Koncert v novoveselském kostele byl krásný i bez potlesku

Vážení a milí účastníci konference „Život v cisterciácké krajině“, moji milí farníci, vážení hosté.

Vítám vás v kostele sv. Václava, který do této krajiny vsadili otcové cisterciáci pod vedením opata Henneta, jehož znak Vidíme nahoře u stropu.

Vítám vás v kostele, kde dnes zazní koncert chrámového sboru z Krucemburku, na kterém uslyšíme skladby nové i staré, písně latinské i české. Jsme však v kostele, proto nebude potlesk, jinak běžný a vhodný v občanském prostředí.

Úvodem vám řeknu 3 věci:

• Proč Nové Veselí
• Náš kostel a velký spolupracovník cisterciáků Jan Blažej Santini Aichel
• Náš kostel zevnitř

Proč bylo vybráno Nové Veselí

 jsem už naznačil. Jsme tu na klášterním zboží, jak naznačuje i znak farnosti, kde je nahoře studna – ta žďárská studna Panny Marie, střed cisterciáckého kláštera. Říkalo se také, že pod berlí se dobře žije, že církevní vrchnost bývá mírnější, což nám naznačuje logo cisterciáckých klášterních krajin, kde zpod zahnuté berly vyrůstá květinka, jak jsme viděli dnes dopoledne. Směrem na Jihlavu je naším sousedem farnost bohdalovská, ta už spadala pod pány z Brtnice. Jsme tedy v jakémsi pohraničí, a už po staletí zde vládne nikoliv nepřátelství, ale zdravá soutěživost. Proto jsou oba kostely považovány za vstupní bránu do panství, proto jsou tak veliké, nečekaně zdobené, prostě dominanty, jak rádi říkají lidé, když si zrovna nemohou vzpomenout na český výraz, - hezky česky tedy VÝRAZNÉ STAVBY - a je to jen o slabiku delší než ty DOMINANTY. Mezi obce, které cisterciáci dostali při svém příchodu do Žďáru, patří i nedaleké Jámy. Nad nimi je kopec Vejdoch, nejvyšší bod mezi dvěma povodími, neroste tam les a je to přirozená rozhledna pro Novoměstsko a Žďársko. Jsou tam i lípy svobody zasazené v roce 1968 k 50 letům republiky a s tichou prosbou, aby pražské jaro rašilo dál, k 100. výročí naší samostatnosti tam byl postaven nový kříž zvaný Strom života od Petra Váni, kterého známe jako autora nového mariánského sloupu v Praze. Když tam jdu, vidím (až na jednu výjimku) všechny obce obou svých farností a mohu po žehnat jim i celému kraji. A vidíme odtamtud jak Zelenou horu, tak kostely, které patřily cisterciákům, tento náš, Obyčtov, Ostrov a Zvoli.

Tím jsme se dostali k 2. z dnešních 3 bodů. Na všech těchto kostelích se podepsal Jan Blažej Santini Aichel. Nemusím připomínat věž ve tvaru svatováclavské koruny ve Zvoli, ale mohu připomenout, že obraz sv. Václava i rám je tam stejný jako ten náš, takže nerad přiznávám, že někdo asi trochu opisoval, možná omaloval. Znáte asi i obyčtovskou želvu, symbol věrnosti a stálosti, která se stala půdorysem tamního poutního kostela, ostrovské pohostinství a Santiniho smělý pokus s dostavbou kostela  v Horní Bobrové.  To všechno Jan Blažej stihl a zažil i jejich posvěcení, přesně před 300 lety, krátce před svou smrtí, jejíž kulaté výročí si připomeneme příští rok.

Pouze Nové Veselí - také cisterciácké - on nestavěl. Jsou zde jeho stopy, protože zde pracovali jeho žáci. Kostel byl dokončen až 34 let po jeho smrti, ale šikovní kluci, kteří v mládí pod ním a s jeho mistry pracovali, si po celý život nesli vzpomínku na génia a pár prvků najdeme i zde. Hlavní obraz jsem už zmínil, ale všimněte si prolamovaných pilířů s velkými dvojitými ozdobami na jejich vrcholu, všimněte si prolamovaných špalet u oken. To jsou jeho ty jeho stopy. Santini postavil mnoho staveb všeho druhu, 80 je jich zachováno, Zelená hora je ta hlavní, nejbližší a nejhezčí. Dobrá, bude to 300. výročí, všichni se budou v dobrém slova smyslu chlubit. Proč bych se nepřipojil i já, když i ve Veselí máme ty stopy jeho žáků. Jenomže takových staveb je v Čechách a na Moravě na tři sta.

Jednu z nich – náš kostel sv. Václava, vám jako poslední bod svého úvodu tedy stručně popíši, abyste se mohli popást očima, když za chvilku už budou hudbou a zpěvy oblaženy jak naše uši, tak i srdce a mysl. Sedm andělů kolem sv. Václava drží sedm znamení jeho úřadu, stavu a mučednictví. Ten nejspodnější úplně dole u samého rámu drží znak s přemyslovskou orlicí. Proč přitom ještě objímá i lva, mi zatím nikdo přesně nevysvětlil, třeba někdo z vás to dokáže.

Vedle oltáře byly později doplněny novější sochy Božského Srdce Ježíšova a Neposkvrněného Srdce Panny Marie, vpředu na původních barokních bočních oltářích je po vaší levé ruce rodina Panny Marie a nad ní svatý Florián, napravo Svatá Rodina a nad ní sv. Jan Nepomucký. Jak jinak, jsem v cisterciáckém obvodu. Na bočních pilířích byly později doplněny ještě novější sochy svatých slovanských apoštolů. Autor je v Praze kolem roku 1900 udělal opravdu nezvykle, takže se těžko uhodne, kdo je kdo. Vysvětlení je však jednoduché: Pouze sv. Metoděj byl jmenován arcibiskupem a pouze arcibiskup nosí pallium, něco jako bílý šál s černými křížky. A ten vidíme jen po vaší levici. Takže to je sv. Metoděj, i když jakousi mitru mají oba a klášterní oblečení zřejmě nebývalo tak výrazné, jako má sv. Cyril po vaší pravici. Boční oltář Panny Marie „Lurdské“ je o pár let starší než slovanští apoštolové, je tam i svatý Josef a socha abatyše – opatky. Mužskému klášteru stál v čele opat – latinsky abbas, ženskému tedy opatka – latinsky abatissa. Zkomolením tohoto slova vzniklo lidové až hanlivé jeptiška. Ty byly jen u benediktinů a cisterciáků. Něco vám prozradím, ale vy to nesmíte na mě nahlásit dál. V době, kdy se pořizoval tento oltář, se uvažovalo o blahořečení paní Zdislavy rodačky z Křižanova, jejíž příbuzní jsou pochováni ve Žďáře právě u cisterciáků, královské dcery Anežky Přemyslovny, která jako starší sestra sloužila nemocným Na Františku, a sestry krále Boleslava, abatyše Milady, zakladatelky kláštera sv. Jiří na Hradě pražském. Tu si dárci přáli mít na oltáři, proto je tam socha abatyše. Jenomže to nevyšlo: první dvě ženy byly blahořečeny kolem roku 1900 a svatořečeny zhruba o sto let později Janem Pavlem II., sestra Milada pořád čeká. My také, a proto nahlas říkáme, že zde máme sochu první abatyše benediktinek, sv. Scholastiky, ale tiše doufáme, že se dočkáme až budeme moci říci – je to socha naší krajanky, Milady Přemyslovny, první abatyše u nás.

Tím končím, ale přece jen musím zopakovat, že jsme v jedné z 300 staveb poznamenaných geniálním Janem Blažejem Santinim. Přísný matematik nám řekne: Je to jen 3,3 promile z celého tohoto souboru. Když se tohoto čísla dosáhne při nějaké rodinné oslavě, to už je opravdu pěkná nálada. Přeji Vašim uším, vašim srdcím i myslím opravdu pěkné zážitky z hudby a zpěvu, opravdové povznesení na duchu. Proto si dovolím zhasnout všechna světla kromě svatostánku a znovu poprosit: jsme v kostele, netleskáme. Zakončíme pak prosbou za mír a vlast a krátkým požehnáním.