Pěší pouť z Moravy do Cách 2007 - Úvod a 1. část deníku, který s fotografiemi vyšel v Kartuziánském nakladatelství v prosinci 2007:
08.09.2024 - Křesťanská Evropa
Předmluva
Marek Orko Vácha
Proč do Cách a s jakým poselstvím
Jan Peňáz
Dějiny poutí do Cách
Jan Peňáz
Poutní deník
Jan Peňáz
Dojmy ostatních poutníků (a motopoutníka)
Jiří Horský, Josef Král, Karel Nevěčný, Valéria Kosíková, Josef Šobáň
Duchovní závěr
Jan Peňáz
Dodatky:
Dary českých a slovenských poutníků, památky pro poutníky
Libor Gottfried
Poznávací značky aut
AUF DEM PILGERWEG ZU FUß NACH AACHEN (naše poselství v němčině)
Předmluva:
Pouť není jen folklór
Marek Orko Vácha
Na poutích se mi nejvíce líbí kudy vedou a kam vedou. Pouť totiž musí být putování přírodou a musí končit v kostele.
Při duchovních cvičení je to exercitátor, který svými přednáškami dává podněty k rozjímání, při pouti je to samotná příroda, která dává impulsy k úvahám, neboť nebesa vypravují o Boží slávě a dílo jeho rukou zvěstuje obloha.
Vzpomínám, kdysi dávno, na osamocené putování skalami a na náhlý dojem, že jsem součástí přírody, dílo Boží, že hmota mého těla je vypůjčena z hor, říček a větru, a že ji zanedlouho zase vrátím zpět. Uvědomil jsem si, že vápník v mých kostech je stejný jako ve vápencových skalách kolem mě. Když se rdím, železo v mé krvi je stejné jako to, co způsobuje červenou barvu železných rud. Voda v horských potocích je stejná voda jako v mém těle a vzduch který dýchám je součástí poryvů větru. Stará indiánská pravda: jsme částí země, a ona je částí nás, jsme tančící skály.
Jiné putování: cesta po ledovci na Antarktidě, hodiny a hodiny chůze po jednotvárně bílé a rovné desce. Pro člověka zvyklého na obzory a zelené kopce je v tom něco fantaskního: kolem dokola jednotvárné ledové bílo až daleko k horizontu, nekonečný kruh jiskřivé bělosti ledovce, který na obzoru splývá s oblohou. Rozlehlá rovina bez jakéhokoliv orientačního bodu, bezživotné bílo, kdy všechny směry jsou zdánlivě stejné a směr určuje jen nejistá střelka kompasu. Jeden krok za druhým, hodinu za hodinou, bez představy doby a délky pochodu. Paralela s duchovním životem se nabízí sama. Po hodinách chůze se ze sněhu vyloupnou obrysy skal. Skály jsou holé a studené, ale přesto nikdy nikomu nejsou tmavé bloky balvanů milejší než polárním cestovatelům, neboť skály znamenají pevnou zemi bez trhlin a země znamená život.
Krom putování přírodou má pouť ještě jednu důležitou vlastnost, a to, že má cíl.
Staří křesťané označovali hřích slovem hamartia. Znamenalo to prý původně situaci, kdy se lučištník při střelbě minul. Termín hamartia je zábleskem geniální intuice: hřích je minutí se cíle, hřích je jakákoli cesta, která nekončí v Bohu. Hřích je první cesta marnotratného syna. Když jde pryč z domu svého otce, je již jedno, kam půjde, všechny směry jsou špatné. A z tohoto zorného úhlu je pouť opakem hříchu, neboť smysl pouti je v tom, že končí u svatostánku v kostele. Pouť tak symbolizuje život samotný, cestu od narození k smrti, cestu zpět.
Náš život ale již dávno není pouť. Moudrý polský sociolog Bauman přirovnává život moderního člověka k hudebnímu klipu: mnoho krátkých záběrů, které spolu dohromady souvisí jen velmi volně, epizodičnost a nekonsekventnost jako program, bezcílné bloudění životem a snaha o co nejkomfortnější čekání na smrt. Současná katolická renesance poutí je tak možná intuitivním protestem proti současné situaci. Pouť tak zdaleka není jen mělký náboženský folklór, nýbrž vyjádřením něčeho velmi tajemného a symbolického v člověku. Vždyť samotný zakladatel křesťanství o sobě řekl, že cestou je on sám.
Proč do Cách a s jakým poselstvím
Jan Peňáz
Papež Jan Pavel II. přidal do růžence pět dalších událostí z Písma. Chtěl, aby si lidé více připomínali, že Pán Ježíš byl pokřtěn, že na svatbě v Káně zjevil svou moc a také, že hlásal radostnou zvěst a vyzýval k pokání a pak že byl proměněn a ustanovil Eucharistii..
Všechna tato nová tajemství se modlí všichni katolíci, ale to třetí svým způsobem hlásá každý poutník. Jeho příchod je vždycky radostnou událostí, on sám je rád, že došel, anebo že se aspoň k cíli přiblížil, protože na pouti je tím hlavním cíl. Tím se poutník liší od tuláka nebo turisty. Srovnání s turistou vyznívá navíc ve prospěch poutníka. Ten totiž získává nejen všechna dobrodiní, o kterých turista nemá ani ponětí, ale návdavkem je ještě obdarován i všemi dobrodiními turistiky (poznání míst, lidí, kultury a v neposlední řadě i shazování přebytečných kil a posilování zdraví).
Příchod poutníka je radostnou událostí pro ty, kdo ho vítají. Pokud nejsou závistiví, potěší je, jak se to šlape aspoň někomu, pokud jsou citliví, tak jim udělá radost, že mohli pomoci člověku v nouzi, kterým je každý cestující, ale především ten pěší. Poutník, který chce dosáhnout cíle, ví, že to bude něco stát a je předem připraven brát všechny obtíže jako pokání.
Na jih od Alp jsou tři starodávná poutní místa a to Svatá země, Řím a Compostella. K nim se řadí tři novější poutní místa, všeobecně známá: Lurdy, Fatima a La Saletta. Na sever od Alp byly ve středověku nejstarším a nejdůležitějším poutním místem Cáchy. Je to jedno z mála německých měst (kromě těch v těsném sousedství s Čechami nebo Moravou), pro které se užívá naše české pojmenování. Německy se jmenují Aachen a leží na hranicích Německa, Belgie a Holandska, asi 800 km od Prahy.
Kostel Panny Marie tam dal postavit Karel Veliký, byl dokončen r. 800 a dnes je to světová památka UNESCO. Už tenkrát počítal císař s tím, že to bude kostel poutní a proto jej vybavil sedmi látkovými ostatky, které získal v Cařihradě: košilkou Panny Marie, plénkami Pána Ježíše, plátnem, na němž byla položena hlava Jana Křtitele, bederní rouškou Pána Ježíše, čistým hrobovým plátnem, zástěrou, kterou měl při poslední večeři, a jeho potní rouškou. Hned tam začalo putovat velké množství poutníků. Jejich touhu později vyjádřil biskup Klaus Hemmerle slovy: „Chceme jít k Ježíši, Marii a Janovi (Křtiteli) až na dotek šátku."
Do Cách vedla i takzvaná Česká cesta. Už dlouho však po ní nikdo nešel. A přitom je lemována sochami sv. Jana Nepomuckého, které nám i v cizině připomínají naši vlast. Přímo v Cáchách stojí první kostel v dějinách zasvěcený sv. Vojtěchu a v dómě býval oltář sv. Václava.
Na pouť do Cách jsme šli s trojím poselstvím:
1) poděkovat za svobodu a za to, že už padly hranice mezi evropskými zeměmi.
2) konat pokání za všechny války a křivdy, ke kterým došlo dávno i nedávno na obou stranách.
3) prosit za obnovu křesťanských kořenů Evropy, protože nechceme, aby uschly.
Vyšel jsem z Moravy, přímo z domu, a byl jsem rád, že po určitém váhání se z takzvaného ateistického národa vypravilo ne pár Čechů, ale přímo dva páry. Je zajímavé, že v naší čtveřici byla nakonec zastoupena jak Morava tak i Slezsko (Josef Král, rolník z Opavy, 66 let), hlavní město Praha (Karel Nevěčný, knihovník, 60 let) i Čechy jako takové (Jiří Horský, geodet z Kladna, 67 let) a že se přidalo i Slovensko (Valéria Kosíková, učitelka z Trenčína, 57 let). V naší vlasti náš doprovázel Michal Seknička z Laviček (kabelář, 34 let). Šli jsme přes Prahu, kde jsme dostali požehnání od primase Čech, nástupce sv. Vojtěcha kardinála Vlka.
Podařilo se, že ostatní poutníci vyjeli z Levého Hradce u Prahy, kde byl sv. Vojtěch zvolen biskupem a že jsme s nimi v Cáchách mohli jít pár posledních kilometrů společně.
Dneska se hodně mluví o prolínání kultur. A kvůli tomu se létá až na druhou stranu zeměkoule. Když člověk jde pěšky, nedostane se tak daleko, ale přilne víc k té zemi pod svýma nohama, daleko více pozná i běžný život, může se zastavit, prohlédnout, zeptat. A myslím, že všichni Evropané potřebují toto prolínání právě proto, že ty ostnaté dráty je tak dlouho a tak surově oddělovaly. A přitom jsme propojeni bývali všichni v duchu poutnickém tedy navýsost křesťanském. Proč to znovu nepřipomenout sobě i druhým, když přece každý z nás může díky Ježíši Kristu brát život jako pouť, jako návrat k jeho i našemu Otci.
Dějiny poutí do Cách
Jan Peňáz
Osmiboký chrám Panny Marie dal postavit sv. Karel Veliký kolem roku 800 podle vzoru chrámu sv. Vitala v Ravenně a Boží moudrosti v Cařihradě.
Náš otec vlasti Karel IV. k této kapli přistavil kněžiště ve stylu Svaté kaple v Paříži. Dnes je tato takzvaná Chórová kaple větší než ta původní. Do Cách se od nás putovalo už před ním, ale první pravidelná pouť od nás do Cách se konala v roce 1349, osobně se jí zúčastnil právě on a byl tam (podruhé) korunován na římského krále a už tenkrát bylo rozhodnuto, že se tam bude chodit jednou za 7 let. A lidé (nejen) od nás jej pravidelně dodržovali, dokud to jiný císař - Josef II. nezakázal. Takže tam naši byli společně naposledy před 231 lety.
Karel IV. zřídil pro české poutníky v Cáchách oltář sv. Václava, kde musel soužit kněz, znalý jazyka českého, kvůli kázání v češtině a zpovídání poutníků. Z 15. století se zachoval v Cáchách v klenotnici malovaný deskový oltář s českými patrony a klečícím Karlem IV. a Ladislavem Pohrobkem. A to je vyznání víry našich předků, slavných i prostých.
Látkovým relikviím říkají věřící němečtí katolíci cášské svátostiny a houfně tam přicházejí každý sedmý rok. Nic na tom nezměnilo, že se v době Hitlerově o tom psalo jako o odporném olizování fetišů. Pouze v roce 1944 se kvůli bombardování nic nedělo, a pouť se konala až o rok později. Další však byla v plánovaném čase tedy v roce 1951. Když k tomu připočteme šest krát sedm, jsme v roce 1993. A to už sem po dlouhé přestávce přišli Maďaři, kteří mají svou tzv. Uherskou cestu. Byli zde i v roce 2000.
Zda tyto relikvie jsou opravdu „pravé", je pro dnešní poutníky druhořadá otázka. Jsou to znamení, která odkazují na Ježíše, Marii a Jana Křtitele. Lidé mohou v těchto znameních poznat, že nám před oči kladou život a smrt Ježíše a poukazují na jeho zmrtvýchvstání, stejně jako odkrývají věřícím význam Marie a Jana. Mnozí se zařazují i dnes do jednoho velkého proudu poutníků, který od středověku nebyl přerušen. V setkání s relikviemi se chtějí lidé dotknout tajemství Boha, který se k nám přiblížil v Ježíši Kristu.
Karel IV. - největší Čech - byl také spisovatel. Mimo jiné napsal tato slova, která svědčí o jeho velikosti a zároveň úctě k Matce našeho Pána:
„Ach, Marie, komnato vtěleného Slova.
Jsi studna, z níž přirozenost lidská načerpala živou, na věky tryskající vodu.
Jsi nejjasnější drahokam panenství,
do jehož čistoty Boží slunce rozlilo své paprsky.
Když se v tobě paprsky odrazily,
osvětlily naše temnoty a svou vřelostí rozžehly lidská srdce,
aby se spalovala láskou k Bohu.
Věrně se podobáš orlici, která v povětří předstihne ostatní tvory,
ač ji nesou křídla prosté barvy.
Právě tak jsi ty povětřím vylétla nad všechny sbory andělů,
ač tě nesla ctnost prosté pokory.
O orlích křídlech zvolal i Jan v Apokalypse, že byla dána ženě spějící k porodu.
Když ses jako orlice pozvedla do výše,
omladila jsi starobu celého lidského rodu
a lázní nového zrození jsi smyla stáří.
Jsi pravá matka milosti.
Jméno matky provinění, jež nás svým hříchem oslepila,
jméno Eva, obracíš v Ave.
Jím nás zavolej.
Ve své laskavé moudrosti jsi nás vydala světlu.
Jako orlice nastavuje slunci mláďata, nastavila jsi ty,
když jsi zahnala mračno starého šera, pravému slunci nás,
aby se jeho žárem osvětlily naše smrtelné oči.
Proto před tvou tváří tvůj adoptivní syn,
jemuž tě tvůj Syn na kříži svěřil,
nosí znamení orlice jako odznak pokory a vítězství."
Obyčejní Čechové, žijící zřejmě někde na Moravě, si o Panně Marii také zpívali prosté až dětinské písně. Například tuto.
Přišla ona, přišla, do pusté maštálky, jen za práh vkročila, syna porodila.
Přišlo do maštálky kovářovo dítko. „Zakolíbej ty mně moje nemluvňátko!"
„Jak pak zakolíbám, když ručičky nemám, ani ty ručičky, ani ty očičky."
„Dotkni se pléneček, budeš mít ručičky, dotkni se jesliček, budeš mít očičky."
Přišlo dítko domů, přišlo k otci svému, ručkama hrající, očky mrkající.
„Rozmilý synáčku, kdes vzal ty ručičky, ty bílé ručičky a modré očičky?"
„Dala mi je, dala, Panenka Maria, o včera navečer noclehu prosila."
„Kdybych já to věděl, že to Matka Boží, byl bych jí dal ležet v novém bílém loži.
A sám bych si lehl hlavou na kamení, hlavou na kamení, nohama do trní."
Lidový nápěv najdeme v Sušilově sborníku moravských písní, umělecky tato slova zhudebnili bratři Křičkové z našeho kraje.
A o ten „dotek" šlo i nám. Jak často je člověk jako slepý a nevidí, co by vidět měl, jak často nám padají věci z rukou, chceme něco správně uchopit a ono to pořád nejde, ne a ne vyhmátnout to hlavní...
Proto: Dotkni se plenčiček........
Po cestě jsme si četli básnické dílo Václava Renče, které napsal ve vězení na záchodový papír - Popelku nazaretskou. Má 37 zpěvů a přesně tolik dní měla naše pouť.
Poutní deník
Jan Peňáz
Předběžné upozornění:
Když se člověk vydá na pouť do daleka a do neznáma, musí se odevzdat do vůle Boží, i když má sebou mobil a mohl by zavolat záchranku. Přesto anebo právě proto se pak soustředí jenom na pár přízemních věcí: aby někam večer došel a tam našel suché místo k přespání. To je to hlavní, protože nevyspalý a hladový člověk dá přednost spánku - i když něčím na zub vůbec nepohrdne. To je také hlavní téma následujícího cestovního deníku. Prosím za prominutí ty, kteří čekali něco jiného.
1. den pouti - středa 25. dubna - sv. Marka - slunečno
Velké Meziříčí (ZR) v 13.20 - Uhřínov v 14.45 - Pavlínov v 16.00 (odpočinek) - Brodek (JI) - Kamenice - Bítovčice - Luka nad Jihlavou ve 20.00 hodin
Ušli jsme 24 km, 5 hodin chůze
V pravé poledne jsme začali mší svatou u sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí. V zastoupení brněnského biskupa, který mi dal dovolení vzdálit se ze své farnosti na pouť do Cách, ji sloužil kanovník Václav Slouk a obětoval ji za poutníky. Je zajímavé, že vzhledem ke dvěma státním svátkům v květnu to vyšlo, že ode dneška do návratu je to 25 pracovních dnů. Přesně tolik si jich mohu ve svém věku podle předpisů svého zaměstnavatele vybrat na dovolenou.
Koncelebroval P. Marek Dunda a s panem Janem Smejkalem ministroval i pan Albert Marek, takže jsme oběma Markům mohli popřát buď k jmeninám nebo k příjmeninám.
Paní varhanice Němcová vybrala píseň, kde se zpívá: Pějte lidé aleluja po všech světa končinách. To je citát dnešního dne. Moc se to hodilo, lze si jen přát, abychom skutečně pěli a ne úpěli.
Úmysly modliteb: děkovné za to, že je mír a svoboda a já mohu jít, smírné za všechno, co nebylo dobré a prosebné za všechny a všechno mně svěřené.
Po krátkém občerstvení na faře a křížku na čelo od těch nejbližších jsme vyšli ve 13.20 a bylo nás přesně 20. Ten dvacátý byl redaktor Václav Štaud, který nás fotografoval pro Katolický týdeník. Brzy se odpojil, takže na kraji města nás bylo 19, dva mířící do Cách - já a Josef Král z Opavy, Michal Seknička z Laviček, který nás může doprovodit až do západních Čech, z kněží P. Bartoš, P. Dunda, kanovník Slouk a další věrní z města a okolí. U kříže na uhřínovské silnici se někteří odpojili, pak jsme se všichni zbývající modlili jak se v den sv. Marka sluší a patří: za Boží požehnání pro to, co zaséváme, u kapliček vzpomněli na slovanské misionáře a pokračovali do Uhřínova.
Této obci se někdy říká Betlém, domky jsou tam naskládány nad sebou jako v betlémě, nad nimi se tyčí kostel Povýšení sv. Kříže. Pod ním se krčila naše jedenáctka, která byla přivítána místními zvony, varhaníkem a několika věřícími s prosbami, které nám dali na cestu, i s dobrotami na zakousnutí.
Od Pohořílek, kde končí meziříčský farní obvod, nás šlo už jen sedm, samí kluci, kteří pak byli přepadeni v Pavlínově ženami s výborným pečivem a dalšími dobrotami.
Bylo to milé, ale pak pro mne začalo nemilé: první puchýř.
Za Brodkem, poslední obcí našeho děkanství, nás už bylo jen pět, po celý první den nás doprovázeli věrní pěší poutníci Stanislav Blaha z Laviček a Antonín Kotačka ze Svařenova.
V 8 večer jsme se dostali do Luk nad Jihlavou a přespali jsme u otce Víta Háby.
2. den pouti - čtvrtek 26. dubna - slunečno
Luka nad Jihlavou v 7.00 - Jeclov - Bradlo - Malý Beranov - Jihlava - Plandry - Vyskytná nad Jihlavou - Jiřín - Zbilidy (odpočinek) - Dudín - Buková - Mysletín (PE) - Staré Bříště - Mladé Bříště - Kletečná - Sedlice - Želiv v 19.30 hodin
Celkem 43 km, 11 hodin na nohou, dohromady už 67 km
Protože nás čekala dlouhá etapa až do Želivi, začali jsme v 6 hodin mší svatou, kterou jsem sloužil za dobrodince z Pavlínova. Hned po ní a bez snídaně jsme vyšli. Bylo krásné ráno, potkávali jsme školní děti. Když jsme procházeli Malým Beranovem, rodištěm karmelitána Cyrila Kodeta, připomněli jsme si jeho dědečka, který slíbil, že po návratu z války postaví v rodné obci kapli. Také ji postavil a zasvětil Nejsvětějšímu Srdci. Jeho vnuk tam pak měl v roce 1982 primici. Místní horlivci chtěli tuto náboženskou akci potlačit a proto uspořádali v sobotu večer zábavu. Tím se do obce dostaly lavičky, které v neděli ještě nebyly odvezeny, takže posloužily účastníkům primiční mše svaté. Kdyby o ně novokněz či jeho rodina žádali sami, nedostali by je. Takhle je měli připraveny a zadarmo. Svět prostě řídí Bůh a ne úřady či strany.
Střed Jihlavy jsme minuli, i když nám trochu přišlo líto, že se nezastavíme u sv. Jakuba, patrona poutníků. Po krátké zastávce na snídani opouštíme v 10 hodin krajské město a za půl hodiny na to odhadujeme, že už jsme překročili hranice a octli se v Čechách. Celou dobu až do Cách nám sice budou říkat, že jdeme z Čech, ale pravdou pravdoucí zůstane, že jsme vyšli z Moravy. Projdeme přes Vyskytnou, která je první farností královéhradecké diecéze. Kostel je velice krásný, ale nezastavujeme se. Horší byly rozbité kříže u silnic.
Za úmorného vedra jsme přešli rozmoří, tedy hranici mezi povodím Jihlavy - přes Svratku, Dyji, Moravu a Dunaj do Černého moře a povodím Vltavy, protože místní potůčky se přes ni dostávají do Labe a pak do Severního moře. Polední zastávku máme ve Zbilidech v zaprášené čekárně. Je konec dubna, ale kvetou už třešně, všímáme si jedné, kterou vichřice zlomila, takže kmen leží na zemi, ale koruna je obsypána květy. Jak dlouho to bude tak hezké... a tak smutné. Ratolest bez spojení s kmenem uschne.
Procházíme kolem přehrady v Sedlicích, je to krásná stavba z první republiky, opravdu se dá říci, že vše, co tenkrát postavili a vybudovali, dodnes slouží a je krásné - snad kromě bunkrů podél hranic. To už vyhlížíme směrovku na Želiv, konečně se jí dočkáme a o půl osmé večer zvoníme u otců premonstrátů. Nikdo neodpovídá, možná tiskneme málo, možná špatné tlačítko, proto vytahuji mobil a volám otci opatovi, s kterým mám na dnešek domluvený nocleh. Hned se ozývá, až ze Slovenska, kde je na pohřbu ve svém rodišti. Říká, že zavolá bratřím, ti krátce nato přicházejí a uvedou nás dovnitř a zvou do kuchyně. Sníme všechno, co zbylo od oběda, paní kuchařka, pocházející z rodné obce opatovy, to vše ochotně ohřívá. Na pokoji mne roztřese zimnice, hned zalézám do spacáku a teprve v noci se umývám a něco peru. Do rána to neuschlo, ale dá se to navrch na batoh.
Úmysly modliteb: děkovné za všechny mladé spolupracovníky v kněžské službě, které jsem měl (už jich je 19), kteří přinášeli vždy něco nového, kající za to, co mou vinou mezi námi neklapalo, prosebné za všechny kaplany ať působí kdekoli i za ty, kdo budou působit u nás. Je zajímavé, že dnes mám tři další puchýře, právě tolik, kolik kaplanů právě na faře je. Pán Bůh ví, jak to má zařídit a má i smysl pro humor. Nám opravdu nezbývá než děkovat.
Tak zní i citát dne, který jsem vybral už ráno, když jsem ostatním předříkával modlitbu blahoslaveného Karla Foucaulda, protože při pouti nemyslíme jen na Karla IV., v jehož stopách jdeme, a na sv. Karla Velikého, k jehož chrámu směřujeme, ale i na tohoto Karla. „Otče, děkuji ti za vše." Musím děkovat i za ty tři puchýře, které jsem skutečně nečekal. Při pěší pouti do Říma jsem měl jen jeden a to až po 10 dnech.
3. den pouti - pátek 27. dubna - slunečno
Želiv v 9.30 - Křelovice - Košetice - Chýstovice - Sudislavice - Malá Paseka (BN) - Čechtice (odpočinek) - Strojetice - Keblov - Sedmpány - Hulice - Nesměřice (KH) - Zruč nad Sázavou v 19.30 hodin
Celkem 32 km po 8 a půl hodinách chůze, dohromady už máme 99 km
Den začínáme mší svatou s želivskými premonstráty za klášter v Želivi. V kapli Božího milosrdenství, upravené z pěkné místnosti, je kromě nás poutníků a kněží opravdu je pár babiček. Není divu, bohoslužba začíná až (nebo už ??) o půl osmé ráno. Pak vyjdeme do kopce, směrem na Křelovice. Asi jsme unaveni, protože včerejší den byl opravdu těžký. Já jsem ho bral jako soukromou zatěžkávací zkoušku a říkal jsem si, když tam ten batoh nedonesu, tak to bude zlé. Zřejmě je to na nás vidět. Poznáváme to, když pozdravíme jednoho pána, který se na nás dívá. Přidáme pár slov a on začne řeči o tom, že jdeme nakřivo, že daleko nedojdeme a končí rádoby vtipným zvoláním: Turistikou ke smrti. S nevolí na to budeme ještě dlouho vzpomínat. Jednak proto, že poutník není ani tulák ani turista, ale i pro jeho pesimismus. My se snažíme zdravit každého, navodit aspoň na okamžik přátelský vztah, ale lidé neodpovídají ani v následujících Košeticích. Jdeme také kolem jedné samoty, kde je plno dětí a plno rozvěšeného prádla a látek. Přecházíme do okresu Benešov, tím vstupujeme do pražské arcidiecéze a přemýšlíme, kde uděláme polední přestávku.
Když vcházíme do Čechtic, vzpomenu si, že odtud pocházejí věrní cyrilometodějští poutníci, manželé Veselí, kteří loni byli na Velehradě i s vnučkou Eliškou. Co kdybychom se u nich zastavili, napadne nás trochu odvážná až nerozvážná myšlenka. Kde je však najít? Znenadání se před námi objeví pošťačka. Ta to přece musí vědět! A také věděla: Jsou tady dvojí. Ti poutníci budou z té a té ulice, běžte tak a tak. A šli jsme. Paní domu se právě vrátila domů. A byla překvapená, přesto zvládla celou situaci přímo mistrovsky. Jen si říkám, jak se jí líbilo, když místo posazení se do křesla, jsem si lehl na podlahu a nahoru dal nohy s čerstvými puchýři. Ač nepřipravena nám přesto připravila něco na zub a hodně na pití a zavolala manželovi. Ten se už vracel z práce a pak s námi šel dvě hodiny. Vše po cestě vysvětloval, skoro u každé kapličky či kostela skromně podotkl, kdy a jak se podílel na jejich opravách. Pak musel jít dvě hodiny domů, zatímco my jsme podešli dálnici, vstoupili do okresu Kutná Hora a zakončili na faře ve Zruči.
Místní obětavý a nadšený pan vikář Jaroslav Konečný, veliký hudebník, zjistil, že jsou s bratrem Josefem krajané z Kylešovic u Opavy, a tak večer byl ve znamení seznamování a vzpomínání. Pohostil nás přímo královsky. Bratr Josef přitom vysvětloval, jak je to s koňmi, protože s nimi dříve jezdil. Večer se jim musí dát pořádná dávka krmiva, oni ji sežerou, během noci v klidu natráví a ráno mohou tu energii vydat. Zařídili jsme se tak a opravdu jsme se nacpali. Pak nám pan vikář ukázal sousední pokoj, kde byly připraveny postele. Zvedl jsem se a šel tam. Spíše opatrně našlapoval a vyhýbal se puchýřům. Když to viděl, zeptal se tak upřímně a udiveně, že na jeho otázku asi do smrti nezapomenu: „Vy takhle chcete jít až do Cách?" S pomocí Boží jsme došli všichni. Puchýř totiž za tři dny vyschne a začne se hojit, ale celé ty tři dny se mrška ozývá. Nejvíc po té, co se člověk na chvilku zastaví. Proto byla jako citát dne zvolena slova Jana Nerudy a mírně upravena podle žhavé současnosti: Kdo chvilku stál, ten pak delší chvíli kulhal (než se zase rozešel).
Úmysly modliteb: děkovné za všechny své spolupracovníky a spolupracovnice, bez nichž bych nic nedokázal, kající za to, že jsem je někdy dost neocenil a nepovzbudil, prosebné za další dobrou spolupráci se mnou i mými nástupci.
Poprvé slyšíme kukačku.
4. den pouti - sobota 28. dubna - slunečno, vedro
Zruč nad Sázavou v 9.19 - Chabeřice - Holšice v 10.15 - Zliv v 11.00 - Kácov v 11.13 (odpočinek) - Český Šternberk (BN) v 16.16 - Čeřenice v 17.50 - Bělokozly v 18.20 - Sázava v 18.24 (19.00 u kostela)
Ušli jsme 31 km za 8 a čtvrt hodinách chůze nahoru a dolů, celkem už máme 130 km
Ráno jsme začali mší svatou, pak se vracíme do fary a před ní vidíme právě vyvedené mládě kosa - a to ještě není konec dubna. Po vydatné snídani dostaneme od pana vikáře požehnání na cestu a jdeme. Michal má trasu promyšlenou, několikrát překročíme Sázavu, takže se pořád ptám, kam vlastně teče. Je veliké teplo, jdeme do kopce a s kopce a je to únavné. Kvete řepka, na kopcích nad rozpálenými skalami je všechno žluté. Slyšíme už jak se ozývají cvrčci. Odpočíváme u řeky na kládách, pozdě odpoledne mineme hrad Český Šternberk, kde vidíme poutače na cestu rytíře Jana Kryštofa Šice. K večeru jsme konečně v Sázavě. Tam poprvé slyšíme, jak lidé říkají: „Jé, poutníci jdou." Přicházíme ke kostelu, kde už čeká pár věřících na večerní pobožnost. My čekáme na Jiřího Horského, který včera začal na Libici a dnes se zde máme setkat. Posílám Michala na nádraží k poslednímu vlaku, ale Jiří nakonec přichází pěšky z druhé strany. V osm hodin dojde místní mladý pan farář a vede v kryptě hodinovou pobožnost. Je to velice pěkné, nové i staré zpěvy, lidé se zapojují do modliteb. Celou dobu opatrně kroutím krkem, ne z pochybností, ale protože mně za ním hodně bolí. Přespíme na faře ve velmi skromných podmínkách.
Úmysly modliteb: děkovné za své sourozence a ostatní příbuzné, kající za to, že jsem se jim vždy dost nevěnoval, prosebné za jejich manželství, rodiny a za to, aby jejich děti našly své místo v životě a založily pěkné rodiny.
Citát dne byl na zručské farní vývěsce, kde bylo připomenuto, že v Písmu svatém je 365 krát napsáno: "Nebojte se!" Proto to může být citát na každý den, ale na ten dnešní zvlášť. Místy totiž začínám uvažovat, jaké to bude, až to budu muset vzdát. V žádném případě bych to nechtěl, ale co když opravdu nebudu moci. Aspoň do té Prahy musím dojít, říkám si, tam přijedou naši, tam přijedou i děti, ty se těší, ty nesmím zklamat. Aspoň do Prahy a pak ten první den dál, kdy se nás chystají doprovodit cyrilometodějští poutníci. Pak se uvidí. Jako po cestě do Říma dodávám v duchu, že už předem přijímám s pokorou všechny řeči kolem toho. A snažím se, aby to byla modlitba upřímná, ne jen vnější.
5. den pouti - neděle IV. velikonoční - 29. dubna - mírně zataženo, večer slunečno, příjemně
Sázava v 7.20 - Hradové Střímelice (KO) v 9.15 - Ondřejov (PH) v 10.20 - Mnichovice v 11.15 - Všestary v 12.20 - Světice v 12.45 (odpočinek) - Voděrádky ve 14.15 - Kuří v 14.40 - Nupaky v 15.03 - Čestlice v 15.25 - Průhonice v 15.55 - Praha v 16.43 (18.00 u kostela v Chodově)
Za 8 hodin jsme dnes ušli 39 km, celkem jich máme 169, tedy šestinu. Bohu díky.
Ráno se ujal řízení bratr Jiří a vede nás krásnými lesními cestami ku Praze. Po pár kilometrech narazíme na jakéhosi lesního muže, bydlí v jednoduché boudě a má kolem sebe spoustu psů. Podobnost se svatým Prokopem bude však jen vnější. Nad Ondřejovem vidíme hvězdárnu, v obci nás čeká Libor Gottfried, takže začíná platit dnešní heslo: Bylo nás pět. Procházíme vesničkami, je neděle dopoledne a všude se usilovně pracuje. Někdo opravuje dům, jiný seká trávu, tu se zase něco vrtá v zemi. Pracuje se i v Mnichovicích. Ty dostaly své jméno od mnichů, kteří měli heslo: Modli se a pracuj. A kdy jindy se modlit než v neděli dopoledne? Na práci je těch dnů šest. A kdo pracuje, musí také odpočívat. Toho si všimla i jedna sestra z Bavorska. Když během svých sobotních a nedělních návštěv u nás viděla, jak to tady chodí, ptala se: „Kdy vy Češi vlastně odpočíváte? Když k vám přijedu, pořád pracujete. To vypadá, že odpočíváte v pracovní době." Další věc mně ubírá dobrou náladu: Stezka kocoura Mikeše. Přímo miluji Ladovy obrázky, líbí se mi jeho knížky. A nemám nic proti zviditelňování vlastního kraje (ti, kdo neumí česky, by řekli regionu). Přesto se to s těmi zvířátky přehání. Sám to poznávám, když děti vyzvu, ať samy řeknou, za koho pomodlíme. A pravidelně se modlí za zvířátka. Na rodiče si třeba ani nevzpomenou. A to už nemluvím o psích hřbitovech a psích miláčcích, které si bohatí pořizují místo dětí. Divme se pak, že běloši jako takoví směřují ke hřbitovu.
O půl jedné poprvé vidíme Prahu, přesněji vysoké paneláky na sídlištích, pak se stavíme na malý oběd a při odpočinku zjišťuji, že je tam další puchýř! Už jich je také pět - jako nás a jako u Poláčka.
Je krásné nedělní odpoledne, vidíme první kvetoucí kaštany, fotím krajinu a dodávám: Zemský ráj to na pohled.
Musíme jít i kousek po poli, pak procházíme vesničkami se zajímavými jmény jako třeba Kuří nebo Nupaky, o půl čtvrté vidíme v dáli na obzoru oba Bezdězy, Ještěd a dokonce i Krkonoše. Severní polovina české kotliny je před námi. Škoda, jen, že v obou jejích polovinách se tak často zapomíná, že do naší vlasti patří i to, co je od ní na východ - na moravské úvaly. Vždyť tam žije téměř polovina všech Čechů. Škoda, přeškoda, že se tak často říká Čechy ve významu celé České republiky a Morava je považována málem za sprosté slovo. Když na své oči vidíme ty modravé hory zasnoubené s oblohou, přímo cítíme, jak pěkně to vystihuje píseň Čechy krásné, Čechy mé... Proč pořád zamlčovat slova stejně vznešené písně... Morava, krásná zem? Proč se stydět za její jméno, které je také krásné. Vždyť pro čtyřicet procent Čechů je to jméno jejich země. Na to občas nachytá spolubratr Jan děti, když se jim dá otázku: „Jak se jmenuje naše země?" Dříve říkali Československo, dnes většinou řeknou Česká republika. On jim odpoví, že se neptal na jméno státu ale země a zde jsou skutečně možná trojí správná odpověď: Čechy, Morava, Slezsko. Jsem rád, že v naší poutní skupince jsou zastoupeny všechny tři.
Za chvíli přecházíme dálnici, před zámkem v Průhonicích vidíme japonskou (nebo čínskou?) svatbu a o půl páté vstupujeme do hlavního města. Za hodinu míjíme novostavbu kostela Matky Terezy na Jižním městě a krátce na to jsme na faře v Chodově. Bratr František Reichel nám sem už přivezl baťohy (bratr Michal však nesl jeden se zásobami pro ostatní). Místní kněží nás už čekají, ukazují, kde budeme spát a nabízejí sprchy. Já jsem dostal tu u pana kaplana, hned tam vlezu. Při vylézání uklouznu a bouchnu přitom do zástěny. Nic se nestane ani mně ani materiálu, ale vzápětí se ozve spolubratrův starostlivý hlas: „Pane děkane?" Opravdu mohl mít dojem, že došlo k úrazu. Je asi rád, když uslyší, jak říkám, že už jdu. Pak mi pan farář pomáhá přehrát fotografie z přístroje do počítače. Mohu tak napsat první zprávu z pouti. V osm je večerní mše svatá, sloužím ji na úmysly místních dárců a kážu přitom o smyslu pouti do Cách, poprvé mám vlastně možnost říci něco věřícím. Pak jdeme ještě s mladými a panem kaplanem na chvilku něco vypít. Vracím se k počítači a první psaní z pěší pouti (PPP) končím až pozdě v noci, vlastně už druhého dne. Proto se mně nepodařilo dát anketu 29. dne v měsíci, jak to dělám pravidelně od 29. února 2004, ale vkládám ji až 30. dubna.
To není den čarodějnic, jak se běžně tvrdí. V jedné jihomoravské obci dokonce zavedli zvyk, že k ohni, kde se shromažďují občané, vedou dívku v poutech, která srdceryvně naříká. Když se píše o zvycích z 30. dubna, někteří přehorliví národopisci hned zdůrazní, že katolická církev upalovala čarodějnice. Přitom zapomenou, že je upalovali i v zemích, kde byla vrchnost evangelická, ale nezapomenou ta čísla přehnat. Pravda je jiná: Těch upálených nebylo tolik, i když i kvůli jednomu nás to dodnes mrzí.
Poslední duben je poslední den keltského roku, tedy jakýsi keltský silvestr. A k němu vždycky patří rozpustilosti, i ohně (k tomu našemu čím dál víc ohňostroje). Není divu, že hasiči i záchranáři se nejméně těší na službu právě 31. prosince a 30. dubna, kdy musí vyjíždět k složitým, bolestným a naprosto zbytečným případům. Je zajímavé, že tento předslovanský a předkřesťanský zvyk přežil i totalitu.
Keltové navíc dělili rok na dva půl roky: ten živý nebo také zelený začínal 1. května, končil posledního října a pak začínal takzvaný suchý půlrok. Zde je vysvětlení novopohanských pokřesťanských dýňovitých Halloweenů. Aspoň že jazykoznalci musí přiznat, že toto slovo pochází z anglického All-hallow-even (doslovný překlad: Všech Svatých předvečer). A skutečně: my křesťané myslíme 1. listopadu na všechny ty, kdo zemřeli a jsou už u Boha a mají podíl na jeho svatosti, proto jsou nazýváni svatí. Hned poté, 2. listopadu, myslíme na ty, kdo zemřeli a ještě se očišťují, protože do nebe nic nesvatého nevstoupí, jak píše svatý Jan. A máme k tomu dost svých náboženských a národních zvyků. Nechme si dýně do kompotu a prázdné slupky hned vyhoďme na kompost!
V anketě jsem chtěl nabídnout lidem, aby posoudili naši pouť. Proto jsem tam dal přeházeně šest možností, tři kladné a tři záporné: klukovina - nerozum - duchovní znamení - sportovní výkon - kající úkon - zbožný skutek. Přáli jsme si, aby to vyhrála třetí, případně předposlední nebo poslední.
Úmysly modliteb: děkovné za farnosti, kam jsme byl poslán, neboť všechny byly a jsou opravdu živé, kající za to, že jsem někdy dost nevyužil darů a schopností skrytých v lidech, prosebné za ně, zvláště za ty současné.
6. den pouti - pondělí 30. dubna - slunečno, příjemný větřík
Chodov v 8.30 - Michle, Krč, Pankrác, Nusle, Vyšehrad, Nové Město, Malá Strana, Hradčany v 15 hodin
Celkem 14 km, 6 hodin na nohou, dohromady už 183 km
Ráno jdou všichni tři bratři na ranní mši svatou, sám nejsem schopen tak brzy vstát, vidíme se až při snídani, kterou donesly zbožné ženy. Ty mají lví podíl na všem v církvi, od časů Ježíše Krista až po ty dnešní.
Prošli jsme Chodovem, vstoupili do lesa, vlastně trojlesí, protože leží na katastru Chodova, Kunratic a Michle, pak přes Michli a Krč přišli na Pankrác, kde se k nám u metra přidala věrná cyrilometodějská poutnice Marie Doležalová. Zastavili jsme se na Vyšehradě, kde nám bratr Jiří podal výborný výklad, do kostela jsme se nedostali, protože za poledne zavřeli, ale zastavili jsme se dlouze jsme se na hřbitově. Ten totiž vždycky vypovídá o charakteru obce i farnosti. Vidíme hroby mnoha známých lidí ze světa kultury i politiky. Dost nápisů je německých. U hrobu Milady Horákové se modlíme za všechny oběti totalit.
Pokračujeme přes Vltavu na malou Stranu k Panně Marii Vítězné, kde je uctíváno Pražské Jezulátko. Tam je duchovní střed hlavního města, protože to je světoznámé právě kvůli této sošce. Dvakrát jsem Prahu ukazoval francouzským manželům. Pro obě dvojice jsem zvolil stejnou trasu. Přijeli jsme autem, zaparkovali je na Vinohradech a pěšky sestoupili kolem svatého Václava k orloji, prošli židovským městem, naší „Latinskou čtvrtí", jak lze žertem nazvat staré uličky u Karolina a Klementina, protože i tam podobně jako v Paříži se to hemžilo studenty. Přes Karlův most jsme přešli právě k Pražskému Jezulátku, pak vystoupili na Hrad, rozhlédli se od Strahova a metrem sjeli zpátky na Vinohrady. Poprvé to fungovalo bez chyby a den byl únavný, ale bohatý. Podruhé řekla Madame po zastávce u Panny Marie Vítězné: „Viděla jsem Pražské Jezulátko, viděla jsem všechno. Pojďme na metro a vrátíme se domů."
Je sice pravda, že dost Italů to vidí jinak. Jezdí houfně do Prahy která je pro ně kromě Paříže asi nejdůležitějším městem v Evropě. V ní se cítí dobře a skoro jako doma. Proto zde zavedli některé své domácí zvyky, například pověrčivé dotýkání nějakých památek. Je to jasně poznat na podstavci sochy svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Pes u jeho zpovědnice a hvězdy nad vodou jsou úplně vyleštěny. Italové se těchto dvou míst vždy pověrčivě dotknou: psa jako znamení věrnosti s přáním, aby jim jejich žena byla věrná, a hvězdy - znamení štěstí, aby měli štěstí v lásce.
Mši svatou jsem sloužil za pěší poutníky Roberta a Claudii Mestellanovy z Francie, kteří letos od 15. dubna pěšky putují po stopách sv. Kolumbána ze severního Irska do Bobbia v Itálii, kde je jeho hrob, a pak ještě do Loreta. Chtějí tam dojít na sv. Michaela - 29. září - a bude to celkem 3300 km. Mají v úmyslu oživit jeho dílo, neboť právě on a jeho bratři začali křesťanskou misii mezi kmeny, které přitáhly do Evropy při stěhování národů. Předtím už byli pěšky v Compostelle, kde se seznámili, pak spolu v roce 1999 šli z Avignonu do Jeruzaléma, pak šli cestou andělů z Monte Gargano v jižní Itálii na Mont St Michel v Normandii. Před třemi roky, hned po přijetí nových zemí do Evropské unie, šli z Vézelay v Burgundsku až na Ukrajinu a snažili se většinu z těchto zemí projít. Během těch 4 tisíc kilometrů se chtěli na místě podívat, zda tam žijí křesťané a povzbudit je. Zároveň chtěli založit Evropskou křesťanskou cestu. Ta už vlastně je, protože má spojovat poutní místa a být lemovaná kapličkami, kříži a Božími mukami. Oni chtějí v každé zemi, kterou navštívili, na úvod postavit jednu takovou stavbu a další by už pak budovali a opravovali místní. V Polsku takto pořídili ve Wadowicích kapličku Panny Marie Fatimské, která byla požehnána 13. května 2006. U nás chystají na Velehradě kapli Pražského Jezulátka, aby zdůraznili, čím jsme u nich proslulí a čeho si u nás váží. A sochu Jezulátka jim věnoval právě místní správce P. Anastazio.
Po mši svaté jsme šli na Hrad, ve 3 hodiny se rozloučili s našimi pražskými průvodci a my tři z Moravy a Slezska jsem šli do katedrály. Ve frontě jsme se pomodlili korunku k Božímu Milosrdenství a bolestný růženec, klidně jsme vstoupili do katedrály a nerušeni návštěvníky, kteří se chovali velmi pěkně, jsme se pomodlili u ostatků sv. Víta, Vojtěcha a Václava a také mého křestního a kylešovického farního patrona sv. Jana Nepomuckého.
Právě když jdeme přes hradní nádvoří zpět, volá sestra Valéria ze Slovenska, která se k nám měla zítra přidat. Oznamuje, že nepřijede protože je nemocná, že se k nám přidá až někde v Německu, asi za 14 dní až se uzdraví.
Pak jsme šli k otcům kapucínům na Hradčany, kde jsem se měli jako páni. Bylo sice zajímavé, když na zazvonění otevřel jeden z bratří a řekl nám hned, že nemají žádné místo. Když jsem však odpověděl, že to už máme domluveno, zavolal bratra, s nímž jsem si už psal. Takže jsme se tam vešli všichni, i rodiny z Polska, které byly dole, i my tři. Pouze v kuchyňce bylo trochu těsno. V klášterní knihovně jsem pak na počítači napsal, jak pokračujeme a poslal to na stránky.
Úmysly modliteb: za vlast, když je sv. Zikmunda, jednoho z národních patronů a když procházíme hlavním městem. Děkujeme za to, že si náš národ uchoval mateřskou řeč a otcovskou víru, kterou nám přinesli sv. Cyril a Metoděj (Tito jsou otcové naši!). Nabízíme smír za všechno trápení kolem kněze Jana Husa a za všechno, co uškodilo katolické církvi. Prosíme za duchovní obnovu národa, která není jen záležitostí desetiletí 1987 - 1997.
Citát dne: Mile překvapen (tím, jak dobře to vše v katedrále dopadlo).
7. den pouti - úterý 1. května - slunečno, příjemný větřík
Praha Hradčany v 9.13 - Břevnov, Motol Stodůlky, Řeporyje, v 12.55 opouštíme Prahu - Ořech (PZ) v 13.03 (odpočinek) - Chýnice v 14.50 - Kuchař (BE) v 15.27 - Mořina v 16.17 - Karlštejn v 16.47 - Srbsko v 18.02 - Tetín v 19.20 hodin
Celkem 36 km, 9 hodin na nohou, dohromady už 219 km
Ráno volají z Radia Proglas. Předem je dohodnuto, že vstoupím do živého vysílání. Telefon se ozývá, právě když opouštíme klášterní bránu a tak na celé náměstí vysvětluji své důvody k pěší pouti. Mši svatou sloužil o půl osmé ve své kapli pan kardinál. Sloužil ji na úmysly všech poutníků. Byli jsme to my čtyři pěší, pak celý autobus dětí a dospělých z Velkého Meziříčí a okolí a pak poutníci z Kladna, které je hlavním organizátorem z naší strany, spousta cyrilometodějských poutníků z Prahy a okolí a jeden motorkář až ze Semil, který pak za námi dojede. Čtení a žalm měli pěší poutníci, přímluvy četl mistr Zdirad Čech z Kladna, který zhotovil relikviář svatého Prokopa, dar kladenských poutníků pro Cáchy, a poutnické odznaky pro nás pěší. Pan kardinál měl pěknou promluvu, šitou na míru všem přítomným. Po mši svaté požehnal pěším, požehnal jim i mušle a odznaky a vyfotografoval se s nimi. Mušle nám i manželovi na krk zavěšuje paní Horská. Pěšáky fotografoval i Katolický týdeník, který jim věnoval trička a čepice. Paní doktorka Raifová odvezla poutníkům zavazadla.
Vyšli jsme až po deváté, bylo nás přes 70, původně jsme se chtěli pomodlit u sochy Panny Marie z exilu ve strahovských zahradách. Řekli mi, že to je zacházka. Strahovský kostel byl zavřený, všude plno turistů, proto jsme tam nešli, jen jsme se krátce pomodlili před sochou na nádvoří. Se zpožděním jsme došli na Břevnov. Otec převor nás už čekal, požehnal pěti pěšákům, meziříčští jim dali zásoby a zamávali jim. Pak šli s otcem převorem na prohlídku baziliky a potom si autobusem projeli májovou Prahu.
S námi pěšáky šlo ještě 13 dalších, po cestě se postupně odpojovali. Polední zastávka byla u kostela v Ořechu, kde působil Jindřich Šimon Baar. Pak jdeme přes Kuchař, kde skutečně bydlíval karlštejnský kuchař, až pod hrad. Jen procházíme, ale na jeho zakladatele jsme krátce vzpomněli, na Tetín nás přišlo osm. Tam právě kázal berounský vikář a karlštejnský děkan. Při homilii promluvil nám poutníkům ze srdce, když připomenul, že z Božího pohledu věci podle našeho názoru úspěšné ještě nemusí být dobré a naopak. Co se nám zdá jako neúspěch, může být pro nás nakonec prospěšné. Tak bychom chtěli brát celou pouť do Cách.
Na faře žijí dvě sestry cyrilometodějky: Klára, Marie a její maminka. Přímo královsky nás všech osm pohostily a pěšáky nechaly přespat. Děkujeme za vše, zvláště za to pečivo. Večer se vážím s baťohem a bez něj a ke své velké radosti zjišťuji, že bez jídla a pití (a bez bundy) váží jen 9 kilo. To je správné, protože zátěž má být deset procent váhy chodce. Až se přidají zásoby jídla a pití, bude to těžší, ale to už se bude muset zvládnout. Večer se mně podařilo všechno potřebné zašít a vyprat a přes noc usušit.
Úmysly modliteb v tento první den po vyjítí z Prahy jsou stejné jako celkový úmysl pouti, vlastně poselství, které chceme nést až do Cách:
1) Putovat na poděkování za svobodu a za to, že už padly hranice mezi evropskými zeměmi.
2) Putovat na usmíření za všechny války a křivdy, ke kterým došlo dávno i nedávno na obou stranách.
3) Putovat s prosbou za obnovu křesťanských kořenů Evropy, protože nechceme, aby uschly.
Citát dne je z homilie pana kardinála: Poutníci nejdou sami, jdou s nimi světci a pomáhají jim, aby se z nich stali svědci.
8. den pouti - středa 2. května - slunečno, příjemný větřík
Tetín v 8.33 - Koněprusy v 9.30 - Havlíčkův Mlýn v 9.53 - Slavíky v 10.20 - Zdice v 10.55 - Hředle v 12.32 - Hrad Žebrák (BE) v 13.25 (odpočinek) - Týček (RO) v 16.25 - Zbiroh v 16.42 hodin
Celkem 30 km, 7 hodin chůze, dohromady 249 km
Ráno sloužím v kostele sv. Ludmily mši svatou za místní komunitu. Bratr Karel si koupil dva bochníky chleba. Všichni mu říkáme, že to je těžké, že toho tolik nemůže nést, zvláště, když má své věci ve dvou brašnách a jednom baťůžku. Je mi ho líto, když vidím, jak je tím přímo ověšen. Nechceme, aby chleba zahodil, a ptáme se sester, kam ho dát. Říkají, že jedna paní v sousedství má doma drůbež, že jej využije. Dává jí oba bochníky, večer pak zjistíme, že by se nám jeden hodil, protože si všichni musíme něco koupit.
Bratr Jiří má celou cestu připravenou, má všechny mapy, i když ty nejpotřebnější mu nedodali a musel je kopírovat z internetu. Vede nás lesními zkratkami a ukazuje nám krajinu. Když nás upozorňuje, že ten hrad daleko v dáli je Točník a že tam dneska musíme dojít a nebude to ještě konec, říkám si, že to vyfotografuji. Přitom mi přístroj vypadne z ruky na zem a poškodí se. Další fotky už nebudou, nedá se nic dělat.
První větší zastávka je ve Zdicích. Usedáme na lavičky na náměstí a pozorujeme okolí. Prostoru vévodí asi metrová koule, která se otáčí a je oblévána vodou. Zdá se nám, že se otáčí velice lehce a přemýšlíme, kolik může vážit. Nedaří se nám sestavit vzoreček na výpočet objemu tohoto tělesa. Nepomohou ani školní děti, které jdou kolem a kterých se ptáme. Přitom se naivně domníváme, že je z kamene a nenapadne nás, že to je šikovná napodobenina z umělé hmoty, uvnitř dutá. Z úvah mně vyruší ženy, které se na náměstí také zastaví. Starší z nich pochválí jedné mamince moderní kočárek. Ta jí odpoví: „To víte, musíte jít s dobou." Kočárek je opravdu moderní - děcko se celou cestu dívá dopředu. Maminka také. Když přijedou blíž, říká svému dítěti: „Hele, koule." Jakoby to pro toho mrňouse byla ta nejdůležitější věc. A on se přitom chce dívat na svou mámu. Ta je pro něho v jeho věku přece tou hlavní osobou. Tu chce vidět, s ní zůstat ve spojení, aspoň očima, když je svět kolem něho tak složitý, že ani mnohem starší a školenější lidé si s ním neví rady. Ani s objemem té koule! Od moudré katechetky Pánkové jsem už kdysi slyšel stížnosti na kočárky obrácené dopředu. Jak se říká, nemohla se na to dívat. Pak jsem se dočetl, že k tomuto obrácení došlo v šedesátých letech a že k tomu nebyly důvody ani praktické ani ekonomické. Jen podivná snaha dopřát těm malým více svobody. Ať se dívají na co chtějí, ať vidí víc věcí. A přitom oni potřebují víc lásku než svobodu. A láska na dálku, to je hrob, jak se zpívá. A láska za zády, to je nesmysl, protože láska kouká z očí. Z očí do očí!
Končím svou úvahu, za Zdicemi končí pražská arcidiecéze a už jsme v plzeňské. Šest set let se čekalo na její založení! Boží mlýny melou pomalu a jistě. A že přitom světské soukolí semlelo svatého Jana Nepomuckého, je sice smutné, ale z hlediska věčnosti je to však možné vidět úplně jinak. Stejně jako těch šest set let čekání. Za vše Bohu děkujte.
Snažíme se mít dva kratší odpočinky dopoledne a odpoledne a jeden delší po poledni, nejraději po dvou třetinách denního úseku. Dnes je to na hradě Žebráce, kde jsme se navzájem trochu seznámili. Do Zbirohu, kde se narodil, žil a zemřel Josef Václav Sládek, přicházíme dost pozdě. V obchodě nám nabízí možnost podívat se na zámek, ale až ráno. I když by to bylo ještě před otvírací dobou, bylo by to pro nás už pozdě. Dojdeme na faru, kde nebydlí kněz, ale nájemníci. Už jim dal pokyny, ubytují nás ve farním sále. Jsem unaven, zase se o mne pokouší zimnice, proto zalézám do spacáku. Bratr Jiří se vydává k zámku, kde také 17 let pobýval a tvořil Alfons Mucha. S bratry Josefem a Michalem jsme chtěli oslavit čtvrttisícovku kilometrů, ale bratr vůdce Jiří Horský to změřil naprosto přesně a řekl, že to dnes bylo 30 km, takže celkový počet je 249 a žádná oslava se nekonala.
Dnes jsme se modlili za příznivé počasí, protože vidíme, jak je všechno vyschlé. Lidové rčení, že sucho neudělá takové draho jako mokro, je sice pravdivé, ale cítíme, že je potřeba se modlit. Proto děkujeme za to, že žijeme v mírném podnebném pásmu, kde nám Boží příroda jde opravdu na ruku. Nabízíme smír za všechno neekologické chování a špatné zacházení s Božími dary. Prosíme za příznivé počasí, protože neleze říci, že je krásně jen když svítí slunce a že je špatné, když prší. To platí pro chataře a výletníky. Rolníci a hospodáři to vidí jinak. A cítí svou závislost na Stvořiteli. Četl jsem, že ve Francii zaváděli ateismus poštmistři. Rolníci byli závislí na počasí. Když bylo příznivé, hodně se urodilo, měli se dobře a s nimi se měli dobře i řemeslníci: nejen kováři a koláři, kteří pro ně dělali přímo, ale i všichni ostatní, kterým dali utržit. Takže všichni Boha za příznivé počasí prosili a za ně mu děkovali. Poštmistr byl dosazený zvrchu a měl zajištěný stálý plat. Měl dojem, že nic od Pána Boha nepotřebuje. Proto se vysmíval všem procesím, ať už při nich zjara prosili za vláhu a ochranu pro pole anebo na podzim děkovali za úrodu. Vzpomínám, jak jeden předseda JZD pyšně říkal ženám: „Proč se pořád modlíte. Když zasejete a zapráškujete, musí to vyrůst!" Víme, že nemusí...
Citát dne pochází od našeho hostitele: Cestu vám nezávidím, ale cíl ano.
9. den pouti - čtvrtek 3. května - slunečno, příjemný větřík
Zbiroh v 6.45 - Sirá v 7.55 - Těškov v 8.55 - Volduchy v 10.25 - Osek v 10.55 - Litohlavy v 11.50 - Klabava v 12.20 (odpočinek) - Kyšice (PS) v 14.50 - Červený Hrádek (Plzeň město) v 15.17 - Plzeň (íšjezd) v 15.45, Doubravka, Lobzy, Slovany v 19.30 hodin
Celkem 41 km, 9 hodin na nohou, dohromady už 290 km
Ráno se loučíme s bratrem Michalem, 8 dní šel s námi, teď už musí nastoupit do práce, dojede pak autobusem do Cách. Lesními cestami pokračujeme k Plzni. V dálce vidíme hrad Radyně, je sotva rozpoznatelný mezi lesy. „Až tam musíme dojít", říká bratr Jiří. „To né, to je moc daleko", namítáme. „To jó, nedá se odbýt, Plzeň je až na jeho úrovni!"
Proti nám jde snědý muž a říká nám tázavě: Románia? Pochopili jsme, že se vrací do Rumunska a že se ptá, zda jede správným směrem. Jen kýváme hlavami. Před polednem přicházíme do Volduch a zastavujeme se k modlitbě u rodného domu Stanislava Broje. Zde v čísle 56 se narodil na svatého Václava roku 1901, zde hospodařil, zapojil se do politiky v lidové straně. Po nástupu totality hájil svobodné hospodaření a svobodu vůbec, byl za to nespravedlivě odsouzen a 23. května 1950 popraven. Modlíme se 4 modlitby: za jeho duši a za ostatní oběti totalit, za ty, kdo to zavinili, za dnešní politiky, aby hájili právo a spravedlnost a děkujeme Bohu za svobodu. Po poledni odpočíváme u zatopeného lomu u Ejpovic, sundávám si vysoké boty, jako vždycky za poledne, pálí mně obě chodidla pod prostředními prsty, kůže je normální, nic není vidět, ale na dotek je citlivá. Pro jistotu si vezmu lehkou obuv, říkám si. Když se však postavím, už jen kulhám. Bratr Karel se nabízí, že mi ponese ty těžké boty, ostatní také pomohou a já se belhám k Plzni. Pravý Plzeňák o sobě říká, že je zez Plzně, tohle by tedy bylo kek Plzni, opravdu kek až brek. Vzpomínám kajícně na Františka Řezníčka, který prohlásil před sedmi lety během pěší pouti do Říma: „Myslel jsem si, že to projdu s úsměvem a kvůli těm puchýřům to nejde. Chvílemi je mi do pláče." Podruhé začínám uvažovat, co bude, až nebudu moci jít dál. Aspoň do toho Stříbra musím dojít, protože tam nás také čekají. Pak se ještě nějak dostat za hranice, tam už o nás skoro nikdo neví. V podvečer dojdeme do Doubravky, kde je kostel sv. Jiří, nejstarší v celém kraji, památka na sv. Vojtěcha, protože zde se s bratřími usadil než přišel do Břevnova. Kostel je zasvěcen i Panně Marii, je to poutní místo. Čekáme, až přijde bratr salezián a otevře nám, jsem rád, že aspoň chvíli mohu ležet. Sloužím mši svatou jen pro nás a pro něho.
Obětuji ji na stejný úmysl, jako jsou dnešní modlitby - za mládež a všechny vychovatele. Děkujeme za děti, které jsou vždy nadějí. Nabízíme smír za špatný příklad, který jsem jim dali, i za všechno špatné, co na děti a mládež působí ve společnosti, která nedbá na jejich čistou duši. Prosíme za všechny mladé a všechny, kdo je vychovávají v rodinách, ve školách, ústavech, společenstvích, v církvi i ve společnosti.
Pak jdeme do města. Na sídlišti Slovany už se vleču vzadu, bratr Karel nechce, abych šel sám, jde se mnou a tak oba slyšíme před kinem z úst mladíků, kteří tam postávají : „Hele, další žabáci." To bude dnešní citát.
Přicházíme k dominikánům, kde nám o. vikář Emil Soukup zařídil nocleh. Hned prosím a přístup k internetu, abych dopsal zprávu. Za poslední den vždy píšu velkými písmeny: BOHU DÍKY. MARII, PRŮVODKYNI NA CESTÁCH, DÍKY. ANDĚLŮM STRÁŽNÝM DÍKY. VŠEM SVATÝM OCHRÁNCŮM DÍKY. Dělám tak i teď, ale neuvádím dnešní citát. Zdá se mi pro nás ponižující a pro čtenáře příliš šokující, i když je navýsost pravdivý aspoň co se mne týká.
Na citlivém místě chodidla právě pod prsty mám dva puchýře, navíc mírně narůžovělé od krve. Asi bylo potřeba takto podpořit modlitby za mládež. Ono se lehce kritizuje. Už po starých Egypťanech se dochovaly zápisy, kde si stěžují, jak ta dnešní mládež je špatná..... Je však potřeba modlit se (a dělat pokání, které je nejlepší, když si je nevybíráme, ale přijímáme) a pracovat. S vnitřní bolestí vzpomínám na Monsignora Metoděje Kotíka, který se často ptával: „Jak to, že mladí kněží neradi učí náboženství. Já do školy chodím vždycky rád." A já jsem na dětech, které od něho přišly do Velkého Meziříčí, opravdu poznal, že má pravdu.
10. den pouti - pátek 4. května - slunečno
Plzeň v 8.36 od sv. Bartoloměje, 9.39 konec města - Vejprnice (Plzeň sever) v 10.04 - Tlučná v 10.50 - Nýřany v 11.10 -Blatnice v 12.25 (odpočinek) - Hněvnice ve 14.53 - Sytno (TC) v 15.57 - Stříbro v 17.20 hodin
Celkem 34 km, 8 hodin na nohou, dohromady už 324 km
S otcem Emilem jsme si řekli, že už se neuvidíme ani s ním ani s jeho ovečkami. Přijde nám to líto, ale je první pátek, on bude zpovídat, pak bude sloužit a my už potřebujeme být na cestě. Proto nám zařídil, že se ráno zastavíme na biskupství, kde sestry poprosí otce biskupa, aby nám dal požehnání. Do budovy dojdeme včas, otec biskup nám rád požehná, zvláště když mu říkáme, že dnešní den obětujeme za jeho diecézi. Vycházíme ven. Napadne mně, že je poslední den, kdy u nás můžeme vyměnit naše peníze za eura, že to za hranicemi bude o moc dražší, a rozhodnu se jít do spořitelny. Je to asi 200 metrů nazpět. Bratři mi zatím hlídají baťoh, já jdu bez něj a přesto, že každé našlápnutí bolí, připadám si jako bych se vznášel. Spořitelna však otvírá až za půl hodiny, a tolik času opravdu nemáme. Na mžik se stavíme v katedrále, která má nejvyšší věž ze všech kostelů v Čechách a na Moravě (včetně naší části Slezska).
Hodinu nám trvá, než se dostaneme na okraj města, za další dvě hodiny jsme v Nýřanech a tam nám Pater Jiří Hájek ze Stříbra naloží baťohy do auta. Jsem mu vděčný opravdu nevyslovitelně. Z auta vystoupí jeho farník bratr Josef, který s námi dnes půjde. Po cestě mi svěřuje prosby za svou rodinu. Za poledne odpočíváme u rybníka v Blatnici. Předtím prosíme jednoho muže, který poblíž pracuje v dílně, aby nám napustil do lahví vodu z kohoutku. Jaké je naše překvapení, když se vrací s vodou balenou. Obdivujeme jeho štědrost a on jen skromně podotýká: „Starosta se musí starat." Nakonec se pokřižuje a nám přeje Boží ochranu až do Cách. To bylo milé překvapení! Děkujeme! A Bohu díky též!
Pokračujeme ke Stříbru a dojíždí nás můj bývalý kaplan o. Pavel, nyní farář ve zdejší diecézi. Zdraví nás všechny, ale nemůže s námi jít ani kousek, ačkoli to původně chtěl.
V Sytnu, které už patří do farnosti Stříbro, zažijeme nečekanou věc: Děti postávající na návsi, nás samy od sebe a velice pěkně pozdraví. Je to vlastně poprvé v naší zemi, ačkoli my jsme se snažili zdravit každého. Pater Jiří, kterému to pak říkáme, je tím přímo nadšen. Různými zkratkami se dostáváme do města, jdeme po červené lávce, kterou postavili místní Němci už víc jak před 150 lety a která byla obnovena teprve nedávno. Cesta je příjemná, ale náročnější, což nás vede k citátu dne: Tato zkratka je sice delší, ale zato vede těžším terénem. Je to sice trochu přísně řečeno, ve skutečnosti to nebylo tak hrozné, ale jako citát je to pěkné. Po páté hodině jsme na faře, jdeme do kostela, lidé nás vítají, obdivují, při mši svaté kážu a mluvím o naší každodenní závěrečné modlitbě. Vždycky u cíle se modlíme Sláva na výsostech Bohu a po slovech - ve slávě Boha Otce. Amen - dodávám: Kéž i my tam jednou dojdem. Nepřipomínám dnešní nové puchýře, ale s ohledem na ně říkám: Možná i dolezem. P. Jiří to pěkně přizpůsobí na lidský život a říká, že budeme rádi, když se do nebe aspoň doplazíme. Pak nás zve na večeři do restaurace. Objednal bramborovou polévku, skutečné blaho pro poutníka, bylo nás u stolu asi osm, ale naším přispěním jsme jí snědli 15 porcí. Pak ještě hlavní jídlo a pak zmrzlina. To budou kalorie na zítřek.
Při jídle probíráme samozřejmě další putování, od zítřka už jsme v cizině. Německy něco známe, ale jsme upozorněni, že tam se mluví mnoha nářečími. Kdosi vtipně připomíná: „První cizí jazyk, který se ve škole učí německé děti, je spisovná němčina - Hochdeutsch - a to hned první den." Pater Jiří vypráví, co zažil, protože neznal dobře bavorské výrazy. Ze strany jejich partnerské farnosti Vohenstrauss byla spoluprací s nimi pověřena sestra Michaela. A ta mu před vánoci řekla, že jim farnost daruje devět malých buldoků. Hned se jí ptal, pro koho to má být. „No přece pro děti, budou si s nimi hrát. To bude pěkný dárek." Na to už nic neříkal a začal se u nás ptát, kdo by chtěl štěně buldoka. Pár lidí se nabídlo, že si je vezmou, ale nestačilo to. „Pořád jsem přemýšlel, komu ta štěňata rozdám. A přitom mě vůbec nenapadlo, že k převozu živých zvířat přes hranice musí být také povolení od veterinářů. Přijedu do Vohenstrauss a po bohoslužbách mi Michaela říká: Zajeď k farnímu sklepu a tam ty malé buldoky naložíme. Přijedu tam, ona otevře dveře a z jakéhosi skladu vynáší hračky. Traktory z umělé hmoty. V Bavorsku se totiž traktorům říká buldok, jistě pro to, že tak hafají."
Pater Jiří nám objednal a zaplatil nocleh v hotelu. Tam potkávám své příbuzné z Horácka, jedou do Francie, z domu vyjeli odpoledne, zde přespávají, aby mohli brzy ráno pokračovat přes celé Německo. Chtějí to zvládnout za necelý den, my za necelý měsíc.
Úmysly modliteb: Děkujeme za to, ze konečně po tolika stech letech mohla být v Plzni založena diecéze. Nabízíme smír za všechny škody a křivdy na jejím území. Prosíme za pastýře, jejich pomocníky a pomocnice, Boží lid a všechny lidi, kteří na jejím území bydlí a pracují.
11. den pouti - sobota 5. května - zataženo, ráno pár kapek
Stříbro v 7.00 - Benešovice v 9.00 - Holostřevy v 9.45 - Skviřín v 10.34 - Bor v 11.14 - Vysočany v 11.35 - Muckov v 11.55 - Velké Dvorce v 12.30 - Přimda v 13.00 (odpočinek) - Svatá Kateřina v 15.20 - Rozvadov v 15.50 - v Bavorsku v 16.36 - Waidhaus (NEW) v 17.10 (17.20 u kostela)
Celkem 45 km, 10 hodin na nohou, dohromady už 369 km
Ve tři čtvrtě na sedm se scházíme v děkanském kostele Všech svatých, který je i poutním kostelem a je v něm uctívána Matka Boží Bolestná. Nejsme sami, přišlo sem ještě 17 místních farníků. Později mi řekli, jak byli překvapeni naší změnou. Večer jsme došli jako trosky a ráno jsme prý byli plni života a nadšení. Pater Jiří Hájek nám žehná přesně podle benedikcionálu, krásně nám zazpívá žalm 24. o tom, kdo přijme požehnání od Hospodina a vystoupí na jeho horu a smí stát na jeho svatém místě. Poctivě nás jako první (i jako poslední) ze všech kněží, kteří nám po cestě žehnali, pokropí křestní vodou. Dostali jsme raneček s buchtami, protože správný český Honza bez nich do světa nejde. Kromě toho jsme dostali další dobroty k jídlu i k obvazování a zalepování puchýřů. Všichni nás pak doprovázejí až na kopec za městem, kde se loučíme. Pětice farníků nás doprovází až do další obce. Jmenuje se Benešovice a tam se loučíme u kaple, která byla v roce 1972 přemístěna o 70 m dál od nově budované silnice. Byla to generální zkouška na přesun kostela v Mostě. S námi čtyřmi už jde jen bratr Zdeněk od Prahy, který se chystá se svou farností na pouť do Compostelly.
Včera se mi udělal další puchýř a zřejmě to bylo poznat. Bratr Jiří mi už ráno řekl, že je potřeba šetřit síly a že by mi radil, abych se kousek cesty svezl. Souhlasím, protože dnes chceme dojít až do Bavorska a je to tam víc jak 40 km. Říkám si, že ten rozdíl někdy doplním.
Kus za Benešovicemi, kdy už s námi není žádný farník ze Stříbra, mně Pater Hájek vezme do auta, kterým veze naše zavazadla do Waidhaus a vyloží mně v Přimdě. Je to asi 15 kilometrů a jsem velmi rád. Čekání mi však připadá nekonečné, na lavičce se zahalím do pláštěnky, protože je dost chladno. Konečně ostatní přicházejí, přidala se k nim i sestra Michaela z Vohenstrauss. S bratrem Karlem si krásně pohovořili německy, se mnou pak mluví česky, neboť náš jazyk velice dobře ovládá. Často říká, že Bavoři mají jen jedno poutní místo a tím je Altoe¶ting, že Cáchy prakticky neznají.
V Přimdě chvilku odpočíváme, bratr Jiří mezitím vyleze na hrad, který je ve výšce 848 metrů nad mořem. Zůstane to pro něj nejvyšší bode celé pouti. Nám je brzy zima a proto pokračujeme. On nás pak musí dohánět. Jdeme po staré silnici, na celnici vše proběhne rychle, hraniční potok přecházíme v 16.36 a za pár desítek minut už jsme ve Waidhausu. Tam bych mohl sloužit sám večerní mši svatou, ale netroufám si, proto koncelebruji s místním panem farářem. Místo kázání čtu naše poselství, které on pak upraví a druhý den si je vytiskneme. Maminka jeho hospodyně je vdova, její muž pocházel od Opavy a byl odsunut. Bavíme se klidně a bez emocí o minulosti, té dávné i té dávnější. Opavsko bylo německé, místní zastupitelé neuměli česky. Když vznikla Československá republika, v noci je všechny obešel nějaký Čech a dal jim podepsat prohlášení, že k ní chtějí také patřit. Říkal jim, že to je vyhlášení míru. Oni rozespalí a ne dost znalí češtiny to podepsali. Hned to bylo vyhlášeno. Když ráno zjistili, co vlastně podepsali, byli zklamáni, jeden dokonce spáchal sebevraždu. I tady jsou jakési jedovaté kořeny dalších a mnohem větších trápení. Ale ony už o tom všem mluví usmířeně. Nachystají nám královské pohoštění a pohodlně nás uloží na dva dny, protože v neděli zde máme odpočinkový den.
Dnešní den jsme se modlili za Evropu, s velkou vděčností, že železná opona už je minulostí a my se po svém světadílu můžeme volně pohybovat, jak tomu vždy bývalo. Těch posledních 40 let bývalo ve drátech až pět tisíc voltů, a většina lidí, kteří utíkali za svobodou, zahynula uškvařením.
Citát dne: Stačí, když kape ( s ohledem na dnešní počasí).
12. den pouti - neděle 6. května - slunečno
Odpočinkový den ve Waidhausu
Jdeme na ranní mši svatou, kostel sv. Oldřicha a sv. Jimrama je při ní naplněn asi do dvou třetin, většinou jsou to starší ženy. Přesto a možná právě proto nadšeně zpívají, na konci některých modliteb zazní vznešené Amen i šestkrát. Na hrubou mši svatou chodí celé rodiny, i s tatínky, ale celkově je málo dětí. Jsou tu se svými rodiči, ale nehemží se to jimi.
Po mši svaté jdeme na faru. Před lidmi jsem se snažil nekulhat, ale teď v soukromí to nejde. Vadí mi to, protože jsem nejmladší a kulhám jen sám. Ve slovníku si najdu slovo Ostuda. Je to Schande - teprve teď chápu přesný význam českého rčení o tom, že si někdo uřízl kšandu. Panu faráři při tom kulhání říkám: „Ich bin die Schande der tschechischen Pilger." Vezme mne za rameno a říká: „Nein!" tak důrazně a zároveň povzbudivě jako pravý otec.
Na faře není počítač, všechno potřebné dělá jedna paní, jdeme za ní a opravujeme naše poselství a vytiskneme je. Kopírovat zatím nelze, doufáme, že se to časem podaří. Díváme se také na naši anketu: Během prvního týdne hlasovalo 191 lidí, 17 procent soudí, že pěší pouť do Cách je klukovina, 15 to považuje za nerozum a stejný počet za duchovní výzvu, 13 procent je pro sportovní výkon, ale 26 procent hlasovalo pro kající úkon a 14 pro zbožný skutek. Zároveň dávám na stránky první zprávu ze zahraničí, už bez háčků a čárek.
Do farnosti mezitím přijel motorkář ze Semil, jde s námi na faru a odpoledne se vrací domů. Upřesňujeme mu trasu a domlouváme si další schůzku až v Cáchách. Při obědě také přišla řeč na název nové dálnice: Velice pěkně ji pojmenovali: Via Carolina - tedy Cesta Karla IV. Otce vlasti. Jenomže on sám právě přes dnešní Rozvadov a Waidhaus jezdit nesměl, musel se mu vyhnout až k Chebu, protože místní páni, Leuchtenbergové, s ním byli na kordy a přes svoje území ho nepustili. Inu, ironie historie. Je však dobré, že dálnice je a že po ní můžeme všichni svobodně jezdit, že už to není jen Diplomatenstrasse, jak jí říkali v době komunismu, kdy se přes Rozvadov nikdo jiný než diplomaté nedostal. Naznačuje to i památník, otevřený při jejím otevření v roce 1997. Futra (veřeje) bez dveří a rozlomené okovy. Věnujeme se i přítomnosti. Připomínají nám, že zítra uvidíme pole s takzvanou sloní travou, což je vysoká rostlina, která se pěstuje pro výrobu ekologických briket na topení. Bratr Jiří už má vše prohlédnuté a oznamuje, že viděl pět soch svatého Jana Nepomuckého. Po obědě jedu s místním panem farářem na dětské představení pohádky o Sněhurce. Při zahájení vítají místního starostu a faráře a také mne, kněze z Moravy. Potom se stavíme na koncertě dechových nástrojů, hrají mladí profesoři z konzervatoře, je to ve farním kostele, ale je to jen koncert. Kromě hudebního umění žádné zvláštní náboženské prvky, nikdo nepokleká, žádný zvláštní kostelní závěr, jen potlesk. Pak vyjedeme autem na blízký kopec Kreuzberg, kde právě byla pouť k svátku Nalezení sv. Kříže. Je tam obraz Panny Marie Bolestné s veršem: Maria, reich ihm deine Hí¤nde, dass er mutig streite, dass er endlich siegt. Maria, podej mu svou ruku, aby statečně šel, aby nakonec zvítězil. Jak to platilo o jejím Božském Synu, kéž to platí i o nás všech, jejích dětech. Večer je ve farním kostele májová pobožnost, je velice pěkná, řekl bych poctivě udělaná a po ní naši chlapi ještě zpívali. Místní lidé byli opravdu dojati.
Dnes jsme se modlili za místní farnost.
Citát dne: Bodlo to. (To dnešní odpočívání.)
13. den pouti - pondělí 7. května - ráno zataženo, ve dne mrholí, večer jasněji
Waidhaus v 7.15 - Pleystein v 8.45 - Bibershof v 9.38 - Fahrenberg v 10.00 - Waldthurn v 11.13 - Lennesrieth v 12.00 (odpočinek) - Albersrieth v 12.55 - Remmelberg v 13.15 - Letzau v 14.04 - Weiden (WEN) v 15.19 (16.07 na faře)
Celkem 31 km, 7 a půl hodiny na nohou, dohromady už 400 km
Při nedělní mši svaté pan farář ohlašoval, že v pondělí jdeme dál, že se mohou přihlásit lidé, kteří by nás doprovázeli. Asi se nepřihlásil nikdo, protože ráno s námi šel jen on a jeho 72 letý přítel - bývalý celník, křestním jménem Karel. Je to pravý Bavor, možná správněji Bavořan, ale určitě ne Bavorák. Pozná se to i z jeho přístupu k Prusům. Hned úvodem se nás ptá, proč se na hrobě mrtvého Prusa nesmí člověk modlit nahlas. Protože on by vstal a nadal by vám, že ho rušíte při věčném spánku. Jeho paní ho přivezla autem a do něj jsme všichni kromě bratra Jiřího naložili své baťohy. Karel nás vedl pěknými chodníčky a zkratkami. Nebyl rád, když jsme říkali, že to jsou pašerácké stezky. To slovo se mu vůbec nelíbilo a říkal nám, že ještě pamatuje, jak při pašování byli i mrtví. Naposledy kvůli kávě, kterou pašovali přes německo francouzské hranice. Jdeme přes Bibershof a lámanou němčinou se dostáváme k tomu, že to je vlastně Bobří dvůr. A je zajímavé, že všude jsou rázy pořezaného srovnaného dřeva, zpracovaného samozřejmě lidskou rukou.
V deset hodin jsme na místním poutním místě Fahrenberg, kde ve výši 801 m nad mořem stojí kostel Panny Marie. V říjnu 1956 postavili místní věřící na jeho střechu pozlacenou sochu Matky Boží s rukama mírně rozevřenýma, kterýma jakoby objímá kraj pod sebou a zároveň zadržuje nebezpečí z dáli. Socha je obrácena směrem na Přimdu, na východ, protože v té době se věřící (i nevěřící) báli vojenského útoku, který z té strany hrozil. Proto postavili sochu a hlavně začali se pravidelně modlit k Matce Boží a vzývali ji jako Královnu míru. Když jsem sem přišel poprvé v roce 1994 a právě toto se dozvěděl, vybavila se mi v paměti následující událost.
Bylo to na konci školních prázdnin. Na návsi se bavili dospělí muži: „Bude válka, na východě i na západě se hrozně zbrojí." Šestiletý synek jednoho z nich to slyšel a začal natahovat na pláč. Přes své mládí vycítil, že jde o něco strašného. Dospělí se na něho udiveně podívali. „Proč brečíš?" Když se nedočkali odpovědi, řekl jeden z nich: „To bude proto, že mu za pár dní začne škola." Ale ten kluk neplakal kvůli škole, ale kvůli strachu z války, vím to naprosto přesně, protože se to stalo mně osobně v srpnu 1957, tedy v prvním roce zdejších modliteb za mír.
Jak léta běžela, zapomněl jsem na tuto drobnou příhodu a až na Fahrenbergu jsem si na ni vzpomněl znovu. U nás se tehdy všude říkalo, jací jsou na západě zločinci, jak si tam na nás brousí zuby, a oni se báli právě té naší strany, a proto se upřímně modlili. A také pro smíření pracovali, evropské usmíření skutečně připravovali. „To vůbec nebyli žádní revanšisté", řekl tehdy Pater Hájek, který mě sem poprvé přivedl. Od té doby jsem zde byl víckrát, jednou s celým autobusem. Veřejně jsem tenkrát místním lidem poděkoval, že se modlili za mír.
Dnes jsem tady opět a poprvé pěšky až z domu. Tím víc děkuji Panně Marii za ochranu a s ostatními zpíváme:... děkujem ti, Matko milostivá, děkujeme tisíckrát. O mír prosíme i jejího Syna:... Beránku Boží, daruj nám pokoj - nám na celém světě. Modlíme se také za Evropu a za ruský národ, i jeho hlavního patrona, svatého Jiří, prosíme o přímluvu.
Dalšími chodníčky místy přes trávu, místy lesem pokračujeme na Weiden. Až před polednem nacházíme první dům, na kterém je špatná omítka a to už jsme prošli pěkných pár obcí. A dlouho ji zase neuvidíme. Hodně obcí zde má jméno zakončené na rieth, reuth, roth, což vzniklo od slova, které ve staré němčině známenalo vymýtit les, ve staré češtině se to řeklo vyžďářit. Kolem nás jsou tedy samé Žďáry a Ždírce. Jdu jen v lehkých sandálech, protože puchýře se během neděle uklidnily a nechci je oživit. Celník Karel má sportovní vybavení a když se dívá na mé opánky, několikrát prohodí: „Wie Christus!" Jako Kristus.
Zastavíme se v každém kostele. V těch starších mají vždy nový oltář čelem k lidu. Umístěny jsou pokaždé tak, že to vůbec neruší, že vypadá, jakoby tam byly odjakživa. Vidíme také nový kostel sv. Jakuba, postavený na místě staré poutní kaple tohoto patrona poutníků. Je poznat, že kaple byla zvětšena, ale vše je tak nádherně sladěno, staré zůstalo, nové přibylo. A to nové je zaměřeno opravdu kristocentricky. Nejvíc nás potěší, že právě když vcházíme, se tam modlí jedna paní. Často vidíme sochu sv. bratra Konráda z Altoetingu, prosťáčka Božího a velikého dobráka. Jinde zase vidíme svatého s husou, je to pochopitelně nám dobře známý svatý Martin. Při té příležitosti Bavoři říkají, že by to třeba mohl být také Jan Hus, protože dobře znají jeho život i význam jeho příjmení. Sami připomínají, že Jan Pavel II. si ho vážil a byl ochoten v tom bolestném sporu udělat vstřícné kroky, ale církevní historici nechtěli, protože to opravdu nejde. Uvádějí také legendu, která zde koluje. Hus prý v Kostnici řekl: „Husa je malá, tu spálíte, ale za sto let přijde labuť a tu už nespálíte." To se mělo naplnit s vystoupením Martina Luthera. Zastavujeme se také v novém kostele sv. Jana Nepomuckého, vše je moderní, prosté, ale zároveň vznešené, prostorné, všude plno světla. Není to však kostel farní, ten stojí v menší obci a je menší a starší, zatímco ten nový postavili v obci, která se rozrostla až v poslední době. To uvidíme ještě víckrát.
Na návsích také vidíme máje, jsou jako u nás až na to, že na spodu mají spoustu znaků: především zemský bavorský s modrými a bílými kosočtverci (routami), což je dědictví po české kněžně Ludmile, kterou si Ludvík I. vzal v roce 1204. Dále tam je znak obce a znaky všech cechů a spolků, v Lennesriethu jich například bylo šest.
Konečně jsme ve Weiden, je to větší město a z hlediska správního tvoří samostatný okres, autoznačku má WEN. Dosud jsme procházeli okresem, který má značku NEW podle svého sídelního města Neustadt a. d. Waldnaab. Skoro hodinu trvá, než přijdeme ke kostelu Božského Srdce, kde nás očekává pan regionální děkan, který má pod sebou 16 farností. Když byli jednou čeští kněží v Bavorsku na společné bohoslužbě, kterou vedl právě on, byli překvapeni jeho vystupováním a říkali si pak: „Ten by nás honil, kdyby byl u nás." Psal jsem mu předem elektronickou poštou, nedostal jsem odpověď, proto jsem už na faře ve Waidhausu opatrně říkal, aby mu dali vědět, že přijdeme. A jeho přijetí bylo nádherné, bratrské, hřejivé. Jeho elektronickou adresu jsem měl ze seznamu farností v Německu a oni ji mezitím změnili, proto nic nedostal a nemohl odpovědět. Když mu soused z Waidhausu včera zatelefonoval, hned zavolal paní hospodyni Marii a ta nám připravila královskou svačinu, večeři i nocleh. Na faře už čeká manželka celníka Karla s našimi baťohy, každému dá uzeniny zatavené v igelitu a po krátkém hovoru u kávy odváží manžela a waidhauského faráře domů.
Kostel Božského Srdce byl vysvěcen L.P. 1934, právě rok po nástupu Hitlera. A oni měli odvahu dát vedle kříže s Kristem Králem a Matkou bolestnou nápis: Pán nad pány, král nad králi. Dole pak napsali: Buď vůle tvá, jakoby tušili, kolikrát si toto budou muset říkat a s Pannou Marií snášet bolestné zprávy z fronty.
Byli jsme na májové, četl jsem německy, proč jdeme právě do Cách. Pak po dohodě s varhaníkem, který - jak velí místní zvyk - se před každou bohoslužbou dostaví do sakristie, naši chlapi zpívají takzvané Bavorské litanie. Varhaník je hned začne tiše doprovázet, lidé se přidávají s německými odpověďmi. Pak je svátostné požehnání, asi kvůli nám s latinskou modlitbou na závěr. Pak naši chlapi přidají ještě K nebesům dnes zaleť písní.., lidé jim pak tleskají. Objeví se místní poutník do Compostelly s pasem, kde má aspoň stovku razítek. Chodí také každý rok pěšky z Řezna do Altoetingu, je to 120 km, jde se to 3 dny, účastní se 8 tisíc poutníků. Doprovází je policie a helikoptéry, je to několik kilometrů dlouhé procesí. Chodí se před svatodušními svátky, letos nám to nevyjde, za rok snad. Letošní pouť už je v pořadí více jak po sté.
Říkám mu, ze my jsme něco podobného začali směrem na Velehrad, že jsme šli už šestkrát. Také bych si přál, aby to tak pokračovalo a tak oživovalo víru. A tak dlouho vydrželo. Každá tradice je totiž dlouhodobá věc. Můžeme se to učit od Angličanů, kteří jsou v tom mistry. Víte, co udělat, když chcete mít doma pravý anglický trávník? Napřed musíte pečlivě zpracovat půdu, pak zasít dobré semeno. Až dostatečně vyroste, opatrně jej poprvé posekáte. A pak kromě plení plevele musíte každý den trávník kropit a každý týden sekat. A když to budete dělat sto let, získáte tím pravý anglický trávník.
Nemusíme chodit tak daleko. Každou neděli brzy ráno otvírám náš kostel. Pokaždé otevřu všechny jeho tři vchody. Jednou mně v tom zastupoval pan kaplan Marek Vácha. Nedopatřením otevřel jen dva. Pak šel kolem třetího a viděl, jak tam je hrozen čekajících lidí, ačkoli o dvacet metrů dál bylo otevřeno a jiní farníci tam chodili. Oni však čekali u toho svého. „Tehdy jsem pochopil, co je to tradice", říkal potom.
Nemusíme na to mít ani tolik let jako Angličané. Od svých šestnácti let jsem mimo své rodné Slavkovice, které se nacházejí v okrese Žďár nad Sázavou a kde mají všechna auta značku ZR. Když jsem přišel do semináře, vidíval jsem kolem sebe po pět let LT, po dva roky v zeleném suknu jsem zase vídával PU, KM a CB. Jako kaplan jsem byl čtyři roky na Blanensku (BK) a na prvním samostatném místě v Moutnicích jsem téměř 8 let jezdil se značkou BO (Brno - okres), protože farář má mít trvalé bydliště mezi svými ovečkami. Přitom jsem stále potkával Brno město (BM). Když jsem však v těch letech uviděl auto se ZR, bylo mi hned milo u srdce. Někdo od nás, třeba přijeli za mnou. Krátký prchavý, ale příjemný pocit, který jsem zažíval víc jak dvacet let.
Pak jsem se dostal znovu na svůj rodný okres. Na autech všude samé ZR. Pokaždé, když jsem tato dvě písmena (i s tím třetím dodatečným) spatřil, napadlo mě: Někdo od nás! Někdo z mého rodného kraje. Trvalo to dlouho. Až ve čtrnáctém roce svého druhého pobytu v rodném okrese Žďár jsem si uvědomil, že už jsme si na to zvykl, že mně ZR nechává chladným, že jsem si toho přestal všímat. Až po 14 letech!
Po večeři dlouze plánujeme cestu příštího dne. Pan děkan dvakrát volá svému bratrovi, který bydlí právě naším směrem. Dohodnou se, že nás bude čekat a vše připraví. Zavazadla nám na další nocleh převeze dcera jeho neteře, která jezdí do Weidenu do školy. Sousední farář nám zítra za poledne nabídne kávu, uvidíme také přírodní zajímavosti z čediče. Říkám na to, že až tam přijdeme, lehneme si dole pod skalou a necháme bratra Jiřího (nejstaršího z nás), aby nahoru vylezl sám. Při té příležitosti vysvětlujeme, jak jsme si rozdělili funkce - bratr Jiří je navigátor, protože má mapy a podle nich vždy připravuje cestu na další den. Díky jemu jsme se vždy dostali z každého města rychle ven, zatímco pro mnoho poutníků právě toto bývá největší trápení. Je také fotograf, neúnavně ukládá všechny krásné pohledy do svého přístroje, se kterým se teprve učí zacházet. A je učenlivý.
Vypráví také zážitky ze své práce geodeta. Nejzajímavější bylo, když se při prorážení metra pod budovou Federálního shromáždění do ní daly přesné přístroje, aby se hned zjistilo, kdyby se něco pohnulo. A najednou přístroje ukazují, že polovina budovy se zvedá. Poplach! Co se mohlo stát? Vysvětlení bylo jednoduché. Blížila se zima a topič zapnul na zkoušku topení. Pro začátek jen v jedné polovině budovy.
Bratr Josef je kantor, protože vede zpěvy, bratr Karel je překladatel, protože umí perfektně německy ačkoli se to učil jen doma a sám.
Já sám se prohlašuji za internauta, jak podle vzoru kosmonaut a astronaut říkají Francouzi těm, kdo pracují s internetem. V devět večer se rozezní zvony, je to večerní klekání, nařízené v tuto dobu v celé řezenské diecézi. To se posunuje mezi 5. hodinou večerní v zimě a devátou teď, zvoní se také přesně v poledne, ale ráno ne. Když je pohřeb, zvoní se ráno v 8, pak v 9 a pak na hřbitově.
Ještě přijde řeč na obě totality. Za nacismu byli také kněží hrdinové. P. Johann Mayer byl právě zde v roce 1935 kaplanem, pak se stal dómským kazatelem. Nacisti ho oběsili a nechali viset na šibenici až do příchodu Američanů, protože v kázání lidem navrhl vyvěsit bílou vlajku, když stejně už vše bylo ztraceno. Pan děkan ví o zničených kostelech na naší straně hranic. Všichni zde se snaží pomoci a navázat znovu vztahy. Proto putují na 75 kilometrů vzdálený Chlum svaté Máří. Zná také poutní místo Starý Hroznatov u Chebu, které bylo nedávno obnoveno z trosek. V té chvíli si bratr Josef vzpomíná, že tam před 45 roky sloužil jako voják. Přišel rozkaz, že vojáci musí kostel zbourat. Když se to začalo dělat, on zrovna musel odjet s autem pryč pro proviant.
O půl jedenácté přichází domů pan kaplan, všechny srdečně zdraví, vyptává se znovu proč až do Cách, nechce už nic jíst a brzy jde spát. Pan děkan také chce text našeho poselství, aby je mohl dát do farního zpravodaje a na farní stránky. Však už se také chystám, že doplním naši první zprávu ze zahraničí o zážitky včerejšího a dnešního dne. Přitom zjišťuji, že dnes večer už hlasovalo 237 lidí (od včerejška jich přibylo 46), 16 procent soudí, že pěší pouť do Cách je klukovina, 16 to považuje za nerozum a stejný počet za duchovní výzvu, 12 procent je pro sportovní výkon, ale 24 procent hlasovalo pro kající úkon a 15 pro dobrý skutek.
Dnes se modlíme za politiky. Děkujeme za to, že je můžeme svobodně volit, že se najdou lidé ochotní vzít na sebe toto břemeno a snášet kritiku oprávněnou i neoprávněnou. Nabízíme smír za všechny vtipy o politicích, za všechny drzé až sprosté články a pořady o nich. Prosíme za to, aby všude, u nás v komunální, krajské i státní police, v Evropě i ve světě šířili svobodu, spravedlnost a lidská práva a dbali o pokrok národů, jak to chce 2. vatikánský koncil a jak se modlíme na Velký pátek
Citát dne: Super Suppe (vynikající polévka) řekl jeden z nás paní Marii na její bramboračku.
14. den pouti - úterý 8. května, Panny Marie, Prostřednice všech milostí - u nás státní svátek, slunečno, odpoledne zataženo
Weiden v 9.15 - Parkstein v 11.33 (odpočinek) - Schwand v 15.17 - Pfaffenreuth v 15.55 - Pressath v 18.20 hodin
Celkem 28 km, 6 a čtvrt hodiny na nohou, dohromady už 428 km
Ráno jsme na mši svaté, obětuji ji za místní farnost. Kostel zvenku vypadá velice obyčejně, žádné zvláštní tvary nemá, věž je tak jednoduchá, že připomíná ty hasičské u nás ve městech, ale uvnitř je silná duchovní atmosféra, kterou dotváří právě ten nápis kolem velké postavy Krista Krále. Na bocích je zobrazeno 7 svátostí a 7 skutků milosrdenství. Jiří ještě přede mší svatou stihne navštívit město. Vrací se s úlovkem - viděl a vyfotografoval reliéf, na kterém je žena za pluhem taženým kravkou a letopočet 1914 - 18. Je to výraz úcty k těm, které také nesly tíhu války, i když se jim nestaví pomníky. Jejich práce v době války byla někdy přímo otrocká. Po mši svaté nás zdraví jeden poutník. Říká, že zatím už nikam nepůjde, protože měl operaci srdce. Dělali mu by-pass, ale on pro to užije německé slovo, i když tento mezinárodní výraz také zná.
Ani se nezmiňujeme, že je u nás statní svátek. Pan děkan mi sám po mši svaté říká: „Dnes je výročí kapitulace." Říká to s velkým klidem a zdá se mi, že také s úlevou. Po snídani dostaneme požehnání a pokračujeme na západ. Pan děkan nás vede prvními ulicemi. Říká, ze s námi nemůže jit celý den, ačkoli by rád, protože má právě dnes náboženství. Chodí mu tam asi 70 procent dětí. Všechny ostatní děti mají v tu dobu také vyučování. Na evangelické náboženství jich chodí asi 7 procent, na muslimské asi 15 procent. Zbytek dětí, které mají rodiče nevěřící, lépe řečeno nehlásící se k žádnému vyznání, má povinnou etiku. Jdeme kolem muslimského kulturního centra, okna jsou celá bíle zamalovaná. Pak míjíme další budovu s německým a tureckým nápisem, z něhož vyplývá, že spolek, který zde sídlí, je právnickou osobou. Kousek dal je i ruské kulturní centrum, často jsou kolem něho problémy s opilými. Hodinu a čtvrt nám trvá než se dostaneme z města ven.
Zastavíme se v Parksteinu, patří mezi 70 nejkrásnějších míst světa, uprostřed obce je na čedičovém suku kaple. Dole u kostela je fara, pan farář nás přijme a obdaruje. Hospodaří u něj řeholní sestra z řádu Německých rytířů, přesněji řádu Domu Panny Marie Jeruzalémské. U nás je běžné na tento řád nadávat, obviňovat ho ze všeho zlého. Oni to znají, protože Hitler je také zrušil. Byli obnoveni i u nás, teď mají v Opavě proslavenou hudební školu. Sestra už je v důchodu, pracovala u ohrožené mládeže, prosí nás, abychom se za ty její děti v Cáchách pomodlili. Jdeme nahoru ke kapli, modlíme se ke 14 svatým pomocníkům, pak se rozhlížíme po kraji. Je vidět daleko, lesy se střídají s poli, mezi tím vesničky a města. V dáli za lesem jsou jakési stavby. Tam byl koncentrační tábor ve Flossenbuerg, kde byl měsíc před koncem války popraven admirál Canaris. „Lidé tenkrát ani nevěděli, že to tam je", říká sestra. Vzpomínám na slova A. Solženicyna, který píše, že většina gulagů nebyla na Sibiři, ale v blízkosti měst evropského Ruska. Tak dovedli krutovládci skrývat své krutosti. A už vůbec se neví, že koncentrační tábory zavedl V. I. Lenin hned v prvním roce po revoluci. On vymyslel toto hrozné slovo. Nejde však jen o historii, ale o to, co máme dělat teď. V prostoru koncentračního tábora ve Flosenbuergu postavili kapli Božího milosrdenství. A chodí se tam kajícně modlit. Tím tam vzniká úplně jiné „ovzduší" než to, které na člověka dýchne, když přijde třeba do Terezína. Záleží na tom, co se chce zdůraznit, zda Boží milosrdenství a tím pádem i snaha odpustit a usmířit, anebo lidské pocity a tím pádem chuť na pomstu, protože ta vždycky je sladká, až na to, že nese hořké ovoce. Všichni diváci v naší televizi byli šokováni odpovědí paní profesorky Mezlíkové. Ta přišla při velkomeziříčské tragédii v roce 1945 o manžela a pak byla komunistickým režimem utlačována. Reportéři vypátrali, že ještě žije velitel zásahu, při kterém byl její manžel zastřelen zezadu. Ptali se jí, jestli by chtěla, aby byl potrestán a jaký trest by mu navrhla. „Ne, to nechám na Bohu", prohlásila tato osobnost.
Jdeme dál venkovskou krajinou, v klidu jsme se pomodlili čtyři růžence jako každý den, ten první je za obce a farnosti a kraj, kterým procházíme, ten druhý za mír, za Evropu a za klidné soužití mezi křesťany a muslimy, ten třetí za naše rodiny, za naše farnosti a naše dobrodince, ten čtvrtý za církev na celém světě. Po třetím růženci, vždycky v půli odpoledne se ještě modlíme korunku k Božímu milosrdenství. Pořád se modlíme i za ty, kteří nám modlitby svěřili ústně či písemně, kteří je od nás právem očekávají a kteří se za nás modlí, a také za všechny, kteří nám pomohli, pomáhají a ještě pomohou.
Dojíme svačinu a říkáme si: Ještě necelá hodinka a jsme v Pressathu, kam nám třem už přivezli baťohy. Jen ten nejstarší si ho nese sám. Jdeme pohodlnou lesní cestou. Ani po hodině a půl však vesnice pořád není. Navíc zjišťujeme, že jdeme už po druhé stejnými místy. Co teď? Nemůžeme se orientovat ani podle slunce, protože Punťu není vidět, jak vtipně podotýká Jiří, aby uvolnil napětí. Modlíme se k Panně Marii, bratr Jiří pak jde přes les na druhou stranu, jestli tam náhodou není směrovka. My se modlíme znovu a prosíme o dary Ducha svatého. Jiří se vrací s nepořízenou a nám nezbývá než se tiše a pokorně vydat zpět ve směru značky, kterou míjíme už po druhé.
Je právě svátek Panny Marie prostřednice všech milostí a ona nám zprostředkuje pomoc. Za pár minut se objevuje myslivec v autě. Jmenuje se Jelinek s krátkým i. Těžko hledá na mapě, kde vlastně jsme, nakonec uloží psa do kufru a všechny nás naloží a zaveze na faru. Tam už máme zaplacenou večeři v sousední hospodě a připravené krásné ubytování na faře. Zajímavé, že mně často dají zvláštní samostatný pokoj. Jdeme do kostela na májovou, kterou vede pastorační asistent, protože pan farář není doma, musel jet na schůzi. Je to velice krátké, jen pár lidí. Jiří se hned po příjezdu vydal pěšky na místo, kde jsme vstoupili do lesa. Chce tomu všemu přijít na kloub. Po májové nás posílají do hospody, kde máme tu večeři. Vstoupíme a jsme posazeni ke stolu, ke kterému pak přicházejí další lidé. Každému dají něco na pití, všichni se zdraví, pak přijde nějaká paní, vytáhne papíry a začne schůzi. Chápeme, že jsme u špatného stolu. Bratr Karel je naštěstí schopen to jemně vysvětlit číšnici, ta nás hned za udivených pohledů všech členů spolku posadí k jinému stolu a obsluhuje. Jsem svým způsobem rád, že se to protáhlo, doufám, že mezitím přijde i Jiří, který má také tu večeři zaplacenou. Čekám, že každou chvíli otevře dveře. Nenapadlo nás nikoho, že vlastně nemusí vědět, v které hospodě to je. Pozvali sice všechny, ale já sám nevím, zda všichni slyšeli, kam se má jít. Když se neukazuje, začínám mít strach. Proto hned po jídle spěchám ven a uvažuji, co budeme dělat. Díky Bohu je před farou, našel správnou cestu, vrátil se, koupil si za své aspoň pizzu a ohříval se v lurdské jeskyňce v teple svíček. Vysvětluje nám, že při vstupu do lesa jsme místo přímé spojovací cesty vstoupili na okružní cestu pro svážení dřeva a po ní celý kopec obcházeli.
Dnes, kdy se oslavuje konec 2. světové války, se modlíme za mír. Děkujeme za ty, kdo jsou ochotni se dohodnout a ustoupit. Nabízíme smír za kamenná srdce a krutosti válek. Prosíme za mír na celém světě.
Citát dne: Žije Maria, důvěřuj v ni.
15. den pouti - středa 9. května - dopoledne zataženo, odpoledne prší
Pressath v 8.39 - Grupp v 9.15 - Pichelberg v 9.36 - Barbaraberg v 11.12 - Speinshart v 11.45 (odpočinek) - Tremmersdorf v 12.30 - Penzenreuth v 13.45 - Sassenreuth v 14.30 - Thurndorf v 15.40 - Troschenreuth v 16.26 hodin
Celkem 29 km, 7 hodin na nohou, dohromady už 457 km
Ráno mi říká hospodyně: „Tolik kilometrů, taková námaha, vy musíte mít dobré srdce!" Trochu mně vyleká, srdce není koleno, jak se velice trefně říká. Každý si na ně musí dávat pozor a šetřit si je. A mně dosud nenapadlo, jaká je to pro ně zátěž, jak nepočítám ani ve snu, že by to nemuselo vydržet. Málo děkujeme za dar zdraví. Pak si ale říkám: Kéž by to platilo v tom obrazném slova smyslu. Kéž bych měl dobré srdce, tak jak dobré je mají všichni naši hostitelé a moji dobrodinci doma.
Po snídani nám pan farář Bock ukazuje kostel sv. Jiří, je to už čtvrtý na tom místě, je krásně opravený, má novou dlažbu a v ní pamětní desku nad hrobem arcibiskupa Schwemmera, rodáka z farnosti, který byl od roku 1997 apoštolským nunciem v Papui Nové Guinei. Zde se narodil v roce 1945. Zemřel v roce 2001 na klinice v Austrálii, kam ho odvezli s příznaky otravy. U oltáře je také dlaždice se jménem faráře budovatele tohoto posledního kostela nad místem, kde byl v roce 1770 pohřben. Bylo to v době vrcholného baroka, které sice Karel Čapek neměl vůbec rád, ale které právě zde v Bavorsku začala rodina Dienzenhoferů a pak úspěšně přenesla k nám. S Bavorskem toho máme hodně podobného. Pan farář nám vysvětluje, jak to zde v Horní Falci bylo s katolíky a evangelíky. Reformace se zde prosadila v letech 1548 až 1623, odtud také pocházel náš zimní král. Pak území připadlo k Bavorsku a král rozhodl: Všichni budou katolíci. A jsou. A dodnes. A na rozdíl od nás jsou na to hrdí. Franky tenkrát k Bavorsku ještě nepatřily a tam už je to jiné, více promíchané.
Vedle kostela je farní domov pro důchodce, kde je 90 lidí a také mateřská školka s pěti třídami po 30 dětech. Pan farář je zde 37 let, od svých 40 let. V kostele má v neděli 1000 lidí, teď dostal ještě jednu farnost vzdálenou 7 kilometrů a proto chce za rok jít do důchodu.
Vycházíme, v 9 hodin je venku 9 stupňů a mírně poprchává. Jdeme po mostě z roku 1951 s krásnou sochou našeho svatého Jana. Zastavujeme se v rodišti pana děkana z Weidenu, jeho bratr tam byl 30 let místostarostou, vedle hasičky postavili kapli, je v ní mše svatá jen jednou za měsíc, ale každý čtvrtek mají růženec. Před každým pohřbem se tam za zemřelého společně modlí. Vedle kaple je obecní sál, místní občané se tam střídají ve službě hostinského, dále je pak hasičská zbrojnice. Je samozřejmě v každé obci, na jedné z nich jsme viděli nápis: Helfen in der Not - ist unser Gebot. (Pomoci v nouzi je naše přikázání.)
Jdeme do domu pana bratra, dostaneme napít, ukazuje nám zkratku přes dvůr směrem do polí k lesu, za nímž se napojíme na silnici. Když na ni dojdeme, uvidíme ho, jak čeká v autě, abychom vzali správný směr. (Možná že se zvěst o našem bloudění roznesla po kraji, možná však, že vůbec ne. To nemůžeme zjistit, ani kdyby se to stalo u nás, těžko bychom se na to vyptávali.)
Pokračujeme přes Barbaraberg, jak jméno napovídá, je to poutní místo ke cti sv. Barbory. Z něho jdeme dolů poutní stezkou k premonstrátskému klášteru ve Speinshartu. Tam našli domov němečtí mniši vysídlení z Teplé. Vzpomínám na podobný klášter v Polsku, na sever od Krkonoš, dříve se jmenoval Grí¼ssau, dnes Skrzeszów. Místní mnichy také vyhnali, ale na jejich místo přišly sestry vyhnané ze západní Ukrajiny. Našly zde nový domov, vzaly sem z toho bývalého i milostnou sochu Panny Marie a klášter vzkvétá. Podobně bylo celé polské pohraničí po vyhnání Němců zabydleno Poláky, kteří zase byli vyhnáni z východu. Neměli kam se vrátit, proto vzali nová území jako svůj domov, o který je třeba pečovat a ne jej vysávat, jak tomu bylo, žel, u nás, kde se lidé měli kam vrátit.
Tak se stalo, že dříve kvetoucí pohraničí je dnes z velké části zpustlou zemí. Vyhnali jsme miliony pracovitých obyvatel. Ti přišli většinou do zemědělského a poměrně zaostalého Bavorska. Protože si přinesli jen šikovné ruce a nápadité hlavy, dokázali z něho udělat moderní a bohatou zemi.
Ani zde však není všechno dokonalé. Místní kostel, barokní skvost, se opravuje, celá klenba je podložena sítí, zřejmě na zachycování odpadajících úlomků omítek. V poledne se modlíme Vesel se, nebes Královno a brzy pokračujeme dál. V 15.15 přecházíme rozvodí mezi Dunajem a Mohanem, tedy rozmoří mezi Černým a Severním mořem. Na mapě je to jasná čára, vedoucí pár desítek metrů od silnice, ale ve skutečnosti se přesné místo těžko určuje. Jsme vlastně na rovince a když se mi zdá, že už to klesá na druhou stranu, znovu mám dojem, že ještě nejsme na nejvyšším bodě. Pak chvilku odpočíváme na nájezdu ke garáži před domem na konci vesničky, najednou se vrata zvedají a majitel chce vyjet. S úsměvem čeká, až trochu uhneme, vyjede a klidně pak automaticky zavírá. Pak přecházíme hranice mezi Horní Falcí a Horními Franky a vstupujeme do diecéze Bamberg.
Brzy jsme v Troschenreuthu, kde nás čekají. Dojíždí sem kněz z nedalekého Pegnitz, zrovna je na exerciciích. Psal mi, že budeme moci přespat na faře a mít mši svatou. Klíče od fary má jeden ze spolupracovníků, bydlí na kraji obce v našem směru. Zastavujeme se u něj trochu promoklí, dostáváme horké nápoje a pečivo. Vypráví, že zde byl 30 let farářem P. Vacka, svěcený v Litoměřicích. Pořád se těšil, že se otevřou hranice, a bude se moci vrátit domů, ale nedočkal se toho. Pak zde byl kněz z Indie, i současný kaplan je Ind.
Kostel sv. Martina byl koncem války rozbombardován, ačkoli nemá žádnou strategickou polohu. Teď má novou jednoduchou betonovou klenbu a moderní topení uvnitř. Ve všední den však zapínají jen třetinu. Kolem kostela je hřbitov, dívám se na pomníky padlých. V první světové válce jich bylo 18, ve druhé 31.
Na faře je vše pro nás nachystáno včetně večeře. Byla ohlášená mše svatá, sloužím ji celou německy, místo kázání čtu naše poselství o důvodech putování do Cách. Lidé byli nadšení, všichni se s námi fotí. Pak nám přejí dobrou chuť, protože na faru donesli samé dobroty: zvláštní druhy uzenin, různé sýry, pečivo. Je vidět, že to udělali rádi. Vidíme, že to nesníme, proto se snažíme začít s tím, co by se zkazilo, to, co je pevně zabalené necháváme.
Přírodní zajímavosti: první rozkvetlé kopretiny a chrpy.
Další zajímavosti: Dnes jsme měli celý den po levé ruce vojenský prostor, z kterého byli místní lidé už dávno vystěhováni do jižního Bavorska. Byly tam různé jednotky, teď tam jsou Američané a chtějí tam vybudovat své sídliště. To už nemá být tolik izolované od ostatního světa, jako byly jejich základny. Díváme se na to jen z dálky, ale přesto se rozpřede živá diskuse. Tak jako u nás doma, kde část lidí nadává na prezidenta Bushe jako se dříve nadávalo na Brežněva, že poslal tanky k nám a pak do Afgánistánu. Ještě větší část lidí úplně zapomněla na to, že Američané pomohli Evropě uhájit svobodu. Když jsem byl v Normandii, kde se v roce 1944 vylodili spojenci, viděl jsem také americké a anglické vojenské hřbitovy. To byly nekonečné řady vyrovnaných bílých křížů. Šli tam kvůli nám, kvůli Evropanům, ne kvůli své rozpínavosti, to uzná každý soudný člověk. Pouze soudruzi soudili naše lidi, kteří si dovolili veřejně říci, že Plzeň neosvobodila Sovětská armáda, ale Američané. V muzeu u té pláže jsem četl dopis. Po vstupu Američanů do Iráku bych se jej neodvážil u nás veřejně předčítat, ale má hloubku a sílu dodnes. Jsou to slova francouzských dětí určená americkým vojákům. Volně překládám: „Byli jste mladí a bezstarostní jako my teď. Když vám bylo dvacet let, přišla za vámi svoboda a volala: ´Umírám. Přijď mě zachránit.´A vy jste šli. Jako svobodní lidé jste se dali do boje za svobodu naši. A mnozí z vás za ni padli. My jsme ty děti, které jste nemohli mít. My jsme děti svobody. A my vám dnes děkujeme."
Někdy si říkám, že jsme málo vděční těm, kteří za naši vlast položili život, vlastním občanům, Rusům, Američanům, Angličanům a ostatním spojencům. A že pořád jen mluvíme nepřátelsky o nepřátelích. Byl jsem ve Francii několikrát na oslavách konce 2. světové války a poznal jsem, že to je to možné brát úplně jinak. Všechny projevy se tam při nich nesly v duchu slov Pána Ježíše: „Toto čiňte a tamto nezanedbávejte." (Lk 11, 42) Vždycky tam vzpomněli na ty, kdo obětovali svůj život za vlast, která u nich byla ohrožena z východu, z druhé strany Rýna, ale také vždycky připomněli, že v Evropě je teď potřeba společně hledět k nové společné budoucnosti. Přesto Francouzi zůstávají sví a dokonce se v některých věcech s Američany, kteří i jim pomohli ke svobodě, neshodnou. To bylo poznat, když spolu s Němci sepsali společnou učebnici evropských dějin. Našli shodu v tak bolestných oblastech, jako jsou napoleonské války, Bismarckovo vyhlášení Druhé říše ve Versailles, obsazení a vrácení Alsaska a Lotrinska, o které se obě země už po staletí krvavě handrkují. V jednom se však neshodli: v tom, jakou úlohu hrály Spojené státy po druhé světové válce v Evropě. Němci to vidí v lepším světle než Francouzi.
Úmysly modliteb: za nemocné. Děkujeme za uzdravení, vyléčení a za lékaře a jejich umění. Nabízíme smír za riskování a poškozování zdraví. Prosíme za světlo Ducha svatého a trpělivost pro nemocné a pro ty, kdo je vyšetřují a rozhodují o jejich léčení a za ty, kdo je ošetřují doma, v ústavech nebo nemocnicích.
Citát dne: Rozdělená radost je dvojnásobná radost.