Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Dojmy ostatní­ch poutní­ků

Jiří­ Horský, Josef Král, Karel Nevěčný, Valéria Kosí­ková, motopoutní­k Josef Šobáň

 

Z dení­ku Jiří­ho Horského z Kladna

s názvem: ... pěšky k cášskému oktogónu ..... je vybráno 5 částí:

1) popis první­ch dvou dnů, kdy šel sám, 2) jeho popis dne, kdy jsme zabloudili, 3) jeho popis svatodušní­ soboty a neděle, které pro mě byly dny krizovými, 4) poslední­ den, kdy se kladenští­ odpojili a on odjel s nimi a 5) závěr dení­ku.

1)

Moje pouť začala jinak. Nejdří­ve jsem chtěl jí­t z Prahy. Protože se připravoval relikviář s ostatky sv. Prokopa jako dar do Cách, rozhoduji se pro začátek cesty v Chotouni, rodišti sv. Prokopa. Nakonec jsem zvolil za začátek Libici nad Cidlinou, rodiště sv. Vojtěcha, jemuž byl zasvěcen první­ kostel stavěný Otou III. a dokončený Jindřichem II. v Cáchách.

Když byl určen cí­l pouti a čas trvání­, nastala moje osobní­ pří­prava. Sledoval jsem postup organizační­ch pří­prav, začal si chystat osobní­ potřeby na cestu, pročetl literaturu, vztahují­cí­ se k území­m kudy budeme procházet a provedl několik vycházek na rozcvičení­ těla. Jedu do Českého Středohoří­, které je známé svými kopci. Beru to přes vrcholky Lovoše, Ostrého, Milešovky, Kletečné a opět Lovoše. Večer toho mám dost. Potom vyráží­m několikrát do povodí­ Berounky. Zde trasy natahuji až na 55 km za den a seznamuji se s krajinou, kterou půjdeme. Myslí­m, že se mi to vyplatilo. Ještě jedna etapa poutě na Velehrad a pří­prava končí­. Podobnou, mnohem namáhavější­ pří­pravu, jsem měl i před minulými poutěmi do Santiaga de Compostely a do Ří­ma.

 27.4.2007. - pátek - 1. den - modlitba dne: za rodinu - dnes 35 km - celkem 35 km

Přichází­, můj den D, kdy vychází­m na pouť.

Z Kladna vyjí­ždí­m vlakem v 5.42. V Libici vystupuji v 8.14. Na návsi a přilehlých ulicí­ch je plno pouťových atrakcí­. Silnice je uzavřena. Na mí­stní­ radnici zí­skávám první­ razí­tko do poutní­ho dení­čku z cesty. Razí­tko připomí­ná vyvrácení­ Slavní­kovské Libice 28.9.995. Kostel sv. Vojtěcha, původně gotický ze 14. století­, je zavřený. Chystají­ zde tradiční­ pouť na svátek svatého Vojtěcha zdejší­ho rodáka. Jdu na bývalé Slavní­kovské blatné hradiště. Traktorista zde seče louku, aby byla připravena na pří­chod poutní­ků a pečlivý starosta, pan Koží­šek, se přichází­ přesvědčit, že je vše v pořádku. Je zde i bývalý ředitel zdejší­ školy pan Holub a přináší­ čerstvé květiny k sousoší­ sv. Vojtěcha a sv. Radima. Převypráví­ mi staré legendy s osobitým komentářem. Obchází­m bývalé valy a v 9.45 opouští­m hradiště. Modlitba je prosbou za šťastnou cestu a bezpečný návrat. Jdu podél Cidliny, dnes regulované, která zde kdysi obklopovala svými meandry hradiště. Ani ona, ani valy nedokázaly zabránit dobití­ hradiště a vyvraždění­ Slavní­kovského rodu. Pěkná cesta mne vede na soutok Cidliny s Labem a dál podél řeky do Poděbrad. Navštěvuji kostel Povýšení­ sv. Kří­že ze 14. století­. Na náměstí­ si dávám něco k obědu. Přechází­m po mostě Labe na levý břeh. Musí­m po silnici do Kluku s pěknou kovanou bránou na hřbitov a dále na Pí­skovou Lhotu. Na odbočce se nachází­ starý milní­k. Zde odbočuji stále po silnici na Vrbovou Lhotu a Pečky. Je krásné počasí­. Provoz na silnicí­ch je velký, stále se musí­m uhýbat autům. V Pečkách je novorománský kostel sv. Václava zavřený. Opět silnice tentokrát do Radimi a Chotutic. Schází­m na polní­ cestu a po ní­ jdu do Skramní­ků. Pěkně, zvenčí­ opravený kostel, Stětí­ sv. Jana Křtitele je ze 14. století­. U kostela je pohřben pí­smák a rychtář Fr. J. Vavák z Milčic. Po vedlejší­ silničce se dostávám do Chotouně. Zde se narodil sv. Prokop asi roku 975. Pěkný kostel sv. Prokopa, Santiniho stavba dokončená na začátku 18. století­ U Prokopovy studánky zahání­m ží­zeň. Potřebuji zí­skat razí­tko. Mám štěstí­, nachází­m člověka, který jde, otevře hospodu, dá mi razí­tko a opět ji zavře. Děkuji. Polní­ cestou jdu na další­ vzácné mí­sto, do Vrbčan. Bývalo zde malé Slavní­kovské strážní­ hradiště na okraji jejich území­. Ještě dnes je ve valu uzavřený kostelí­k sv. Václava. Pod dnešní­ dlažbou jsou ukryty základy otonského obdélní­kového kostelí­ka z období­ kolem roku 990. V kostele, dle tradice, byl přechováván praporec sv. Vojtěcha. Tento praporec a kopí­ sv. Václava byl vzat na pomoc proti Saským vojskům v roce 1126 v bitvě u Chlumce pod Krušnými horami. Přemyslovské rozepře zde chtěl ve svůj prospěch vyřešit Lothar III. Prohlí­dku kostela i zvonice, s doprovodným slovem, mi laskavě umožnila paní­ Svobodová. Bylo to velmi milé. Na věži je vzácný zvon od zvonaře Brixiho z Cimburka, z roku 1592 nazývaný Pazderní­k. Za II. světové války byl zvon odvezen, ale naštěstí­ jej nestačili zničit, a tak se vrátil. Z Vrbčan jdu silničkou přes Miškovice do Klášterní­ Skalice. Býval zde premonstrátský klášter zničený husity. Za vrškem se ukrývá nedaleká Zlická Kouřim. Město založeno Přemyslem Otakarem II., začátkem jeho panování­ asi roku 1261, na planině proti starému hradišti. Je městskou památkovou rezervací­. Mimo hradby, bránu, staré domy je zde nejvýznamnější­ památkou vzácný raně gotický kostel sv. Štěpána s osmibokou kryptou sklenutou na střední­ pilí­ř. Paní, starají­cí­ se o kostel, mi umožnila prohlí­dku kostela. Schází­m na vlakové nádraží­. V 17.58 odjí­ždí­m na noc zpět do Kladna.

28.4.2007. - sobota - 2. den - modlitba dne: za zdar pouti - dnes 23 km - celkem 58 km

Dnes jede Rozdělovská farnost navští­vit pátera Bořivoje Bělí­ka, svého předchozí­ho faráře, do Mukařova, kde dnes působí­. Má 70. narozeniny a tak jedeme blahopřát. V Mukařově máme mši svatou v kostele Nanebevzetí­ Panny Marie. Společně ji koncelebrují­ páter Bělí­k a páter Kučera (náš dnešní­ farář a vikář). Potom malé pohoštění­ a následná prohlí­dka zdejší­ho hospicového areálu. Jsou nás dva autobusy. Jeden se vrací­ do Kladna, druhý vedený páterem Bělí­kem směřuje na Aldaší­n. Lesní­ hřbitůvek s kostelí­kem sv. Jiří­ je jediný pozůstatek vesnice zaniklé ve třicetileté válce. Na hřbitůvku je pohřben pan biskup Lebeda (kdysi působil v Rozdělově). Potom pokračujeme do Kouřimi s kompletní­ prohlí­dkou kostela i zvonice. Dostávám na cestu požehnání­ od pátera Bělí­ka. Autobus s farní­ky pokračuje na Lipany a já vyráží­m na druhou etapu pouti. Je 15.30 a cesta daleká. Město opouští­m okolo bývalé Malotické brány a kolem skanzenu starého Kouřimska. Jdu do Militorova, Diblí­kova a kolem sadů k lesu. Cesta je pěkná, prochází­m hodně lesy. Podmí­nky pro modlitbu pří­mo ideální,­ a tak toho plně využí­vám. Co nás na této pouti čeká, jak se nám společně půjde? Nic o sobě neví­me, a přitom na sobě budeme závislí­. Přes Mělní­k se blí­ží­m k Čertově brázdě. Otví­rá se krásný výhled do kraje. Žlutá řepková pole v zapadají­cí­m slunci se barví­ do oranžova. Daleko na jihovýchodní­m obzoru se z pahorkatiny zvedá Křemešní­k, na jihu mnohem bližší­ Blaní­k. Chví­li se opájí­m tí­mto pohledem na tu naší­ krásnou zem. Podél Čertovy brázdy, je od silnice vedena kří­žová cesta. Na její­m horní­m konci je dřevěný domek, jako Boží­ hrob. Sbí­hám lesem k silnici a už vidí­m klášterní­ kostel nad strmým svahem k řece Sázavě. Ještě chvilku a jsem v bývalém klášteře. Je 20.05, za chví­li se setmí­. Začátek Sázavského kláštera je v roce 1009 kdy se okolo sv. Prokopa shromáždila skupina poustevní­ků. Na popud kní­žete Oldřicha zde byl založen klášter benediktinů se staroslověnskými obřady. Kní­že Břetislav nahradil mnichy latinskými benediktiny. Rozkvět kláštera byl v prvé polovině 14. století­, naopak téměř zanikl za husitských válek. Výnosem Josefa II. byl klášter roku 1785 zrušen. V areálu se nachází­ zbytky jižní­ lodi a jižní­ věže v průčelí­. Dnešní­ kostel byl původně jen presbytářem. V severní­ zahradě, jsou odkryty základy čtyř apsidové rotundy, asi z roku 1070. Pátera Peňáze a Josefa Krále nachází­m na bohoslužbě v kryptě. Vede ji mí­stní­ kněz páter František Juchelka pro sedm lidí­. Je to působivé. Mezití­m mně Michal Seknička hledá na nádraží­. Vlakem jsem nepřijel, a tak se vrací­. Setkáváme se ještě v kryptě. Po bohoslužbě nás pan farář zavádí­ do staré budovy kláštera. Jsou zde postele a matrace, kuchyně, vodovod a WC. Budova je nevětraná, stěny vlhké. Jednu noc snad přežijeme, jinak je prostředí­ dost nezdravé. Vaří­me čaj a jí­me zásoby z domova. Páter Peňáz zajišťuje u pana Mgr. Gottfrieda na zí­třek převoz batohů. Domní­vá se, že jsou jední­m z důvodů, proč se mu dělají­ puchýře. Počasí­ dobré 25 °, slunečno, bezvětří­.

2)

8.5.2007 - úterý - Panny Marie Prostřednice všech milostí­ - 12. den - modlitba dne: za mí­r doma, Evropě, ve světě - dnes 28 km - celkem 356 km

V 6 hodin vstáváme, v 7 hod sní­daně. Odchází­m, abych viděl aspoň kousek historického města. Je to letem světem, ale přeci jen něco. Město Weiden léta udržuje vztahy s Tachovským okresem a několik dětí­ z Tachovska zde studuje. Na radnici mě zaujal reliéf. Žena za pluhem taženým kravkou. Dlouhý německý nápis a letopočet 1914 -1918. Je to poděkování­ těm, kteří­ snášeli útrapy války doma v zázemí­. Velmi výmluvné. Několikrát fotografuji a pak zpět. V 8 hod je mše. Opět zpí­váme. Po mši si beru batoh a pan děkan Pausch nás kus cesty vyprovází­. Batohy ostatní­ch odveze do Pressathu autem během dne. Potom jdeme sami. Na okraji přejdeme odbočnou ulici a zamotám se v uličkách rodinných domků. Po deseti minutách jsme zpět na správné cestě. Cyklostezka v souběhu se silnicí­. Toho využí­váme k modlitbě prvého růžence. Je zataženo, občas mrholí­. Po vyjití­ z lesa se před námi zvedá tmavé skalisko, na něm kaplička, dole městečko. Je to Parkstein. Skalisko je čedičová vyvřelina sloupcovité odlučnosti (podobně jako Slánská hora). Hledáme faru, kam jsme doporučeni. Ví­tá nás sestřička Anita z řádu sester Německých rytí­řů. Je zde stařičký páter Jakub Eder. Při hovoru se dozví­dám, že zná slánského faráře Táborského. Sestřička hned sehnala něco k snědku a připravila čaj. Potom nás zavedla ke kapli na skále a otevřela ji. Je zasvěcená Čtrnácti svatým pomocní­kům. Pracně je určujeme a pak nachází­me tabulku s jejich pojmenování­m. Od kapličky je krásný výhled na všechny strany. Nedaleko byl koncentrák Flossenbí¼urg, kde byl 9.4. 945 popraven Canaris. Pak nás sestřička vede druhou stranou kopce, abychom viděli i zají­mavý geologický útvar, na odkryté skalní­ stěně. Zají­má se o keramiku a sama se snaží­ něco z hlí­ny vyrobit. Loučí­me se a vychází­me vedlejší­ silničkou směrem na Schwand a Pfaffenreuth. Zde mají­ v ohradě zají­mavý skot s dlouhou srstí­. Poklidná cesta pokračuje lesní­ silničkou. Poví­dáme a na rozcestí­ z nepozornosti odbočuji na špatnou cestu. Jdeme téměř tři km a stále jsme v lese, terén neznámý, vesnice nikde. Jsme někde jinde než se domní­vám. To, že jsme v neznámém lese a neví­me kde, nikoho nevzrušuje. Připadá mi, že jsou všichni připraveni v lese i přespat. Přesto je to pro mne velmi nepří­jemná situace. Jdu si ověřit, kde se vlastně pohybujeme. Zjišťuji, že jsme se dostali podruhé na totéž mí­sto. Než se vrátí­m, ostatní­ využí­vají­ čas k modlitbě. Je to modlitba o pomoc k Panně Marii, „Maria pomoz, přišel čas...". Beru si batoh na záda vychází­me, v tom přijí­ždí­ auto. Zastavujeme ho a ptáme se na cestu. Lesní­k se nám to snaží­ vysvětlit. Je to nějak složité. Nakonec nás všechny nakládá a veze nás z lesa ven a nejen to, odváží­ nás rovnou do Pressathu. Ještě jednu zají­mavost, jmenoval se Jelinek. Nemám pokoj, kde jsem udělal chybu? Odkládám batoh, beru mapu, pláštěnku, baterku a kompas a jdu zpět, zjistit, kde jsem se zmýlil. Výsledek jednoduchý, nepozornost. Po návratu je fara zavřená, nikdo nikde. Čekám dlouho, venku prší­. Schovávám se do kaple (lurdské jeskyně), kde hoří­ snad padesát sví­ček, je tu teplo. Po hodině jdu do pizzerie na jí­dlo. Dávám si těstoviny a čaj. Po návratu k faře nachází­m poutní­ky doma. Celou dobu seděli v restauraci na večeři. Že by se podí­vali, jestli jsem se už vrátil, je nenapadlo. Dí­ky Bohu, že se pan Jelinek objevil. Byli jsme na okraji velkého lesní­ho komplexu a v noci pršelo. Mohlo to být velmi zají­mavé. Přichází­ na skok pan farář Bock a po pěti minutách opět s omluvou mizí­. Jdu spát ve 22 hodin. Celý den zataženo, poprchávalo, večer už docela slušně pršelo.

3)

26.5.2007 - sobota - 30. den - modlitba dne: za žijí­cí­ i zemřelé politiky - dnes 29 km - celkem 856 km

Vstávám ve 4.45, vyprané věci téměř suché. V 5.30 ranní­ chvály v hlavní­m kostele. Je to 45 minut soustředěného prožitku. V 6.30 sní­dáme v malé mí­stnosti vedle kuchyňky. Je s námi řeholní­k, zná břevnovský klášter, řepský domov boromejek, bělohorský kostel Panny Marie Ví­tězné, emauzský klášter na Slovanech a převora Prokopa Siostrzonka. Sní­dáme chléb, máslo, salám, sýr, kávu, nebo mléko. Dostáváme svačinku, ovoce a hlavně požehnání­ na cestu. Ještě jsme se před chrámem vyfotografovali a jsme opět na cestě. Po ránu se nedaří­, dvakrát netrefujeme tu správnou cestu. Dokonce lezeme do dobytčí­ ohrady a hned na druhé straně zase ven. Nakonec nachází­me správnou cestu. Začí­náme dnešní­ první­ růženec. Valéria má desátky se stále se mění­cí­mi výňatky z Pí­sma svatého. Nejen dnes, pokaždé. Prudce spadáme do Wehru, prvé vsi na cestě. Domy tvoří­ stavebně čtyři vyhraněné typy. Hrázděné, omí­tané, nahnědle kamenné, černé bazaltové. Střechy černé. Mí­jí­me kostel z bazaltového řádkového zdiva. Únava roste, dří­ve jsme každý kostel navští­vili, a zjistili, je-li otevřený. Čí­m dál jich ví­ce mí­jí­me. Na konci vsi se ujišťujeme dotazem na správnost cesty. Pří­jemnou lesní­ cestou přes kopec a jsme v další­ vesnici Galemberg. Za ni nás čeká projití­ údolí­m přes potok Brenkbach. Cesta vede pohodlně dolu i nahoru. Překračujeme nějakou vedlejší­ železnici a čeká nás další­ údolí­. Zůstávám s páterem a jen informativně ří­kám vlevo. Dole je jedna cesta naví­c a Valéria, Josef a Karel jdou po ní­. Když tam přijdu, zjišťuji stav a běží­m za nimi. Naše cestička není­ skoro vidět, jde vlevo a strmě nahoru. Prochází­me vesničku Hain. Za ní­ usedáme k malému odpočinku. Svačí­m, co jsme ráno dostali v klášteře. Je odtud pěkný rozhled na kopečky před námi, přes které půjdeme. Lepší­ výhled by byl z věže trosek hradu Olbrí¼ck. Stojí­ na kuželovitém kopci nad námi. Po 30 minutách jsme opět na nohou. Stále klesáme až do vsi Hoizwiesen. Ptáme se na další­ cestu. Jdeme dobře, ale opět do kopce a zase z kopce a jsme v Obedí¼renbachu. Mají­ zde jen kapličku. Odbočujeme na vedlejší­ cestu. Raději se zeptám a páter má možnost oprášit francouzštinu. Je zají­mavé, jak okamžitě ožije. Jdeme dobře a cesta dle mapy bude chví­li rovinatá. Modlí­me se druhý růženec. Mapa nelhala, chvilku máme oddych. Další­ sestup do doliny s vesnicí­ Schalkenbach. Zde u malé kapličky se usazujeme k odpočinku. Všiml jsem si pekařství­, vycházela z něho paní­. Jdu zkusit štěstí­ s prosbou o razí­tko. Pekař je starý pán, určitě přes 70 let. Chvilku trvá než se domluví­me, co chci a pak hledá kde je razí­tko schované. Dává mi razí­tko, je trochu rozmazané. Dávám si druhé sám a jsem jen o něco úspěšnější­. Na pultě má krásný rybí­zový koláč a vedle asi třetinový jablečný. Chci jablečný, nabí­zí­ pořád rybí­zový. Nakonec mi dá jablečný a chce pouze jedno euro. Vzhledem k tomu, že byla sobota a dvě hodiny odpoledne, chtěl se asi toho velkého koláče zbavit. Koláč dělí­m na pět dí­lů a nabí­zí­m. Karel nechce, mám tedy dva dí­ly. Karel i Josef jí­ velmi nepravidelně, podle pří­ležitosti, nekupují­ snad vůbec nic. Měl jsem z toho obavy. Teď už snad vydrží­. Řekl bych, že všichni už jdeme setrvačností­. Navykli jsme si na denní­ pří­děl kilometrů a poutnický rytmus. Navzájem si vyhovujeme. Každý ví­, že ten druhý je také unavený. Zají­mavé je, že se o nás nepokouší­ ponorková nemoc, čekám, kdy přijde. Jsme asi trochu samotářští­, hodně času tráví­me jednotlivě, každý hodně přemí­tá sám. Tí­m neří­kám, že si nepopoví­dáme. Ale potřebu pořád mluvit, z nás asi nikdo nemá. Neví­m, jak dalece vní­mají­ okolí­, jeho krásy a neustálé proměny. Po 45 minutách musí­me dál, ještě máme kus cesty, asi 10 km. Další­ stoupání­ pěknou lesní­ cestou. Podle mapy bude delší­ rovinka, a tak máme další­ růženec a korunku. Dotýkáme se silnice a zase ji lesem opouští­me stále na sever. Dostáváme se k věži, snad nějaký romantický hrádek, nebo rozhledna. Je ve vysokém lese a nikam odtud není­ vidět. V lese rostou zají­mavé keře, mají­ tvrdé pichlavé lupení­. Trhám několik lupí­nků a ukládám si je do zápisní­ku. Doma zjišťuji, že to byly keře cesmí­ny ostrolisté. Zají­mavé, že byla v lese, v Evropě to je parková rostlina. Po další­ch třech kilometrech přichází­ krátké prudké stoupání­ na čedičový skalnatý vrchol kopce Neuenahrerberg. Zde stojí­ další­ věž. Tentokrát přesahuje vrcholky lesa. Krásný celo-kruhový výhled. Na jihu vidí­me věž zří­ceniny Olbrucku, na východě kouří­cí­ Porýní­, na severu na patě kopce dvojměstí­ Bad Neuenahr-Ahrweiler, na západ kopce zí­třejší­ etapy. Na severní­m obzoru je velká koule, marně přemýšlí­m, co by to mohlo být. Je samotná, možná nějaký plynový zásobní­k. Páter na věž neleze. Potom máme sestup klikatým chodní­čkem. Dneska je to opět jako na houpačce, jen trochu kopcovitější­. Jsme ve městě na rovném asfaltu. Vchází­me do lázeňské části města, přes ří­čku Ahr a podél ní­ jdeme až k historickému městu s bránou, hradbami a starým městem. Vstupujeme zachovanou branou s dvěma věžemi, do živé ulice. Hrázděné domy s jemně zdobenými malovanými ornamenty. Na náměstí­ velký kostel. Hledáme faru. Paní­ radí­ a vede nás k ní­. Přichází­me právě na mši svatou, je 18.15 hodin. Mše začí­ná v 18.30. Páter se právě stačí­ připravit. Dáváme batohy k pilí­ři a jdeme si sednout do přední­ části kostela. Je plný. Mají­ zde vinné slavnosti. Venku rámus jako na pouti. Jakmile začí­ná, mše všechny atrakce ztichnou. Jestli zastavili i provoz neví­m, ale hudba zmlkla. Při mši páter čte náš leták a při modlitbě „Otče náš" máme Češi sólo. Úplně mě to zaskočilo. Potom latinsky celý kostel. K velikosti kostela nejsme určitě slyšet, ale páter u mikrofonu byl slyšet dobře. Po mši jsme přijati na faře, ubytováni a pozváni na večeři. Náhle vstupuje biskup z Treví­ru. Je zde na vizitaci a je zde s námi ubytován u pana vikáře. Sedá k nám ke stolu a poví­dá se. Nejí­, jen upí­jí­ minerálku. Zato my hodujeme a máme na stole i ví­no. Požádal jsem o razí­tko do dení­čku. Karlovi se to jeví­ jako nevhodné. Razí­tko dostávám i s podpisem. Vikář přidává razí­tko farní­. Děkuji. Ve 21.30 se loučí­me a jdeme do pokojů. Dohání­m, co, jsem nestihl, peru, věší­m, dení­ček a mapy na zí­tra. Páter obsadil počí­tač a dlouho do noci psal. Chce informovat ve Velkém Meziří­čí­. Potom z nevyspání­ chybí­ sí­ly. Počasí­: teplo asi 25 °, klidno, trochu mráčky, k 22 hodině přišel ví­tr, bouřka a trochu sprchlo, stany na náměstí­ to nepobouralo. Hodně lidí­ odešlo.

27.5.2007 - neděle Seslání­ Ducha svatého - 31. den - modlitba dne: za dary Ducha Svatého - dnes 26 km - celkem 882 km

Vstávám v 6.45. Balí­me, uklí­zí­me. Pan vikář nás v 7.30 odvádí­ do kláštera Uršulinek. Klášter je veliký naví­c umí­stěný na kopečku a působí­ dojmem hradu. Pan vikář nás předává a vrací­ se zpět. Děkujeme a loučí­me se s ní­m. Páter koncelebruje a asi 25 sester doprovází­ mši zpěvem. Po mši nás zavedli do malé jí­delny se spoustou jí­dla. Chleba, pečivo, máslo, sýr, med, marmeláda, uzeniny, buchta, káva, mléko. Na cestu je pro nás přichystáno ovoce, banány, hrušky, pomeranče a pití­. Kdo chce, ještě si dělá svačinu na cestu. Loučení­, děkování­. Dnes půjdeme dlouho proti toku ří­čky Ahr. Jdeme po turistické trase označené pí­smenem „A". Hned na začátku, nás vede pří­krým úbočí­m, je to moc pěkná cesta. Páterovi moc nevyhovuje. Naštěstí­ v Dernau stezka sejde k železniční­ trati. Podlé železnice teď půjdeme delší­ dobu. Vinice kolem i u cesty. Prochází­me vesničku Rech a za ní­ tunelem, vybudovaným pro pěší­ a cyklistickou dopravu, hned vedle železniční­ho. Jsou zde hezké rozeklané skalní­ partie a na nich několik malých hrádků. Na zastávce Mayschoss na sebe čekáme, trochu jsme se roztáhli. Od rána je pošmourno, někdy zamrholí­. U Laach začne pršet pořádně. Schováváme se do průchodu pod železniční­ tratí­. Po asi dvaceti minutách se déšť trochu umoudřil a tak pokračujeme v cestě. Před Altenahrem se dostáváme do další­ho, tentokrát silniční­ho tunele s chodní­kem. Na okraji jsou destičky s označení­m kam až se tento „nevinný" potok dokáže dostat. Zdá se to neuvěřitelné, že by se tak vysoko mohl vylí­t. U mostu se zastavujeme. Je zde několik laviček. Každý obsazuje jednu a odpočí­vá podle svých představ. Snědl jsem svačinu z kláštera. Jdu se projí­t, nejdří­ve orientační­ mapa, pak nádraží­čko a pak se vrací­m do městečka. Kostel posazený ve stráni nad silnicí­. Domy hlavně hrázděné. Městečko je takové urovnané. Přitom je vtlačené mezi kopce a řeku. Vrací­m se, je tři čtvrtě na tři, musí­me dál. Zatažená obloha se začí­ná pročišťovat, otepluje se. Začí­ná být pří­jemně. V Kreuzbergu odbočujeme do pří­čného údolí­ s potokem Sahrbach.

Silnice je klidná, nic zde nejezdí­. Modlí­me se dnes třetí­ růženec a korunku. Silnice velmi pozvolna stoupá. Cesta pohodlná. U Binzenbachu, části Kirchsahru se zastavujeme, býval zde důl. Je tu mini skanzen a stůl s lavicemi. Odpočí­váme. Před Binzenbachem byl na mostě sv. Jan Nepomucký. V 17.30 odchází­me. Před námi je dlouhé stoupání­ serpentinovitou silnicí­. Jdu s Valérií­, dohání­ nás Josef. Společně překračujeme hranicí­ mezi Porýní­m Falcí­ a další­ (pro nás poslední­) zemí­ Severní­m Porýní­m Westfálskem. Jdeme ještě na okraj vesnice Effelsberg kde u kapličky s nápisem Maria Hilf, čekáme. Přichází­ Karel a 20 min po nás páter. Noční­ internetové psaní­ si vybí­rá svou daň. Domlouváme se, kam na noc. Zkusí­me to hned, pří­padně další­ vesničce a v záloze je ještě třetí­. Jdeme ke kostelu, ptáme se paní­ a v tom nám za zády vychází­ z fary starší­ pan farář. Páter Peňáz k němu ihned odchází­. Za chvilku jsou domluveni. Mezi kostelem a farou je farní­ dům a v něm sál. Tam je pro nás mí­sta dost. Kněz je Němec, bydlel v Polsku a vystěhoval se v roce 1976. Nechávám si věci na hromádce, beru fotoaparát a jdu se podí­vat na radioteleskop, který jsem od kostela zahlédl. Je necelé 2 km daleko. Pří­stup je asi na dvě stě metrů. Sám radioteleskop má průměr 100 m. Veliké monstrum. Dělám několik fotografii. Vrací­m se kolem ohrady ovcí­. Je jich asi 150. Po návratu večeří­m ze svých zásob a kávu mám z domácí­ch zdrojů. Obvyklé denní­ práce a srovnávám mapy. V této oblasti máme mapu 1 : 200 000, převedenou, do měří­tka 1 : 100 000. Dnešní­ etapa byla mimo původní­ plán, aby v závěru nevznikly problémy a nebyl na poslední­ chví­li spěch. Brzo uléháme, musí­me se dobře vyspat. Počasí­ dopoledne vlhko, k polední­mu déšť odpoledne zlepšování­ počasí­ večer hezky.

4)

3.6.2007 - neděle - 38. den - Modlitba dne: za šťastný návrat, poděkování­ našim i mí­stní­m organizátorům

Sní­daně je dnes již v 7.30, Dr Raifová mi ří­ká o kostelu Gardenkirche. Dělám poslední­ cestu do města, nebyl jsem daleko, ale kostel jsem nenašel. Opatřuji si další­ noviny. Nakládáme zavazadla a sjí­ždí­me na Bendplatz. Zde přisedají­ ti, kdo byli v rodinách. Přijí­ždí­ auto, přiváží­ pro všechny svačiny. Přichází­ mí­stní­ zástupci spolku Aachen - Prag. Začí­ná loučení­ mezi autobusy i mezi hostiteli a námi. Děkujeme poslední­ stisky rukou. Odjí­ždí­me a máváme všem. Nejedeme daleko, jen do Valendaru k Schonstattské kapli. Je to poutní­ mí­sto a mí­sto mnoha exercicii. Zde mí­vali, v době nesvobody, své duchovní­ středisko slovenští­ emigranti v Německu. Češi měli obdobné středisko v Ellwangenu. Máme zde poslední­ poutní­ mši. Slouží­ jí­ páter Kučera v kruhové svatyni Panny Marie. Překvapila mne výborná akustika prostoru. Jdeme do kaple, která zde byla první­, je zde výstav nejsvětější­ svátosti. Společná fotografie. Společný oběd a vrací­me se k autobusu. Ještě kontrola, abychom někoho nezapomněli, a jedeme. Při cestě se stačí­me pomodlit růženec, zpí­vat pí­sně zbožné i lidové, poděkovat organizátorům i tvůrcům darů, páterovi Kučerovi a řidičům. Bylo nám spolu dobře. Po několika zastávkách, přijí­ždí­me ke kostelu v Rozdělově. Je pondělí­ 0.30 hodin.

5)

Na závěr této kní­žečky, bych chtěl projevit velký obdiv těm, s kterými jsem pěší­ pouť uskutečnil. Obdivoval jsem jejich skromnost, ochotu snášet všechny útrapy cesty, jejich obětavost, statečnost, ukázněnost, spolupráci. To, že to nebylo vždy jednoduché, jsme cí­tili, každý na své vlastní­ kůži. Každý si životem neseme svůj kří­ž, a právě pro posilu jej unést, jsme se na tuto pouť vydali. Děkuji otci Janovi, sestře Valérii i bratří­m Josefovi, Karlovi a Michalovi.

P.S. Psaní­m této kní­žečky a hlavně neustálým soubojem s počí­tačem, tou sedmihlavou saní­, jsem natolik unaven, že budu muset jí­t na další­ pouť, abych si trochu odpočinul.

 

Krátké ohlédnutí­ a zhodnocení­ pěší­ poutě k Panně Marii a svátostinám do Aachen

Josef Král, Opava

Citát:

Není­-li to proti Tvé vůli, Bože, dopřej nám tuto pouť uskutečnit.

 Když jsem v březnu 2007 při čtení­ Katolického týdení­ku zjistil, že ve Velkém Meziří­čí­ se chystá pouť ke svátostinám do cí­sařského města Aachen, zbystřil jsem pozornost a uvažoval o své účasti. Ihned jsem se informoval. Zrovna jsme odjí­žděli na pouť do Svaté země. Po pří­jezdu domů už mě tato myšlenka neopustila.

Po bližší­ch informací­ch a plný dojmů a poznání­ ze Svaté země už nebylo možné tuto myšlenku neuskutečnit. Vše mně vedlo k tomu, abych se této pěší­ pouti zúčastnil. Absolvoval jsem už část pěší­ pouti do Compostelly, pěší­ pouť do Mariazell. Proto jsem chtěl jí­t pěšky do Aachen až k holandsko-belgickým hranicí­m.

Když si nyní­ po kratší­m čase tuto pouť promí­tám a hodnotí­m, musí­m přiznat, že to nebylo jen dobrodružství­ pěti poutní­ků, 40 dnů putování­ a uji­tí­ 1048 kilometrů po cestách a cestičkách za různého počasí­ a různé nálady, rozmanitými kraji, ale pouť duchovní­ se vší­m, co k pěší­ pouti náleží­.

V prvé řadě to byla pouť a ne turistický výšlap, byla to duchovní­ reprezentace člověka a krajiny.

Duch Boží­ nás vedl už od první­ myšlenky tuto pouť absolvovat. Aniž jsme si uvědomili, pouť trvala 40 dní­. Jako Izraelité putovali pod Boží­ ochranou 40 let na poušti do Zaslí­bené země, jako Pán Ježí­š se na poušti připravoval na své působení­, jako trvá i postní­ doba od Popeleční­ středy do Velikonoc.

Vůbec jsme se neznali, sešli jsme se po nabí­dce děkana Jana, který tuto pouť organizoval, aniž věděl, jaká společnost se sejde. Absolvoval již pouť do Ří­ma, ale každá pouť je jiná.

Vedl nás a velmi se o nás staral Duch svatý. I když bylo vše dobře naplánováno, přesto se vyskytovaly problémy, které se vyřešily lépe, než se očekávalo ať to bylo počasí­, terén, ubytování­, pří­padně únava nebo puchýře pana děkana. Musí­m konstatovat, že ani jednou za celou dobu poutě nevzniklo sebemenší­ nedorozumění­ nebo nějaké vyrušen. Nikdo se při nějakém nezdaru nevzrušoval, všichni respektovali všechny a raději jsme to řešili modlitbou.

Ráno jsme děkovali za prožitou noc, prosili o požehnání­ na celý den a vše jsme odevzdali do Boží­ moci. A On se dobře staral.

Bylo nám dopřáno poznat, co obnáší­ pouť od noclehu v trávě nebo pod stromem, se suchým chlebem a vodou až po hotelové apartmá se sváteční­m pohoštění­m.

Sám ač povahy energické se podivuji nad naší­m vzájemným respektování­m a pokorou vůči druhým.

Šli jsme do nám neznámého kraje, poznamenaných válečnými a poválečnými událostmi, které způsobily složité vztahy mezi Čechy a Němci. Od přechodu německých hranic jsme zakusili mnoho pohostinství­, o kterém se nám ani nesnilo. Kolik pomoci nám nabí­zeli a s jakou radostí­, s tí­m se u nás doma nesetkáme.

A jaké radostné a předevší­m dojemné je, když vás ubytuje člověk, který byl jako malé dí­tě s rodiči bez ničeho z vedlejší­ dědiny vystěhován. Žádná zloba nebo nenávist, ale radost a ochota pomoci či poradit.

Proto děkujeme Bohu, že nás takto dal do společné rodiny ne jen poutní­ků, ale všech těch, s kterými jsme se setkali a prožili nějaký ten čas rozhovoru nebo pohostinství­, že všichni jsou jeho děti a vše, co stvořil, stvořil pro všechny lidi i národy, abychom to společně uží­vali.

Každý z nás byl od Boha vybaven nějakým darem, byli jsme si vzájemně potřební­ a proto nám nic moc nescházelo

děkan Jan - kněz a organizátor poutě

bratr Jiří­ - ovládal terén, mapy a podle nich nás vedl

bratr Karel - ač samouk perfektně ovládal německý jazyk

bratr Josef - se trochu vyznal ve zpěvu a liturgických pí­sní­ch

sestra Valéria - jako žena doplňovala naše společenství­, starala se pokud bylo potřeba o kuchyni.

Děkujeme i svým rodinám, že nám tuto pouť dopřály uskutečnit a určitě se také za šťastný návrat modlili.

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl lidskou nevstoupilo, co Bůh připravil těm kdo jej milují­.

Těší­m se, jestli mi to Bůh dopřeje, na další­ pouť třeba i s další­mi poutní­ky.

 

Pěší­ pouť Praha - Cáchy 2007   Karel Nevěčný, Praha

O pří­pravách na pouť do Cách jsem se dozvěděl v únoru letošní­ho roku na Levém Hradci, odkud vycházela etapová pouť na Velehrad. Hovořilo se tam o tom, že vedle autobusové výpravy by se do Cách malá skupina poutní­ků mohla vydat i pěšky. Ihned jsem projevil zájem, ovšem s výhradou, že mi to okolnosti dovolí­.

K poutnické skupině jsem se připojil 1. května v Praze. Délka mé trasy byla zhruba 850 km, což je vzdálenost, kterou autobus ujede přibližně za 10 hodin. Na její­ překonání­ v různorodém terénu jsme potřebovali měsí­c.

Byl jsem si vědom námahy a obtí­ží­, s nimiž je taková pouť spojena, ale současně jsem byl rád, že se jí­ mohu zúčastnit. Ve svém očekávání­ jsem nebyl zklamán, pouť byla krásná.

Čas během ní­ plynul poněkud jinak než v běžném životě, jakoby se zhutnil a dal proží­t mnoho zážitků v rychlém sledu za sebou. Odpoután od vyjetých kolejí­, často uprostřed polí­ a lesů, s cí­lem ztrácejí­cí­m se v dálce může člověk lépe vážit hodnoty a řadit je do souvislostí­. To je mu dopřáno na pozadí­ stále zpří­tomňovaného napětí­ mezi vůlí­, která je silná a chce, a tělem, které je slabé a nemůže. Tento prožitek byl obohacují­cí­, věřil jsem v každý krok, v to, že jeho energie se ani v tak velké vzdálenosti neztrácí­, ale pomalu a jistě nás přibližuje k cí­li.

Naše putování­ zanechalo stopy všude, kam jsme přicházeli. Četná setkání­ s lidmi vyvažovala nesnáze cesty a napomáhala nám obnovovat sí­ly. Současně byla i připomí­nkou, že naše pouť, které se dostávalo tolik pozornosti a podpory z různých stran, nepatří­ pouze nám, ale že na ní­ mají­ podí­l a zásluhu i druzí­.

Jsem zavázán všem našim hostitelům i svým spolupoutní­kům za jejich podporu a přátelské společenství­. Ač malá skupinka daná dohromady zcela nahodile, dokázali jsme se vzájemně velmi dobře doplňovat. Rád na to vzpomí­nám.

 

Valéria Kosí­ková, Trenčí­n

Nemám čo dodať. Snad len to, čo som povedala v závere našej cesty:

Velebí­ moja duša Pána....

• - za cestu s hlbokým duchovným posolstvom

• - za každodennú hmatatel´nú božiu prí­tomnosť

• - za všetky požehnania aduchovné dobrá

• - za Jana, božieho muža plného duchovnej energie a skvelých nápadov

• - za Jirku, vynikajúceho znalca mapy a lesných chodní­kov

• - za Karla, skromného a nepostrádatel´ného majstra prekladu

• - za výsadu putovať so samotným Králom

• - za množstvo srdečných, dobroprajných, pohostinných l´udí­

• - za horúčavu, chlad a dážď

• - za kúsok suchého chleba i bohatú tabul´u

• - za ložko na tvrdej zemi i v makkej čistej posteli

lebo to všetko nás formovalo, spájalo, zbližovalo, sprevádzalo, to všetko bolo súčasťou nášho

putovania, to všetko nás nakoniec priviedlo do ciel´a.  Valéria

 

Dojmy motopoutní­ka  - Ing Josef Šobáň

Nemohu skutečně zaží­t to, co pěší­ poutní­k, ale po komplikované zlomenině nohy si mohu poutnické pocity alespoň trochu připodobnit.

V cizině si to nemohu dovolit, ale doma mohu kopí­rovat trasy procesí­ a poutní­ků polní­mi i lesní­mi cestami. Zatí­m věrnou služebnicí­ je motorka v modrobí­lém (lurdském) provedení­. Loni mě přenesla do La Saletty, Lurd a Santiaga (můj první­ vnuk Jakub). Inspirací­ pro letošní­ pouť do Cách byl článek v Katolickém týdení­ku. Neodbytné nutkání­ vyústilo v telefonát, odpověď byla jednoznačná: Přijet si pro požehnání­ na Hrad. Zážitek z arcibiskupské kaple byl úžasný. Po této mši svaté jsem už věděl, že mě nikdo neodradí­. Motocyklový poutní­k (motorkář je dnes už trochu pejorativní­ výraz) nemá sice puchýře na nohách, ale oběť bolesti se projevuje celkovou strnulostí­ posedu. Motopoutní­k si neprohlí­ží­ chodidla, ale sedací­ zapařeniny, které ošetřuje buničinou, napuštěnou zvláštní­m roztokem. Věkově pokročilejší­ motopoutní­k trpí­ bolestí­ kyčelní­ch kloubů, která vystřeluje do slabin, na rovinatých silnicí­ch se pokouší­ zmí­rnit bolest zad kývavými pohyby do stran. Bolest paží­ je většinou snesitelná, ale bolest krční­ páteře a hlavy opravdu stojí­ za to. A tak přinášení­ oběti bolesti má tento způsob poutě s tradiční­m způsobem společný. Abych nikoho neobtěžoval svými slabostmi a neočekávanou únavou, putuji sám. Jsem tak kompletně zodpovědný za vše, co vymyslí­m a vykonám. Cesta do Cách měla jen dvě stresují­cí­ události. Ale přišly najednou. Před Frankfurtem jsem špatně odhadl stav paliva a 40 km prosil Pannu Marii Cášskou, abych dojel k jakékoliv nejbližší­ pumpě. Blí­zko letiště jsem začal slzet a něco štiplavého se silně opřelo do obličeje. V hustém provozu nebylo kde zastavit, protože krajní­ pruh se renovoval. Naštěstí­ se podařilo sjet mezi značkami do opravované části, protože jsem už skoro neviděl. Zamračení­ cestáři hned ke mně dojeli a já jsem na ně vyštěkl jediné slovo, které na paměť přišlo: AUGEN. Když mě viděli "brečet" a že je odhání­m, nechali mě být. Po pěti minutách jsem zase viděl a s lehce pálí­cí­ma očima trochu divoce najel do hlavní­ho proudu. Se "záchovnou" rychlostí­ jsem se pak opravdu dostal k pumpě a mrazení­ v zádech pominulo.

Ze zážitků v Cáchách žiji zatí­m pořád. Podařilo se mi vplynout do pohostinnosti organizátorů a zásluhou bratra Karla, chronického nocovatele v pří­rodě, jsem obsadil jeho post na koleji. Od organizátorů jsem vyfasoval nádherný žlutý šátek, který jsem pak den na to přiložil k ostatkům svatého Vojtěcha (mám syna Vojtěcha)

Z časových důvodů jsem se pak musel odpojit od cášského společenství­ a při cestě domů jsem navští­vil Treví­r a ostatky sv. Matěje (mám druhého, půlroční­ho vnuka téhož jména a jel jsem si vyprosit pro něj požehnání­). Další­ směr byl mariánské poutní­ mí­sti Klausen a nádherné mí­sto Maria Laach (přenocování­). Dlouhodobě jsem se těšil na návštěvu Schoenstattu. Bylo to tam úžasné, a protože je tam trvalý výstav Nejsvětější­ svátosti, tak jsem tam poděkoval za vše nádherné v několika dnech.