Co dělat zvláště teď: 3) A TAKÉ SE TĚŠIT
13.03.2020 - naše farnosti
1) Hrdě a vděčně vzpomínat 2) Vroucně se modlit 3) A TAKÉ SE TĚŠIT
Čtyři poslední věci člověka aneb na co se každý může těšit.
I. Úvod ke čtyřem posledním věcem člověka:
V katechismech a také v cyrilometodějském kancionálu čteme: Čtyři poslední věci člověka jsou: Smrt, soud, nebe, peklo. V Kompendiu (= shrnutí) Katechismu katolické církve, které právě vyšlo je pořadí upraveno: Smrt, soud, peklo, nebe. A tak nám vyjde rozjímání o nebi na pátek, kdy nám právě Pán Ježíš svou smrtí nebe otevřel. A nás západní a severozápadní proud čekají úvahy o pekle na těch pekelně rozehřátých rovinkách Hané u Bučovic.
To poslední je to nejlepší, řeklo se na svatbě v Káně. Totéž můžeme říci i my. To nejlepší je před námi. Jak to víme, když nevíme, kolik nás toho tady čeká. Lidsky to nevíme, nikdo z lidí to neodhadne. Stejně tak nikdo u lidí neodhadne, jaké to bude potom.
Nic o tom nevíme, kromě zaslíbení z 1. listu sv. Pavla Korinťanům (2, 6 - 13)
Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.
Nic o tom nevěděl italský spisovatel Alighieri Dante, který napsal Božskou komedii. Je to vlastně první kniha v italštině, do té doby tam mluvili ve školách a psali latinsky. A ta má tři kapitoly: Peklo, očistec a ráj. Není to vlastně žádná komedie v našem slova smyslu, v které hrají komici, ale hra jako taková. Dante využívá tuto knihu jako kritiku těch, kteří nebyli pro silnou Itálii. Nejvěrněji tam popisuje peklo. Přímo si libuje, když tam píše, jak se v něm škvaří šlechtic, kterého neměl rád. Dante to popisuje tak živě, že když ho lidé viděli chodit po Florencii, říkali: Podívejte se na něj, jak je opálený, to je z toho pekelného kouře. A i vlasy má ožehnuté, jak byl blízko k tomuto plameni.
Jinak je to čtení dost nudné, protože vůbec už nemáme ponětí o tom, jak který šlechtic tenkrát řádil a jak nu to patří. Je však zajímavé, že o nebi tam toho moc nepíše. Pořád platí slovo apoštola Pavla, že Bůh skrývá, to, co pro nás připravil.
Ale mladí Italové mají proti nám jednu výhodu. Všichni musí toho Danta studovat, i na základní škole. A jako u nás každý ví, že Krok měl tři dcery a žádného kluka, tak v Itálii každý ví, že jsou tři věci: Ráj, očistec a peklo. U nás v tom lidé mají zmatek.
Mnozí se dokonce tváří, jakoby neměli nikdy zemřít. A s řeckým pohanským filosofem Epikurem říkají: Vykašlete se na řeči o smrti. To je přece jednoduché: Buďto jsem já a není smrt anebo je smrt a už nebudu já. Jenže Epikuros nemá pravdu: Jsem já a smrt také je! Jistě přijde. Na nikoho nezapomene. A všichni se jednou musí sklonit před jejím majestátem, jak se říká na občanských pohřbech. Každý pokus ji jenom oddálí. Ani kdyby našli lék na rakovinu, nebude to znamenat, že smrt není a já jsem. Bude to znamenat jen to, že zatím jenom na mne čeká, ale je připravena, je v pohotovosti. Jeden velice šikovný lékař, který zkoumá právě léky proti rakovině, řekl: Když se nemocný dozví, že někde vymysleli lék, pro něj je to samozřejmě pozdě. To, že se dozví, že jiní mají úspěch, v něm vzbudí naději, že jeho už starší léčba zabere. Tak se může stát, že bude žít o pět let déle. Poslední chvíle však stejně přijde. Mladý může, starý musí.
Co však čeká po smrti? To, co lidská moudrost nezjistí, co si nejsme schopni představit, co nás však mile překvapí, protože „co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Když někdo říká, že ví, co bude, že se změní v maháradžu anebo lva, tak jen blábolí, bloudí, je to blud. Přitom je bludná pohanská nauka o převtělování v takové módě!
Proto hledáme odpověď v Písmu svatém. Má 1300 stránek, z toho je vybráno 597 krátkých vět do zkráceného katechismu, My si z nich letos probereme čísla 202 až 217 z oddílu: Věřím ve vzkříšení těla. Jak sami uslyšíte, všechny jsou sestaveny na základě Písma svatého.
II. Smrt - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Každá báseň má svůj konec. Mladý může, starý musí. My staří tady na zemi musíme udělat mladým místo. Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost.
2. Co čteme v Bibli:
Čtení z první knihy Mojžíšovy: (Genesis 2:15 - 17)
„Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."
3. Jak nám to smutné slovo „smrt" vysvětluje Katechismus katolické církve:
Začíná zajímavou otázkou, která je naprosto pozitivní (č. 202. v Kompendiu KKC): Co označuje výraz tělo, a jaká je jeho důležitost?
„Výraz tělo označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Tělo je základem spásy" (Tertullián). Vždyť věříme v Boha, Stvořitele těla; věříme ve Slovo, jež se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla."
A katechismus pokračuje zase pozitivně a klade další zajímavou otázku: (č. 203. v Kompendiu KKC):
Co znamená „vzkříšení těla"?
„To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu." A teprve potom se katechismus dotkne věcí bolestných: (č. 205.):
Co se stane s naším tělem a duší po smrti?
„Smrtí dochází k oddělení duše od těla, tělo propadá zkáze, zatímco duše, která je nesmrtelná, jde vstříc Božímu soudu a čeká na opětné spojení s tělem, až vstane proměněné při příchodu Pána. Pochopit jak dojde ke zmrtvýchvstání překonává možnosti naší obrazivosti a našeho rozumu."
A zde se člověk začne bouřit? Proč to tak je?
A Písmo nám odpovídá: „Bůh nestvořil zlo, nelibuje si, když hynou hříšní", jak nám jasně říká kniha Moudrosti hned v 1. kapitole. To vinou ďábla, který zlákal první lidi k neposlušnosti, se na světě objevila smrt a další zlo. Nemůžeme jim to však vyčítat.
Kdo se na chudáka Adama a Evu přece jen chtěl zlobit, že nám to všem pokazili, ať teď dobře poslouchá příběh. A nepřemýšlejte při něm, jak to udělal ten hostitel, spíše, co byste udělali vy?
1. příběh:
Za horkého letního dne přikázal pán nádeníkovi, aby obdělával jeho zahradu. Nádeníkovi to nebylo po chuti a rozčiloval se, že kdyby nebylo Adama, nemusel by se teď za takového vedra dřít jako mezek.
Nadávání a klení dolehlo až k pánovi. Sešel na zahradu a zeptal se :,,Proč to Adamovi vyčítáš? vsadím se, že bys udělal to samé. ,,Já určitě ne," bránil se nádeník. ,,Já bych pokušení odolal".
,,Uvidíme, " poznamenal pán a pozval ho na večeři.
V dohodnutý čas se nespokojený nádeník dostavil do pánova domu. Byl uveden do velké jídelny, kde na něj čekal obrovský stůl prohýbající se pod lahůdkami.
,,Můžeš sníst, co chceš, „ řekl mu pán. ,,Jen z té polévkové mísy nesmíš ani poklici odklopit, dokud se nevrátím."
Nádeník nepotřeboval dvakrát pobízet. Sedl si a s velkou chutí se pustil do vybraných pokrmů. Ochutnával jeden po druhém. Nevzal si jen z polévkové mísy.
Zvědavostí se však mohl zbláznit. Jaká pochoutka v ní asi může být? Nakonec to nevydržel a velmi opatrně jen trošičku nadzdvihl poklici. V tom okamžiku z mísy vyskočila myš. Nádeník se pokusil ji chytit, ale vyklouzla mu z ruky. Běhal za ní sem a tam, porážel židle a vrážel do stolů. Rámus přivolal pána.
,,Vidíš?" smál se nádeníkovi. A pak přísně dodal:,,Na tvém místě bych víckrát Adamovi nic nevyčítal!"
A kdo by chtěl dokonce obviňovat Pána Boha z toho, že nás nestvořil nesmrtelné, ať se zeptá, co napsal Karel Čapek v knize Věc Makropulos. Pro ty, kdo to ještě nečetli, připomínám, že hrdinka si sežene nápoj nesmrtelnosti, vypije ho. Lék zabere, hrdinka neumírá a pak chudák neví, jak naložit se životem, když se už dožila 300 let.
Svým způsobem je smrt potřebná, protože tělo se unaví, i paměť se unaví, každá báseň má svůj konec a i největší umělec si potřebuje odskočit. Vše má svůj konec, ale smrt není konečný stav. Smrt je první ze čtyř posledních věcí člověka. Za ní jsou tedy další věci.
Děti se vždycky těší na dárky, ale žádné nemá rádo to rozbalování. Těšíme se na dort, ale krabici zahodíme, samozřejmě ekologicky. Krabice je tedy ta první věc, ale hlavní je ten dort v ní. Smrtí to začíná, ale konečný stav je vzkříšení, jak připomíná katechismus.
K tomu 2. příběh:
Jednoho pacienta trápil velký strach ze smrti. ,,Co bude pak, doktore? Co se po smrti se mnou stane?" Lékař byl na odchodu. Otevřel dveře a do místnosti radostně vběhl pacientův pes. Vesele štěkal, hned vyskočil na postel a olízal svému pánovi ruce a celý obličej. Lékař řekl: ,,Přesně tohle. Někdo vám otevře dveře..."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.
5. Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.
6. Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení" (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít" (2 Tim 2,11).
III. Smrt - 2. část:
Nejprve si zopakujeme konec dnešní dopolední látky:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.
5. Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.
6. Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení" (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít" (2 Tim 2,11).
Takže počítat s koncem!
S tím koncem pozemským, jak nám to trochu vysvětlí následující 3. příběh:
Na břehu jednoho jezera žil pták, který měl dvě hlavy. Jednu měl vlevo a druhou vpravo. Měl dvě hlavy, ale jenom jedno tělo. Když jednou hledal něco k snědku, oči pravé hlavy si všimly medové plástve. Pták se k ní snesl dolů. Levá hlava řekla:,,Dej mi taky trochu medu." Ale pravá hlava byla lakomá a snědla všechen med jenom sama. Levá hlava se tedy rozhodla, že se jí za to pomstí. Když pták letěl po lese, levá hlava uviděla hořké bobule. Věděla sice, že nejsou k jídlu a že po nich potom bude bolet břicho, ale naklovala jich kolik mohla. Říkala si: ,,Jen ať nás pak bolí břicho, aspoň se ta lakomá levá hlava naučí se mnou dělit!" Zanedlouho ptáka přepadla velká bolest. Bobule byly jedovaté a jed ptáka zabil. Nepřežila to ani levá ani pravá hlava. To proto, že žádná z nich nepřemýšlela.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Tím, že neznáme dne ani hodiny. Žít s touto nejistotou je těžké. Horší ztratit moudrost a nemyslet na konec.
„Nemysli na to, co bude, teď se napij." A nabízí mu alkohol. „Jen si dej, seš mladej. Nemysli na stáří!" A on myslel na to, že už o 5 bodů přišel zbývá mu už těch sedm. Alkohol mu chutná, dodá mu kuráž, jede jako blesk, pak se ozve třesk. A zbytek už si domyslíte sami, pokud znáte bodový systém. Na světě je nový nedobrovolný pěší poutník.
Jistěže musíme prožít přítomný okamžik. Žij dnešek s Bohem, napsal jako svoje životní dílo mučedník Roger Schutz. Jistěže platí: Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, abys nedopadl jako osoba soukromě výdělečně činná v oblasti zemědělství lidově zvaná Jíra:
V střeše byla díra. Váhal sedlák Jíra /
vynésti pár došků. Ucpal to jen trošku.
Řek´: Zítra je den taky. V noci přišly mraky. /
Přišla bouře v spěchu. Odnesla mu střechu.
Přesto se nenechme obalamutit, tím, že nevíme kolik času nám zbývá.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Malé dítě si plete čas: Říká: Včera půjdeme na výlet, zítra jsme zmokli. Malé dítě nemá ponětí o délce času. My už víme, že čas je nám svěřený, že je drahocenný, přesto, že k němu také nemůžeme říci žádné číslo a žádný počet. Prostě neznáme dne ani hodiny.
Buď připraven! Protože: Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdo je připraven není překvapen.
Smrtelný člověk počítá se smrtí, ale věřící křesťan také s nesmrtelností.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh stvořil tento svět kvůli člověku. Byl šťastný a chtěl se s někým podělit o své štěstí. Chtěl, aby člověk to sním dělal svobodně. Proto mu dal tu příležitost neposlechnout. A člověk naneštěstí naletěl. Tím přišla na svět smrt. Bůh ji nestvořil. Člověk si ji přivodil. Bůh ho však v tom nenechal. Jako v horku automaticky také myslíme na chladno, tak také při slově smrt můžeme myslet na život. A neplést si časy: To jest myslet za 1) na ten pozemský život, který byl a smrtí se končí, jak to pozná každé malé dítě. Za 2) také myslet na ten život, který v Kristu je nám dán, jak to pozná každé dítě, které umí číst a přečte si Písmo svaté. Jen ze Slova Božího, přesněji, jen ze slov Pána Ježíše a jeho apoštolů se dozvídáme, že je smrt a těla vzkříšení.
IV. Soud - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Na každého jednou dojde. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Boží mlýny melou pomalu a jistě.
Co nás napadne při slově soud. Seriál: Obžalovaná je justice, tedy úřad, který má bdít nad spravedlností. Tam byly nespravedlnosti jako hrom. Ale uvažte sami: Je člověk schopen být opravdu spravedlivý?
1. příběh:
Jednomu člověku se ztratila sekera. Podezíral z krádeže sousedova syna. Díval se po něm a všiml si, že ten kluk se mu vyhýbá, pořád jakoby se před ním schovával. Když se podíval lépe, zdálo se mu, že sousedův syn našlapuje jako zloděj, že i ty ruce má pořád připravené k nějaké krádeži. I ten výraz má jako zloděj. Po čase se sekera našla, zůstala schovaná pod hromadou dřeva. A sousedův kluk už nevypadal jako zloděj, nechodil jako zloděj ani se tak netvářil ...
Nejvíc nás rozčílí, když chytnou lumpa a on jim tvrdí: Musíte mi to dokázat. Byly doby, kdy to z něj vytloukli, ve středověku mučidly viditelnými, za totality mučidly neviditelnými: Gestapáci i estébáci uměli člověka tak ztlouci, že to ani lékař na první pohled nepoznal. Platí však takzvaná prezumpce neviny, tedy předpokládá se, že podezřelý člověk je nevinen, dokud se nedokáže, že je vinen.
Je to opravdu lidské, jak o tom svědčí 2. příběh z vyšších vládnoucích kruhů:
Jednoho dne si císař zavolal úředníka, který byl ke svým služebníkům známý krutostí a lakotou a šířil kolem sebe jenom hrůzu. Císař mu řekl: ,,Chci, abys ses vydal na cestu kolem světa a našel tam opravdu dobrého člověka." Úředník se poslušně vydal na cestu a začal hledat.
Setkal se s mnoha lidmi, rozmlouval s nimi a po dlouhé době se vrátil zpět do císařského paláce: ,,Veličenstvo, učinil jsem všechno, abych splnil, co jste mi nařídil. Hledal jsem opravdu dobrého člověka po celém světě. Nenašel jsem žádného. Každý je buď sobecký nebo trochu nedobrý nebo má nějakou špatnou vlastnost. Skutečně dobrý člověk neexistuje. Nikde na světě není k nalezení."
Císař ho poslal pryč a zavolal si jiného úředníka, o kterým se vědělo, že je štědrý a velkodušný a jehož měli služebníci rádi. Císař mu řekl: ,,Příteli, chtěl bych, aby ses vydal na cesty a našel mi opravdu zlého člověka." I tento úředník poslechl a vydal se na cesty. Potkával se s mnoha různými lidmi, hledal mezi nimi a teprve po dlouhé době se vrátil do císařského paláce. Oznámil císaři. ,,Veličenstvo, váš úkol jsem nedokázal splnit. Někteří lidé jsou neopatrní, jiní se dali svést, mnoho se jich chová, jako by byli slepí, ale nikde jsem nenašel člověka, který by byl opravdu a úplně zlý. I když mají své chyby, všichni přece jen mají aspoň trochu dobré srdce.
2. Jako balzám, jako pohlazení duše na sebe nechme teď zapůsobit Boží slovo o soudu a o soudci:
Slova svatého evangelia podle Jana. (Jan 5, 25 - 30)
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal."
3. A na základě tohoto radostného poselství nám to vysvětluje Katechismus katolické církve:
Nenaříká tak jako my, že svět je nespravedlivý, že v něm nevděk vládne, že lidské soudy nestojí za nic. Katechismus mluví nejprve o tom, co je trvalejší. Proto si klade otázku (č. 207):
Co to je věčný život?
„Věčný život je onen (život), který začne hned po smrti. Nebude mít konce. U každého bude předcházet zvláštní soud, vykonaný Kristem, soudcem živých i mrtvých, a bude potvrzen posledním soudem."
Takže něco pěkného nás čeká, ale až po soudu, dokonce po dvojím soudu. Ten první se jmenuje zvláštní a ten druhý poslední.
Katechismus to hned vysvětluje (č.208.):
Co to je zvláštní soud?
„Je to soud bezprostřední odměny, kterou každý hned po své smrti dostává od Boha ve své nesmrtelné duši, podle své víry a svých skutků. Touto odměnou je vstup do nebeské blaženosti, bezprostředně nebo po náležitém očištění, nebo věčné zavržení v pekle."
Takže hned po smrti máme dvě možnosti, přitom ta první je ještě dvojitá: Nebeská blaženost nebo zavržení. Ta blaženost je buďto hned - bezprostředně anebo až po náležitém očištění. To je očistec, o kterém bude ještě řeč zítra. A na konci času už to bude jednodušší (č. 214.):
V čem bude spočívat poslední soud?
„Poslední soud (všeobecný) bude spočívat v rozsudku blaženého života nebo věčného zavržení, které Pán Ježíš, až se vrátí jako soudce živých a mrtvých, vynese nad „spravedlivými i nespravedlivými" (Sk 24,15), kteří budou všichni před ním shromážděni. Po tomto posledním soudu vzkříšené tělo se bude podílet na odměně, kterou duše dostala při zvláštním soudu."
Na rozdíl od všech falešných proroctví katechismus připomíná prostou biblickou pravdu, že to nemůže nikdo z lidí vědět (č. 215.):
A kdy nastane tento soud?
„Tento soud nastane na konci světa, jehož den a hodinu zná pouze Bůh."
A všem, kteří mají smutné zkušenosti s pozemskými soudy, i všem, kteří jen vzpomínají na utrpěné křivdy, se otvírá pohled do budoucnosti (č. 216.):
Co to je „naděje na nová nebesa a novou zemi"?
„Po posledním soudu, sám vesmír osvobozený od otroctví porušení bude se podílet na Kristově slávě, tím že slavnostně zahájí „nová nebesa a novou zemi" (2 Petr 3,13). Tak bude dosaženo plnosti Božího království, definitivní uskutečnění spásonosného plánu Boha „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi" (Ef 1,10). Bůh pak bude „všechno ve všem" (1 Kor 15,28), ve věčném životě."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Všechnu moc má Pán Ježíš. On rozhoduje, ani úřady, ani strany ani lobbisté, jak se dneska odborně říká leštičům klik a podplácečům. Lidé mohou někomu uškodit, někomu pomoci, ale Ježíšův soud je spravedlivý. Ke každému zvlášť - ten zvláštní hned po smrti - i ke všem společně - ten poslední na konci času.
5. Co máme v životě dělat:
Poslechnout Pána Ježíše, nesoudit sami, nechat to na něm. A když je to nutné, spolupracovat s pozemskou spravedlností, třeba poskytnout svědectví, když jsme viděli nějakou nehodu.
6. Na co se můžeme těšit:
Na Boží spravedlnost, která je spojena s milosrdenstvím. Vyplývá to z Písma svatého i ze soukromého zjevení sestře Faustýně: Napiš toto: dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.
V. Soud - 2. část:
Nejprve opakování:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Všechnu moc má Pán Ježíš. On rozhoduje, ani úřady, ani strany ani lobbisté, jak se dneska odborně říká leštičům klik a podplácečům. Lidé mohou někomu uškodit, někomu pomoci, ale Ježíšův soud je spravedlivý. Ke každému zvlášť - ten zvláštní hned po smrti - i ke všem společně - ten poslední na konci času.
5. Co máme v životě dělat:
Poslechnout Pána Ježíše, nesoudit sami, nechat to na něm. A když je to nutné, spolupracovat s pozemskou spravedlností, třeba poskytnout svědectví, když jsme viděli nějakou nehodu.
6. Na co se můžeme těšit:
Na Boží spravedlnost, která je spojena s milosrdenstvím. Vyplývá to z Písma svatého i ze soukromého zjevení sestře Faustýně: Napiš toto: dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.
Bůh to vidí opravdu jinak, my lidé opravdu nejsme schopni všechno zvládnout, jak to ukazuje i 3. příběh:
Jeden pyšný král chtěl po sobě zanechat nějakou památku. Proto se rozhodl vystavět ve středu města katedrálu, aby ji všichni obdivovali. Protože si přál, aby jediný měl zásluhy na její stavbě, zakázal pod trestem smrti práci zadarmo. Bude to jen a jen moje dílo. Budova rostla, byla velkolepá, mohutná. Dělníci pracovali do úmoru i tažní voli padali únavou. Na průčelí katedrály dal král umístit mramorovou desku s nápisem: ,,Ke slávě Boží vystavěl král."
V den posvěcení katedrály přišel před ni s celým průvodem. mramorová deska byla zakrytá hedvábím. Když se náměstí zaplnilo, král pokynul, aby byla deska odhalena. Davem projel udivený šum. Král zbledl jako stěna. na mramorové desce totiž stálo: ,,Ke slávě Boží vystavěl král a Tereza." Král přímo zuřil a přikázal to jméno odstranit. Jméno se však do druhého dne objevilo znovu. ,,Co je to za osobu ta Tereza," ptal se král a dal ji hledat. Přivedli před něj ženu v prostých šatech. Třásla se strachy a přiznala se, že když se jednou vracela z pole, viděla, jak jsou koně a voli vysílení, dala jim ze své nůše trochu sena.
To je krásný obraz spravedlnosti Boží. Otec má rád všechny své děti, a nebeský Otec, jak říká jeho Syn (Matouš 5,45), dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Tady na zemi má každý příležitost a v budoucnu každý naději na spravedlivý soud včetně milosrdenství.
7.Čím se nenecháme obalamutit:
Lidovými kecy o tom, že Pán Bůh je vysoko a do Prahy daleko. On je blízko.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Bůh je přítomen jako dobrý pastýř, který jde zachránit i jednu ovečku.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Lidé se dívají zespodu, jsou všichni na jedné rovině a nikdo z nich nevidí za roh. Bůh se dívá z nadhledu, je nad námi, na výsostech, proto je schopen spravedlivě posoudit a milosrdně jednat. Soudit nás bude jeho Syn, který má pochopení pro nás, protože je zároveň Syn člověka. každého hned po smrti, kdy bude přímo nebe a nebo očistec, anebo opak, to je zavržení - peklo. Na konci času, o kterém nikdo neví, kdy nastane, bude pak poslední soud a po něm už jen dvě možnosti - nebe a peklo.
VI. Peklo - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Bylo to peklo. Pekelný smrad. Ale také: pekelná bolest.
2. Co čteme v Bibli:
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mat 25, 41 - 46):
Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
3. Jak nám toto tvrdé slovo vysvětluje Katechismus katolické církve (č. 212.):
V čem spočívá peklo?
„Spočívá ve věčném zavržení těch, kteří svobodným rozhodnutím umírají ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem pekla je věčné oddělení od Boha, v němž jedině má člověk život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž dychtí. Kristus vyjadřuje tuto skutečnost slovy: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně" (Mt 25,41). Každého však hned napadne druhá otázka (č. 213.):
Jak se srovnává existence pekla s nekonečnou dobrotou Boha?
„I když Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání" (2 Petr 3,9), přesto respektuje jeho rozhodnutí, protože stvořil člověka svobodného a odpovědného. A proto se sám člověk zcela nezávisle vylučuje ze společenství s Bohem ve chvíli své smrti , tvrdošíjně lpí na smrtelném hříchu, tím že odmítá milosrdnou lásku Boha."
1. příběh: Tři slova.
Mladý a ctižádostivý rytíř byl známý svým prostopášným životem. Jeden mnich se ho snažil přimět k obrácení a říkal mu, jak by riskoval, kdyby musel s tolika hříchy předstoupit před poslední soud. ,,Já se ničeho nebojím." prohlásil pohrdavě rytíř. ,,Vím, že Pán je velký a milosrdný. Stačí, když těsně před smrtí řeknu tři slova, která mi zaručí věčnou spásu: ´Můj Ježíši, milosrdenství.´ Řeholník pokrčil rameny a rytíř se s halasným smíchem vrátil k svému nevázanému životu. Jednoho dne přišla strašná bouře. Rytíř právě uháněl na koni po břehu řeky. V sousedním zámku se chystala velká slavnost a on ji nechtěl zmeškat. Vtom uhodil blesk a kůň se tak polekal, že vyhodil rytíře do vzduchu. Ten dopadl přímo do divokého proudu. Než jej strhl a zahubil, stačil říci jen: ,,Kobyla jedna pitomá."
Člověk je skutečně svobodný, tak svobodný, že může použít sekeru, aby babičce naštípal dříví a nebo aby s ní zabil kněze, jak se stalo v Dubu nad Moravou. A Bůh naši svobodu uznává do všech důsledků. I do důsledku věčného zavržení. Člověk má opravdu možnosti, až z nich jde hrůza. A tím nemyslím, že někdo nosí kufřík s klíčkem od atomových zbraní. Může se i vysmívat poznané pravdě.
2. příběh:
Dvě rybky plavaly bok po boku v mořské vodě. Náhle se ta mladší zeptala té starší:,,Co je ta věc, o které všichni mluví?" ,Jaká věc?" ,,Moře." Starší rybka se tiše usmála. „Tohle je přeci moře. Plaveme v něm." Mladší rybka pochybovačně zavrtěla hlavou. ,,Tomu nevěřím. Tady je jen samá slaná voda."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Bůh nás stvořil k svému obrazu, to jest svobodné a rozumné. A my můžeme rozumu a svobody využít nebo zneužít. Vědomé a svobodné zneužití těchto Božích darů proti dárci vede nutně k odloučení od něho, do pekla, do věčného zavržení.
5. Co máme v životě dělat:
S peklem se nežertuje, ani vtipy bychom neměli o pekle vyprávět. Zavržení je tragedie a věčné zavržení, to je tragedie nepředstavitelná.
6. Na co se můžeme těšit:
Je to v našich rukou. A ruku v ruce s námi kráčí náš Pán a Spasitel. A můžeme doufat v Boží milosrdenství, protože Bůh chce, aby se nebe zaplnilo, v knize Zjevení se přece píše o milionech vyvolených.
VII. Peklo - 2. část:
Nejprve opakování:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Bůh nás stvořil k svému obrazu, to jest svobodné a rozumné. A my můžeme rozumu a svobody využít nebo zneužít. Vědomé a svobodné zneužití těchto Božích darů proti dárci vede nutně k odloučení od něho, do pekla, do věčného zavržení.
5. Co máme v životě dělat:
S peklem se nežertuje, ani vtipy bychom neměli o pekle vyprávět. Zavržení je tragedie a věčné zavržení, to je tragedie nepředstavitelná.
6. Na co se můžeme těšit:
Je to v našich rukou. A ruku v ruce s námi kráčí náš Pán a Spasitel. A můžeme doufat v Boží milosrdenství, protože Bůh chce, aby se nebe zaplnilo, v knize Zjevení se přece píše o milionech vyvolených.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Mnozí pochybují o pekle. A přitom peklo je věčné. Mnoho myslitelů se s tím nemohlo smířit a objevily se jejich bludné názory, že to není tak zlé. Spisovatel Dante to však vycítil naprosto přesně, když v té své Božské komedii dal nad bránu pekla nápis: Zanech vší naděje, kdo vcházíš.
Omlouvám se všem ochráncům přírody a milovníkům zvířat, ale vědci udělali tento pokus s krysami:
Hodili krysu do hrnce s vodou, z kterého nebylo úniku. Vydržela plavat 24 hodin, pak vysílená klesla ke dnu. Vzali duhou krysu a ostříhali jí čichové vousky na čenichu. Hodili ji do vody. Za pár minut byla na dně. Ostříhali vousky další kryse, hodili ji do vody a hned jak po pár minutách padla ke dnu, ji vytáhli na vzduch, nechali oschnout a pak ji tam hodili znovu. Tentokrát to vydržela celý den, jako ta zdravá. Takovou sílu má naděje. A peklo, to je bez být naděje. Úplně bez naděje. I ten, kdo byl hozen do hladomorny si mohl říci: Až tady krutě zemřu, budu na tom lépe. Už mně nic nebude bolet. V pekle to však nepůjde.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Bůh nestvořil zlé duchy. On stvořil dobré anděly, aby mu sloužili a nám pomáhali se k němu jednou dostat. Někteří z nich odmítli sloužit. Oni však nebyli omezeni slabostí a nedokonalostí těla jako my. Ti měli dokonalé poznání, tedy všechno jim bylo jasné. Měli také neomezené možnosti, protože jejich vůle nebyla tak slabá jako je naše. Rozhodli se proti Bohu a tím se sami oddělali. Touto neposlušností se sami znetvořili. A jsou v pekle. A chtějí nás tam také dostat.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
K vyšším věcem jsem povolán. K těm nejvyšším, k životu věčnému, k nekonečnému štěstí. Proto je i možnost volby: pro i proti. Být proti Bohu však znamená být i sám proti sobě, přiopravit se o budoucnost.
VIII. Nebe - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Lidově se plete ráj a nebe. Ráj byl, byli v něm první lidé. Ráj už je ztracen. Návrat do ráje není možný. Lidé přesto pořád o ráji sní, proto říkají, že se cítili jako v ráji, že to bylo jako v nebi. Někdy také řeknou: Bylo to Boží.
Jednou Bůh obnoví přátelství s člověkem, jako bylo v ráji, až vezme člověka do svého království, do Božího království, tedy do nebeského království. Prostě do nebe!
2. Co čteme v Bibli: (1. Kor 13, 8 - 13)
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
3. Jak nám to vysvětluje Katechismus katolické církve (č. 209.):
A co se míní výrazem „nebe"?
„Výrazem „nebe" se míní stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou církev, kde vidí Boha „tváří v tvář" (1 Kor 13,12), žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás." „Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života" (sv. Cyril Jeruzalémský).
Důležité bylo, že nebe znamená stav, ne místo. Nemůžeme je nikam umístit a všechny popisy jsou jen přirovnání.
Lidé však někdy mívají námitky: A co tam v nebi budeme dělat?
Poslyšme dnešní 1. příběh s názvem Slavík:
Kdysi dávno žil jeden mnich. Vedl klidný a pokojný život, ale trápila ho jedna věc. Bál se věčnosti. Vyvolení tam mají Pána Boha chválit celou věčnost. Nebude ho to trápit, vždyť to nevydrží miliony let.
Jednoho jarního dne se mnich podle svého zvyku vydal na procházku do lesa, který obklopoval klášter. Vzduch byl svěží a lehký a voněl rašícími poupaty. Mnich ale vzdychal, protože ho znovu trápily obavy. V tom mu nad hlavou začal zpívat slavík. Byl to tak krásný a čistý zpěv, že mnich na všechny své starosti zapomněl. Nikdy nic tak nádherného neslyšel. Poslouchal jako u vytržení. Vtom si vzpomněl, že je čas na modlitbu a že se musí honem vrátit do kláštera. Když k němu přišel, byl překvapen, že u brány je mnich, kterého vůbec nezná. Pak si všiml dalšího a ještě dalšího a ještě dalšího, ale žádného z nich ještě nikdy neviděl. Vrátný se ho dokonce zeptal: ,,Co si přeješ?" Mnich rozmrzele odpověděl, že chce jen projít dovnitř, aby byl včas na společné modlitbě. Vrátný nad tím kroutil hlavou a vůbec nechápal, o co mu jde.
Mnich ho tedy požádal, aby zavolal opata. Zjistil však, že nezná ani jeho, a to už dostal strach. Nejistý m hlasem opatovi vyprávěl, že si vyšel jen na krátkou procházku a zaposlouchal se v lese do zpěvu slavíka. Teď už spěchá, aby nezmeškal modlitbu.
Opat mlčky naslouchal a nakonec pokýval hlavou. ,,Před sto lety, právě touto dobou a v tuto hodinu odešel z kláštera ven na procházku jeden mnich. Nevrátil se a nikdo ho víckrát nespatřil." V té chvíli mnich pochopil, že ho Bůh vyslyšel a rozptýlil jeho obavy. Jestliže mu sto let připadalo jako chvilenka, kdy naslouchal slavičímu zpěvu, bude mu věčnost okamžikem v přítomnosti Boha.
I když je nebe stav, stav rajské blaženosti, a není to žádná místnost, přesto existuje něco jako předsíň nebe. Říká se tomu očistec a je pravda, že toto slovo v Písmu svatém nenajdeme. Katechismus nám vysvětluje (č. 210.):
Co to je očistec?
„Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti." A dále se obrací přímo k nám a právě teď: (č. 211.):
A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci?
„V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tím že za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky."
K tomu si zapamatujme slova lidového zpěvu, v kterém se pěkně říká o duších našich zemřelých: „Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat."
Pozor jenom na hmotné věci a výkony, které se dají změřit a také převést na peníze. Jsou i jiné hodnoty.
2. příběh: Milion hubiček.
Holčička připravovala dárek k vánocům. Balila krabici do obrovského kusu zlatavého papíru a převazovala ji barevnou stuhou. ,,Co to děláš?" ptal se tatínek. ,,Tolik papíru nazmar. Víš, kolik to stojí?" Holčička s krabicí utekla do kouta. O štědrém večeru ji přinesla ke stromečku. ,,To je pro tebe, tatí," šeptala opatrně. Tatínek zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy stuhu a trpělivě rozbaloval papír. Pak krabici pomalu otevřel. Byla prázdná.
To ho opravdu rozčílilo. Tys spotřebovala tolik krásného papíru kvůli prázdno krabici?" Holčičce se nahrnuly slzy do očí. ,,Ale ona není prázdná! Dala jsem ti do ní milion pusinek." Dodnes má ten člověk na pracovním stole krabici od bot. ,,Vždy´t je prázdná," diví se všichni. „Není! Je plná lásky mojí dcerušky," říká pokaždé.
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
5. Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.
6. Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.
IX. Nebe - 2. část:
Nejprve opakování
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
5. Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.
6. Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.
Mezi ty chvíle štěstí patří i hluboké svazky.
3. příběh:
,,Hluboké svazky mě vždycky děsily," přiznal se jeden student. Člověku totiž připadá, že na něj uvalí velkou zodpovědnost. Nároků a požadavků, které by na mě takový závazek kladl, jsem se opravdu bál. Proto mě překvapilo zjištění, že když jsem se nakonec přece jen odhodlal k trvalému vztahu, cítil jsem se silnější než dřív. Od té chvíle mi připadá, jako bych místo jednoho mozku používal dva. A také jako bych měl čtyři ruce a čtyři nohy a otevřel se mi jiný svět. Jako by se zdvojnásobily mé schopnosti a všechny mé možnosti. Teď už je pro mě snadnější mít rád ostatní lidi a cítím se mnohem silnější. už se nebojím.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Že mohu být šťastný jen sám, bez ohledu na druhé, dokonce za cenu jejich neštěstí. Je to jejich problém, to je ta nejhorší věta. Kdyby se podle ní řídili hasiči, všechno by shořelo. Oni však říkají: Bohu k slávě, bližnímu ku pomoci a vlasti ke cti. Člověk pořád po něčem touží. těší se a když cíle dosáhne, jako by byl zklamaný. Protože touží po něčem absolutním. Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože, říká sv. Augustin. A má pravdu.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Na jednu zajímavou věc: Je to z osobního svědectví: Ve věku 17 let jsme nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Náš kněz však hned na začátku dalšího školního roku přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.
A také nezapomínejme, že do nebe vede mnoho cest. Bůh je otec nás všech a pro každé své dítě má připravenu takovou cestičku, která mu nejvíce odpovídá.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh je náš Otec, který nás doma čeká, a tento domov je v nebi. Počítat s tím, že na zemi jsme jako na výletě a každý z nás poutníkem je k věčnosti. Je jistě správné, dělat vše pro to, aby ten náš výlet byl co nejlepší, ale důležitější je, abychom nezapomněli na svůj cíl. Bez cíle se člověku těžko putuje. Bez cíle jsme totiž jen tuláci a to je asi málo.
X. Závěrečná promluva:
Má smysl zabývat se tak smutnými věcmi jako je smrt, soud, peklo?
Ano, dává to smysl, když k tomu přidáme smisl s měkkým i.
Přesněji: Sí-Mi-S-L.
To jsou začátky 4 slov, která si křesťan může vybavit, když slyší jména čtyř posledních věcí člověka:
Síla, milosrdenství, spravedlnost a láska.
Není jen smrt, ale i SÍLA Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, který způsobí, že i po smrti naše tělo bude spojeno s duší a my budeme vzkříšeni.
Není jen soud, ale i MILOSRDENSTVÍ Boží, které se projevilo v Ježíši Kristu, který vidí do srdce člověka.
Není jen peklo, jako smrad a vedro, ale jako chlad beznaděje, kterou si člověk zaviní sám svým odmítáním. A Bůh ctí jeho svobodu, proto je SPRAVEDLIVÉ, že ho nechá vybrat.
Není jen nebe jako odměna výtečnému žáku, ale jako společenství s druhými v LÁSCE, která nikdy nepřestává.
Jsou poslední věci člověka, které jsou prvními krok k cíli každé naší životní pouti, protože : Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. Maria, pomoz nám, jako jsi pomáhala sv. Cyrilu a Metodějovi, když s tvým obrazem někde tady v těch místech se před 1143 roky blížili k Velehradu.
„Amen"
Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry? (KKC č. 217)
Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano" k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní „Amen" (Zj 3,14): Kristus Pán.
(Příběhy vybrány většinou z knihy Bruna Ferrera Živá voda pro duši.)
I. Úvod ke čtyřem posledním věcem člověka:
V katechismech a také v cyrilometodějském kancionálu čteme: Čtyři poslední věci člověka jsou: Smrt, soud, nebe, peklo. V Kompendiu (= shrnutí) Katechismu katolické církve, které právě vyšlo je pořadí upraveno: Smrt, soud, peklo, nebe. A tak nám vyjde rozjímání o nebi na pátek, kdy nám právě Pán Ježíš svou smrtí nebe otevřel. A nás západní a severozápadní proud čekají úvahy o pekle na těch pekelně rozehřátých rovinkách Hané u Bučovic.
To poslední je to nejlepší, řeklo se na svatbě v Káně. Totéž můžeme říci i my. To nejlepší je před námi. Jak to víme, když nevíme, kolik nás toho tady čeká. Lidsky to nevíme, nikdo z lidí to neodhadne. Stejně tak nikdo u lidí neodhadne, jaké to bude potom.
Nic o tom nevíme, kromě zaslíbení z 1. listu sv. Pavla Korinťanům (2, 6 - 13)
Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.
Nic o tom nevěděl italský spisovatel Alighieri Dante, který napsal Božskou komedii. Je to vlastně první kniha v italštině, do té doby tam mluvili ve školách a psali latinsky. A ta má tři kapitoly: Peklo, očistec a ráj. Není to vlastně žádná komedie v našem slova smyslu, v které hrají komici, ale hra jako taková. Dante využívá tuto knihu jako kritiku těch, kteří nebyli pro silnou Itálii. Nejvěrněji tam popisuje peklo. Přímo si libuje, když tam píše, jak se v něm škvaří šlechtic, kterého neměl rád. Dante to popisuje tak živě, že když ho lidé viděli chodit po Florencii, říkali: Podívejte se na něj, jak je opálený, to je z toho pekelného kouře. A i vlasy má ožehnuté, jak byl blízko k tomuto plameni.
Jinak je to čtení dost nudné, protože vůbec už nemáme ponětí o tom, jak který šlechtic tenkrát řádil a jak nu to patří. Je však zajímavé, že o nebi tam toho moc nepíše. Pořád platí slovo apoštola Pavla, že Bůh skrývá, to, co pro nás připravil.
Ale mladí Italové mají proti nám jednu výhodu. Všichni musí toho Danta studovat, i na základní škole. A jako u nás každý ví, že Krok měl tři dcery a žádného kluka, tak v Itálii každý ví, že jsou tři věci: Ráj, očistec a peklo. U nás v tom lidé mají zmatek.
Mnozí se dokonce tváří, jakoby neměli nikdy zemřít. A s řeckým pohanským filosofem Epikurem říkají: Vykašlete se na řeči o smrti. To je přece jednoduché: Buďto jsem já a není smrt anebo je smrt a už nebudu já. Jenže Epikuros nemá pravdu: Jsem já a smrt také je! Jistě přijde. Na nikoho nezapomene. A všichni se jednou musí sklonit před jejím majestátem, jak se říká na občanských pohřbech. Každý pokus ji jenom oddálí. Ani kdyby našli lék na rakovinu, nebude to znamenat, že smrt není a já jsem. Bude to znamenat jen to, že zatím jenom na mne čeká, ale je připravena, je v pohotovosti. Jeden velice šikovný lékař, který zkoumá právě léky proti rakovině, řekl: Když se nemocný dozví, že někde vymysleli lék, pro něj je to samozřejmě pozdě. To, že se dozví, že jiní mají úspěch, v něm vzbudí naději, že jeho už starší léčba zabere. Tak se může stát, že bude žít o pět let déle. Poslední chvíle však stejně přijde. Mladý může, starý musí.
Co však čeká po smrti? To, co lidská moudrost nezjistí, co si nejsme schopni představit, co nás však mile překvapí, protože „co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." Když někdo říká, že ví, co bude, že se změní v maháradžu anebo lva, tak jen blábolí, bloudí, je to blud. Přitom je bludná pohanská nauka o převtělování v takové módě!
Proto hledáme odpověď v Písmu svatém. Má 1300 stránek, z toho je vybráno 597 krátkých vět do zkráceného katechismu, My si z nich letos probereme čísla 202 až 217 z oddílu: Věřím ve vzkříšení těla. Jak sami uslyšíte, všechny jsou sestaveny na základě Písma svatého.
II. Smrt - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Každá báseň má svůj konec. Mladý může, starý musí. My staří tady na zemi musíme udělat mladým místo. Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost.
2. Co čteme v Bibli:
Čtení z první knihy Mojžíšovy: (Genesis 2:15 - 17)
„Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."
3. Jak nám to smutné slovo „smrt" vysvětluje Katechismus katolické církve:
Začíná zajímavou otázkou, která je naprosto pozitivní (č. 202. v Kompendiu KKC): Co označuje výraz tělo, a jaká je jeho důležitost?
„Výraz tělo označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Tělo je základem spásy" (Tertullián). Vždyť věříme v Boha, Stvořitele těla; věříme ve Slovo, jež se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla."
A katechismus pokračuje zase pozitivně a klade další zajímavou otázku: (č. 203. v Kompendiu KKC):
Co znamená „vzkříšení těla"?
„To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu." A teprve potom se katechismus dotkne věcí bolestných: (č. 205.):
Co se stane s naším tělem a duší po smrti?
„Smrtí dochází k oddělení duše od těla, tělo propadá zkáze, zatímco duše, která je nesmrtelná, jde vstříc Božímu soudu a čeká na opětné spojení s tělem, až vstane proměněné při příchodu Pána. Pochopit jak dojde ke zmrtvýchvstání překonává možnosti naší obrazivosti a našeho rozumu."
A zde se člověk začne bouřit? Proč to tak je?
A Písmo nám odpovídá: „Bůh nestvořil zlo, nelibuje si, když hynou hříšní", jak nám jasně říká kniha Moudrosti hned v 1. kapitole. To vinou ďábla, který zlákal první lidi k neposlušnosti, se na světě objevila smrt a další zlo. Nemůžeme jim to však vyčítat.
Kdo se na chudáka Adama a Evu přece jen chtěl zlobit, že nám to všem pokazili, ať teď dobře poslouchá příběh. A nepřemýšlejte při něm, jak to udělal ten hostitel, spíše, co byste udělali vy?
1. příběh:
Za horkého letního dne přikázal pán nádeníkovi, aby obdělával jeho zahradu. Nádeníkovi to nebylo po chuti a rozčiloval se, že kdyby nebylo Adama, nemusel by se teď za takového vedra dřít jako mezek.
Nadávání a klení dolehlo až k pánovi. Sešel na zahradu a zeptal se :,,Proč to Adamovi vyčítáš? vsadím se, že bys udělal to samé. ,,Já určitě ne," bránil se nádeník. ,,Já bych pokušení odolal".
,,Uvidíme, " poznamenal pán a pozval ho na večeři.
V dohodnutý čas se nespokojený nádeník dostavil do pánova domu. Byl uveden do velké jídelny, kde na něj čekal obrovský stůl prohýbající se pod lahůdkami.
,,Můžeš sníst, co chceš, „ řekl mu pán. ,,Jen z té polévkové mísy nesmíš ani poklici odklopit, dokud se nevrátím."
Nádeník nepotřeboval dvakrát pobízet. Sedl si a s velkou chutí se pustil do vybraných pokrmů. Ochutnával jeden po druhém. Nevzal si jen z polévkové mísy.
Zvědavostí se však mohl zbláznit. Jaká pochoutka v ní asi může být? Nakonec to nevydržel a velmi opatrně jen trošičku nadzdvihl poklici. V tom okamžiku z mísy vyskočila myš. Nádeník se pokusil ji chytit, ale vyklouzla mu z ruky. Běhal za ní sem a tam, porážel židle a vrážel do stolů. Rámus přivolal pána.
,,Vidíš?" smál se nádeníkovi. A pak přísně dodal:,,Na tvém místě bych víckrát Adamovi nic nevyčítal!"
A kdo by chtěl dokonce obviňovat Pána Boha z toho, že nás nestvořil nesmrtelné, ať se zeptá, co napsal Karel Čapek v knize Věc Makropulos. Pro ty, kdo to ještě nečetli, připomínám, že hrdinka si sežene nápoj nesmrtelnosti, vypije ho. Lék zabere, hrdinka neumírá a pak chudák neví, jak naložit se životem, když se už dožila 300 let.
Svým způsobem je smrt potřebná, protože tělo se unaví, i paměť se unaví, každá báseň má svůj konec a i největší umělec si potřebuje odskočit. Vše má svůj konec, ale smrt není konečný stav. Smrt je první ze čtyř posledních věcí člověka. Za ní jsou tedy další věci.
Děti se vždycky těší na dárky, ale žádné nemá rádo to rozbalování. Těšíme se na dort, ale krabici zahodíme, samozřejmě ekologicky. Krabice je tedy ta první věc, ale hlavní je ten dort v ní. Smrtí to začíná, ale konečný stav je vzkříšení, jak připomíná katechismus.
K tomu 2. příběh:
Jednoho pacienta trápil velký strach ze smrti. ,,Co bude pak, doktore? Co se po smrti se mnou stane?" Lékař byl na odchodu. Otevřel dveře a do místnosti radostně vběhl pacientův pes. Vesele štěkal, hned vyskočil na postel a olízal svému pánovi ruce a celý obličej. Lékař řekl: ,,Přesně tohle. Někdo vám otevře dveře..."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.
5. Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.
6. Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení" (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít" (2 Tim 2,11).
III. Smrt - 2. část:
Nejprve si zopakujeme konec dnešní dopolední látky:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.
5. Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.
6. Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení" (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít" (2 Tim 2,11).
Takže počítat s koncem!
S tím koncem pozemským, jak nám to trochu vysvětlí následující 3. příběh:
Na břehu jednoho jezera žil pták, který měl dvě hlavy. Jednu měl vlevo a druhou vpravo. Měl dvě hlavy, ale jenom jedno tělo. Když jednou hledal něco k snědku, oči pravé hlavy si všimly medové plástve. Pták se k ní snesl dolů. Levá hlava řekla:,,Dej mi taky trochu medu." Ale pravá hlava byla lakomá a snědla všechen med jenom sama. Levá hlava se tedy rozhodla, že se jí za to pomstí. Když pták letěl po lese, levá hlava uviděla hořké bobule. Věděla sice, že nejsou k jídlu a že po nich potom bude bolet břicho, ale naklovala jich kolik mohla. Říkala si: ,,Jen ať nás pak bolí břicho, aspoň se ta lakomá levá hlava naučí se mnou dělit!" Zanedlouho ptáka přepadla velká bolest. Bobule byly jedovaté a jed ptáka zabil. Nepřežila to ani levá ani pravá hlava. To proto, že žádná z nich nepřemýšlela.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Tím, že neznáme dne ani hodiny. Žít s touto nejistotou je těžké. Horší ztratit moudrost a nemyslet na konec.
„Nemysli na to, co bude, teď se napij." A nabízí mu alkohol. „Jen si dej, seš mladej. Nemysli na stáří!" A on myslel na to, že už o 5 bodů přišel zbývá mu už těch sedm. Alkohol mu chutná, dodá mu kuráž, jede jako blesk, pak se ozve třesk. A zbytek už si domyslíte sami, pokud znáte bodový systém. Na světě je nový nedobrovolný pěší poutník.
Jistěže musíme prožít přítomný okamžik. Žij dnešek s Bohem, napsal jako svoje životní dílo mučedník Roger Schutz. Jistěže platí: Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, abys nedopadl jako osoba soukromě výdělečně činná v oblasti zemědělství lidově zvaná Jíra:
V střeše byla díra. Váhal sedlák Jíra /
vynésti pár došků. Ucpal to jen trošku.
Řek´: Zítra je den taky. V noci přišly mraky. /
Přišla bouře v spěchu. Odnesla mu střechu.
Přesto se nenechme obalamutit, tím, že nevíme kolik času nám zbývá.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Malé dítě si plete čas: Říká: Včera půjdeme na výlet, zítra jsme zmokli. Malé dítě nemá ponětí o délce času. My už víme, že čas je nám svěřený, že je drahocenný, přesto, že k němu také nemůžeme říci žádné číslo a žádný počet. Prostě neznáme dne ani hodiny.
Buď připraven! Protože: Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdo je připraven není překvapen.
Smrtelný člověk počítá se smrtí, ale věřící křesťan také s nesmrtelností.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh stvořil tento svět kvůli člověku. Byl šťastný a chtěl se s někým podělit o své štěstí. Chtěl, aby člověk to sním dělal svobodně. Proto mu dal tu příležitost neposlechnout. A člověk naneštěstí naletěl. Tím přišla na svět smrt. Bůh ji nestvořil. Člověk si ji přivodil. Bůh ho však v tom nenechal. Jako v horku automaticky také myslíme na chladno, tak také při slově smrt můžeme myslet na život. A neplést si časy: To jest myslet za 1) na ten pozemský život, který byl a smrtí se končí, jak to pozná každé malé dítě. Za 2) také myslet na ten život, který v Kristu je nám dán, jak to pozná každé dítě, které umí číst a přečte si Písmo svaté. Jen ze Slova Božího, přesněji, jen ze slov Pána Ježíše a jeho apoštolů se dozvídáme, že je smrt a těla vzkříšení.
IV. Soud - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Na každého jednou dojde. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Boží mlýny melou pomalu a jistě.
Co nás napadne při slově soud. Seriál: Obžalovaná je justice, tedy úřad, který má bdít nad spravedlností. Tam byly nespravedlnosti jako hrom. Ale uvažte sami: Je člověk schopen být opravdu spravedlivý?
1. příběh:
Jednomu člověku se ztratila sekera. Podezíral z krádeže sousedova syna. Díval se po něm a všiml si, že ten kluk se mu vyhýbá, pořád jakoby se před ním schovával. Když se podíval lépe, zdálo se mu, že sousedův syn našlapuje jako zloděj, že i ty ruce má pořád připravené k nějaké krádeži. I ten výraz má jako zloděj. Po čase se sekera našla, zůstala schovaná pod hromadou dřeva. A sousedův kluk už nevypadal jako zloděj, nechodil jako zloděj ani se tak netvářil ...
Nejvíc nás rozčílí, když chytnou lumpa a on jim tvrdí: Musíte mi to dokázat. Byly doby, kdy to z něj vytloukli, ve středověku mučidly viditelnými, za totality mučidly neviditelnými: Gestapáci i estébáci uměli člověka tak ztlouci, že to ani lékař na první pohled nepoznal. Platí však takzvaná prezumpce neviny, tedy předpokládá se, že podezřelý člověk je nevinen, dokud se nedokáže, že je vinen.
Je to opravdu lidské, jak o tom svědčí 2. příběh z vyšších vládnoucích kruhů:
Jednoho dne si císař zavolal úředníka, který byl ke svým služebníkům známý krutostí a lakotou a šířil kolem sebe jenom hrůzu. Císař mu řekl: ,,Chci, abys ses vydal na cestu kolem světa a našel tam opravdu dobrého člověka." Úředník se poslušně vydal na cestu a začal hledat.
Setkal se s mnoha lidmi, rozmlouval s nimi a po dlouhé době se vrátil zpět do císařského paláce: ,,Veličenstvo, učinil jsem všechno, abych splnil, co jste mi nařídil. Hledal jsem opravdu dobrého člověka po celém světě. Nenašel jsem žádného. Každý je buď sobecký nebo trochu nedobrý nebo má nějakou špatnou vlastnost. Skutečně dobrý člověk neexistuje. Nikde na světě není k nalezení."
Císař ho poslal pryč a zavolal si jiného úředníka, o kterým se vědělo, že je štědrý a velkodušný a jehož měli služebníci rádi. Císař mu řekl: ,,Příteli, chtěl bych, aby ses vydal na cesty a našel mi opravdu zlého člověka." I tento úředník poslechl a vydal se na cesty. Potkával se s mnoha různými lidmi, hledal mezi nimi a teprve po dlouhé době se vrátil do císařského paláce. Oznámil císaři. ,,Veličenstvo, váš úkol jsem nedokázal splnit. Někteří lidé jsou neopatrní, jiní se dali svést, mnoho se jich chová, jako by byli slepí, ale nikde jsem nenašel člověka, který by byl opravdu a úplně zlý. I když mají své chyby, všichni přece jen mají aspoň trochu dobré srdce.
2. Jako balzám, jako pohlazení duše na sebe nechme teď zapůsobit Boží slovo o soudu a o soudci:
Slova svatého evangelia podle Jana. (Jan 5, 25 - 30)
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. A dal mu moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal."
3. A na základě tohoto radostného poselství nám to vysvětluje Katechismus katolické církve:
Nenaříká tak jako my, že svět je nespravedlivý, že v něm nevděk vládne, že lidské soudy nestojí za nic. Katechismus mluví nejprve o tom, co je trvalejší. Proto si klade otázku (č. 207):
Co to je věčný život?
„Věčný život je onen (život), který začne hned po smrti. Nebude mít konce. U každého bude předcházet zvláštní soud, vykonaný Kristem, soudcem živých i mrtvých, a bude potvrzen posledním soudem."
Takže něco pěkného nás čeká, ale až po soudu, dokonce po dvojím soudu. Ten první se jmenuje zvláštní a ten druhý poslední.
Katechismus to hned vysvětluje (č.208.):
Co to je zvláštní soud?
„Je to soud bezprostřední odměny, kterou každý hned po své smrti dostává od Boha ve své nesmrtelné duši, podle své víry a svých skutků. Touto odměnou je vstup do nebeské blaženosti, bezprostředně nebo po náležitém očištění, nebo věčné zavržení v pekle."
Takže hned po smrti máme dvě možnosti, přitom ta první je ještě dvojitá: Nebeská blaženost nebo zavržení. Ta blaženost je buďto hned - bezprostředně anebo až po náležitém očištění. To je očistec, o kterém bude ještě řeč zítra. A na konci času už to bude jednodušší (č. 214.):
V čem bude spočívat poslední soud?
„Poslední soud (všeobecný) bude spočívat v rozsudku blaženého života nebo věčného zavržení, které Pán Ježíš, až se vrátí jako soudce živých a mrtvých, vynese nad „spravedlivými i nespravedlivými" (Sk 24,15), kteří budou všichni před ním shromážděni. Po tomto posledním soudu vzkříšené tělo se bude podílet na odměně, kterou duše dostala při zvláštním soudu."
Na rozdíl od všech falešných proroctví katechismus připomíná prostou biblickou pravdu, že to nemůže nikdo z lidí vědět (č. 215.):
A kdy nastane tento soud?
„Tento soud nastane na konci světa, jehož den a hodinu zná pouze Bůh."
A všem, kteří mají smutné zkušenosti s pozemskými soudy, i všem, kteří jen vzpomínají na utrpěné křivdy, se otvírá pohled do budoucnosti (č. 216.):
Co to je „naděje na nová nebesa a novou zemi"?
„Po posledním soudu, sám vesmír osvobozený od otroctví porušení bude se podílet na Kristově slávě, tím že slavnostně zahájí „nová nebesa a novou zemi" (2 Petr 3,13). Tak bude dosaženo plnosti Božího království, definitivní uskutečnění spásonosného plánu Boha „sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi" (Ef 1,10). Bůh pak bude „všechno ve všem" (1 Kor 15,28), ve věčném životě."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Všechnu moc má Pán Ježíš. On rozhoduje, ani úřady, ani strany ani lobbisté, jak se dneska odborně říká leštičům klik a podplácečům. Lidé mohou někomu uškodit, někomu pomoci, ale Ježíšův soud je spravedlivý. Ke každému zvlášť - ten zvláštní hned po smrti - i ke všem společně - ten poslední na konci času.
5. Co máme v životě dělat:
Poslechnout Pána Ježíše, nesoudit sami, nechat to na něm. A když je to nutné, spolupracovat s pozemskou spravedlností, třeba poskytnout svědectví, když jsme viděli nějakou nehodu.
6. Na co se můžeme těšit:
Na Boží spravedlnost, která je spojena s milosrdenstvím. Vyplývá to z Písma svatého i ze soukromého zjevení sestře Faustýně: Napiš toto: dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.
V. Soud - 2. část:
Nejprve opakování:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Všechnu moc má Pán Ježíš. On rozhoduje, ani úřady, ani strany ani lobbisté, jak se dneska odborně říká leštičům klik a podplácečům. Lidé mohou někomu uškodit, někomu pomoci, ale Ježíšův soud je spravedlivý. Ke každému zvlášť - ten zvláštní hned po smrti - i ke všem společně - ten poslední na konci času.
5. Co máme v životě dělat:
Poslechnout Pána Ježíše, nesoudit sami, nechat to na něm. A když je to nutné, spolupracovat s pozemskou spravedlností, třeba poskytnout svědectví, když jsme viděli nějakou nehodu.
6. Na co se můžeme těšit:
Na Boží spravedlnost, která je spojena s milosrdenstvím. Vyplývá to z Písma svatého i ze soukromého zjevení sestře Faustýně: Napiš toto: dříve než přijdu jako spravedlivý soudce, přicházím nejprve jako Král milosrdenství.
Bůh to vidí opravdu jinak, my lidé opravdu nejsme schopni všechno zvládnout, jak to ukazuje i 3. příběh:
Jeden pyšný král chtěl po sobě zanechat nějakou památku. Proto se rozhodl vystavět ve středu města katedrálu, aby ji všichni obdivovali. Protože si přál, aby jediný měl zásluhy na její stavbě, zakázal pod trestem smrti práci zadarmo. Bude to jen a jen moje dílo. Budova rostla, byla velkolepá, mohutná. Dělníci pracovali do úmoru i tažní voli padali únavou. Na průčelí katedrály dal král umístit mramorovou desku s nápisem: ,,Ke slávě Boží vystavěl král."
V den posvěcení katedrály přišel před ni s celým průvodem. mramorová deska byla zakrytá hedvábím. Když se náměstí zaplnilo, král pokynul, aby byla deska odhalena. Davem projel udivený šum. Král zbledl jako stěna. na mramorové desce totiž stálo: ,,Ke slávě Boží vystavěl král a Tereza." Král přímo zuřil a přikázal to jméno odstranit. Jméno se však do druhého dne objevilo znovu. ,,Co je to za osobu ta Tereza," ptal se král a dal ji hledat. Přivedli před něj ženu v prostých šatech. Třásla se strachy a přiznala se, že když se jednou vracela z pole, viděla, jak jsou koně a voli vysílení, dala jim ze své nůše trochu sena.
To je krásný obraz spravedlnosti Boží. Otec má rád všechny své děti, a nebeský Otec, jak říká jeho Syn (Matouš 5,45), dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Tady na zemi má každý příležitost a v budoucnu každý naději na spravedlivý soud včetně milosrdenství.
7.Čím se nenecháme obalamutit:
Lidovými kecy o tom, že Pán Bůh je vysoko a do Prahy daleko. On je blízko.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Bůh je přítomen jako dobrý pastýř, který jde zachránit i jednu ovečku.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Lidé se dívají zespodu, jsou všichni na jedné rovině a nikdo z nich nevidí za roh. Bůh se dívá z nadhledu, je nad námi, na výsostech, proto je schopen spravedlivě posoudit a milosrdně jednat. Soudit nás bude jeho Syn, který má pochopení pro nás, protože je zároveň Syn člověka. každého hned po smrti, kdy bude přímo nebe a nebo očistec, anebo opak, to je zavržení - peklo. Na konci času, o kterém nikdo neví, kdy nastane, bude pak poslední soud a po něm už jen dvě možnosti - nebe a peklo.
VI. Peklo - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Bylo to peklo. Pekelný smrad. Ale také: pekelná bolest.
2. Co čteme v Bibli:
Slova svatého evangelia podle Matouše (Mat 25, 41 - 46):
Potom řekne těm na levici: `Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.´ Tehdy odpoví i oni: `Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?´ On jim odpoví: `Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.´ A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života."
3. Jak nám toto tvrdé slovo vysvětluje Katechismus katolické církve (č. 212.):
V čem spočívá peklo?
„Spočívá ve věčném zavržení těch, kteří svobodným rozhodnutím umírají ve smrtelném hříchu. Hlavním trestem pekla je věčné oddělení od Boha, v němž jedině má člověk život a štěstí, pro něž byl stvořen a po nichž dychtí. Kristus vyjadřuje tuto skutečnost slovy: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně" (Mt 25,41). Každého však hned napadne druhá otázka (č. 213.):
Jak se srovnává existence pekla s nekonečnou dobrotou Boha?
„I když Bůh „chce, aby se všichni dali na pokání" (2 Petr 3,9), přesto respektuje jeho rozhodnutí, protože stvořil člověka svobodného a odpovědného. A proto se sám člověk zcela nezávisle vylučuje ze společenství s Bohem ve chvíli své smrti , tvrdošíjně lpí na smrtelném hříchu, tím že odmítá milosrdnou lásku Boha."
1. příběh: Tři slova.
Mladý a ctižádostivý rytíř byl známý svým prostopášným životem. Jeden mnich se ho snažil přimět k obrácení a říkal mu, jak by riskoval, kdyby musel s tolika hříchy předstoupit před poslední soud. ,,Já se ničeho nebojím." prohlásil pohrdavě rytíř. ,,Vím, že Pán je velký a milosrdný. Stačí, když těsně před smrtí řeknu tři slova, která mi zaručí věčnou spásu: ´Můj Ježíši, milosrdenství.´ Řeholník pokrčil rameny a rytíř se s halasným smíchem vrátil k svému nevázanému životu. Jednoho dne přišla strašná bouře. Rytíř právě uháněl na koni po břehu řeky. V sousedním zámku se chystala velká slavnost a on ji nechtěl zmeškat. Vtom uhodil blesk a kůň se tak polekal, že vyhodil rytíře do vzduchu. Ten dopadl přímo do divokého proudu. Než jej strhl a zahubil, stačil říci jen: ,,Kobyla jedna pitomá."
Člověk je skutečně svobodný, tak svobodný, že může použít sekeru, aby babičce naštípal dříví a nebo aby s ní zabil kněze, jak se stalo v Dubu nad Moravou. A Bůh naši svobodu uznává do všech důsledků. I do důsledku věčného zavržení. Člověk má opravdu možnosti, až z nich jde hrůza. A tím nemyslím, že někdo nosí kufřík s klíčkem od atomových zbraní. Může se i vysmívat poznané pravdě.
2. příběh:
Dvě rybky plavaly bok po boku v mořské vodě. Náhle se ta mladší zeptala té starší:,,Co je ta věc, o které všichni mluví?" ,Jaká věc?" ,,Moře." Starší rybka se tiše usmála. „Tohle je přeci moře. Plaveme v něm." Mladší rybka pochybovačně zavrtěla hlavou. ,,Tomu nevěřím. Tady je jen samá slaná voda."
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Bůh nás stvořil k svému obrazu, to jest svobodné a rozumné. A my můžeme rozumu a svobody využít nebo zneužít. Vědomé a svobodné zneužití těchto Božích darů proti dárci vede nutně k odloučení od něho, do pekla, do věčného zavržení.
5. Co máme v životě dělat:
S peklem se nežertuje, ani vtipy bychom neměli o pekle vyprávět. Zavržení je tragedie a věčné zavržení, to je tragedie nepředstavitelná.
6. Na co se můžeme těšit:
Je to v našich rukou. A ruku v ruce s námi kráčí náš Pán a Spasitel. A můžeme doufat v Boží milosrdenství, protože Bůh chce, aby se nebe zaplnilo, v knize Zjevení se přece píše o milionech vyvolených.
VII. Peklo - 2. část:
Nejprve opakování:
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Bůh nás stvořil k svému obrazu, to jest svobodné a rozumné. A my můžeme rozumu a svobody využít nebo zneužít. Vědomé a svobodné zneužití těchto Božích darů proti dárci vede nutně k odloučení od něho, do pekla, do věčného zavržení.
5. Co máme v životě dělat:
S peklem se nežertuje, ani vtipy bychom neměli o pekle vyprávět. Zavržení je tragedie a věčné zavržení, to je tragedie nepředstavitelná.
6. Na co se můžeme těšit:
Je to v našich rukou. A ruku v ruce s námi kráčí náš Pán a Spasitel. A můžeme doufat v Boží milosrdenství, protože Bůh chce, aby se nebe zaplnilo, v knize Zjevení se přece píše o milionech vyvolených.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Mnozí pochybují o pekle. A přitom peklo je věčné. Mnoho myslitelů se s tím nemohlo smířit a objevily se jejich bludné názory, že to není tak zlé. Spisovatel Dante to však vycítil naprosto přesně, když v té své Božské komedii dal nad bránu pekla nápis: Zanech vší naděje, kdo vcházíš.
Omlouvám se všem ochráncům přírody a milovníkům zvířat, ale vědci udělali tento pokus s krysami:
Hodili krysu do hrnce s vodou, z kterého nebylo úniku. Vydržela plavat 24 hodin, pak vysílená klesla ke dnu. Vzali duhou krysu a ostříhali jí čichové vousky na čenichu. Hodili ji do vody. Za pár minut byla na dně. Ostříhali vousky další kryse, hodili ji do vody a hned jak po pár minutách padla ke dnu, ji vytáhli na vzduch, nechali oschnout a pak ji tam hodili znovu. Tentokrát to vydržela celý den, jako ta zdravá. Takovou sílu má naděje. A peklo, to je bez být naděje. Úplně bez naděje. I ten, kdo byl hozen do hladomorny si mohl říci: Až tady krutě zemřu, budu na tom lépe. Už mně nic nebude bolet. V pekle to však nepůjde.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Bůh nestvořil zlé duchy. On stvořil dobré anděly, aby mu sloužili a nám pomáhali se k němu jednou dostat. Někteří z nich odmítli sloužit. Oni však nebyli omezeni slabostí a nedokonalostí těla jako my. Ti měli dokonalé poznání, tedy všechno jim bylo jasné. Měli také neomezené možnosti, protože jejich vůle nebyla tak slabá jako je naše. Rozhodli se proti Bohu a tím se sami oddělali. Touto neposlušností se sami znetvořili. A jsou v pekle. A chtějí nás tam také dostat.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
K vyšším věcem jsem povolán. K těm nejvyšším, k životu věčnému, k nekonečnému štěstí. Proto je i možnost volby: pro i proti. Být proti Bohu však znamená být i sám proti sobě, přiopravit se o budoucnost.
VIII. Nebe - 1. část:
1. Co se o tom říká lidově:
Lidově se plete ráj a nebe. Ráj byl, byli v něm první lidé. Ráj už je ztracen. Návrat do ráje není možný. Lidé přesto pořád o ráji sní, proto říkají, že se cítili jako v ráji, že to bylo jako v nebi. Někdy také řeknou: Bylo to Boží.
Jednou Bůh obnoví přátelství s člověkem, jako bylo v ráji, až vezme člověka do svého království, do Božího království, tedy do nebeského království. Prostě do nebe!
2. Co čteme v Bibli: (1. Kor 13, 8 - 13)
Láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.
3. Jak nám to vysvětluje Katechismus katolické církve (č. 209.):
A co se míní výrazem „nebe"?
„Výrazem „nebe" se míní stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Ti, kdo umírají v Boží milosti a nemají zapotřebí dalšího očišťování jsou shromážděni kolem Ježíše a Marie, andělů a svatých. Vytvářejí tak nebeskou církev, kde vidí Boha „tváří v tvář" (1 Kor 13,12), žijí ve společenství lásky s Nejsvětější Trojicí a přimlouvají se za nás." „Život ve své samé skutečnosti a pravdě je Otec, který skrze Syna v Duchu svatém, vylévá na nás jako pramen své nebeské dary. A pro svou dobrotu opravdu slibuje i nám lidem božské dary věčného života" (sv. Cyril Jeruzalémský).
Důležité bylo, že nebe znamená stav, ne místo. Nemůžeme je nikam umístit a všechny popisy jsou jen přirovnání.
Lidé však někdy mívají námitky: A co tam v nebi budeme dělat?
Poslyšme dnešní 1. příběh s názvem Slavík:
Kdysi dávno žil jeden mnich. Vedl klidný a pokojný život, ale trápila ho jedna věc. Bál se věčnosti. Vyvolení tam mají Pána Boha chválit celou věčnost. Nebude ho to trápit, vždyť to nevydrží miliony let.
Jednoho jarního dne se mnich podle svého zvyku vydal na procházku do lesa, který obklopoval klášter. Vzduch byl svěží a lehký a voněl rašícími poupaty. Mnich ale vzdychal, protože ho znovu trápily obavy. V tom mu nad hlavou začal zpívat slavík. Byl to tak krásný a čistý zpěv, že mnich na všechny své starosti zapomněl. Nikdy nic tak nádherného neslyšel. Poslouchal jako u vytržení. Vtom si vzpomněl, že je čas na modlitbu a že se musí honem vrátit do kláštera. Když k němu přišel, byl překvapen, že u brány je mnich, kterého vůbec nezná. Pak si všiml dalšího a ještě dalšího a ještě dalšího, ale žádného z nich ještě nikdy neviděl. Vrátný se ho dokonce zeptal: ,,Co si přeješ?" Mnich rozmrzele odpověděl, že chce jen projít dovnitř, aby byl včas na společné modlitbě. Vrátný nad tím kroutil hlavou a vůbec nechápal, o co mu jde.
Mnich ho tedy požádal, aby zavolal opata. Zjistil však, že nezná ani jeho, a to už dostal strach. Nejistý m hlasem opatovi vyprávěl, že si vyšel jen na krátkou procházku a zaposlouchal se v lese do zpěvu slavíka. Teď už spěchá, aby nezmeškal modlitbu.
Opat mlčky naslouchal a nakonec pokýval hlavou. ,,Před sto lety, právě touto dobou a v tuto hodinu odešel z kláštera ven na procházku jeden mnich. Nevrátil se a nikdo ho víckrát nespatřil." V té chvíli mnich pochopil, že ho Bůh vyslyšel a rozptýlil jeho obavy. Jestliže mu sto let připadalo jako chvilenka, kdy naslouchal slavičímu zpěvu, bude mu věčnost okamžikem v přítomnosti Boha.
I když je nebe stav, stav rajské blaženosti, a není to žádná místnost, přesto existuje něco jako předsíň nebe. Říká se tomu očistec a je pravda, že toto slovo v Písmu svatém nenajdeme. Katechismus nám vysvětluje (č. 210.):
Co to je očistec?
„Očistec je stav těch, kteří umírají v Božím přátelství, ale, i když jsou si jisti svou věčnou spásou, mají ještě zapotřebí očišťování, než vstoupí do nebeské blaženosti." A dále se obrací přímo k nám a právě teď: (č. 211.):
A jak my můžeme pomáhat očišťování duší v očistci?
„V síle obcování svatých věřící ještě putující na zemi mohou pomáhat duším v očistci, tím že za ně obětují modlitby, zvláště eucharistickou oběť, ale také almužny, odpustky a kající skutky."
K tomu si zapamatujme slova lidového zpěvu, v kterém se pěkně říká o duších našich zemřelých: „Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat."
Pozor jenom na hmotné věci a výkony, které se dají změřit a také převést na peníze. Jsou i jiné hodnoty.
2. příběh: Milion hubiček.
Holčička připravovala dárek k vánocům. Balila krabici do obrovského kusu zlatavého papíru a převazovala ji barevnou stuhou. ,,Co to děláš?" ptal se tatínek. ,,Tolik papíru nazmar. Víš, kolik to stojí?" Holčička s krabicí utekla do kouta. O štědrém večeru ji přinesla ke stromečku. ,,To je pro tebe, tatí," šeptala opatrně. Tatínek zjihl. Asi byl na ni příliš tvrdý. Vždyť to byl dárek pro něj. Rozvázal tedy stuhu a trpělivě rozbaloval papír. Pak krabici pomalu otevřel. Byla prázdná.
To ho opravdu rozčílilo. Tys spotřebovala tolik krásného papíru kvůli prázdno krabici?" Holčičce se nahrnuly slzy do očí. ,,Ale ona není prázdná! Dala jsem ti do ní milion pusinek." Dodnes má ten člověk na pracovním stole krabici od bot. ,,Vždy´t je prázdná," diví se všichni. „Není! Je plná lásky mojí dcerušky," říká pokaždé.
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
5. Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.
6. Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.
IX. Nebe - 2. část:
Nejprve opakování
4. Co si můžeme pro život zapamatovat:
Nebe je stav nejvyššího a nekonečného štěstí. Má i něco jako předsíň. Slovo očistec sice není v Písmu, ale Pán Ježíš mluví o odpuštění hříchů v tomto čase i v budoucím ( Matouš 12:32) I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.
Připomíná také, že se musí zaplatit do posledního halíře. (Matouš 5:26) Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
5. Co máme v životě dělat:
Nemá cenu hledat nebe tady ve hmotném světě ani očekávat rajskou blaženost v tomto čase. Jenom nezapomenout, že láska přežije, tu rozdávat.
6. Na co se můžeme těšit:
Že nic pěkného nebude zapomenuto, naopak, vše bude proměněno.
Mezi ty chvíle štěstí patří i hluboké svazky.
3. příběh:
,,Hluboké svazky mě vždycky děsily," přiznal se jeden student. Člověku totiž připadá, že na něj uvalí velkou zodpovědnost. Nároků a požadavků, které by na mě takový závazek kladl, jsem se opravdu bál. Proto mě překvapilo zjištění, že když jsem se nakonec přece jen odhodlal k trvalému vztahu, cítil jsem se silnější než dřív. Od té chvíle mi připadá, jako bych místo jednoho mozku používal dva. A také jako bych měl čtyři ruce a čtyři nohy a otevřel se mi jiný svět. Jako by se zdvojnásobily mé schopnosti a všechny mé možnosti. Teď už je pro mě snadnější mít rád ostatní lidi a cítím se mnohem silnější. už se nebojím.
7. Čím se nenecháme obalamutit:
Že mohu být šťastný jen sám, bez ohledu na druhé, dokonce za cenu jejich neštěstí. Je to jejich problém, to je ta nejhorší věta. Kdyby se podle ní řídili hasiči, všechno by shořelo. Oni však říkají: Bohu k slávě, bližnímu ku pomoci a vlasti ke cti. Člověk pořád po něčem touží. těší se a když cíle dosáhne, jako by byl zklamaný. Protože touží po něčem absolutním. Nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě, Bože, říká sv. Augustin. A má pravdu.
8. Na co nesmíme zapomenout:
Na jednu zajímavou věc: Je to z osobního svědectví: Ve věku 17 let jsme nastoupili v září do školy s vidinou, že své blízké uvidíme až v červenci příštího roku. Ty první dny byly pro mne vždycky krušné. Náš kněz však hned na začátku dalšího školního roku přišel za námi staršími se slovy: „Je tady hodně primánů, mají sice napsáno, do které ložnice mají jít, kde mají studovnu, ale nevyznají se zde. Běžte a uvádějte je na jejich místa." Dali jsme se do toho, a po stesku ani památka. Jen když člověk zapomene na sebe a slouží druhým, najde štěstí. Tak to říkají otcové Druhého vatikánského koncilu, inspirováni slovy Ježíše Krista o zrnu, které musí umřít, aby přineslo užitek.
A také nezapomínejme, že do nebe vede mnoho cest. Bůh je otec nás všech a pro každé své dítě má připravenu takovou cestičku, která mu nejvíce odpovídá.
9. Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh je náš Otec, který nás doma čeká, a tento domov je v nebi. Počítat s tím, že na zemi jsme jako na výletě a každý z nás poutníkem je k věčnosti. Je jistě správné, dělat vše pro to, aby ten náš výlet byl co nejlepší, ale důležitější je, abychom nezapomněli na svůj cíl. Bez cíle se člověku těžko putuje. Bez cíle jsme totiž jen tuláci a to je asi málo.
X. Závěrečná promluva:
Má smysl zabývat se tak smutnými věcmi jako je smrt, soud, peklo?
Ano, dává to smysl, když k tomu přidáme smisl s měkkým i.
Přesněji: Sí-Mi-S-L.
To jsou začátky 4 slov, která si křesťan může vybavit, když slyší jména čtyř posledních věcí člověka:
Síla, milosrdenství, spravedlnost a láska.
Není jen smrt, ale i SÍLA Ježíše Krista zmrtvýchvstalého, který způsobí, že i po smrti naše tělo bude spojeno s duší a my budeme vzkříšeni.
Není jen soud, ale i MILOSRDENSTVÍ Boží, které se projevilo v Ježíši Kristu, který vidí do srdce člověka.
Není jen peklo, jako smrad a vedro, ale jako chlad beznaděje, kterou si člověk zaviní sám svým odmítáním. A Bůh ctí jeho svobodu, proto je SPRAVEDLIVÉ, že ho nechá vybrat.
Není jen nebe jako odměna výtečnému žáku, ale jako společenství s druhými v LÁSCE, která nikdy nepřestává.
Jsou poslední věci člověka, které jsou prvními krok k cíli každé naší životní pouti, protože : Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti. Maria, pomoz nám, jako jsi pomáhala sv. Cyrilu a Metodějovi, když s tvým obrazem někde tady v těch místech se před 1143 roky blížili k Velehradu.
„Amen"
Co znamená Amen, jímž končí naše vyznání víry? (KKC č. 217)
Hebrejské slovo Amen, jímž také končí poslední kniha Písma svatého, některé modlitby Nového zákona i liturgické modlitby církve, znamená naše důvěryplné a bezvýhradné „Ano" k tomu, co jsme vyznali, že věříme, zcela se spoléhajíce na toho, který je definitivní „Amen" (Zj 3,14): Kristus Pán.
(Příběhy vybrány většinou z knihy Bruna Ferrera Živá voda pro duši.)