuengen v 14.15 - Stetten v 15.48 - Karlstadt v 16.08 (16.45)

Celkem 32 km, 7 a půl hodiny na nohou, dohromady už 637 km 

 

Ráno mi bratr Jiří­ přeje k svátku, ostatní­ se přidávají­, pak se všichni fotografujeme se s majitelem hotelu, zapí­šeme se do jeho kní­žky a vyráží­me dál na západ. Právě zde jsme přetnuli jednu větví­ svatojakubské sí­tě, která se sbí­há v jižní­m rohu Německa a pokračuje dál přes Francii jako takzvaná dolní­ cesta. Stezky, které se sbí­hají­ o kousek východněji a vedou přes Švýcarsko, vytvářejí­ takzvanou horní­ cestu. Jsme v kraji Mohan-Spessart. To druhé je jméno lesů, které tvoří­ největší­ souvislý lesní­ celek v celé (západní­) Evropě. Je tam samá mlha, v zimě její­ mrznoucí­ chuchvalce vypadají­ strašidelně, což dalo vznik pověstem o strašidlech ze Spessartu. Celý den jdeme vedle Mohanu po polní­ch cestách, mí­sty po cyklostezkách, několikrát jej překročí­me ze břehu na břeh. Odpočí­váme na klidném mí­stě u fotbalového hřiště, je tam stůl a dvě lavice, vedle je altánek. Vejdu do něj, je tam starý gauč, položí­m se na něj, po chví­li se pode mnou propadne. Zůstávám však ležet, mí­t nohy nahoře není­ zase tak špatná poloha pro poutní­ka.

Mí­jí­me také alej mladých lip, u každé je napsáno jméno dárce, možná i pečovatele o ten který strom. Vidí­me také reklamu na stavební­ pozemky, 605 euro za qm, za kvadrát, tedy čtvereční­ metr. Je tam připsáno, že na každé dí­tě bude pěti procentní­ sleva.

U měst i obcí­ jsou hned u vstupu na tabulí­ch jména partnerských obcí­ a měst, bývá jich ví­ce, z různých zemí­. Napří­klad Karlstadt, kam večer přichází­me, má družbu ve Francii, Velké Británii i v bývalé NDR.

Na mí­stní­ faru jsem poslal email, žádná odpověď nepřišla, ale povzbuzeni tí­m, jak to dopadlo v Bambergu, jdeme rovnou k ní­. Po první­m zazvonění­ a oznámení­, že poutní­ci jsou tady, se ozývá pří­jemné: „Už jdu." Přijde pan farář, hned nabí­zí­ vodu, pak pozve spolupracovnici a ta nás zavede na bývalou kaplanku. V současné době je prázdná, proto ji opravili a pří­zemí­ upravili jako dva pokoje pro poutní­ky do Compostelly. Jsme první­, kteří­ tam přespí­. Konečně se mi podaří­ koupit mobil, protože oprava poškozené obrazovečky by stála si dvě třetiny ceny nového pří­stroje. Kupujeme také zásoby jí­dla, protože zí­tra je Nanebevstoupení­ Páně a to je den volna. Snaží­me se také koupit pár věcí­, které bychom nechali v kuchyňce pro poutní­ky, kteří­ tam přijdou po nás. Večer jedeme s kaplanem P. Apollinaire do kostela sv. Rodiny. Mladý kněz pochází­ z Konga, dří­ve se ta země jmenovala Zair, předtí­m Belgické Kongo a úplně předtí­m Kongo. V Německu si dodělává doktorát a zde působí­ jako kaplan. Kostel je moderní­, na předměstí­, odpoledne jsme kolem něho šli. Byl postaven jako základ nové farnosti na sí­dlišti, dnes ovšem už není­ farní­, se starým městem tvoří­ opět jedinou farnost. Ří­kám si, že by to možná dopadlo stejně, kdybychom postavili v Meziří­čí­ na sí­dlišti nový kostel. Takhle jsme dali přednost kaplí­m na ví­ce mí­stech. Mnozí­ se ptají­: „Proč se staví­ nové kaple, když je nedostatek kněží­?" Odpověď je: „Právě proto!" V kapli se lidé mohou sejí­t a sami se pomodlit. Většinou to do kaple nemají­ daleko, takže mohou přijí­t častěji.

Při mši svaté jsme už oslavili Nanebevstoupení­ Páně, byly při ní­ jen ministrantky, jako vždy zde v Německu se vybí­ralo, a byly krásné zpěvy. Varhaní­k využil ví­ce pí­sní­, pokaždé dal na světelnou tabuli čí­slo pí­sně a čí­slo sloky. Lidí­ bylo dost, ze všech věkových kategorií­ a všichni nadšeně zpí­vali. Po mši svaté jsem to řekl panu kaplanovi, jak to bylo pěkně sestaveno, že ty pí­sně nás uváděly do tajemství­ svátku a průběhu mše svaté. „Však jsem je také vybí­ral já", odpověděl mi. Podobně to měli sestaveno a promyšleno i v ostatní­ch farnostech. Až mi bude někdo ří­kat, že Němci na rozdí­l od nás jsou pedanti a puntičkáři, namí­tnu mu, že pravý opak je pravdou. Kolikrát se u nás hraje jen jedna pí­seň, otrocky se zpí­vají­ ke svatému přijí­mání­ jen dvě sloky, protože ta dotyčná jich ví­c nemá. Zde je všechno pěkně sestavené, často mají­ i různé vhodné pí­sně na mí­stě ordinária.

První­ cizí­ řečí­, kterou se pan kaplan učil, byla francouzština. V ní­ se, jak známo, nevyslovuje ani H ani Ch. Ví­m, že proto dělá němčina Francouzům potí­že. On však vyslovoval h i ch naprosto přesně. Pochválí­m ho za to a on ří­ká: „Dalo mi to dost práce než jsem se to naučil, ale chtěl jsem mluvit dobře německy." Pak ještě přijde řeč na africké země, na to přejmenování­ a podobně. Mezi řečí­ si postěžuje, že když Evropané udělali hranice, rozdělili lidi tí­m lidi naprosto uměle, roztrhali rodiny. Chtěl jsem se zeptat, jestli je to opravdu tak živé a bolestné i po sto letech, ale už nebyl čas.

Po mši svaté jsme zváni na schůzi spolku pro obnovu lesní­ kaple. Nejprve si všichni pochutnají­ na mí­stní­ch uzeninách, my také a vydatně. Pak jsou projevy, vyznamenání­ dobrodincům a pak mohu všem přečí­st naše poselství­. Lidé tleskají­ a pak se s námi baví­, hlavně pěší­ poutní­k do Compostelly, který tam šel v jednom kuse pří­mo odsud. Je to zdatný šlachovitý staří­k, v mládí­ sloužil u elitní­ch průzkumní­ků v Bundeswehru, takže je na námahu zvyklý.

Večer znovu poznávám, že nic není­ náhoda, ale všechno je ří­zení­ Boží­, podobně jako nic není­ samozřejmost ale dar. První­ na nový mobil volá sestra Valéria. Ráno chce vyjet z Trenčí­na a pozí­tří­ ráno by přijela do Rothenbuchu. Proto chce vědět, zda dodržujeme plánované zastávky a budeme tam. Potvrzuji a ří­kám jí­, že se už na ni těší­me.

Úmysly modliteb: za zpovědní­ky v den jejich patrona sv. Jana Nepomuckého. Děkujeme za možnost zbavit se hří­chu, vnitřně se uklidnit a usebrat a nají­t svou cestu. Nabí­zí­me smí­r za zanedbávání­ svátosti smí­ření­ a nevyuží­vání­ možností­, které dnes jsou. Prosí­me za všechny zpovědní­ky, duchovní­ rádce a exercitátory a všechny, kterým oni slouží­.

Citát dne: Poutní­k všude bratra má, sem tam se i sestra najde.

 

23. den pouti - čtvrtek 17. května - Nanebevstoupení­ Páně, celý den prší­, večer sví­tí­ slunce

Karlstadt v 8.30 - Míuelbach v 8.45 - Steinsfeld v 10.15 - Hausen v 10.30 - Sendelbach v 11.53 - Lohr am Main v 12.12 (odpočinek) - Rechtenbach v 14.24 (malý odpočinek) - Rothenbuch (AB) v 17.00 hodin

Celkem 33 km, 7 a půl hodiny na nohou, dohromady už 670 km 

 

Ranní­ mše svatá začí­ná v osm, druhá v deset, ale mnozí­ farní­ci šli pěšky do blí­zkého poutní­ho mí­sta Mariabuch už brzy ráno. Neprobudili nás, probouzí­me se až o půl osmé. Utí­káme proto do sakristie pro požehnání­, které máme dostat soukromě před mší­ svatou, pak rychle pojí­me a vyráží­me ztichlým městem. Jdeme po silnici do mí­rného kopce, přestalo pršet a ukázalo se slunce. Najednou se za námi ozve zvláštní­ zvuk. Otáčí­m se a bratr Josef rozplácnutý na silnici! Zaví­ral deštní­k, zakopl přitom a uklouzl na mokrém asfaltu. Na okamžik mám strach, ale on se zvedá, sbí­rá brýle, které mu vypadly a jde dál. Bohu dí­ky!

Opouští­me řeku Mohan, která zde dělá malý oblouk a pak velký čtverec. Stoupáme do kopců, a v rovinkách mezi poli po rovných cestách pokračujeme na západ. Předjí­ždí­ nás pan farář, který jede na polední­ poutní­ bohoslužbu. V kostelí­ch jsou mše svaté jako ve svátek, v jedné obci zahlédneme, jak tam jde rodinka s děvčátkem v bí­lých šatech. Vidí­me kolem sebe dost pastvin s ovcemi. Za poledne znovu klesáme do údolí­, v Lohru odpočí­váme na náměstí­, ačkoli drobně prší­, nic si nekupujeme, protože jsou otevřeny jen kavárny s drahými věcmi, pak jdeme znovu do kopců do Rothenbuchu, kde máme končit. O půl třetí­ jsme v Rechtenbachu u kostela. Bratr Jiří­ radostně oznamuje, že jsme na mí­stě a všichni to rádi slyší­, protože počasí­ je nevlí­dné. Musí­m je však zklamat a ří­ci, že se mýlí­. Ráno jsem cí­lovou stanici oznámil nezřetelně, v seznamu ji přečetli moc rychle a proto bratr Jiří­ vše směroval sem. Rothenbuch však má dvě pí­smena jiná, o jedno méně a je o dvě hodiny dál. A musí­ se ještě do kopce.

Chvilku si odpočineme v kostele sv. Mikuláše. Vedle stojí­ pomní­k padlých z krásného mí­stní­ho načervenalého kamene. Seznam padlých na frontě a nezvěstných během druhé světové války je dvakrát tak delší­ než seznam z té první­. V tom druhém jsou i názvy mí­st, kde padli. Je tam i Sicí­lie, Normandie a mnohokrát Stalingrad, zvláště u těch nezvěstných. Devadesát tisí­c jich tam uví­zlo v kotli, všichni šli na Sibiř a jen 6 tisí­c se jich za 12 let vrátilo. Padlých bylo daleko ví­ce a to na každé straně. Na pomní­ku je nápis: Unser Opfer sei euch Mahnung zur Frieden. Naše oběť ať vás nabádá k mí­ru. Je to působivé, ještě dlouho o tom mezi sebou hovoří­me a probí­ráme to ze všech stran.

Konečně začí­náme klesat lesní­ cestou do údolí­čka, kde už vidí­me kostel v Rothenbuchu. Jsou tam dvě sestry z kongregace sv. Rity, už nás čekají­. Živě odpověděly na naše první­ internetové oznámení­. Hned nás pozvaly na pobožnost se zpěvy z Taizé. Je tam necelých dvacet lidí­, zpí­vá se německy a latinsky a nakonec i česky. Vzadu v kostele jsou fotografie padlých vojáků z farnosti, je zají­mavé, že u nich hoří­ sví­čky. Není­ divu, vždyť jejich děti nebo sourozenci nejsou ještě tak staří­. Mši svatou máme sami v domácí­ kapličce na faře. Ani jedna sestra na ni nepřijde, byly už ráno a teď nám chystají­ večeři. Při ní­ probí­ráme pastorační­ situaci. Po společné večerní­ modlitbě nám sestra Nicole dává požehnání­ na dobrou noc.

Pří­rodní­ zají­mavosti: vše je z červeného pí­skovce

Úmysly modliteb: za bloudí­cí­ a chybují­cí­. Děkujeme za všechny, kteří­ se vrátili na správnou cestu. Nabí­zí­me smí­r za ty, kdo bloudí­ a tváří­ se, že je to správné a dávají­ tí­m pohoršení­. Prosí­me za návrat do otcovského domu a odolnost vůči špatnému pří­kladu.

Citát dne: Pouť není­ žádná procházka, vždyť ani život není­ cesta rájem.

 

24. den pouti - pátek 18. května - slunečno

Rothenbuch (AB) v 8.45 - 5 poutní­ků - Waldaschaff v 10.48 - Winzenhohl v 13.30 - Aschaffenburg v 14.25 (odpočinek) - konec Bavorska v 18.00 - Herreshausen (DA) v 20.05 - Babenhausen v 20.35 (21.00)

Celkem 40 km, 11 hodin na nohou, dohromady už 710 km

 

Sestra Valéria volala, že přijede autobusem v 6 hodin ráno. Bratr Jiří­ jí­ jde naproti. Vrátí­ se sám. „Nikdo nepřijel, osobně jsem do autobusu vstoupil a žádná žena v něm nebyla." Jsme smutní­, ale za pět minut je sestra Valéria na faře. Vystoupila o zastávku dří­ve, protože ucí­tila vůni pečiva a řekla si, že v pekárně někdo už bude a poradí­ jí­, kde je fara. Tak se i stalo, je velké přiví­tání­, bohatá sní­daně a pořádná svačina na cestu.

Po ní­ je ranní­ modlitba, kterou vedou sestry samy, i když dostaneme také slovo, pak starší­ sestra požehná odznaky pro novou poutnici.

Mí­stní­ lesní­k nám poradí­ zkratku pří­rodou, bratr Jiří­ ho pro jistotu poprosí­, aby mu ji ukázal, on ho naloží­ do terénní­ho auta, projede to s ní­m. Jak se vrátí­, hned vychází­me. Cesta vede těmi spessartskými lesy, připomí­náme si krátce děj filmu Strašidla ze Spessartu.

Na konci trasy, kterou ukázal lesní­k, hledáme její­ pokračování­, chví­li váháme, pak se musí­me trochu vrátit a když po dvou hodinách od vyjí­tí­ konečně vstoupí­me znovu na asfaltku, jen se ohlédnu na silniční­ ukazatel a s hrůzou čtu: Rothenbuch 6 km. Nikomu to však neří­kám. Aspoň jsme se pořádně prošli pří­rodou.

Ve Waldaschaffu vidí­me v parčí­ku uprostřed městečka směrovku, na které je napsáno Clonakilty, pod tí­m Cloich na Coillte a vedle toho 1381 km. Je to anglický a domorodý název partnerského města a přesně tolik kilometrů je to odtud vzdušnou čarou až na jižní­ pobřeží­ Irska, kde se toto tři a půl tisí­cové město nachází­.

Každé město a dost vesnic má družbu s městy či obcemi ví­ce evropských zemí­ a jejich jména a znaky mají­ hrdě vystavena hned u svých vstupní­ch tabulí­. Ří­kají­ jim partnerské město, Partnerstdat. Kromě toho byl někde i název Pattenstadt, město kmotr. A následovalo jméno města ze střední­ nebo východní­ Evropy, kde žili Němci několik století­ až do roku 1945. To jsme viděli i v Aschaffenburgu, poslední­m městě v Bavorsku, kam ráno přijela sestra Valéria. Znovu tam s námi došla v půli odpoledne. Jeho partnerskými městy jsou od roku 1956 Perth ve Skotsku, od roku 1975 Saint Germain en Laye u Paří­že a od roku 1996 maďarský Miskolc. Je zají­mavé, že u první­ho názvu nebyla vlajka Velké Británie, ale skotský kří­ž svatého Ondřeje na modrém poli. U obou další­ch byly trikolory vždy s červenou a bí­lou, ta svislá pro Francii ještě s modrou a vodorovná pro Maďarsko se zelenou. Aschaffenburg je zároveň kmotrovským městem pro Kraslice v Čechách. Na náměstí­ je tabule, že se zde 15. 8. 1970 sešli rodáci z Graslitz (proto mají­ Kraslice dodnes ve znaku korunované G) a připomněli si 600 let od povýšení­ svého rodiště na město právě Karlem IV.

Pak přechází­me most přes Mohan a na něm potkáváme člověka, který se s námi zastavuje. Bydlí­ v Cáchách a všiml si nápisu na mušli. Dáváme mu všechny své letáčky. Jdeme parkem, který zřejmě vznikl na mí­stě vybombardované čtvrti. Není­ moc velký, ale stačí­ k tomu, abychom se poztráceli. Po chvilce jsme už zase spolu a chystáme se na poslední­ úsek v Bavorsku.

Nejdeme po silnici, protože ta je v pátek večer přeplněna auty. Odbočí­me na lesní­ cestu, to znamená že si jeden až dva kilometry přidáme. Nevidí­me tedy znaky na hranicí­ch mezi zeměmi. Guten Tag začali ří­kat už před jeho hranicemi, ale vyslovovali to Gutentach.

Večer dochází­me do Babenhausen a máme za sebou 38 km a sestra Valéria jen 3 hodiny spánku, protože v autobuse nemohla usnout. Všichni jsme unaveni, konečně vidí­me kostel, je však evangelický. Hledáme ten katolický, protože na faru jsem psal. Odpověď sice nepřišla, ale po dobrých zkušenostech z minulých dní­ jsme šli pří­mo tam. Bylo však zavřeno, nikdo se neozýval, na telefonu mluvil jen záznamní­k. Pokoušeli jsme se zazvonit u několika vilek v sousedství­. Nikde žádná odezva. Bylo ještě sice světlo, ale už pozdě večer, a oni zřejmě viděli jakési podivné lidi a měli odůvodněné obavy. Proto jsme začali uvažovat o přespání­ venku v parčí­ku kolem kostela."Já bych tady neusnula", řekla sestra. Proto jsme bratra Josefa nechali hlí­dat zavazadla a vydali jsme se hledat pro sestru nějaký levnější­ hotel. Poslali nás na kraj města.

„Kolik by stál pokoj tady pro paní­", ptáme se majitele.

„49 euro se sní­daní­."

„To je moc, neví­te o něčem lacinější­m", ptáme se naprosto naivně a zřejmě i dost nešikovně.

Majitel se ptá, jakou cenu jsme si představovali.

Ří­kám, že třicet euro.

„Nedivte se, zde jsme blí­zko Frankfurtu, pozemky jsou drahé. No dobrá, bude to mí­t za třicet euro, ale bez sní­daně.

A co vy, kde spí­te", ptá se dál.

„My si nějak poradí­me."

„Jak poradí­te?"

„No, nějak to dopadne."

„Počkejte, vy jste poutní­ci?"

„Jsme."

„Tak tu zůstaňte všichni, dám vám dva pokoje a zadarmo."

„My máme ještě jednoho, který hlí­dá zavazadla."

„Ano, budou to dva pokoje po dvou."

Sestra se hned ubytuje, protože její­ zavazadla jí­ neseme a má toho opravdu dost. Ráno jsme jí­ řekli, že to bude jen 24 km. Tak jsem to měl v napsáno v plánu, ale byl to zřejmě překlep, mělo tam být 34 km jako v ostatní­ch etapách toho týdne. Se zacházkami a po lesní­ch cestách a pak k hotelu to nakonec bylo celých čtyřicet. A hned první­ den.

My se vrací­me ke kostelu, asi jeden a půl kilometru v noci, bratr Karel ale zůstává spát v pří­rodě, my dva na radu bratra Jiří­ho bereme střechu nad hlavou v každém pří­padě. Tí­m spí­š, že je to zadarmo. Jdeme opět do hotelu, kde je vše nachystáno. Z jakéhosi ostychu ří­káme, že si dáme spacáky na zem, že nenaruší­me připravené postele, když nic neplatí­me. Za chví­li přijde jeden pán z obsluhy a posí­lá nás nahoru do postelí­ tak rozhodně a ří­ká přitom několikrát slovo šéf tak důrazně, že rádi poslechneme. Bohu dí­ky!

Úmysly modliteb: za Čechy a Slováky. Děkujeme vše, čí­m se oba národy navzájem obohatily a ze podařilo vše v klidu uspořádat. Nabí­zí­me smí­r za to, čí­m jsme se v minulosti navzájem zraňovali. Prosí­me za to, aby oba národy přinesly do Evropy dobrý křesťanský pří­klad a trochu naděje.

Citát dne: Dějí­ se neuvěřitelné věci.

 

25. den pouti - sobota 19. května - slunečno, za poledne zataženo

Babenhausen v 7.11 - Eppertshausen v 10.00 - Urberach (OF) v 11.45 (odpočinek) - Offenthal v 14.00  Langen v 15.15 (17.00)

Celkem 24 km, 6 hodin na nohou, dohromady už 734 km, i když podle rozpisu to mělo být jen 690 

 

Ráno se schází­me před hotelem s bratrem, který spal pod širákem, majiteli nabí­zí­me aspoň symbolickou úhradu, rázně vše odmí­tá. Pak ří­ká, že jeho manželka sní­ o pěší­ pouti do Compostelly. Dává razí­tko do poutní­ho dení­ku bratra Jiří­ho a když vidí­ nápis Kladno na jeho bundě, ří­ká, že tam na letišti lí­tal sportovní­m letadlem. Zve nás na sní­dani, děkujeme a ří­káme, že pospí­cháme, dává tedy pokyn obsluze u baru, ti nám každému zabalí­ dvě obložené housky a přidají­ vodu v láhvi. Ještě ukazuje pří­mou cestu a spolu s námi se vyfotí­. Jdeme dost dlouho lesem, potkáváme běžkyni, poradí­ nám dobře. Následuje jen několik málo obcí­ v průmyslové krajině.

Před polednem ří­ká bratr Jiří­: „Musí­me si něco koupit, abychom pro jistotu něco měli, zí­tra v neděli bude všechno zavřeno." Zastaví­me se ve velkoobchodě. Spolu si koupí­me jedenapůlkilový bochní­k a rozdělí­me si ho, přikoupí­m asi 20 deka krájeného sýra zataveného v igelitu a nějaké vločky. Ty jsou z toho nejdražší­. Baťoh ztěžkl a večer mám jedenáctý puchýřek, sice malý, ale je tam.

Za poledne odpočí­váme u kostela sv. Havla v Urberarchu. Je to první­ zavřený kostel, kolem kterého jdeme. Už nejsme v Bavorsku. I všudypří­tomné automaty na cigarety už patří­ jiné firmě.

Brzy odpoledne jsme v Langen, kde chceme v neděli odpočí­vat. Je to už jedna z poslední­ch far, které se „neozvaly" takže jsem celkem klidný. Zatí­m to dobře dopadlo a včera to skončilo pří­mo zázračně. Celý den si to opakujeme a usuzujeme, že na pana hoteliéra zapůsobilo, jak se tři zarostlí­ chlapi starají­ o to, aby paní­ měla kde spát. V té chví­li si asi představil svou ženu jako osamělou poutnici na cestě do Compostelly a úplně změnil pří­stup.

Blí­zko hlavní­ho náměstí­ v Langen je luterský kostel, právě se tam chystá svatba, oddávat bude paní­ farářka. Na chví­li nakouknu, má černý oděv a bí­lé tabulky. Uvede obřad, pak se začne hrát pí­seň, ona si jde sednout mezi lidi. Lidé však moc nezpí­vají­, je slyšet pouze hru varhan. Před kostelem jsou hasiči, chystají­ ženichovi a nevěstě slavobránu z hadic naplněných vodou. Ti chlapi vypadají­ přesně jako naši hasiči, hned bych mohlo jmenovat několik známých z Laviček či Studnic, tak se jim v uniformě podobají­. Na novomanžele také čekají­ muži a ženy v ří­mských vojenských oblecí­ch. Jsou tam s nimi i postavy Keltů, mezi nimi Obelix, je skutečně pěkně obézní­. Také oni blahopřejí­ novomanželům a fotí­ se s nimi.

Pak hledáme katolický kostel, je až na druhé straně náměstí­ a je malý a starý. Je zasvěcen Panně Marii a není­ u něho fara. Ta má být u nového kostela na sí­dlišti na opačném konci Langen. Když tam přijdeme, zjistí­me, že kostel sv. Alberta Velikého je otevřený, ale nikdo tam není­. V sakristii je jen náhradní­k, kostelní­k prý odjel, farář také, čeká se zastupují­cí­ho kněze. Ten přijede až z Mohuče, slouží­m s ní­m. Představuje mne, dovolí­m si na konci mše svaté přečí­st naše poselství­. V sakristii mu ří­kám, že bychom si zde chtěli dva dny odpočinout, ale že zatí­m nemáme nic domluveno. On to řekne nahlas všem spolupracovní­kům, ti po chvilce debaty zavolají­ farní­ sekretářku, která také byla na mši svaté. Sáhne do kabelky, předá jim klí­če od farní­ klubovny a oni nás do ní­ uvedou. Ještě nám řekne, abychom klí­če v pondělí­ ráno dali do poštovní­ schránky na faře. V klubovně hned vedle najdeme vše, o čem jsem psal v každém dopise: že nám stačí­ mí­stnost, kde budeme moci rozložit spacáky a matračky, které si neseme sebou, a kde bude voda na umytí­. Není­ tam sice žádná sprcha, ale za to kuchyňka, kde je varná konvice, nějaká káva a trochu cukru. Ví­c se o nás nikdo nestará. Opravdu jsme si klidně odpočinuli, ale sní­daně v pátek zůstane poslední­m teplým jí­dlem až do úterý, když nepočí­tám kávu a čaj, které nám ochotně vaří­ sestra Valéria. V neděli bychom si ve městě mohli něco koupit, ale pizza nám připadá jako málo muziky za moc peněz. Takže půl bochní­ku chleba a čtvrt kila sýra a nějaké vločky musí­ spolu s třemi svačinkami stačit na čtyři dny, z toho tři v pohybu, protože v pondělí­ půjdeme pořád ještě přes les a louky. A stačilo. Dodnes se diví­m, jak jsme mohli podávat takový výkon při tak malém pří­konu. A bratři Karel a Josef měli pří­sun ještě nižší­ a shodně tvrdili, že poutní­k se musí­ postit. Znovu to přepočí­távám na velkomeziří­čské poměry. Jako bych každý den kromě neděle šel pěšky do Bí­teše a zpět a potom na zádech přenosil 100 metráků uhlí­ z náměstí­ do kůlny ve dvoře. Přemí­stit deset kilo na zádech na vzdálenost 30 kilometrů je přece z hlediska fyzikální­ho stejná práce jako deset tisí­c kilo na vzdálenost 30 metrů.

Večer je dlouhý, slunce zapadá až před desátou hodinou, využí­vám času k zašití­ všeho potrhaného. Bratr Karel si pochvaluje: „To je pohoda, jeden si zaší­vá, druzí­ odpočí­vají­. Je tady klid a sucho, co lepší­ho by si poutní­k mohl přát. I já už mám za sebou polovinu, tomu jsem zpočátku ani nechtěl věřit."

Pří­rodní­ zají­mavost: první­ kvetoucí­ ječmen.

Úmysly modliteb: za děti, které letos jdou k 1. svátosti smí­ření­ a k 1. sv. přijí­mání­. Děkujeme za to, že je můžeme připravovat. Nabí­zí­me smí­r za to, že některým jde jen o to první­ svaté přijí­mání­ a vědomě už nechtějí­ dál chodit. Prosí­me za to, aby tento den byl začátkem pěkného vztahu s Pánem Ježí­šem, pří­telem na život a na smrt. Vlastně jen na život, protože dí­ky jemu máme i po ukončení­ této pozemské etapy života připraven nový v nebi u jeho i našeho Otce.

Citát dne: Mladí­, klidně seďte dál, nastojí­te se ještě dost, až budete staří­. (Citát je odezva na to, že když je potřeba někam zaběhnout, ochotně to vždy udělá nejstarší­ z nás, zatí­mco ostatní­ jsou rádi, že mohou dál odpočí­vat.)

 

26. den pouti - neděle 20. května - VII. velikonoční­ - den modliteb za sdělovací­ prostředky, slunečno

Odpočinkový den v Langen

 

Ráno se vyspí­me, jdeme na devátou mši svatou k Panně Marii. Jsou zde samí­ starší­ lidé, všechny služby při mši svaté mají­ ženy. I rozdávání­ Těla Kristova. Kněz jim je podá ještě před svým přijí­mání­m, což by asi nemělo být. Zvykám si na to, ale nemohu si zvyknout na málo poklekání­. Pořád mám v paměti první­ mši svatou v cizině. Koncelebroval jsem ji až po roce 1989 ve Francii. Všemu jsem rozuměl, všechno bylo krásné, až na to, že starší­ ministrant v dlouhé bí­lé ří­ze přinesl Tělo Páně ze svatostánku na oltář úplně stejným způsobem jako před chví­lí­ přinesl konvičku a tácek na umytí­ rukou. Samozřejmě, že každý předmět přibližně stejné váhy a velikosti neseme stejným způsobem, ale právě předání­m a pokleknutí­m se dá vyjádřit, že neneseme něco, ale Někoho. A to mi zde často chybí­ (u nás také). Proto si myslí­m, že poklekání­ není­ nikdy dost.

Kaplan, který sloužil, nic o internetu neví­, posí­lá nás zpět do nového kostela na předměstí­. Jdeme tam kolem nového evangelického kostela sv. Pavla s celým centrem a se zvony umí­stěnými venku na poměrně ní­zké stolici. Koncelebruji tam v 11 hodin a mši svatou obětuji za děti, které jdou u nás k 1. svatému přijí­mání­. Ministrují­ zde chlapci i děvčata, poctivě poklekají­. I zde jsme viděli slavnostní­ přinášení­ evangeliáře a pak jeho ukládání­ na ambonu. Je to vždy moc pěkné a velmi uctivé. Všechny kostely ve městě tvoří­ už jednu farnost, slouží­m s druhým kaplanem, zase mohu přečí­st všem naše poselství­.

Při mši svaté se zpí­vají­ různé pí­sně, na zdi je ukazatel, který má vždycky mléčnou barvu, takže vůbec není­ vidět. Pokaždé když se začne zpí­vat, se na něm rozsví­tí­ dvě čí­sla: čí­slo pí­sně a čí­slo té sloky. Takových tabulí­ je v kostele vždy ví­ce, takže skutečně každý může vidět, kterou sloku má právě teď zpí­vat. Už se těší­m, že zavedu nové ukazatele čí­sel, s dvěma řádky, protože poutní­k má vždycky přispět k pokroku doma.

Po mši svaté se zpí­vá pí­seň mariánská, dvě sloky, během té první­ stojí­me před oltářem, odchází­me až na tu druhou. Vzpomí­nám, jak u nás jsou často jen mešní­ pí­sně, žádná jiná se nepřidá. Kdysi to byl veliký pokrok, to, co kněz četl latinsky, lidé zpí­vali česky. Dneska je to však brzda. Často má mešní­ pí­seň málo slok ke svatému přijí­mání­, ta poslední­ už nic nezpestří­. Zde je to po této stránce pěkné a promyšlené. Výsledkem je, že zpí­vají­ všichni a opravdu rádi.

Nemohu si však zvyknout na jiné mí­stní­ zvyklosti (anebo snad zlozvyklosti). Někde čte celé pří­mluvy jen laik, kněz naslouchá i úvodní­ a závěrečné modlitbě. Ještě ví­c mně ruší­, když kněz po proměňování­ přeruší­ eucharistickou modlitbu, najde papí­rek, za koho je sloužena mše svatá a čte to. Ty úmysly jsou často tak kostrbatě zadány jako u nás.... a za její­ tetu a dva bratry a ostatní­ pří­buzné... Skutečně to ruší­, ale bylo to všude. S klidem by se to přece mohlo dát do pří­mluv, bylo by to logické. Na druhou stranu je zase pěkné, že se zde při nich vždy ohlašuje, na co bude sbí­rka.

Vkládat jména pří­buzných do středu mše svaté je už opravování­ modliteb cí­rkve. Vzpomí­nám, jak pří­tel kněz podával v nemocnici panu prelátovi Nováčkovi Tělo Páně. Modlitbu po jeho přijetí­ pak ří­kal svými slovy. „Otče, prosí­m o modlitbu cí­rkve", řekl na to pan prelát. Opravdu záleží­ na tom, čí­ slova použijeme, čí­ autoritu uznáme, vždyť liturgie opravdu není­ naše dí­lo, ale božské! Jinak by to nebyla už bohoslužba, ale pořad od lidí­. Na Slovensku mají­ OMŠE, někdy si s bolestí­ ří­kám, že by nějakou mši svatou u nás také mohli nazvat OMS - one man show - pořad jednoho muže, který sám improvizuje. Při kázání­ to vlastně jinak nejde, ale bohoslužba jako taková má přece řád.

Má také svůj název. Už si přesně nevzpomenu, zda to bylo tady anebo už v Bambergu, ale pročí­tal jsem program bohoslužeb na pří­ští­ týden. Bylo v něm uvedeno ví­ce kostelů a ještě ví­ce názvů pro mši svatou. Ohlašovali, že bude mešní­ oběť, jindy eucharistická slavnost, pak dětská mše, někde také slavnostní­ bohoslužba, i dětská bohoslužba, mše svatá. Byly tam ještě další­ názvy a marně jsem si lámal hlavu, podle jakých měří­tek to pojmenovávali. Možná to mělo svá skrytá pravidla, že mí­stní­ lidé hned poznali, jaká ta bohoslužba bude, zda se zpěvem nebo bez něj a podobně. Možná se autor ohlášek vyží­val v pestrosti a nápaditosti?

Po mši svaté se ptám na možnost jí­t k internetu, pan kaplan však nezná heslo k farní­mu počí­tači, ale ří­ká, že večer něco zaří­dí­. Hned po poledni to udělat nemůže, protože jde s mladými hrát fotbal. Ří­kám, že se tedy uvidí­me po májové, která je v 17 hodin. To tu ještě nebudu, domluvme se na 19. hodinu. V sakristii nám ří­ká jeden ze spolupracovní­ků: Ich bin Prohazka - a ví­, co toto slovo znamená.

Po mši svaté je křest. Ve městě se křtí­ dvakrát za měsí­c, pokaždé v jiném kostele. Dnes jsou zde tři děti, všichni čekají­ u vchodu, kaplan je přiví­tá, všechno dělá podle předpisů. V kostele pak čte evangelium od ambonu jedna maminka, kněz potom káže.

Dopoledne jsme si všimli, že nedaleko je internetová kavárna. V ní­ stráví­m 4 a půl hodiny, z nichž tři hodiny pí­šu zprávu, protože dost času mi zabralo vyzvedávání­ pošty a různé úpravy. Naštěstí­ to vše stojí­ jen 4 půl euro, protože jsem si nedal nic k pití­. Vedle mě se mezití­m vystří­dalo ví­ce lidí­, slyší­m samé exotické asijské jazyky, všichni využí­vají­ internetu k telefonování­.

Cestou z kavárny si vší­mám podvečerní­ho ruchu ve městě. Vidí­m zde plno lidí­ původem mimo Evropu. Mladé Indky hrdě kráčejí­ s kulatým bří­škem.

O půl sedmé přijí­ždí­ pan kaplan, vezme naše poselství­, jemně ho upraví­ a vytiskne a namnoží­, abychom měli leták na rozdávání­. Bratru Jiří­mu ukazuje cestu až do Mohuče a půjčí­ mu mapy. Když pak bratr Karel srovnává náš originál s výrazy, které použil kaplan, žasne nad jeho mistrovskou řečí­. Ří­kám mu, ať se nediví­, že to je kazatel, který umí­ využí­t slova. Hned to jdu znovu opravit do internetové kavárny, aby to i na děkanských stránkách bylo co nejsrozumitelnější­ a nejkrásnější­ němčinou. Bude to jen chvilka, musí­m to mí­t opravené za deset minut, takže to bude stát jen půl euro. Tu první­ půlhodinu chci využí­t celou, takže ještě něco opravuji a vylepšuji na svých stránkách, a ono to najednou přeskočí­ na další­. Tu by bylo škoda jim nechat zadarmo, nakonec je z toho hodina, tak ta obrazovka dokáže připoutat. A přitom až na nutné výjimky se nedí­vám na cizí­ stránky. Ani jsem nevěděl, že tam naše biskupství­ přidalo patrony všech kostelů v diecézi. Když jsem to pak chtěl po našich programátorech ručně, řekli mi, že už to tam dávno je. „Promiňte, že jsem si toho nevšiml, já se dí­vám jen na své stránky, když je doplňuji a opravuji." „To nemůžete, kdyby to tak dělali všichni, tak by ani ty vaše nikdo nečetl."

Úmysly modliteb jsou dány dnešní­ nedělí­, která je dnem modliteb za sdělovací­ prostředky. Děkujeme za možnosti, které má dnes cí­rkev a za to, ze konečně se může ší­řit pravda. Nabí­zí­me smí­r za to, ze se někdy ší­ří­ zlo a chválí­ hří­ch. Prosí­me zvláště za Rádio Proglas, Televizi NOE, Katolický týdení­k a všechny lidi pracují­cí­ v sdělovací­ch prostředcí­ch, aby ší­řili dobro, pravdu a krásu.

Citát dne: Hlad nemám, ale něco bych pojedl.

 

27. den pouti - pondělí­ 21. května - vedro, za poledne v dáli bouře 

Langen v 6.12 - Moerfelden (GG) v 8.05 - Rí¼sselsheim v 11.10 (odpočinek) - Bischofsheim - Gustavsburg - konec Hesenska v 16.25 - Mainz (MZ) - Rýnsko-Falc v 17.00 (18.30)

Celkem 36 km, 8 a půl hodiny na nohou, dohromady už 770 km 

 

Vychází­me po šesté hodině, brzy opustí­me město a jdeme lesní­ cestou. Slunce právě vyšlo, tak před sebou vidí­me dlouhé stí­ny ukazují­cí­ pří­mo na západ. Pořád na západ. Na mí­stní­ poměry je to moc brzy, obchody otví­rají­ až v 9 hodin, školní­ autobusy mají­ vyhrazeny zastávky od 7 do 9 a od 12 do 14 hodin. Potkáváme jen běžce a běžkyně. Jdeme kolem frankfurtského letiště, letadla nám burácí­ nad hlavou každých pět minut. Podle Marshallova plánu, který naši tenkrát odmí­tli, mělo toto letiště stát u Prahy.

Dvakrát přechází­me dálnici, pod sebou vidí­me v obou dvou směrech vždy několik proudů aut. Máváme na ně z mostu, odpoví­dají­ nám blikání­m, někdy i zatroubení­m.

Prochází­me hesenskými městečky, v jednom vidí­m sí­dlo notáře. Má na svém domě znak Hesenska, nikoli státní­, ale zemský. U nás je všude jen ten státní­, nic proti němu nemůžu mí­t, ale musí­ být i na ví­kách na kanalizaci? Někdy to cí­tí­m skoro jako modlářství­. Vypráví­ se, že jeden kněz se v padesátých letech dostal před soud za urážku státu, aniž věděl jak. Šel volit a ve volební­ mí­stnosti si nesundal klobouk. A byl tam státní­ znak, on jej tí­m urazil a za to ho odsoudili.

O tři čtvrtě na deset máme za sebou 750 kilometrů. Tedy já a bratr Josef. Společně jsme odhadli délku kroku na 75 centimetrů, to znamená, že od začátku pouti mám za sebou milion kroků. Důvod k tomu, abych poslal děkovné (a trochu i chlubivé) SMS všem známým.

Potkáváme i školáky, jsou už asi na výletě, dost je jich barevné pleti. Kousek dál ve vilové čtvrti vychází­ z jednoho domku mladá maminka se třemi dětmi. Celá je zahalena šátkem, dvě její­ děvčátka ještě ne. Vidí­me i další­ mladé ženy zahalené v šátku. Vždy mají­ sebou děti. Samy jsou takové bledulinky, jak by řekla maminka. Chtě nechtě je srovnávám s opálenými mladými (i starší­mi) mí­stní­mi ženami, které běhají­ ve dne i v noci, často se psem, občas ve dvojici, někdy i samy. Jsou pěkně opálené, mají­ urostlé tělo, jehož pružnost a ští­hlost sportovní­ úbor ještě zdůrazní­. Je vidět, jak o ně dbají­. Jen si ří­kám, jestli také tak dbají­ o svou duši. Ty bledulinky vypadají­ na první­ pohled smutně, jaksi zakřiknutě, úplně jinak než jejich sportují­cí­ kolegyně. Jaké to bude s jejich vnitřní­ krásou! Které jsou šťastnější­? To je otázka! Sami ji těžko zodpoví­me. Pří­mo se nikoho zeptat nemůžeme.

Proto bude zají­mavé slyšet něčí­ názor. Třeba komentátora německé televize, evangelického teologa Petra Hahneho: On k tomu pí­še:

Emancipační­ myšlenka ponechat dí­tě sobě samému nebo je svěřit cizí­ osobě, aby se rodiče mohli rozví­jet ve své profesi, již není­ považována za nemorální­, ale spí­še za pokrokovou. Přitom nám každý dětský psycholog potvrdí­, že výchova není­ žádné vedlejší­ zaměstnání­, které bychom vykonávali po skončení­ pracovní­ doby. Malé děti potřebují­ aspoň jednoho stálého rodinného pří­slušní­ka, který jim bude odpoví­dat na otázky, a to po celý den.

To, že zaží­váme překvapivou změnu trendů v oblasti rodinného života, dokazuje článek v levicově orientovaném (dnes již zaniklém) magazí­nu Tempo. Není­ třeba k němu dodávat žádný komentář: „Ří­kali nám, že rodina je špatná. Ří­kali nám, že rodina ničí­ osobnost. Lhali nám. Rodina je stále ten nejlepší­ ze všech způsobů života. Jen ona zprostředkovává lásku, štěstí­ a bezpečí­. Alternativní­ způsoby života ztroskotaly. A proto: ploďte děti! Zakládejte rodiny! Nic nemluví­ proti a mnoho mluví­ pro. Ženy by zase měly zůstávat doma. Mí­t děti je mnohem ví­c vzrušují­cí­ než 98 % všech zaměstnání­. Vsadí­te se?" Jen pomyslete: V jakém světě vyrůstají­ tyto děti? Jak jsme na tom s pří­větivostí­ k dětem, objasňuje zážitek, o němž mi vyprávěla ministryně sociální­ch věcí­ Dolní­ho Saska Ursula von der Leyen. Při cestě do USA vstoupila se svými sedmi dětmi do supermarketu a vedoucí­ obchodu ji se zářivým úsměvem zdravil: „You are blessed!" (Jsi požehnaná). O několik měsí­ců později šla s dětmi do německého supermarketu a byla přijata se slovy: „Hlavně ať tu na nic nesahají­!"

 Ve smyslu stavební­m by se cesta Bavorskem dala nazvat Kolem kří­žů a Boží­ch muk. Cestu přes Hesensko bych nazval podle další­ úvahy Petera Hahneho Mezi kří­žem a šátkem. Všechno má totiž hlubší­ souvislosti. A o nich právě v této úvaze pí­še:

Zatí­mco ještě před nedávnem byl Velký pátek jední­m z největší­ch křesťanských svátků, a to nejen kvůli tomu, že se jedná o den pracovní­ho volna, nýbrž také proto, že utichl veřejný život, tak nyní­ berlí­nské lokály nabí­zejí­ v den, kdy si připomí­náme Kristovo ukřižování­, návštěvní­kům ví­ce než stovku noční­ch párty. Některé programy mají­ cynické názvy jako „Pověste ho výš" nebo „Ukřižování­". Člověk si jen mimochodem představí­, co by se stalo, kdyby k něčemu srovnatelnému došlo na Jom Kippur v Izraeli nebo během Ramadánu v Saúdské Arábii. Není­ divu, že Peter Scholl-Latour mluví­ o pohrdání­, které projevují­ věří­cí­ muslimové vůči dekadentní­mu západní­mu světu.

Nespoutaná svatokrádež je pouze další­m z hřebí­čků do rakve naší­ kultury. „Ztráta studu je první­m pří­znakem slabomyslnosti" (Sigmund Freud). Nemůže to zkrátka dobře dopadnout, když už nás nic neposvěcuje, tedy nic nedotknutelného a nemanipulovatelného. „Protržení­ hráze" i u poslední­ch tabu způsobuje nezadržitelnou, smrtí­cí­ potopu ve všech chráněných oblastech naší­ společnosti.

Pro televizní­ho komika tureckého původu Kaya Tamara (SAT 1 - komediální­ pořad Co koukáš?), který si zcela otevřeně dělá legrací­ i z cizinců, jsou podle jeho vlastní­ch slov „vtipy o islámu tabu". Dovolil si to jenom jednou. „Po roztrpčených dopisech, že jsem pomluvil svaté symboly, jako je šátek, jsme se tohoto horkého železa už nikdy nedotkli," ří­ká a zcela výmluvně dodává: „Chtěl bych se doží­t vyšší­ho věku než 30 let."

Ale my už jsme se dostali tak daleko, že můžeme vykázat kří­ž, symbol tolerance, milosrdenství­ a lásky k člověku, ze školní­ch tří­d a zasedací­ch sálů. A přitom je „zodpovědnost před Bohem a lidmi" zakotvena nejen v ústavě SRN, nýbrž některé spolkové země jsou podle vlastní­ ústavy zavázány k výchovnému ideálu „v úctě k Bohu". Učitel, který hovoří­ proti kří­ži, bude nejspí­š také dyslektik, neboť si zjevně neumí­ přečí­st ústavu země, která ho zaměstnává.

A to nemluví­m o náboženském dodatku k pří­saze, který je ovšem již nyní­ zamlčován. Spolkový prezident Horst Kohler řekl při své inaugurační­ řeči 1. července 2004: „Svou pří­sahu chápu jako závazek přispět k obnově Německa. Osobní­m kompasem mi přitom je křesťanský obraz člověka a vědomí­, že lidské konaní­ je v posledu jen konání­m provizorní­m."

Když byla zrestaurována budova Ří­šského sněmu a po přestěhování­ vlády do Berlí­na jakožto sí­dlo Spolkového sněmu znovu vysvěcena, stalo se tak na přání­ jeho předsedy a vyznávají­cí­ho katolí­ka Wolfganga Thierseho. Proběhl i oficiální­ obřad požehnání­. U schodů pod nápisem „Německému lidu" byly čteny žalmy, pří­tomní­ se modlili Otčenáš a za doprovodu pozounů se zpí­val chorál „Bože, chválí­me tebe". Přes prosbu cí­rkve se při stěhování­ nového úřadu kancléře nic takového nekonalo. Když poté oba členové bavorské zemské synody děkan Michael Wehrwein a Fritz Schroth poslali do úřadu ručně zhotovený dřevěný kří­ž, byl jim vrácen s poznámkou, že pro něj nikde není­ mí­sto...

Tolik sami Němci.

My jsme zde sice neviděli žádnou mešitu, ale ani kapličku nebo kří­ž. Kostely byly během dne zavřeny.

Odpočí­váme v parčí­ku na okraji průmyslového města Rí¼sselsheim. Na jeho západní­m konci se rozprostí­rá automobilka Opel. Dlouhou dobu jdeme kolem její­ch plotů a zdí­, mí­jí­me brány, které mají­ pořadové čí­slo kolem sto osmdesáti. Dál pokračujeme na západ po rovinách, kde se pěstuje zelenina, kolem hrází­, které je ochraňují­ před rozvodněným Mohanem. Vidí­me i zvláštní­ výpustě, které mají­ při povodní­ch navést přebytek vody tam, kde tolik neuškodí­. Vedle nás jsou i ovocné sady, některé se dokonce právě ruší­. Vzpomí­nám, jak se pořád u nás naří­ká, že kvůli Unii jsou na tom naši zemědělci špatně, jak musí­ něco zaorávat a podobně. Zde to bude asi stejné, jen s tí­m rozdí­lem, že lidé pořád nenaří­kají­, nesvádějí­ to na druhé, ale sami se do něčeho pustí­.

Postupujeme směrem k soutoku Mohanu s Rýnem a mí­ří­me do klí­nu, který s ní­m sví­rá. Těsně nad soutokem přechází­me samotný Rýn po lávce vedle železniční­ho mostu, na tom mí­stě je 393 metrů široký, po spojení­ s Mohanem bude mí­t téměř kilometr. Hned za mostem začí­ná Mohuč, německy Mainz, její­ české jméno vzniklo z latinského názvu Moguntiacum. Pod mí­stní­ho arcibiskupa kdysi patřily celé Čechy, až Karel IV. vymohl Praze samostatnost, tady arcibiskupství­. Hned na kraji města najdeme podle adresy bydliště člena řádu rytí­řů Kristových, kterému jsem psal, že se u něho zastaví­me. Žádal jsem ho o nocleh v domnění­, že je to duchovní­ a má ve správě faru. On je však laickým členem řádu, dokonce jeho pokladní­kem a se svou ženou bydlí­ v rodinném domku. Ve stejné ulici je cí­rkevní­ škola, což nás ještě ví­ce utvrdilo v přesvědčení­, že to je adresa fary. Když dostali můj dopis, odpověděli poštou, že to nepůjde, ale to už jsme byli na cestách. Manželka nám dá vodu, on několikrát telefonuje, obleče se a zavede nás do středu města. Po cestě nám vše vysvětluje, své město zná velmi dobře. Vysvětluje nám také městský znak, kde je kolo, protože jeden ze zakladatelů, biskup Willigis, byl synem koláře. Proto mu také podle pověsti ří­kali: „Vrať se k svému otci, dělej s ní­m kola a nám se do toho nepleť." On však se nedal odradit a přes svůj skromný původ plnil svůj úřad výtečně.

Tak výtečně, že se nebál ani nepopulární­ch opatření­. V roce 976 vynesl nad aschaffenburským zpěvákem Gozmarem rozsudek pro otcovraždu jménem svým i jménem svých pří­sedí­cí­ch biskupů wormského, pražského a moravského. Pro nás je to pí­semný důkaz, že dí­lo svatých bratří­ soluňských na Velké Moravě neskončilo vyhnání­m jejich žáků, ale pokračovalo dále. Jméno toho biskupa se však nezachovalo, pravděpodobně to byl Vracen, o kterém se zmiňuje Kosmas.

Je slunečný teplý podvečer, připadám si jako někde na Riviéře. V parcí­ch jsou datlovní­ky, fí­kovní­ky, jedlé kaštany, stromy a keře ostří­hány podle francouzského vzoru. Však také za francouzské okupace byla Mohuč hlavní­m sí­dlem posádky i mí­stodržitele. Celé město jakoby dýchalo kulturou a vědou, k ní­ž Němci ve světovém měří­tku tolik přispěli. Proto je občas slyšet otázku, jak je možné, že tak vzdělaný národ se dal Hitlerem a jeho řečmi tak obalamutit. Ani se nediví­m, když vidí­m, co lidi u nás čtou a jak tomu věří­. Za omyly se platí­ - i zde bylo bombardování­, při kterém bylo zničeno 80 procent města. Rytí­ř se nám ani nepochlubí­, že právě tehdy jako mladý kluk, velice obětavě pomáhal při ochraně před bombardování­m, s nasazení­m vlastní­ho života předával zprávy, přivolával pomoc. Dostal za to železný kří­ž ještě od hitlerovských úřadů. Jeho pomoc byla tak velká a tak obětavá (a tak občanská), že nová vláda mu dala vyznamenání­ za zásluhy.

Zavede nás k sestrám ve středu města a přispěje nám na ubytování­ u nich. Spí­me tam jen tři, dva skauti jdou do pří­rody. Bratr Jiří­ jim to neschvaluje, soudí­, že to ve velkém městě není­ bezpečné. Oni si to nakonec pochvalovali. Snaží­m se to vysvětlit sestřičce a ří­kám jí­, že to jsou skauti. Nechápe, tak ří­kám aspoň skauting, ani toto slovo nezná, ale přebere si to po svém Řekne mi na to: Kamping a tí­m je to pro ni vyří­zeno. Zaplatí­me nocleh, na jí­dlo je už stejně pozdě. Rytí­ř zavede bratra Jiří­ho ještě k semináři, kde odevzdává mapy půjčené od kaplana, a přitom mu ukazuje další­ pamětihodnosti, které on pak zase ukáže další­ho dne nám všem. Koupí­ nám aspoň něco studeného k večeři, spí­še svačině.

Chci si vyprat, ve sprše je jen maličké mýdlo, jinak nic. U záchodové mí­sy je jakýsi voňavý pří­pravek na čištění­. Aby mi ty kalhoty neproděravěl, napadá mě, když se na něj podí­vám. Proto opatrně napustí­m do umývadla teplou vodu, pří­pravek v ní­ rovnoměrně rozmí­chám a pak peru. Povedlo se. Jsou čisté a voní­ a večer v okně uschnou.

Mezití­m si sestra asi přečetla naše poselství­ a podrobnosti o naší­ pouti, protože pode dveřmi najdu obálku, kde pí­še, že nám vrací­ pení­ze a že nás tři zve na sní­dani, ale svačinu že připraví­ pro všech pět, i pro ty z kampingu. Měli jsme platit 3 x 18, slevila na 50, ty jsem jí­ dal jako jednu bankovku. Teď mi to vrací­ ve třech: je tam jedna oranžová a dvě modré. Oranžová je desí­tka, modré budou dvě dvací­tky, ří­kám si. Jenže tam je modrá jen jedna, zatí­mco ta druhá je šedomodrá - tedy pětieurovka. Buď se spletla nebo nám mohla jen výrazně slevit. V každém pří­padě vrací­m těm dvěma jejich podí­l, z pří­spěvku od rytí­ře jim doplácí­m rozdí­l a zbytek dělí­m pěti a rozdávám všem. Jdu poděkovat sestře, ptám se jí­ na možnost sloužit mši svatou. Ří­ká mi, že ona se v sakristii nevyzná a že sestru, která to má na starosti, už nemůže přivolat, protože je pozdě. A skutečně bylo.

Pří­rodní­ zají­mavosti: První­ kvetoucí­ vojtěška a žito, první­ načervenalé třešně.

Dnes se modlí­me za Matici Velehradskou, protože její­ výbor má schůzi. Jako jeho předseda jsem se už předem omluvil. Děkujeme za to, ze mohla vzniknout. Nabí­zí­me smí­r za všechna váhání­. Prosí­me za to, aby přispěla k zvelebení­ Velehradu po všech stránkách, ale hlavně k větší­ úctě k svatým bratří­m soluňským a k zapálení­ ohně, kterým oni hořeli.

Citát dne: Dobrý člověk ještě žije.

 

28. den pouti - úterý 22. května - slunečno, za poledne zataženo

Mainz (MZ) v 6.55 (8.25 konec města) - Budenheim v 9.10 - Ingelheim v 12.30 (odpočinek) - Gaalsheim v 15.20 - Kempten v 15.37 - Bingen v 16.04 (17.00)

Celkem 35 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 805 km

 

Ráno se vydatně nasní­dáme, je to první­ teplé jí­dlo od páteční­ho rána, protože během těch dní­ jsme nikam nezašli. Dostáváme svačinu, větší­ porce jsou pro ty pro bratry, kteří­ si pochvalují­, jak se venku krásně vyspali. Bratr Jiří­ využí­vá znalostí­, které zí­skal včera, všechno nám ukazuje, pouze sochu vynálezce knihtisku Jana Gutenberga, který zde žil 1452 -1455, vidí­me jen zdáli, takže si nemůžeme šlápnout na 50. rovnoběžku, na které je postavena. Opět na mně dýchá atmosféra francouzských měst, ve středu města je cí­tit, že tudy kráčela historie, ale my opět pod jistým vedení­m našeho navigátora pospí­cháme pří­mo ven. Trvá dlouho než projdeme všechna jeho předměstí­. Na výpadovce je řada kamií³nů, asi nějaká nehoda, proto čekají­, pojďme honem dál. Ani se nedí­váme na značky. Najednou si však jeden z nás všimne, že mají­ trička s českými nápisy. Zastaví­me se a dáme se do řeči. Žádná nehoda, ale čeká se na vyložení­ řepkového semena od nás.

íšnava už je poznat, po dvou hodinách chůze mně začí­ná bolet za krkem. Kromě puchýřů bolí­ každý týden něco. Dá se s tí­m jí­t, ale přece jen se na to musí­ myslet. Nejprve to začalo v lýtkách, pak přišly na řadu stehenní­ svaly, pak v kří­ží­ch, pak pod lopatkami a teď za krkem. Ří­kám si, co bude, až mi to vleze ještě výš - do hlavy. A vzpomí­nám na kardinála Špidlí­ka, který si nemohl před Janem Pavlem II. kleknout a omlouval se mu za svá nemocná kolena. Papež mu řekl, že má stejné potí­že, ale že mohou být oba rádi, že to začí­ná od nohou a ne od hlavy.

Bratr Jiří­ právě dovršuje svých milion kroků. Při té pří­ležitosti chci jmenovat i bratra Karla čestným milionářem. Čestný doktor má titul Honoris causa - doslova to česky znamená z důvodu cti. Jemu bychom mohli také dát Oneris causa - z důvodu břemene, protože jeho tři zavazadla se opravdu těžko nesou a naví­c ještě stále těžknou, protože do nich ukládá všechny zají­mavé tiskoviny. Marně mu nabí­zí­m, že z nich uděláme balí­k a pošleme ho poštou. Ří­ká, že by to nebylo poutnické. Sestra Valéria má také puchýře, ale drží­ se statečně.

Jdeme pořád stezkami mezi poli na levém břehu Rýna, vesnice jsou ještě ví­ce vlevo po našem boku, ani do nich nevchází­me, takže za poledne odpočí­váme u hřiště s prolézačkami. Po poledni jsme v cí­li dnešní­ etapy - v Bingen. Toto město se skládá ze tří­ částí­, které jsou spojeny, takže je to opravdu nekonečné. Pouze v této spolkové zemi, v Rýnsku-Falci, jsou názvy měst tak popletené jako u nás, že totiž napřed napí­ší­ velkým pí­smem název obce, kde je sí­dlo úřadu, a až pod to menší­m pí­smem skutečný název té obce, do které právě vchází­te. V ostatní­ch spolkových zemí­ch, ale také v Itálii to bylo přesně naopak a pěkně podle pravdy: Nahoře velkým jméno obce, pod tí­m menší­mi pí­smeny, kam patří­ z hlediska úřední­ho i okresní­ho. V samotném Bingen jsme až před pátou. Nakupuji pohlednice, abych poslal všem našim dobrodincům v Německu, těm českým posí­lám SMS. Pohlednici do vlasti posí­lám jen Marušce, která mi v Praze dala pí­semné přání­čko, a do lékárny, odkud mě vybavili tolika náplastmi. Bratr Karel shání­ známky, což je zde potí­ž, v žádné trafice je nemají­, není­ z nich žádný zisk. Když přijdeme k faře a zvoní­me, nikdo se neozývá. To je vlastně předposlední­ fara, kam jsem psal a z které nedošla odpověď. Čekáme v parku na mši svatou, mezití­m prohlí­ží­me baziliku sv. Martina spojenou se svatou Hildegardou z Bingen. Čtvrt hodiny přede mší­ svatou se hlásí­m v sakristii, tam už jsou připraveni všichni pomocní­ci, ří­kají­, že jistě budu moci koncelebrovat, ale že musí­m počkat na pana faráře. Ten přichází­ těsně předem, vše schvaluje, stačí­m mu ještě něco ří­ci o naší­ pouti a už se začí­ná, naprosto přesně. Mše svatá je zádušní­, kněz nás ví­tá a představuje, ří­ká, že máme dnes malé kulatiny, 800 kilometrů. O zemřelé se zmí­ní­ velmi krátce v úvodu mše svaté, kázání­ nemá. Pak ho prosí­m o možnost přespání­, ani se nezmiňuji, že jsem sem už psal. Ří­ká přesvědčivě a účastně, že to u něj opravdu nejde, dlouho telefonuje na různá mí­sta, nakonec volá děkanovi a ten nám nabí­dne farní­ sál, pod podmí­nkou, že nám nebude vadit, že v sousední­m sále má právě zkoušku farní­ dechovka. Souhlasí­me, zavezou nás tam. Mí­stní­ kněz nám ještě ří­ká, že ráno v šest hodin je v kostele modlitba a po ní­ že dostaneme sní­dani. Muzikanti to trochu zkrátí­ a na konec nám zahrají­ českou polku.

Pří­rodní­ zají­mavosti: Vidí­me první­ho čápa, je velmi blí­zko, Jiří­ ho fotí­, vidí­me první­ kvetoucí­ bí­lý jetelí­ček.

Kulturní­ zají­mavosti: Když se blí­ží­me k Bingen, vidí­me na druhé straně Rýna na samém kopci vysokou sochu. To budou asi Nibelungové, ří­káme si. Bratr Jiří­ hned připomí­ná stručný obsah této oslavné báje, která mimochodem vedla k dopsání­ našich slavných rukopisů Zelenohorského a Královédvorského. Naši nadšenci si je vymysleli, aby ukázali, že i Slované mají­ své hrdiny. Až později se dozví­dám, že je to jezdecká socha Germánie. V mém slovanském srdci se pochopitelně hned ozve něco proti. Jsem však poutní­k a naví­c host. Proto není­ správné se ukvapovat, ale jak ří­ká Jan Ámos Komenský, vzdělávat se. Vzdělání­ je nejlepší­ lék proti válčení­, ří­kal tento biskup a vychovatel. Až později jsem vyčetl z průvodců ve francouzštině, že tato socha byla postavena po ví­tězství­ nad Francouzi u Sedanu. Tehdy konečně zabrali Němci i druhý břeh Rýna a obsadili Alsasko Lotrinsko. Tí­m oddálili nebezpečí­ překvapivých útoků ze západu a hlavně si mohli ří­ci: Už jsme jednotní­, už jsme spojili své sí­ly, máme mocný stát, už nás z té západní­ strany nebude nikdo ohrožovat. Sousoší­ tvoří­ kromě symbolické ženské postavy Germánie a anděla mí­ru a anděla války i postavy všech německých kní­žat a vládců, kteří­ vstoupili do nové, Druhé ří­še. Celé to stálo milion dvě stě tisí­c marek ve zlatě, z toho lidé vybrali mezi sebou při lidové sbí­rce celý milion. Tak kladně se na to tenkrát dí­vali, aniž tušili, že velké státy znamenají­ velké boje a také velké množství­ padlých, vdov a sirotků.

Je zají­mavé, jak se dnes vztahy s Francií­ a tí­m i názor na hraniční­ řeku Rýn změnily. Němci s úsměvem pozorují­ francouzské děti, které na výletě plují­ po Rýně a při spatření­ sochy Germánie křičí­: „Jé, Jana z Arku." A jak jsem sami napsali, jejich srdce se přitom také usmí­vá. Kdo by se neradoval z mí­ru a spolupráce.

Úmysly modliteb: naše i slovenské diecéze. Děkujeme za to, že máme biskupy, že funguje ČBK i BKS a že mají­ dost spolupracovní­ků. Nabí­zí­me smí­r za to, co se nezdařilo. Prosí­me za dary Ducha svatého pro ně i jejich týmy.

Citát dne: Řešení­ se vždycky najde.

 

29. den pouti - středa 23. května - dopoledne kouřmo, odpoledne polojasno

Bingen Bí¼desheim (MZ) v 7.17 - Trechtingshausen v 9.05 - Niederheimbach v 10.45 - Bacharach v 11.40 - hlavní­ odpočinek - Oberwesel (SIM) v 14.25 - St Goar Loreley v 15.50 - St Goar v 16.05 (v 16.30 na mí­stě)

Celkem 32 km, 7 hodin na nohou, dohromady už 837 km 

 

Ráno v šest hodin jsme připraveni. Vyjdeme ze sálu a vidí­me, že pan děkan je také vzhůru, otví­rá garáž, v ní­ pak kufr svého auta, skočí­ do něj pes a oba odjí­ždějí­. Jdeme do kostela. kde v šest začí­ná svatodušní­ novéna. Je na ní­ 20 lidí­, vede ji jáhen a spolupracovnice, zpí­vají­ se zpěvy z Taizé, pak mají­ společnou sní­dani ve farní­m sále. Je to jako ve Skutcí­ch apoštolů, jáhen je obsluhuje u stolu. Aspoň devět dní­ v roce žijí­ jako první­ křesťané - den zahájí­ modlitbou a společným jí­dlem a pak jde už každý do své práce. K sní­dani mají­ housky s máslem, rostlinným tukem a marmeládou. Pro nás přinesou naví­c sedm vařených vejce a diví­ se, že nás je jen pět. Sní­me všechno a rádi, i další­ch pět housek, které pokládají­ vedle zatavených sýrů a salámů se slovy: „To máte na cestu." Ří­káme si, že si ty věci rozbalí­me opravdu až na cestě a housky hned namažeme a sní­me. Přinesou housky podruhé se stejnými slovy. Bratr Jiří­ pochopí­, že jsme to přehnali a hned je rozkrojí­ a vkládá do nich, co tam patří­. Mezití­m nám sousedky přisunují­ další­ marmeládu a máslo. Konec novény budou kvůli nám mí­t o chlebě a vodě!

Pěšky sestupujeme do Bingen, podle řeky Nahe, kterou pak překročí­me v mylném domnění­, že jsme se dostali na druhou stranu Rýna. Zůstaneme však pořád na jeho levém břehu. Celý den pak jdeme těsně podle něj v úzkém údolí­, kterým se zařezává mezi pohoří­ Taunus a Hunsrí¼ck. Po obou stranách jezdí­ pořád vlaky tam a zpět, na hladině plují­ obchodní­ i zábavní­ lodi, na obou stranách vidí­me hrady, opravdu Romantický Rýn, jak tu všude připomí­nají­. Na hladině zahlédneme také plovoucí­ pořádný špalek. Pluje tak rychle jako my. Odhadujeme to na 5 kilometrů za hodinu. Pak se trochu vzdálí­me a odpočí­váme v městě Babarach, také je také v seznamu UNESCO. Jaké je naše překvapení­, když odpoledne zase uvidí­me stejný špalek, tedy zřejmě na 99,9 procent tentýž. Kde asi čekal, zatí­mco my jsme odpočí­vali, dva bratři a sestra celou dobu hladem. S bratrem Jiří­m jsme šli do města, on kvůli razí­tkům, já kvůli namnožení­ letáků. Však mně to dalo moc shánění­ a paní­ z kanceláře ještě ví­ce práce. Proto jsem si dovolil bohatý poutnický oběd - chlebovou bagetu a litr mléka. Sochu Lorelei - ví­ly, která v nejužší­m mí­stě Rýna zpí­vala plavcům, a ti se pak utopili, nezahlédneme.

Konečně jsme v cí­li dnešní­ etapy, ve městě St Goar, které je pojmenováno podle poustevní­ka, který zde žil v šestém století­. Uloží­me u ubytovně pro mládež - Jugendherberg - kromě dvou našich skautů, kteří­ zase dávají­ přednost vlahé noci májové... Když jsem v těchto ubytovnách přespával na svých cestách autostopem po Francii před 38 lety, brali tam pouze lidi do 35 let a bylo oddělené ubytování­ pro kluky a holky. Teď tam vezmou i staré i mladé i děti a není­ žádné rozlišení­, ani na záchodech ne. Dnes je v St Goar mše svatá jen v nemocnici a právě skončila, kostel je zavřený, nechceme už paní­ kostelnici rušit, proto mši svatou neslouží­m. Je to už podruhé v tomto týdnu a je to škoda. Kdyby se opravdu chtělo, asi by to šlo zaří­dit a každá z mých současných ( a zároveň dočasných) oveček by to přiví­tala. Odborně řečeno: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. A to bude citát dnešní­ho dne.

Od bot mám rozdřený palec zhora, proto si večer beru lehkou obuv. A připomí­nám, že „Tři dny L.O.", tedy tři dny lehká obuv byl zápis, který si z ošetřovny rád odnášel u svého jména každý voják. Všichni se pak chví­li baví­me před zavřeným kostelem a pozorujeme večerní­ ruch na náměstí­. V zahradní­ restauraci naproti se něco chystá. Mí­ří­ tam svátečně odění­ lidé, mladí­ i staří­, a každý sebou nese něco zabaleného. My tři zpod střechy pak jdeme na malou večeři do tureckého bufetu. Potkáme mladou ženu z Prešova, je ráda, že si může promluvit rodnou řečí­. S majitelem se brzy budou brát.

Pří­rodní­ zají­mavosti:

Zblí­zka vidí­m plavat po Rýně divoké husy s mláďaty, vlastně poprvé v životě ve volné pří­rodě, mají­ jen čtyři housátka. Vidí­me první­ rozkvetlou pupalku velkokvětou, tzv. noční­ pannu. Její­ velké květy se otví­rají­ až po západu slunce a to velice rychle, během několika vteřin, žlutě září­ do noci a ráno při první­ch paprscí­ch slunce hned úplně uvadnou.

Úmysly modliteb: řeholní­ a zasvěcený život. Děkujeme za to, že se mohly staré řády a kongregace svobodně obnovit a že vznikly i nové instituty zasvěceného života. Nabí­zí­me smí­r za špatný pří­klad, který vznikl při navracení­ majetku a za špatné zprávy, které se o tom ší­řily. Prosí­me za nová povolání­ k řeholní­mu a zasvěcenému životu.

Citát dne: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.

 

30. den pouti - čtvrtek 24. května - ráno zataženo, odpoledne vedro

St Goar v 8.03 - Grí¼ndelbach v 8.18 - Mermischenhof v 13.15 - Buchholz v 15.40 (odpočinek) - Brodenbach (MY) v 18.50 - Loef v 19.00 hodin

Celkem 33 km, 8 a půl hodiny na nohou, dohromady už 870 km 

 

Sní­daně je v ceně, dáváme si samou zdravou výživu, venku už čekají­ odpočatí­ a krásně vyspaní­ bratři a vyráží­me ze St Goar. Dnes zkratkami, protože cyklista důchodce, který s námi spal, ří­kal, že silnice v našem směru má velké stoupání­ a radil cestu lesem. Byla ještě pří­křejší­. Unavila nás všechny. A časová úspora to také nebyla. Po třech hodinách jsme na kopci, vstupujeme na silnici a když se ohlédnu čtu na ukazateli, že do St Goar je to 9 kilometrů. My máme za sebou tři hodiny chůze včetně krátkého odpočinku. I tady platí­, že po cestičce blí­ž, po silnici spí­š.

Kvůli odřenému palci jsem si dovolil na kopci sundat vysoké kotní­kové boty a vzí­t si sandály. Jak je to pří­jemné jí­t v lehké obuvi. Slunce začí­ná rozpalovat vzduch, rozpaluje i kanadské jedle, které rostou v lesí­ch kolem nás a ty silně a pří­jemně voní­. Mí­sty však pocí­tí­m i silný závan opačného druhu, to když na můj nos narazí­ výpary z bot, které mám na baťohu. Jsou sice z kůže, ale mají­ naví­c jakési membrány a ty páchnou jako staré syrečky. V sandálech se mi jde dobře, napadá mě, že bych už v nich mohl dojí­t a velké boty někde zahodit. Je pravda, že samy o sobě nejsou těžké, ale v této chví­li už uvažuji o každém deku. Tuší­m, že to je nápad bláznivý a proto se s ní­m svěřuji bratru Jiří­mu. Ří­ká hned, abych to nedělal, že neví­me, co nás ještě čeká, že mohou třeba přijí­t deště. Byla to prorocká slova, deště sice nepřišly, ale mnohokrát jsem si na to vděčně vzpomněl, protože pak mi byly moc dobré.

Pak zase jdeme lesem, značky se ztrácejí­. Turistické značení­ u nás doma je skutečně nejlepší­, to musí­me sebekriticky přiznat už po několikáté. Naštěstí­ se objeví­ udýchaný mladý cyklista, odhaduji, že nějaký velký a úspěšný pán, který může dbát o své tělo i v pravé poledne. Dobře nám poradí­ a my můžeme pokračovat. V další­ vesnici už ví­me, kterým směrem je ta další­ a vyráží­me tam. Nějaká paní­ nám však radí­, ať nejdeme po silnici, že polní­ cestou tam přijdeme hned a že vede pří­mo tam. Poslechneme, cesta je pěkná, brzy však se octneme na rozcestí­. Na mapě se nedá nají­t, obě možnosti jsou nejasné, proto se raději vrací­me. Když jdeme kolem ní­, cosi zase ří­ká, ale už nereagujeme. Nevyžádané dopisy se nevracejí­! Jistě chtěla poradit dobře, ale neuvědomila si, že to co je mí­stní­mu člověku jasné, protože v tom žije každý den, může být pro cizí­ho i past. Byl jsem překvapen, když jsem u nás viděl, jak na Vysočině dává značky pro cyklostezku nějaká firma z Českých Budějovic. Před kýmsi jsem se tomu nahlas divil a on mi řekl: „Zadávají­ to schválně lidem z velké dálky, kteří­ to zde neznají­, nic nepředpokládají­ a proto je naděje, že to označí­ přehledně a srozumitelně."

Po silnici pak dojdeme k hospodě U kočky, která už je na mapě jasná a pokračujeme dál. Bratr Jiří­ citlivě využí­vá vrstevnic takže jsme brzy v Buchholzi, kde je odpočinek. Je už dost pozdě, překonali jsme hřeben mezi dvěma řekami, všichni kromě bratra Jiří­ho jsme unaveni a proto pří­mo padáme na zem v parčí­ku, který v tomto vedru také krásně voní­ pryskyřicí­. Ani děti, které zde pobí­hají­ v letní­m oblečení­ a vesele křičí­, nás neruší­. Z dnešní­ farnosti mi odepsali, ví­m, kdy a kde je mše svatá a uvědomuji si, že to nestihneme. Volám tam a omlouvám se za zpoždění­.

Pak se pokračuje po náhorní­ rovinou po cyklostezce vedle silnice, je pěkný rozhled. Potkáváme tatí­nka s dvěma dětmi na kolech, zdraví­ nás Grí¼ss Gott! Silnice se rozdvojuje, stezka ji sleduje tam, kam nejdeme, musí­me ji opustit. Naštěstí­ většina aut jede také druhým směrem. Začí­náme klesat do údolí­ Mosely. Rozhled je čí­m dál lepší­, za chví­li staneme pří­mo nad řekou, která pramení­ ve Francii a tvoří­ také hranici s mezi Německem a Lucemburskem. Teď se před námi leskne v podvečerní­m slunci. Nemůžeme se vynadí­vat. I po ní­ plují­ velké nákladní­ lodě, nejví­c je proslulá ví­ny ze svých úbočí­. Však také už kolem vinic jdeme. V první­ vesnici při ní­ prosí­me o vodu z kohoutku, dostaneme však hned několik lahví­. Pozorujeme lodní­ dopravu, obdivujeme kamenné zdi, které udržují­ vinice na pří­krých svazí­ch. Už vidí­me cí­l své cesty, pak ještě most postavený až po válce a jsme u kostela. Mše svatá byla jinde a v té chví­li končí­. Jaké je naše překvapení­, když tam je koncert, mužský sbor zpí­vá při májové pobožnosti bez kněze. Ještě ví­c nás překvapí­ tí­m, že zpí­vají­ i ruskou duchovní­ pí­seň.

Po pobožnosti jsme pozváni do fary, dostáváme zatí­m pečivo se škvarky, velice dobré a výživné. Hned se do něj pustí­me a ani si nevšimneme, že to budí­ jakési rozpaky. To se vysvětlí­, až přijede mí­stní­ kněz. Z dopisů jsem věděl, že pochází­ z Nigérie a že je v této farnosti kaplanem a že bydlí­ mimo její­ hlavní­ sí­dlo. Tam jsem psal a oni mi odpověděli, abych potvrdil, že skutečně přijdeme a napsal to i panu kaplanovi, jehož emailovou adresu vložili do textu. A já jsem odpověděl jen jim na sí­delní­ faru. On si tedy mohl myslet, že to padlo. A až do mého telefonu v podvečer si to také myslel.

Nevyvedlo ho to však z mí­ry, po mši svaté hned přijel, oblékl si africké oblečení­ a plně se nám celý večer věnoval. Nabí­dl nám kuře a ryby v omáčce s koření­m, které si přivezl z domova. Pustí­me se do jí­dla, všichni si přidávají­ až nic nezbude. Pak nám ukazuje, kde budeme spát a mimo jiné se zmí­ní­, že v jednom předpokoji je malý oltář, kde slouží­ mši svatou. I my bychom tam mohli mí­t mši svatou, jenomže jsme právě dojedli a pak později už na to není­ mysl. Zase ta pohodlnost.

Celý večer stráví­me v pěkném hovoru. Mluví­ se německy, bratr Karel překládá o sto šest. Otec Mike Joe byl doma už farářem, tady dále studuje, aby mohl být profesorem v kněžském semináři. Mezití­m přijede jeho farář, je v mých letech a má silnou cukrovku, proto už nic nejí­. Přiveze však moselské ví­no, bratři i sestra je velice ocení­.

Na svého kaplana prozradí­, že zde zavádí­ liturgický tanec. Baví­me se o tom velice podrobně, zná pochopitelně mentalitu africkou, ale poznal už i tu evropskou. Ří­ká, že zde je to jiné, ale nesouhlasí­ s naší­m názorem, že Evropané jsou studení­. Proto po vysvětlení­ sám tancoval při obřadech Vzkří­šení­, které jsou vrcholem liturgického roku. A lidé to přijali pěkně. Bylo to delší­, ale nevadilo jim to. U nich doma by jim vadilo, kdyby bohoslužby byly krátké. Když tam kněz nekáže půl hodiny, lidé mu vyčí­tají­, že to odbyl a diví­ se, proč se pořádně nepřipravil. Mše svatá tam i s tanci trvá dvě až tři hodiny a nikomu to nevadí­, naopak. Při obětí­m průvodu se tam nenosí­ jen chléb a ví­no jako mu nás v Evropě, ale skutečné dary pro kostel, pro farnost i pro chudé. Může se tedy přihodit, že lidé přijdou na mši svatou a vrátí­ se z ní­ obdarováni i takří­kají­c hmotně, třeba si z kostela domů přivedou kozu, kterou věnuje bohatší­ člověk a farář ji pak přidělí­ někomu potřebnému.

Ří­káme také, že jsme dnes po delší­ době opět viděli kří­že. Naposledy jsme kolem nich procházeli v Bavorsku. Řeknou nám na to, že Bavoři jsou zbožní­ a byli pořád. Hitler tam sice svolával své fanatiky do Norimberka, ale lidé ho nebrali. On sám řekl, že bude mí­t vyhráno až lidé v Bavorsku se budou mí­sto Grí¼ss Gott (Pozdrav Pán Bůh) zdravit slovy Heil Hitler. Oni to nikdy neří­kali, takže on nemohl nic vyhrát. Pan farář z Alken, který nemohl pamatovat Hitlera, o něm sám začne mluvit. Po první­ světové válce byla bí­da, za výmarské republiky to bylo opravdu špatné. Pak přišel Hitler. A začalo se to měnit k lepší­mu. Lidé sehnali práci, vydělali si pení­ze. Zmizela nezaměstnanost a už nebylo vidět tuláky. Všude se stavěly pěkné dálnice. A lidé nechtěli vidět nic jiného, měli klapky na očí­ch. Kněz si v té chví­li položí­ obě dlaně vedle očí­, aby podtrhl, co ří­ká. Nechtěli vidět, že dálnice se dělají­ kvůli válce, pro zrychlení­ přesunu vojsk, nechtěli vidět, že lidé byli zaví­rání­, židé pronásledováni. Sami si ty klapky nasadili. Ří­kám si v té chví­li, že u nás to platí­ dodnes. Nejsme ochotni vidět zločiny komunismu. Dáváme si sami klapky vedle očí­, někdy pří­mo před ně.

Zde po válce vyhlásili spojenci program tří­ D: denacifikace, demokratizace, decentralizace. A splnili ho. Zločinci byli potrestáni, všichni, kteří­ se odvážili postavit Hitlerovi jsou uznáváni, sami jsme viděli pamětní­ desku plukovní­ku Staufenbergovi. Stát je ří­zen demokraticky a je rozdělen na spolkové země, které jsou samostatné ve všem, kde to jde.

U nás demokracii máme, jsme za to vděční­, decentralizace pomaloučku začí­ná, kraje dostaly jakési pravomoci. Ale pořád je to všechno bráno jen ze středu, z centra. Vůbec se nedbá na to, že republiku netvoří­ jen Čechy, ale také Morava a Slezsko. Česká pošta rozváží­ balí­ky a roznáší­ psaní­ nejen v Čechách, vozí­ je i občanům, kteří­ jsou jiné než české národnosti.

Denacifikaci nepotřebujeme, ale debolševizace je zatí­m jen prázdné slovo. Když si to jedna strana dala do volební­ho programu, i křesťané proti tomu protestovali. V Katolickém týdení­ku č. 29/07 se ptali Luboše Hrušky, autora Památní­ku obětem zla v Plzni, kam jsme, žel z časových důvodů nezašli. „Nepůsobí­ negativně na morálku společnosti, když lidé vidí­, že zločiny komunistům prošly a procházejí­ bez potrestání­?" „Samozřejmě, že to působí­ na ostatní­. Když není­ násilí­ trestáno a za zločinem nenásleduje spravedlivý trest, tak to škodí­ všem. Byl bych rád, kdyby se aspoň něco z té doby dostalo do učebnic a kdyby kantoři měli zájem dětem něco ří­ci."

Němci byli zpracováváni obrovskou propagandou. Goebbels na to šel opravdu vědecky. Mazaně použí­val všechny možnosti. A uměl převrátit skutečnost. Když německá vojska vyhnali od Moskvy, řekl, že vůdce je velice skromný, že nechce dělat přehlí­dku v poraženém městě, že do něj nevstoupí­, ale že mu stačí­, když je jeho vojáci rozstří­lí­. Ještě v březnu 1945, kdy už bylo všechno jasné, vyzýval lidi k obraně Berlí­na za každou cenu a tvrdil: „Vy se ubrání­te, zaženete cizince pryč a to tak povzbudí­ celý národ, že vyžene vetřelce z celé země." Pak zabil své děti, ženu i sebe. Jeho propagandistické metody však naneštěstí­ přeží­vají­ dál.

Zají­mavosti: Vidí­me první­ zralé jahody. Opět vidí­me kří­že v pří­rodě. Jsou však menší­ než u nás, jenom něco přes metr. V kostele nachází­me poprvé německou pozvánku na pouť do Cách.

Úmysly modliteb: za spolupracovní­ky u nás i zde. Děkujeme za jejich ochotu. Nabí­zí­me smí­r za všechna nedorozumění­. Prosí­me za ducha spolupráce mezi sebou, s kněží­mi a s cí­rkvi vůbec.

Citát dne: Důvěřuj, ale prověřuj.